Blog FSV UK

Autor: blogmaster

Erasmus day, Hollar

Erasmus Day: Oslava mezinárodního vzdělávacího programu na Hollaru

V říjnu proběhl už pátý ročník oslav největšího vzdělávacího mezinárodního programu Erasmus. V rámci takzvaných Erasmus Days jsme uspořádali workshopy, přednášky i knižní bazar!

Fakulta sociálních věd na dvorku na Hollaru přivítala české i mezinárodní studenty. V rámci programu proběhly přednášky o zahraničních výjezdech pro ty, kteří o Erasmu uvažují. O pobytech v Evropě vyprávěli jak studenti, tak i vyučující – Mgr. Anežka Brožová, B.A. z IMS FSV UK přednášela o Německu, doc. Michel Perottino, Ph.D. z IPS pak povídal o Francii.

V rámci kreativní části oslav si FSV UK pro studenty přichystala i workshopy, které vyžadovaly především umělecké oko a taky manuální zručnost. Návštěvníci si mohli zkusit vyrobit vlastní placku nebo se zúčastnit workshopu kaligrafie.

V rámci dne pak také proběhl charitativní knižní bazar i bazar oblečení. Výtěžek z prodeje FSV UK předala organizaci Přestupní stanice.

Podívejte se na reportáž z Erasmus Days 2021!

Foto: Tomáš Pacovský


Tereza Klabíková Rábová: Je důležité, abychom normu jazyka neměnili tak strašně rychle.

Vážené posluchačky, vážení posluchači, posloucháte podcast De Facto, podcast Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Dnes si budeme povídat s Terezou Klabíkovou Rábovou, která na Fakultě sociálních věd vyučuje na katedře Marketingové komunikace a public relations. Paní doktorko, vítejte.

Hezký den.

Po delší době začal akademický rok, kdy konečně máme zase studenty na chodbách, v posluchárnách, v učebnách, jaký je to pocit?

Za mě je to skvělý pocit, moc ráda vás všechny opět vidím fyzicky, ale je pravda, že tím, jak jsme byli všichni zvyklí být doma, v té izolaci, tak to pro mě byl nezvyk oproti tomu, když jsme sem chodili třeba během prázdnin, tak jsme tady pracovali v klidu a nikdo tady na těch chodbách nebyl a najednou se to zalidnilo. I pro nás to byl takový mentální skok, ale v zásadě samé pozitivní pocity, mám pocit, že studenti jsou skutečně rádi, že jsou tady s námi i spolu navzájem, takže za mě jenom dobře.

Je něco, co si z té online výuky takzvaně přenášíte i do toho nového akademického roku, myslím, že to určitě bylo náročné, ale přece jen, je něco, co je na tom pozitivního?

Nechci říct únavu, protože to bylo skutečně náročné. Ale vždycky se říká, že krize je i příležitostí, všichni jsme se ze dne na den naučili mnoho dalších způsobů komunikace a ovládání mnoha dalších platforem, organizaci času, práci na dálku, dejme tomu i psychologickou práci, zjistit, jak na tom člověk je a snažit se ho rozhýbat pomocí prostředků, které k tomu máte. Nejsem úplně největším zastáncem pouze online výuky, myslím, ale na druhou stranu bych ani nezavrhovala nějakou hybridní formu, se kterou už umíme pracovat. Takže ani veskrze negativní, ani veskrze pozitivní zkušenost za mě.

Vy jste vystudovala češtinu a francouzštinu jako učitelství, potom máte malý doktorát z češtiny taky na Pedagogické fakultě a následně velký doktorát na mediálních studiích, tady na FSV. Kudy vedla ta cesta z Pedagogické fakulty až sem?

Mě nejdřív chytly ty jazyky, a to už na gymnáziu, takže jsem se odklonila od možná očekávané kariéry biologické a chtěla jsem dál pokračovat a při studiích mě ještě více zaujala čeština jako jazyk, protože jsem vždycky měla sklony vidět skrz texty a vnímat to, co se kolem nás píše a mluví. Protože jsem chtěla pokračovat dál a chtěla jsem se dál akademicky rozvíjet a nenašla jsem na své původní alma mater příležitost, tak proto jsem šla dost konkrétně za tehdy působícím panem profesorem Krausem, který je pro mě vzdělancem klasického střihu a dal mi obrovské množství informací v souvislostech, kontextu, posunul mě k důležitým figurám toho oboru diskurzivního a logistického zkoumání, takže já jsem konkrétně na ta mediální studia šla za ním, přičemž mi i vedl dizertaci.

Vy jste na katedře Marketingové komunikace a public relations, vyučujete češtinu, vyjadřování v médiích, jazyk v médiích. Je to něco, co už jste si vysnila od studií?

Zajímavá otázka. Já myslím, že to šlo organicky a že to souvisí s tou mou inklinací k tomu jazykovému pohledu na naši vnější realitu. Asi jsem si to úplně vědomě nevysnila, ale přišlo to úplně přirozeně a nesmírně mě to baví. Pořád máme přehršel materiálu ke zkoumání, takže podle mě to byla přirozená cesta, jak se nabalovalo jedno na druhé od teorie k praxi a naopak, hledání cest a pohledů na tu naši sociální realitu prostřednictvím jazyka.

Vy se hodně vyjadřujete k současnému jazyku, který je používaný v médiích, v reklamě. Jak byste zhodnotila tu úroveň?

Obecně mám pocit, že je vždycky těžké mít nadhled, když jste uvnitř médií. Myslím si, že se hodně zrychluje změna vnímání norem, masovost, se kterou nastupují sociální média, implikují změny ve vyjadřování, protože mají určitou logiku fungování a mám pocit, že se ta spirála roztočila poměrně rychle. Je zde dost jasná tendence k deformalizaci, že všichni máme být „free“. Naším úkolem by mělo být samozřejmě to nezpochybňovat, pozorovat, vnímat, konfrontovat studenty s tím, co se děje a na druhé straně udržovat jistou kontinuitu. Máme tady toho Karla IV., který na nás shlíží. My bychom se tomu neměli bránit a neměli bychom konzervovat nějaký stav, který už není únosný, ale zároveň ještě bychom měli pořád poskytovat tu kotvu toho stávajícího, tradičního, dejme tomu i minulého jazyka a kulturních vazeb k naší tradici. To znamená, že si tady teď nemůžeme začít tykat, nemůžeme si povídat v emotikonech a jen vizuálně, ale je pořád ještě důležité, abychom ze vzdělanostních důvodů znali historii našeho jazyka, která se tedy zatím ještě píše, abychom tu normu neměnili tak strašně rychle, abychom si ještě zachovávali to tradiční a neustupovali logice nových médií, která jsou rychlá, vizuální, zkrácená, fragmentální, neformální.

Když už jste mluvila o těch normách v jazyce, tak téma, které se v poslední době taky dost řešilo, byla přípona -ová za příjmením. Jaký na to máte pohled vy?

To je „trvalka“, vyjadřujeme se k tomu dnes a denně a já naprosto nemám problém přiznat, že jsem konzervativní a vycházím z toho jazyka, že čeština je prostě flexibilní jazyk, který slova ohýbá. Vůbec se to netýká jenom toho přechylování, ale týká se to prostě všech slov v jazyce. Když si necháte to příjmení, tak vám zůstane chudinka v té větě nepřechýlené se všemi ostatními slovy přechýlenými a najednou tam tak ční a je mi ho líto. Můj pohled je tedy čistě lingvistický, není ideologický. Protože někdy ty debaty mají mimoběžné argumenty, že někdo mluví o tom, co se mu líbí, jak je to pohodlné ve světě, co mě uráží, moje preference, ale jiná je ta jazyková složka. Zatím ještě nikdo nezpochybňuje, jestli budeme říkat u stůl, nebo sedíme u stolu a je to vlastně stejný princip.

Mluvíme o deformalizaci jazyka. Jak byste zhodnotila kultivovanost předvolebních kampaní?

I tady můžeme pozorovat snahu o přiblížení k adresátovi, naladění na stejnou notu, ta možnost identifikace až možná nějaké „pitvoření“, s tím souvisí i to, že ty kampaně třeba v obsahu jazykové chyby jsou nedbaleji strukturované a mají takový neformální tón. Minimálně můžeme říct, že i tady tu tendenci k tomu uvolňování ve vyjadřování pozorujeme, ale musíme zkoumat, jestli to je funkční, adekvátní, jestli se to dá vrátit, protože když dojdeme k nějakému konsenzu, že pro relevanci těch daných témat správy státu, správy naší obce, to není důstojné, tak už to těžko půjde vzít zpátky, když ta stavidla otevřeme, tak zpátky už se nebude možné dostat. Další věc je ta, že některé marketingově orientované materiály mají tento tón, ale když se podíváte na jiné materiály, tištěné, na web a tak dále, tak už nekorespondují. Takže je tam evidentně nějaký posun, jsme uvnitř toho procesu, je neukotvený a prostě se děje. Můžeme ho pozorovat, interpretovat, komentovat, můžeme dávat doporučení, ale to jazykové společenství si stejně žije dost živelně, organicky.

Opustila bych teď na chvíli jazyk český a zaměřila se na jazyk francouzský, jak jsem již zmínila, tak na magisterském studiu jste studovala francouzštinu jako učitelství. Jaký vztah máte k Francii?

Vřelý, veskrze vřelý i se vším, co to implikuje, asociace Eiffelovy věže versus sociální problémy, všechno. Mám nadmíru ráda francouzskou literaturu, snažím se ji pořád ještě stíhat číst, i tu současnou. Někdy se věnuji i jiným aspektům, třeba maturitním expertízám ve francouzském jazyce, nebo konzultacím, překladům a tak dále, takže se k tomu dostávám i během profesního života a ráda bych, aby mě to nepustilo, abych to pořád udržela.

Vy máte tři malé děti a s tím mateřstvím se vám povedlo skloubit akademickou kariéru. Jak? Máte nějaký univerzální recept, tipy, doporučení?

Mám postřeh, že akademická půda je podle mě v podstatě ideálním prostředí, kde si udržet tu práci, to mentální zaměstnání a zároveň stihnout rodinu. Mám zkušenosti i z korporátu a už bych neměnila. Zároveň mám pocit, že tím, jak to prostředí může být flexibilní a tu práci si můžete do jisté míry odsunout na tehdy, kdy potřebujete, tak je to prostě úplně ideální. Teď jsme si s kolegyní zrovna říkaly, jak ta práce je vlastně prima, delegovaná a prestižní, ale také implikuje jistou míru zodpovědnosti, bádáte, ale musíte něco odevzdávat. A doporučení rozhodně mám – škrtat to, co není nezbytné a šetřit se, protože dříve či později člověk zjistí, že všechno do toho života prostě nenacpe, takže rozhodně doporučuji všem, které tu cestu nastoupí, pečujte o sebe. Není to poučka z koučovacích knih, ale je to fakt realita.

Posluchači to nevidí, ale vám zpoza rukávu vykukují tetování plná květin i různých slov. Vypadá to, že je to vaše vášeň, protože máte skoro plné obě ruce.

Stalo se to, je to taková věc, která mě v životě potkala a myslím si, že to patří k nějaké cestě k sobě samé, že i po těch dětech jsem potřebovala další ultimátní zážitek. Úplně jenom pro mě, zároveň to přece jen není nic, co bychom tady měli my Evropané, domorodé národy to praktikují už staletí, tisíciletí a už tomu rozumím, proč to má ten rituální, očistný, symbolický rozměr. Já se nepovažuji za nejstatečnější prototyp, co se týče fyzické bolesti, ale i to tam patřilo, takže to byla nějaká cesta k pochopení sebe samé a já jsem o tom uvažovala už dlouho a ten čas prostě uzrál. Zároveň jsem potkala zajímavé lidi, jsou to veskrze ženy a dívky, takže to je zajímavé z hlediska té subkultury nebo komunity, protože jsem se setkala s osobami, které bych v životě jinak minula. Tedy nejen ten cíl, ale i ta setkání sama o sobě jsou velice zajímavou zkušeností a doopravdy mě to baví, je to ochutnávka jiných světů. Samozřejmě se mi to i líbí, to je legitimní a zároveň ta asociace, že to máte z vězení, už je asi pryč. Píší se o tom knihy, je to téma, máme tady kolegy z Filozofické fakulty, kteří se tomu věnují etnograficky, vznikají populárně naučné knihy. Dá se říct, že podnikám etnografický výzkum na vlastní kůži. Bála jsem se textů, protože jsem v tomto ohledu dost opatrná, tím, jak všechno vidím skrz texty, tak jsem si je šetřila. Ale pak jsem došla k tomu, jak říká jedna z těch tatérek „je to jen kůže, nic víc a nic míň“. Přijde mi to i zajímavé to pak dát k té akademičnosti a myslím si, že se to vtipně potkává, že se to nemusí vylučovat, že nejsem vyvrhel, že jsem pořád ještě seriózní osoba, ale prostě jsem pomalovaná.

Než jsme začaly tento rozhovor, vy sama jste to pojmenovala „Jazyková krajina“, tak pokud vám to nevadí, mohla byste odhalit tu symboliku za těmi tetováními, jestli některá konkrétní se vztahují ke vzpomínkám, k lidem?

To je dobrá otázka, která mi pomáhá v tom, říct úplně otevřeně, že to symboliku vůbec mít nemusí, že cokoliv, co je váš motiv, je legitimní, že to nemusí mít symboly, počty a cestu. Je úplně v pořádku přijít a intuitivně něco udělat. Ale mám třeba obrázek od své dcery, takže ten je dost symbolický, mám květiny, které mám celoživotně ráda, mám okýnko, mám nějaké texty, mám čáry, všehochuť. Ničeho nelituji, patří to tam, je to zkušenost a mám to takhle ráda.

Kolik bychom jich napočítali na vašem těle?

No, asi už přes desítku a pravda je, že to jsem tomu nevěřila, ale je to návykové.

A za jakou dobu jste těch deset zhruba posbírala?

Dva roky, kamarádi si dělali legraci, že když skončí karanténa, že mě nepoznají, ale zas až tak to není, není to závislost, ale je to radost. Je to jiný přístup k sobě i k tělu a vlastně i k vnější realitě. Na jedné straně jste seriózní a zvládáte tu seriózní roli a na druhé straně jste prostě svá a ty věci tolik neřešíte.

Já když jsem vás tady potkala na chodbě před pár týdny, tak jsem si říkala – ta studentka má pěkná tetování, protože jsem vám neviděla do tváře a nepoznala jsem vás.

To je milé, tak třeba možná i ta deformalizace probíhá i tímto způsobem a vůbec to není žádný kalkul. Myslím si, že ty věci by měly vycházet z každého z nás, že to nemá být podle někoho a musíte si k tomu dojít.

Všimla jsem si na vašich sociálních sítích, že hodně běháte. Tak – kolik?

Zdráhám se říct čísla, protože si nechci na sebe ušít další bič povinnosti, ale já jsem na jedné straně takový intuitivní typ a mám ráda interpretaci textu, kvalitativní přístup, aby ten materiál na nás hovořil a my ho poslouchali, ale na druhé straně jsem dost strukturovaná třeba v některých číslech a mám tendenci se dívat do aplikace kolik, za jak dlouho, srovnávat se a nechci to. Tudíž se nyní přeučuji, abych to měla opravdu jen pro klid, prázdno v hlavě, pro radost z toho pohybu. I když ty aplikace a technologická lákadla evidentně jsou, samozřejmě sleduji někoho, kdo běhá hodně a dobře, ale samozřejmě mám své možnosti, své limity a nechci tomu propadnout ve smyslu závislosti nebo povinnosti, ale chci to mít jako radost. Pravda je, že během té karantény mě to asi zachránilo a spoustu dalších lidí. Rozumím tomu, proč lidé běhají, protože to tu hlavu čistí, ty hormony opravdu fungují a běh mohu doporučit.

Chápu to tedy správně, že pro vás to není úplně fyzická aktivita, fyzické vybití té energie, ale spíš ta duševní očista.

To rozhodně jo. Vidíte, řekla jsem to intuitivně jako první, ale samozřejmě ta fyzická náročnost je velmi příjemná, jde to ruku v ruce, je to prostě „čistička“.

My už se pomalu blížíme ke konci tohoto rozhovoru. Vy na mě působíte jako velmi pozitivní člověk plný motivace i příjemné energie. Existuje něco, co byste ráda vzkázat studentům do nového akademického roku. Jak to všechno zase ve zdraví přežít?

Že se na ně osobně velice těším, ať ještě užívají slunce, protože je úplně krásně, tak ať to do sebe nasají a zachovají si tu energii, kterou teď nashromáždili, tu sociální potřebnost, ale i tu touhu po vědění, protože bychom měli být tady tržiště informací a vědomostí, tak aby si to zkusili zachovat, tu motivaci, tu chuť a těšíme se na společné potkávání.

Paní doktorko, moc vám děkuji, že jste byla hostem dnešního dílu podcastu De Facto, děkuji a na shledanou.

Mějte se hezky, na shledanou.


Welcome party, studenti

Přes 400 studentů ze zahraničí se sešlo na Welcome Party na Střeleckém ostrově.

Na čtyři sta studentů z Evropy i celého světa. Zhruba tolik jich přišlo na Welcome Party na Střeleckém ostrově, kterou pořádalo Oddělení zahraničních styků a Oddělení cizojazyčných studijních programů FSV UK. Vysokoškoláci se tak po delší době sešli zase offline.

Letošní začátek akademického roku se na rozdíl od toho loňského nese i v duchu face-to-face aktivit, byť za dodržení epidemiologických opatření. Příjemným zpestřením tak bylo setkání v centru Prahy, v rámci kterého se mohli potkat studenti napříč programy i zaměřením.

Na FSV přijíždí nejvíce zahraničních studentů ze všech fakult UK.

V rámci Erasmu a výměnných pobytů přijelo nejvíce studentek a studentů z Německa, Francie, Španělska, zemí Beneluxu či Velké Británie. Celkově se letos jedná o 400 lidí v zimním semestru.

U mezinárodních studijních bakalářských či magisterských programů vyučovaných v angličtině se jedná o studenty z celého světa. Mezi prváky je tradičně nejvíce Američanů, letos nás těší velký nárůst studentů z Evropy, zejména z Itálie, Nizozemska a Francie. Velmi významnou skupinu tvoří také studenti z Česka. V cizojazyčných studijních programech je nyní zapsáno více než 1 000 studentů.

Tým Oddělení zahraničních styků FSV UK. Foto: Iva Kozáková

A jak začátek nového akademického roku vnímali sami zahraniční studenti? Na Welcome Party na Střeleckém ostrově jsme se jich zeptali. Proč si vybrali zrovna Prahu a Univerzitu Karlovu a co se jim na studiu líbí? Přečtěte si jejich postřehy!

Mauricio Isrrade Huicochea, Mexiko. Degree: Politics, Philosophy and Economics (PPE).

„Je skvělé, že jsem zase tady v Česku, protože jsem před dvěma lety dělal dobrovolníka na středních školách v Olomouci.

Kurzy a přednášky jsou mnohem lepší, než jsem očekával, protože máme profesory, kteří tu práci dělají s nadšením. Snaží se využít všechny znalosti, které mají. To, jak přijímají studenty z různých prostředí, z celého světa, je obdivuhodné. Protože opravdu tvrdě pracují na tom, abychom se tu cítili bezpečně.

V budoucnu chci pomáhat dětem a mladistvým po celém světě se vzděláváním, příležitostmi a získáváním stipendií. Aby měli příležitosti, které mám i já.“

Mauricio Isrrade Huicochea. Foto: Iva Kozáková

Lise Bevernaegie, Belgie. Erasmus: Sociologie.

„Vybrala jsem si Prahu, protože jsem o ní slyšela spoustu skvělých věcí. Mám několik přátel, kteří tady studovali, a tak jsem si říkala, že se mi tu taky bude líbit.

Navíc jsem si pak vyhledala kurzy na sociologii a mnoho z nich se mi líbilo. Tak i proto jsem přišla do Prahy.“

Lise Bevernaegie. Foto: Iva Kozáková

David O´Blenis, Kanada. Degree: Master in International Relations (MAIN).

„Velmi mě zajímá střední a východní Evropa a říkal jsem si, že by to bylo skvělé místo pro studium mezinárodních vztahů. Protože v Kanadě není o této části světa hodně odborných znalostí. Tak jsem usoudil, že by to prospělo mně i mé budoucí kariéře. Navíc – každý, kdo v mém okolí navštívil Prahu, to tady naprosto miloval.

V budoucnu bych chtěl diplomaticky pracovat pro Kanadu, ideálně ve střední nebo východní Evropě.“

David O´Blaine. Foto: Iva Kozáková

Anna Molmer Jensen, Dánsko. Erasmus: Politologie.

„Studuji politologii v Kodani. A vybrala jsem si Prahu, protože jsem chtěla jet do nějaké země, která má jiný politický příběh než Dánsko. Zajímám se o ex-komunistické země a chtěla jsem to zažít na vlastní kůži.

Líbí se mi, že máte tolik různých kurzů, které můžu studovat. Učitelé se zdají být velmi zapálení pro to, co učí, takže je to skvělé.“

Anna Molmer Jensen. Foto: Iva Kozáková

Sasha Goncharov, Ukrajina. Degree: Politics, Philosophy and Economics (PPE).

„Jsem z Ukrajiny a Prahu jsem si vybral kvůli programu, který studuji. Hledal jsem nejlepší univerzity, kde bych mohl studovat politologii a Univerzita Karlova je 4. nejlépe hodnocená univerzita ve východní Evropě. Nechtělo se mi jít příliš daleko, takže to byla nejlepší volba.“

Sasha Goncharov. Foto: Iva Kozáková

Damjan Markovic, Srbsko. Degree: Master in International Relations (MAIN).

„Studoval jsem ve Štrasburku, na bakaláři jsem dělal fyziku a inženýrství. Můj první magisterský titul mám z oboru Business Administration. Opravdu jsem chtěl dělat mezinárodní vztahy, což je teď můj druhý magisterský titul, který studuji v Praze.

Je obecně známo, že Univerzita Karlova je jednou z nejstarších univerzit v Evropě a má ve světě dobré jméno. Navíc je Praha krásné město.“

Damjan Markovic. Foto: Iva Kozáková

Hybridní výuka v akademickém roce 2021/2022

Výuka probíhá prezenčně s tím, že studentům, kteří se kvůli různým restrikcím nemohou včas dostat do Česka je umožněno začít semestr prostřednictvím hybridní výuky. Abychom snížili riziko přenosu onemocnění COVID, probíhají některé, zejména velké, přednášky čistě online. I tak je ale nejvítanější formou výuka fyzická – tedy i fyzická přítomnost zahraničních studentů.


Tereza Smužová: Cílem Česko-německých studií je porozumět Německu, pro to člověk nepotřebuje perfektní jazyk, ale znalost kontextu.

Vážené posluchačky, vážení posluchači, pouštíte si další díl podcastu De Facto, podcastu Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Před námi je opět rozhovor s úspěšným absolventem, kterým je tentokrát Tereza Smužová. Tereza vystudovala bakalářský program Česko-německá studia a následně magisterský program Německá a rakouská studia, byla na stáži v Bundestagu, pracovala u Evropské komise a k tomu je ještě úspěšnou absolventkou právnické fakulty. Své alma mater je tedy věrná stále, což dokládá i fakt, že pracuje na rektorátu Univerzity Karlovy a my si i o tom budeme následující půlhodinu povídat. Vítejte Terezo v našem podcastu.

Ahoj a moc děkuji za pozvání.

Česko-německá studia, Německá a rakouská studia, kde se vzala ta vazba na němčinu, německy hovořící země?

To je strašně dlouhá historie a vlastně nebylo to vůbec moje rozhodnutí. Když jsem chodila na základku do druhé třídy, tak moji rodiče mě poslali na jazykovku a rozhodli, že první cizí jazyk se budu učit německy a až potom anglicky, což si myslím, že je docela netradiční v dnešní době, většina lidí začíná tou angličtinou. Já jsem pak pokračovala na gympl, kde byla rozšířená výuka němčiny. Pro mě bylo přirozené, že jsem s tím chtěla pokračovat a hledala jsem studijní programy, který by tomu odpovídaly. Nechtěla jsem jít na klasickou germanistiku, abych se zabývala jen jazykem, a proto mi přišlo, že Česko-německá studia budou praktičtější, protože nejsou zaměřené na jazyk. Ten jazyk je spíše vnímaný jako nástroj nebo prostředek, ale tím hlavním tématem je Německo, německy mluvící země, jejich politika, hospodářství, dějiny. Takže je to dlouhá historie a člověk si často neuvědomuje, jak malé rozhodnutí někdy může ovlivnit v podstatě skoro celý život.

A pro ta studia bylo potřeba získat nějaký jazykový certifikát?

Přijímací zkoušky byly z němčiny a SCIA, klasický studijní obecný předpoklady. Nějakým způsobem němčina hrála roli, byli spolužáci, co byli rodilí mluvčí nebo byli bilingvní, ale měli jsme i spolužáky, kteří se to učili jako většina z nás, na gymplu, na základce. Nějaká úroveň němčiny určitě byla potřeba, protože některé předměty byly v němčině a potom jsme všichni odjeli na rok do Regensburgu, kde probíhala druhá část toho programu.

Jaké to bylo, když konkurenty byli právě ti rodilí mluvčí, byla to výhoda ve finále?

Nevím, jestli výhoda, ale německá komunita v Praze je relativně silná a spousta mých spolužáku měla třeba jednoho rodiče Němce, nebo měli prarodiče Němce. Asi bylo přirozený, že pak hledali nějaký studijní program, který měl k Německu blízko. Zároveň tam byl ten rok v Německu, to bylo taky velké lákadlo. Ale pokud se vrátím k tomu jazyku, tak určitě ze začátku byl člověk trošku nesvůj, mezi takovými lidmi mluvit německy. My jsme měli i nějaké německé vyučující, samozřejmě ta jejich němčina byla mnohem lepší, než moje němčina, ale myslím, že časem jsme si na to zvykli a určitě nám nikdo nedával nějak sežrat, že neumíme perfektně německy, protože to ani není cílem toho programu. Cílem je porozumět Německu, pro to člověk nepotřebuje perfektní jazyk, ale spíš znalost toho kontextu.

A rozumíš teď Německu, můžeš to říct, že až tam tě to studium dovedlo?

Myslím si, že poslední dobou trošku ztrácím ten kontakt, protože už se Německem tolik nezabývám, ale snažím se to držet. Teď jsem poslouchala podcast Jakuba Eberleho a Vladimíra Handla k volbám do Německého spolkového sněmu a o tom, kdo má být dalším německým kancléřem nebo kancléřkou a snažím se to trošku udržet, ale určitě už to není takové, jako když jsem to dělala každý den.

Ty jsi v Německu i Rakousku vlastně chvíli žila. Máš tam nějaké oblíbené místo, město?

Já jsem v Německu žila několikrát. Poprvé už na střední škole, kdy jsem byla půl roku v Německu ve Flensburgu, což je asi pět minut od hranic s Dánskem, úplně na severu a tam jsem žila v německé rodině a chodila jsem s Němci na německý gympl a to byla taková moje první velká zkušenost. Pak, jak už jsem zmiňovala, jsem byla rok v Regensburgu, to bylo klasický studium a nebyla jsem teda na Erasmu, ale byla jsem podpořená z Česko-německého fondu budoucnosti, což je další možnost, jak získat stipendium na zahraniční pobyt. A pak jsem byla ještě pět měsíců na stáži v Berlíně v Bundestagu, takže měla jsem tři úplně různé části Německa. Ty spolkové země jsou hodně odlišné, nejenom tím jazykem, ale i kulturou a životním stylem, takže nejdřív jsem měla takovou tu severskou německou náturu, kde polovina lidí byla úplně blonďatá a hráli házenou a jmenovali se Jensen a Svensen a jejich rodiče byli třeba Dánové nebo pracovali v Dánsku, bydlela jsem u moře, takže jiné podnebí, jiné klimatický podmínky. Pak jsem měla to Bavorsko, kde jsou ty preclíky, pivo.

A dirndl tedy nemáš?

Nemám, ale někteří moji spolužáci mají dirndl anebo kluci lederhosen. A pak jsem byla v Berlíně, což je úžasný multikulturní město, kde historie na vás dýchá úplně z každého rohu a ta směsice lidí, co jsem tam potkala, to bylo něco tak strašně rozmanitého, že to byl zase úplně jiný zážitek. Abych to shrnula, každá ta zkušenost byla úplně jiná a je super, že jsem měla příležitost vidět Německo z úplně jiných úhlů a jsem moc ráda, že jsem tu možnost měla.

Když už teda jsme v tom Německu, tak já bych navázala na tu stáž v Bundestagu, v Berlíně, pět měsíců, jak se tam člověk dostane a co to bylo za práci?

Jmenuje se to Mezinárodní stipendijní program a přímo to pořádá Bundestag, Německý spolkový sněm a spočívá to v tom, že asi 120 mladých lidí z celého světa přijede do Bundestagu a každý dostane přiděleného poslance a pro toho pak pracuje asi tři měsíce a ten zbylý čas tráví ta skupina pohromadě, prochází různými školeními, workshopy, různé výjezdy. Jsou to dvě takový části, jedna je ta samotná práce v kanceláři, kdy jste něco jako asistent poslance, pomáháte mu s denní agendou. A druhá část je spíš společensko-politické vzdělávání, kdy ta skupina je hodně různorodá, jsou to lidi z Východní Evropy, Asie, Jižní Ameriky.

My jsme se předtím bavily o tom jazyce, umím si představit, že ve škole jsou ještě benevolentní, ale co v tom spolkovém sněmu, přeci jenom práce u poslance, tam už by ten jazyk měl být, dá se říci, perfektní, v mých představách. Ptám se právě jaká je realita.

Ti poslanci si jsou vědomi toho, že ti stipendisti jsou cizinci a že nemusí mít úplně perfektní němčinu. Byli tam lidi, kteří mluvili na úrovni rodilých mluvčí, třeba i studovali už dlouho v Německu. Ale byli i lidi ze zemí, kde ta němčina nemá takovou tradici a potom měli samozřejmě nižší úroveň. Nicméně, co mě hodně překvapilo bylo, že i ta skupina, i když jsme nebyli v práci, tak mezi sebou se všichni bavili německy a musím říct, že i Američani ze Spojených států mluvili německy a ne anglicky, ani když se bavili s lidmi z Francie nebo z úplně jiných zemí. Všichni tam přijeli právě kvůli tomu Německu a dozvědět se něco o těch lidech. A kdybych měla říct nějaký svůj osobní zážitek, tak jsem třeba připravovala nějaké dopisy pro tu poslankyni, která je pak posílala, ale vždycky to po mně někdo četl, takže ty pády a podobně, tak to po mě opravili a i ta poslankyně všechno četla, než to podepsala.

Ty jsi říkala, že jsi měla poslankyni. A jsou to poslanci, poslankyně z celého toho politického spektra, nebo tam převažuje třeba nějaká strana? Respektive u koho jsi byla ty?

Ten poměr stran zastoupených v stipendiu by měl přibližně odpovídat poměru stran zastoupených v Bundestagu. Takže čím větší je ta skupina poslanců v Bundestagu, tak tím víc stipendistů dostane přiděleno. Zastoupeny jsou všechny strany, což představuje určitě výzvu. Když vybíráme nové stipendisty nebo děláme propagační akce, tak se nás ptají „no, ale co když skončím u komunistů“, nebo „co když skončím u AFD“ a vlastně nejde to zaručit. Každý si tam může dát svoje preference, jak tematicky, tak politicky nebo ideologicky, ale tím že musí být zastoupeny všechny strany, tak to nejde zaručit, že se člověk dostane tam kam chce. Nicméně drtivá většina lidí chce být u těch velkých stran CDU-CSU, SPD, někdy docela dost i u Zelených. Jednou přišel jeden můj slovenský kolega z prvního srazu Die Linke a byl naprosto zhrozený, že se tam oslovují soudruhu a soudružko, tak on říkál,že to je hrozné a že tam nechce být, ale myslím si, že člověk zase zažije něco úplně jiného a vidí tu politiku z úplně jiného náhledu a může to být cenný zase z jiných důvodů. Nebo ty menší strany často mívají víc času na ty stážisty a víc se jim věnují než třeba ti poslanci z těch velkých stran.

A ty jsi měla z jaké strany poslankyni?

Moje poslankyně byla z CDU, z dolního Saska od Hannoveru a byla náměstkyně na Ministerstvu pro zemědělství a výživu a musím říct, že to byla velmi hezká zkušenost v tom, že i takhle relativně vysoko postavená poslankyně byla velmi pracovitá, velmi milá a že to zaměstnání brala jako poslání a všechno měla načtené. Jeden z mých hodně specifických zážitků, které ráda vyprávím, je, že součástí té stáže je vždycky výlet do volebního obvodu za který kandidují ti poslanci a tady ta poslankyně říkala, proč bych si platila nějaký hotel, že můžu bydlet u ní doma. Takže já jsem bydlela v pokoji jejího syna, který tam teda nebyl, to jenom chci zdůraznit a večer jsem tam seděla s nimi, s ní a jejím manželem na gauči a koukali jsme se na fotbal a člověk vidí, že to jsou úplně normální lidi a že se s manželem se rádi špičkujou a řeší, jestli se jejich syn má přihlásit na tuhle vysokou, nebo někam jinam a bylo to pro mě strašně hezký vidět, že sice působí velmi profesionálně a velmi svědomitě v té práci, ale za ní je úplně normální člověk.

Ty jsi pracovala i v Senátu, v českém Senátu. Je tam nějaký rozdíl mezi českým parlamentem a tím německým parlamentem?

Ty zkušenosti byly hodně rozdílné v tom, že v Senátu jsem pracovala v administrativním, odborném zázemí, takže jsem nebyla příliš v kanceláři někoho konkrétního, ale pracovala jsem na oddělení Evropské Unie. Tam chodily různé materiály, který přicházely z Evropské Unie a já jsem je připravovala pro senátory, různé shrnutí, nebo i nějaké analytické materiály. Takže to byla úplně jiná zkušenost a nemůžu říct, že bych se přímo setkala s nějakým senátorem a věděla bych, jak pracuje, takže to asi nemůžu vůbec srovnat.

A jak si se vůbec do toho Senátu, tady v tom případě tedy českého Senátu, dostala? Berme tedy, že jsme podcast primárně pro uchazeče o studium, nebo pro lidi, které zajímá studium na Fakultě sociálních věd, tak jak se člověk k takhle zajímavým stážím dostane?

Do Senátu jsem se dostala přes kontakt z Institutu mezinárodních studií (IMS). Člověk, který v té době vedl to oddělení, byl absolventem IMS a řekl mi o té stáži, tak jsem se na ni přihlásila. Určitě to je o kontaktech, do Bundestagu jsem se přihlásila, protože tam přede mnou byli moji spolužáci, třeba z vyšších ročníku a i kvůli tomu, že naši vyučující nám to doporučovali. Dostala jsem doporučující dopisy od dvou vyučujících, od Tomáše Nigrina a Vladimíra Handla, takže i díky tomu jsem se tam dostala.

V tvém životopise je i Evropská komise, taky jsi zmiňovala ty evropské záležitosti u Senátu, tak jak ještě k tomu Evropská komise?

Když jsem se vrátila z Berlína, tak jsem si chvilku říkala, že už nikam nepojedu, že už budu jenom doma, ale pak přece jenom mě lákala stáž ještě v Bruselu. Tak jsem se přihlásila Bluebook, tak se jmenuje ta stáž u Evropské komise a tam je hodně nízká pravděpodobnost, že se tam člověk dostane, protože je tam velká konkurence, takže jsem si říkala, no tak to zkusím. Někdy v noci jsem vyplnila formulář, ráno jsem si to přečetla a odeslala a byla jsem tedy hodně překvapená, že mě vybrali. Vždycky mě zajímala Evropská unie, to bylo super, že jsem mohla jet do Bruselu a být v té Evropské unii a vidět, jak to funguje na vlastní oči.

Vzhledem tomu, co jsem teď všechno slyšela, mě napadá další otázka. Jak se stane, že je člověk takhle aktivní a úspěšný?

Určitě je to tím prostředím na IMS, kde všichni okolo mě měli super zajímavé stáže a všichni byli strašně aktivní a pořád jezdili někam do zahraničí, takže určitě je to i tím prostředím, které mě motivovalo.

Doteď bylo vše o Německu a teď najednou Rektorát Univerzity Karlovy v Praze. Snoubí se tam nějak ta zkušenost z Německa, nebo jaká je ta momentální pozice na rektorátu? Protože ty jsi k tomu ještě právník.

Určitě to souvisí a myslím si, že to zase odhaluje kousek toho pozadí, který třeba často není vidět, ale je strašně důležitý. Já jsem se k práci na rektorátu dostala přes svého školitele z FSV, Tomáše Nigrina, který byl předsedou Akademického senátu Univerzity Karlovy a hledal tajemníky, asistenty a podobně. A já jsem se na jeho doporučení přihlásila a dostala se tam. Původně jsem začínala jako taková pomocná síla v Akademickém senátu a v mezičase jsem byla na těch stážích a postupně jsem se dostala na pozici právničky a od té doby mi různě přibývaly další a další projekty a začala jsem pracovat i na jiných věcech, než na těch ryze právních. Myslím si, že to je i z důvodu, že jsem znala dvě fakulty, které jsem vystudovala. A taky jsem měla zkušenost z akademické samosprávy na fakultě. Já jsem byla v senátu Fakulty sociálních věd a v disciplinární komisi Fakulty sociálních věd, takže jsem trošku znala ty procesy, jak to funguje a možná díky tomu jsem líp rozuměla těm věcem na rektorátu, protože je často vnímán jako že stojí trošku vedle, trošku mimo a nerozumí tomu, co se děje na těch fakultách. I díky tomu, že jsem prošla tou samosprávou a znala jsem se s některými lidmi, kteří tím taky prošli, tak jsem tomu třeba líp rozuměla nebo jsem si to dokázala líp představit s jakými problémy bojují na těch fakultách a co řeší.

A mohla bys zmínit nějaký příklad? Pro mě je to teď hodně takové abstraktní.

Jedním z projektů, kterým se věnuju, je projekt HR Award, tady se jedná o Evropskou strategii pro zlepšení pracovních podmínek pro vědkyně a vědce na univerzitách a výzkumných institucích. My máme Evropskou chartu, podle které se snažíme vylepšovat naše procesy, aby právě odpovídaly více těm evropským standardům, aby třeba zahraniční zájemci věděli, když k nám půjdou pracovat, že tady máme svobodu výzkumu, že máme nastavené transparentní kritéria, kariérní postup a odměňování. Takže třeba v tomhle případě je to něco, co je řízený centrálně, z toho rektorátu, ale ta vlastní práce, kdy mají být naplňovány ty principy, to se děje na těch fakultách.

Jak si tedy čeští vědci v porovnání s těmi okolními zeměmi stojí? Řekla bych, že například doktorandi, budeme-li je počítat mezi vědce, si stěžují, že třeba ve srovnání s Německem, dostávají menší peníze.

Určitě jedno z těch hlavních kritérií je mzda a peníze, to je něco, kde nedokážeme tomu západu konkurovat. Na druhou stranu Česká republika má co nabídnout. To, jak tady žijeme, jakou máme životní úroveň a jak je tady bezpečné prostředí a vlastně do určité míry klid, jak tady funguje veřejná doprava a celkově Praha, to může být velké lákadlo. A druhá věc, co můžeme nabídnout, jsou třeba naše výzkumné infrastruktury, máme výborně vybaveny laboratoře a skvělé přístroje a zařízení, které jsme mohli nakoupit z evropských peněz, díky tomu, že jsme ty „zaostalejší země“, takže jsme měli víc peněz z těch strukturálních fondů než západ. Co si myslím, že nám ještě trochu pokulhává, je to, že se neumíme prodat, neumíme Českou republiku, naše univerzity a naše výzkumné organizace prodat tak, abychom dělali takový ten employer branding, abychom sem přilákali třeba ty uchazeče.

A máš ještě nějaký kariérní sen nebo cíl? Kde se vidí Tereza Smužová za pět let?

Já bych si hrozně přála, aby se univerzita posouvala tím správným směrem, abychom se přibližovali těm kvalitním univerzitám, abychom se zlepšovali v tom, že budeme mít víc zahraničních uchazečů o studium, i víc zahraničních vědců a akademiků, abychom se zkrátka přiblížili těm nejlepším univerzitám a budu ráda, když se na tom nějakým způsobem budu moct podílet a třeba propojovat ty zahraniční univerzity a Univerzitu Karlovu. Ale nemůžu říct, že bych měla třeba nějaké postavení v žebříčku, které bych chtěla, aby Univerzita Karlova dosáhla, to si myslím, že na to jsem malý pán, abych tohle to zařídila.

Mockrát děkuju za rozhovor, Tereza Smužová.

Děkuju moc za pozvání.


Podcast Defacto Tejkalová a Marhánková

Jaroslava Hasmanová Marhánková: Současná generace LGBT seniorů jsou lidi, kteří prožili část života v době, kdy se o těchto tématech nemluvilo.

Dobrý den, posloucháte De Facto, podcast Fakulty sociálních věd, dnes s Alicí Němcovou Tejkalovou a Jaroslavou Hasmanovou Marhánkovou z Katedry sociologie. 

Dobrý den.

My se potkáváme uprostřed léta. Jak se máte, doktorko?

Letně. Dobře, odpočatě. 

Po tom semestru, v podstatě celém roce, roce a půl, který máme za sebou v distanční výuce, těšíte se na to, že by podzim mohl být jiný?

No já se nejenom těším, ale věřím a doufám, že bude jiný. A určitě se těším, že se zase uvidíme všichni fyzicky. 

Naučila jste se něco z toho distančního studia pro sebe, co funguje se studenty? 

Já musím sobecky říct, že to byla taková na jednu stranu skvělá zkušenost, nemám pocit, že to byly ztracený měsíce. Mám pocit, že jsme se naučili všichni hodně nových věcí, které se podaří potom využít i v té prezenční výuce. Takže já trošku sobecky na to vzpomínám i jako na dobrou zkušenost, i když bych se k ní nechtěla vracet.

Vy máte za sebou zkušenosti z různých jiných škol. Jaká byla ta vaše cesta k nám na FSV? 

Oklikou, protože jsem jedno své magisterské studium absolvovala na Fakultě humanitních studií a pak jsem působila v Plzni dlouhou dobu. Poté jsem se vrátila zase na Katedru genderových studií a nakonec jsem zakotvila tady na sociologii. Takže to byla taková okružní jízda, včetně i nějakého kratšího působení v Brně, kde jsem studovala na doktorském studiu. Já jsem vlastně objela tu republiku a vrátila se zpátky na alma mater.

Našla jste si už kolegy, se kterými se vám dobře spolupracuje? Plánujete třeba nějaké nové projekty? 

Určitě. Jednak tedy musím říct, že tady mám kolegyni i z Plzně, Emu Hrešanovou. To je kolegyně, se kterou spolupracuji dlouhodobě. A jinak na katedře sociologie je docela silný proud lidí, kteří se věnují sociologii, medicíně a zdravotnictví, což je taky jeden z mých dlouhodobých zájmů, takže máme už společné projekty a myslím si, že ta spolupráce je tam výborná. 

Vy se věnujete tématu stárnutí v souvislosti s LGBT, mohla byste nám přiblížit právě to, co děláte?

V těch mých různých tématech je vždycky spojující linka, což je většinou zájem o tělo a gender i v tématech, které se týkají stárnutí. A přes to téma stárnutí jsem se dostala i k tomu tématu LGBT+ lidí. A především jak prožívá současná generace seniorů LGBT své stárnutí a jak i ten coming out přichází v různých fází života. Protože já jsem se dostala ne přes LGBT téma k LGBT seniorům, ale přes seniory k LGBT seniorům. A spolupracuji s ministerstvem práce a sociálních věcí, které otevírá to téma třeba v kontextu sociálních služeb a jak vlastně pracovat s LGBT+ klienty. Co mě hodně zajímalo bylo to, jak ty různé aspekty naší identity, ať je to genderová identita, když se díváme třeba na stárnutí žen nebo sexuální identita, když se díváme na LGBT+ lidi. Jak vlastně ovlivňují tu zkušenost stárnutí a mně osobně přijde, že to téma LGBT+ seniorů je jako lakmusový papírek, který umožňuje zvýznamňovat jaká je ta zkušenost stárnutí různá, jak my často mluvíme o Seniorech s velkým „S“, jako kdyby v nějakých šedesáti nebo pětašedesáti člověk udělal takovou metamorfózu. Jako kdybychom byli nějací motýli, že jsme chvilku ty housenky a pak najednou se nějak zakuklíme a najednou vyleze nějaké nový živočišný druh – ten motýl. A to je jako senior. My trošku tušíme, že má něco společného s tou housenkou, ale myslíme si, že to je něco úplně jiného ten motýl.

Mě zaujalo, když jsem si četla některé rozhovory s vámi, to, že třeba do domova seniorů odcházejí dvě lesby společně spíš jako kamarádky, chtějí spolu tedy bydlet v jednom pokoji, ale vlastně mají problém říct, že jsou lesby a že chtějí takhle žít spolu. Je ta adaptace naší společnosti, a právě třeba sociálních služeb, už lepší než dřív v tom přístupu právě k tomuhle typu seniorů? 

Myslím, že určitě. Vlastně i když jsme dělali výzkum s poskytovateli sociálních služeb, tak my žijeme v relativně liberální společnosti. Třeba sektor sociálních služeb není tak navázaný na náboženské organizace a tak dále, čili je tam trošku větší míra liberálního přístupu než třeba v některých jiných státech i na západě od našich hranic. Ale je tam třeba ta obava z reakce ostatních klientů a klientek a je potřeba taky zdůraznit, že současná generace LGBT seniorů jsou lidi, kteří prožili značnou část života v době, kdy se o těchto tématech nemluvilo. Ale když se vrátím k tomu výzkumu, co jsme dělali s poskytovateli, tak tam řada lidí byla zaskočená a překvapená tou samotnou ideou, že tady jsou LGBT senioři. Což zase mě vrací k tomu, jak moc je to takový lakmusový papírek i pro pochopení toho, jak se vůbec společnost staví ke starším lidem. 

Třeba moji rodiče, kterým je přes 60 let, tak táta je úplně v pohodě s označením senior a moje máma takové označení nesnáší. Jaké je to s lidmi, se kterými se potkáváte vy? 

Já myslím, že starší lidé s tím nemají problém, ale samozřejmě tyhle kategorie jsou vždycky kategoriemi, které s lehkostí aplikujeme na ty druhé. Já si v téhle souvislosti vždycky vzpomenu na projev našeho premiéra v době kovidové krize, kde on se ve svých pětašedesáti letech říká: „babičky, dědečkové, jste naši“. Což je na jednu stranu hezké, ale na druhou stranu ho pronáší vrstevních těch babiček a dědečků, který se ale tváří, že do té skupiny nepatří, a to si myslím, že je symptomatické pro většinu z nás. Že pokud ta kategorie má nějaký pejorativní nádech, tak jsme radši, když ji můžeme aplikovat na ty druhé.

Česká populace stárne, mluví se o tom, že třeba časem budou i problémy s tím, jestli vyplácet důchody, v jaké výši a tak podobně. Jaké nás čeká stáří? Naši generaci? 

No, to uvidíme. Asi jiné než tu generaci současnou. Ať už ekonomicky, ale i společensky, protože i dneska vidíme, jak roste počet starších lidí v populaci, tak se mění i společenská nálada. Jak už jsem mluvila o těch představách aktivního stárnutí a tahle idea prostě jde ruku v ruce s tím stárnutím populace, kdy najednou vidíme snahy přeznačit to období života, protože si ta společnost v uvozovkách nemůže dovolit žít v té představě, že to stáří je období pasivity a nějaké neaktivity ve všech různých směrech. A vidíme i ve veřejné politice, že s tím, jak roste počet seniorů, tak roste i apel na aktivní stáří. Tedy v tomhle ohledu generace současných seniorů žije v jiných představách o stáří, než to byly generace mých prarodičů a praprarodičů a je otázka v jakých představách o stáří budeme žít my a naše děti. Jestli vůbec instituce důchodů bude fungovat tak, jak funguje dnes. Nebo jestli se bude předpokládat, že se budeme pohybovat na trhu práce až do smrti, v uvozovkách.

Možná budeme i jinak nahlížet na generaci našich rodičů, protože se občas setkávám s tím, že se na mě obrací ať už kamarádky nebo známí a říkají: „Nám ale rodiče hlídají málo, oni jezdí na ty dovolené a chtějí si užít život a je to úplně jiné. Babička, ta mě hlídala daleko víc“. Tak možná se na ty naše rodiče budeme taky časem koukat tolerantněji, že mají dovolenou a všechno další, co většinou nebylo spojené s babičkami Boženy Němcové, která byla prostě na Starém bělidle a tak jsme si je představovali. 

No babičce Boženy Němcové bylo padesát, to dneska bychom se taky takhle nepředstavili padesátiletou ženu na Bělidle. Ale dobře poukazujete i na takové to protichůdné očekávání, které my máme, zvlášť teda v české společnosti, kde ten imperativ těch aktivních prarodičů je velice silný, i třeba v tom evropským srovnání. V tomhle ohledu představa aktivního stárnutí je hrozně omezená, protože je spojená s nějakými aktivitami. Že když jdete za peníze někomu uklidit byt, tak jste aktivní, ale když si doma uklízíte svůj vlastní, ale jinak jste doma, tak to vlastně aktivní stárnutí už tak není. Stejně tak když jdete ven se učit angličtinu do kurzu pro seniory, tak jste aktivní, když sedíte doma u televize, tak to jako úplně aktivní nevnímáme. Čili to, co je aktivní označení, je vlastně strašně selektivní a samozřejmě to odráží i nějaké normy určité společenský skupiny, takže já bych na to byla trošku opatrná, o čem mluvíme jako o aktivitě. Třeba to prarodičovství je určitě aktivní stárnutí par excelence. 

Vy jste právě prarodičovství věnovala taky jeden ze svých výzkumů, proto jsem i tohle téma vznesla. Jací jsou současní čeští prarodiče, respektive prarodiče v době toho výzkumu?

Jsou relativně aktivní, to znamená, že máme obrovské množství prarodičů, kteří hlídají děti každý týden a aspoň nějakou část dne bez přítomnosti rodičů. To je ta nejintenzivnější péče, kterou můžou prarodiče věnovat. Čili i v tom evropském srovnání, my jsme spíš mezi tou aktivní částí prarodičů. Samozřejmě to má různé dynamiky, tam záleží na tom, jak blízko ti prarodiče bydlí, to nejvíce ovlivňuje aktivní zapojení prarodičů. A věk prarodičů, tedy čím jsou mladší, tím jsou aktivněji zapojeni a ženy hlídají častěji než muži, nepřekvapivě. Jedna ze studií ukazovala, jak třeba i současné trendy, co se týče partnerského, rodinného chování, ovlivňují zapojení prarodičů. Když se prarodiče rozvedou, tak organizátorky té péče jsou babičky, to znamená, že rozvedení dědečkové jsou často stejně aktivními prarodiči jako ti, co žijí v manželství. Ale jsou aktivními prarodiči více ve vztahu k dětem té nové partnerky, to znamená, že ženy jsou ty, které vtahují svoje nové partnery do péče o svoje vnoučata. I ta dynamika partnerských vztahů a sešívaných rodin se promítá do těch vzorců prarodičovství. 

Právě v souvislosti s tím, že ženy se dožívají vyššího věku než muži, je i poměrně velká skupina osamělých žen, starších žen, které vlastně v naší společnosti žijí. To je také jedno z témat, kterému se věnujete v souvislosti se stárnutím a genderem. Jak se žije starším samotným českým ženám?

Vdovství nebo ztráta partnera v pozdějším věku je dominantně ženská skutečnost. Ne, že by to muže nepotkávalo, ale ta pravděpodobnost, že žena bude žít na sklonku života jako vdova je nepoměrně větší než v případě mužů. Tam najdeme ženy, pro které ovdovění znamená trošku takový restart. Pokud mají ještě dostatek sil, tak to vdovství může být i nějaký pozitivní impuls, není to nutně jenom něco, co by přinášelo trauma. Ten výzkum byl ale zaměřený na specifickou skupinu seniorek, aktivních, které právě chodí do různých volnočasových center, učí se anglicky a jdou na univerzity třetího věku. To jsou často ženy, které mají za sebou zkušenost ovdovění a často to byl moment, který nastartoval chuť pouštět se do nových věcí. Protože to ovdovění, to není jen ta zkušenost, že zemře partner, ale je to často zkušenost, které předchází měsíce, roky nějaké velice intenzivní péče o partnera, což zase je ta dominantně ženská zkušenost. Ty ženy se často starají o své umírající rodiče a pak ještě se starají o své umírající partnery a pak zůstávají samy a přichází většinou jejich dcery, které přebírají tu péči. To ovdovění má často před sebou období intenzivní a psychicky náročné péče a v tomhle ohledu pro řadu žen, se kterými jsem mluvila, to byl i nějaký impuls, možnost se zase věnovat svým koníčkům. Nechci tím říct, že by ztráta partnera byla pozitivní zkušenost, ale že to může být i impuls.

V okolí kamarádek mojí babičky je poměrně jednoznačná situace, kdy potom, co umřeli partneři, se ztrácí mobilita, protože ty ženy neřídily v tomhle věku. Já si toho všímám, protože řídím ráda, navíc s tím mám spojenou i velkou nezávislost právě toho pohybu a uvědomila jsem si, jak nepříjemná situace to je. Vy jste odkázaná na to, že vás někdo musí odvézt na chalupu, kde jste to měla do té doby s partnerem ráda. Je to něco, co je trendem celkově v té starší ženské populaci?

Česká republika v tomhle ohledu nemá až takové tradiční rozdělení, aspoň co se týče těch kompetencí, ale obecně ta ztráta partnera, teď to nemusí být jen v případě žen, prostě přináší reorganizaci denní rutiny. Třeba to není jen o tom, že se nedopravíte na chalupu, ale že ji nemůžete třeba ekonomicky udržet nebo že se nechcete vracet někam, kde je to spjaté se vzpomínkami, které můžou být bolestivé. Ale tyto mobilitní problémy jsou něco, na co jsem narážela v těch rozhovorech taky. Ty ženy se zbavovaly těch chalup a chat, protože se tam nemohly dostat a proto, že to pro ně finančně ani nebylo udržitelné.

My se hodně bavíme o ženách, ale víme, že současná společnost přináší velké nároky i na muže a na jejich roli, proměňuje se nějak ta seniorská role mužů?

Já jsem se vysloveně na tu mužskou zkušenost zas až tak v těch výzkumech nezaměřovala. Ale třeba v tom projektu, který jsme měli k prarodičovství, tak jsme se věnovali mužům prarodičům. A tam mi přišlo fascinující to, jakým způsobem to prarodičovství se pro řadu mužů z té generace současných seniorů, stávalo příležitostí, jak „poprvé“ zažít nějakou péči o děti. To období, kdy jejich vlastní děti byly malé, tak de facto bylo často obdobím dost nepřítomného otcovství. Ti muži často byli na vojně nebo bylo běžné, že pracovali někde na stavbách, byli přes týden pryč. V těch rozhovorech byl hodně přítomný příběh toho, že s těmi vnoučaty často zažívali poprvé, co to je starat se o malé děti nebo s nimi trávit aktivně celý den. Což je na jednu stranu velice pozitivní a na druhou stranu je to smutné, protože to poukazuje i na nepřítomné otcovství v generaci současných starších mužů. Ukazuje to na to, jak přijatelná byla představa toho, že dobrý otec může být i otec, který není nutně přítomný fyzicky v životě dětí.

Co vás čeká teď za zajímavá témata, kterým se věnujete a plánujete je rozvíjet dál?

Pracujeme na dvou projektech. Já osobně se teď věnuju tématu demence, především strachu z demence a to, jakým způsobem obrazy Alzheimerovy nemoci ovlivňují zkušenost stárnutí a to, jak se lidi dívají na stáří. Tam já se věnuji rozhovorům s lidmi a o jejich životním stylu ve stáří a o jejich znalostech a postojích k demenci. A druhý projekt, ten je možná aktuálnější v kontextu společenských debat. To je projekt, který se věnuje váhavým postojům k očkování, ne nutně covid očkování, ale jako k očkování proti „běžným dětským nemocem“. To je velký evropský projekt, který zkoumá to, jak se rodí a vyvíjí váhavost. Ne nutně odmítání, ale taková ta váhavost ve vztahu k očkování u rodičů.

Kde berete tu pozitivní energii a to nadšení? Jak se nenechat takovými tématy semlít? Já se dlouho věnovala sportu handicapovaných a někdy jsem se setkala s osudy, které nebyly úplně příjemné. Pomáhalo mi, že jsem vlastně viděla i spoustu pozitivního. Je to stejné u toho výzkumu stárnutí demence? 

Určitě. Já se setkávám většinou s velice pozitivními seniory a seniorkami a myslím si, že tam vždycky jde najít něco pozitivního. Otevírání těch témat trošku zbavuje i toho strachu a toho ostychu vůbec o těchto věcech přemýšlet, protože když je otevřete, tak najednou zjistíte, že třeba to není taková černá díra a taková deprese. Já se snažím i psychicky to vyrovnávat, že se věnuji intenzivně pár let nějakému tématu, které je pro mě těžší, a pak se snažím otevřít téma, kde vím, že mi umožní trošku se odpoutat od těch těžších věcí. Ale řekla bych, že rozhodně to téma seniorství není téma, které by bylo depresivní, takhle ho rozhodně nevnímám. A myslím si, že čím víc se o něm mluví, tak tím menší obavy nebo míň negativních emocí ve spojitosti se stárnutím já osobně pociťuji.

Je pravda, že když se přiblížíte k tomu, čeho se bojíte nejvíc, tak zjistíte, že to není tak hrozivé, jak to vypadá. A současná generace seniorů, která je v podstatě aktivnější, než byly ty předchozí, nám dává velkou naději, takže doufám, že se všechno bude dařit dobře, jak v naší společnosti, tak ve vašemu výzkumu. Děkuji, že jste si udělala čas na De Facto, a to byl tedy další díl podcastu De Facto Fakulty sociálních věd a já se těším zase někdy na slyšenou.

Já děkuji za pozvání. Na shledanou.


Tomáš Petříček a Dominika Tollingerová

Tomáš Petříček: In the case of European policy it is necessary to perceive that it is based on different cultural and historical traditions

Dear listeners, you’ve tuned in into De Facto, a podcast of the Faculty of Social Sciences of Charles University. This episode will be about our successful graduate, namely Tomáš Petříček, who was the Minister of Foreign Affairs from October 2018 to April this year. He started his studies at the Faculty of Social Sciences in 2001 with a bachelor’s degree in political science and international relations and subsequently studied for a master’s degree, as well as a doctoral degree in international relations. During his studies, he also visited universities abroad and is returning to the Faculty of Social Sciences to teach next academic year. Doctor Petříček, welcome to Hollar.

Hello.

Having you here as a former foreign minister, I can’t help asking you about the current situation in Afghanistan. So, allow me to ask right off the bat… In your opinion, could the rapid occupation of the country by the Taliban have been avoided?

It is clear that we made some mistakes in Afghanistan and we will certainly need to analyze that, to know in the future what not to do, what to do better because after twenty years we really did not expect that the Afghan government and the Afghan security forces would actually collapse so quickly, we had supported them for so long, which not only cost a lot of money, but also, unfortunately, a lot of lives of coalition soldiers, including Czech soldiers. But I would also like to keep in mind the reason why we actually went to Afghanistan in 2001, at a time when I was actually starting my studies at the Faculty of Social Sciences and I still remember the moment I heard about the attacks in New York and Washington on 9 September… I was on the train, returning from Prague from the Faculty of Social Sciences to Rokycany – my friend called me to ask me if I knew what had happened and that it was terrible, and actually everything else drew on that, and the reason we went to Afghanistan was to stop such attacks from happening again, so that Afghanistan would not be a country, from where international terrorist organizations like Al-Qaeda, nowadays perhaps the Islamic State and other dangerous organizations of this type operate, and for twenty years this objective was successfully followed and, in fact, the agreement that the United States made with the Taliban was mainly aimed at preventing Afghanistan from again becoming a breeding ground for international terrorism.

And is that agreement credible?

In the case of any agreement, it is based on some elementary trust between the two parties and I would just like to point out that the negotiations with the Taliban were certainly not easy, they went on for many years, it was not as if some agreement that was negotiated in Doha suddenly came out of the blue, those efforts to actually communicate with the Taliban go back to previous administrations, not just to the Donald Trump administration. And, of course, there is a certain risk that the Taliban will not keep their word, that they will not actually combat the Islamic State and other extremist organizations that are present in Afghanistan, we know that they are, we met them there. But then it is also up to some coordination of a possible response, whether by NATO, the European Union, or by the wider international community, as to what to do when the Taliban do not keep their word.

So, you would say that from the perspective of what we know now the invasion 20 years ago had a purpose, which was therefore fulfilled regardless of what has happened now.

In the case of the first and main reason why we were in Afghanistan, I believe that to a large extent it was. It’s impossible to say that we failed completely. But it’s important to admit that we also defined a second objective, and that was to stabilize Afghanistan. But that second objective was perhaps not defined clearly enough, it was not said exactly what it meant that Afghanistan would be stabilized, in what situation we could leave and have a clear conscience that we had actually achieved that objective, and it is perhaps the fact that that second objective actually turned out to be much more distant than we ourselves believed that is actually what today’s critics are pointing to.

Another point that we have to discuss is your career. Can you tell our listeners the recipe for becoming a foreign minister as a graduate of the Faculty of Social Sciences?

There’s certainly no recipe for that, and in my case it was a coincidence, I was probably at the right place at the right time and well prepared, but I was interested in politics from the beginning of my studies, I was a member of the youth organization of the Social Democrats, I took part in a number of political debates, actually I was kind of moving around politics all the time, although at the same time I always wanted to be involved in foreign policy, European affairs, energy, which I was also very interested in. So it was more like a coincidence that happened at a time when I was maybe well prepared for it.

So, you didn’t have such ambitions from your studies?

I admit that while studying at the Faculty of Social Sciences, I was more tempted by diplomacy, and I also admit that later I got over diplomacy as a career of a professional diplomat. And I focused more on politics, on things around politics, and that actually led to me becoming a member of the Social Democrats and then eventually a minister.

And what discouraged you from diplomacy if I may ask.

Suddenly, the wind just blows you somewhere else, and you don’t even realize that what you originally thought might be your career might change from day to day. Well, it was probably not from day to day, but gradually and through considerations and different options I was offered, including the fact that the Faculty of Social Sciences offered me the opportunity to go abroad to study, I could actually get acquainted for the first time with European politics during my internship in the European Parliament, and so my steps were a little more directed at the European institutions, at that time.

Now we’ve actually touched base on a lot of topics that I’d like to address, but I’d like to go back to your ministerial position. What do you think were your main assets why you got into this position, what do you think was why you were appointed?

I have been involved in foreign policy for a long time, as I said, also with the Social Democrats and I contributed professionally to the party’s program discussion through our foreign commission, participated in a number of political discussions on this topic and last but not least I had the experience, with European structures, but also with the Czech politics. This combination might have actually led to the situation where the choice was made in those discussions that I would represent ČSSD in the government in this position.

You mentioned the European policy, you had the opportunity to get the feel of it, so what is the difference between the European policy, when you work in it, and ours – the domestic one. I mean, for example, in terms of some political culture, I understand that the content of the policy is different, but something that you yourself felt was different.

So European politics is a much bigger pond than Czech politics, but on the other hand, the way politics is made, what politics is, so it’s the same in the Czech Republic, in Brussels, in France, in Germany, it is a question of how to make a compromise out of often conflicting interests, come up with a proposal that will simply be acceptable to most citizens, whether those from the Czech Republic or the European Union, through their elected representatives, so the policy dynamics may be a little different, but what remains the same is the point for which we’re talking about politics. In the case of European policy, it is – of course – necessary to perceive that it is a policy that is based on different cultural, historical traditions. You have representatives of countries such as Cyprus, small states in the south, in the centre, in the north of Europe, countries that have gone through a different historical development, and this can to some extent influence how they approach certain topics. It is actually a very interesting mishmash, but it has its own interesting trends, dynamics and it is a sort of a political culture that may just be emerging.

You also mentioned that you were on Erasmus while at FSV, can you tell us where? In short, how, what was it like?

It will sound pretty boring because I was on Erasmus in Brussels.

I would say that it fits exactly into that picture.

And in fact, it somehow came together that at the time when I had the opportunity to go on Erasmus, I was also able to face some practical experience with the European institutions for the first time. Also, I briefly did an internship there at our embassy in Belgium, and these were actually some practical steps as I began to look backstage of what we often see in newspapers or on television.

And what, for example, was the agenda of the internship? Can you mention a practical specific thing?

In the case of the European institutions, it was, for example, the opportunity to participate in some negotiations, where, for example, European Parliament resolutions were negotiated under the supervision of experienced administrators and I worked in a foreign committee, so I could actually watch the outputs, which we can then read on the website. I could see how negotiations were proceeding, for example, between political factions, but it was also about preparing materials for supervisors or mentors, but also some manual things, which were not so popular yet belong to internships, so I also shredded some documents.

Speaking of those negotiations, is there any negotiation during your political career that stands out in your mind in some way, either positive or negative? Either during your internship or in the last three or four years when you were a minister. I’ll leave it up to you. We can even divide it, you can also mention two. My idea is to hear about something that you really remember, that stands out in your memory.

I have to admit that it’s quite current. In the current context, not one or a specific one has come to my mind, but a visit to Kabul to meet Czech soldiers in Kabul, for example, because suddenly you find yourself somewhere in a completely different world and even though you know you are going to a culturally different area, you still cannot count on the society working there the way we are used to it working over here. And as far as specific negotiations are concerned, of course you will remember the first experiences, such as when I first attended the Council of Foreign Ministers, so it’s actually the moment when you go there with certain nervousness, because this is the first time. It’s a bit like you have to get the feel of how it actually works, and when you’re going for the second time you already know those people. In the end, it’s in the high politics like when coming to a new team, and in fact you suddenly appear among those ministers and try to establish some normal social contact. It’s easier with someone, you make contact with someone and form not necessarily friendship, but a certain trust. Someone is a little bit more reserved, so it’s harder to break the ice. As for the unpleasant negotiations, I do not want to mention any specific ones, but these are mainly negotiations when really a lot is at stake and both parties are in it to win. And you know that in the end you have to reach a compromise, which can be unpleasant for both of you, because the expectations can be higher than what can be agreed.

And when you mentioned the meeting, for example the meeting of foreign ministers, what does it look like? How should we imagine it? You come there as you came here today, say „good morning“, sit down, pour yourself some water. Consider us to be complete outsiders.

I had the advantage that I actually attended the first meeting as deputy minister, so I could see how the meeting itself was going, so it was not about sink or swim, but the team of our permanent representation brings you there and helps you prepare for the meeting according to the latest developments, as this is usually preceded by other meetings where some details are negotiated. Along the way, you must, of course, get acquainted with all the details of the content, of the meeting. The days before, national positions are defined, for example, the Czech position of what we are actually going to defend there, you are talking about it. The meeting itself is like the icing on the cake, which is preceded by really big preparations by a team of people, experts, whether from the Ministry of Foreign Affairs or completely different departments, when it comes to the topics that have something to do with defence, security, or also the ministry of the interior. So, there is a huge amount of work already done, and in fact some things are to be fine-tuned at the meeting … The agreement is not complete, it’s supposed to be given the political weight, this is something that the ministers agree on. And as it goes from the human point of view, you suddenly come to a larger room where there are a lot of people, for the first time you actually get to know each other a bit, you introduce yourself to others.

In what language? In English?

The vast majority of those debates, especially the ones held in the corridors, take place in English, but it is good to use French, because, for example, some colleagues prefer being spoken to in French.

As for the language, how many languages do you actually speak?

My first foreign language is definitely English. I speak French, as my wife and I lived in Brussels for many years. I’m learning Spanish, but I admit, it’s sort of a Sisyphean job, there’s just not that much time left to learn foreign languages. And when it comes down to it, for example, we use a kind of a Polish-Czech lingo with Polish friends.

And where did you learn those languages?

I started learning German in elementary school, I’m from north-western Bohemia, so German was the first choice, but in high school I immediately switched to English and in fact for me it was already at school. My parents made me take some extra classes from time to time, but I have to admit that you make a big step forward in English when you suddenly meet your peers, when you go out for a beer with them. Also during student exchanges at university, one makes huge progress at once, from basic English you learned or at that time it was possible to learn in high school, if you understand, you can communicate. You reach this self-confident use of the language once you start using it practically.

I would like to touch base on the fact that you are now returning to FSV as a teacher. What led you to this?

I have taught externally at the faculty in the past at IES and IPS, it was a joint program with a lot of foreign students and I taught international political economics, which was also one of the study fields I studied abroad and basically the offer came if I did not want to share with students a little bit more practical, perhaps, view of Czech-foreign policy, Czech diplomacy and there was word for word and I am glad that from the new academic year I will teach Czech diplomacy, its genesis and main topics.

What kind of teachers did you like when you studied? What qualities, what approach of the teachers?

I’ve always enjoyed teachers who wanted some interactivity, when it wasn’t just a lecture, but instead space was given to students, and it was about the debate, that we could actually present our opinions in some way, and I believe that is something that is more and more common at Czech universities. Compared to the past, the way of teaching has changed over time, so I would also like – if I can provide a teaser – to direct the teaching the way to see what opinions students will have on the topic on the basis of reading and on the basis of discussion.

And are you preparing for it in any way? Or will you make some preparation before the beginning of the semester? Which is actually approaching …

Of course, I’m preparing for the course, but I also tried to spend some time with my family, so the ambitions were bigger and I believed that by now I would have everything done, but I still need to tie up some loose ends in the coming days and weeks.

And when you’ve mentioned it so nicely, you said earlier that you also met your wife at school, so could you give us a tip on where to meet someone at the Faculty of Social Sciences?

Well, I don’t know if the course is still taught, because it was an optional subject in Aristotelian philosophy, and it was taught by Professor Havlíček, unfortunately already deceased. So philosophy actually brought us together.

So that’s a beautiful conclusion, I think. Thank you very much for the time you have given us and good luck.

I also wish you all a nice academic year.