Blog FSV UK

Autor: blogmaster

foto Jitky Modlitbové

Jitka Modlitbová: Skutečná pomoc se odehrává i na půdě ministerstva

Vítám vás. Jsem Daniela Tollingerová a budu si v jednotlivých dílech podcastu De Facto pokaždé povídat s různými zajímavými absolventy naší fakulty. Říkám záměrně naší, protože sama jsem absolventkou studijního programu Politologie a mezinárodní vztahy. Budu ráda, pokud vás podcast motivuje například nastoupit na FSV UK, anebo pokud si třeba jen zavzpomínáte na svá dřívější studia.

Naproti mně sedí Jitka Modlitbová, která je absolventkou bakalářského programu Politologie a mezinárodní vztahy a následně magisterského programu Veřejná a sociální politika. Nyní pracuje jako ředitelka Centra sociálních služeb Bohuslava Bureše v Holešovicích, které spadá pod Armádu spásy.

Proč člověk, pocházející z městečka Fryšták ve Zlínském kraji, se rozhodne jít na Fakultu sociálních věd do Prahy?

Chtěla jsem do Prahy. Vždycky mě zajímaly dějiny. Šlo mi dobře se také učit jazyky, zajímala mě společnost a myslím, že FSV všechny tyto oblasti zajímavě spojuje. Praha mě více než před 12 lety uchvátila svým životem, jak je plná lidí a dodnes si to tu v dobrém slova smyslu užívám i jako turista. Nicméně, když jsem v době maturity přemýšlela, kam půjdu studovat, podala jsem si přihlášku i do Brna na Fakultu sociálních studií a na Filosofickou fakultu a byla jsem přijata jak do Prahy, tak i do Brna. Samozřejmě jsem se rozmýšlela a rodiče byli tím posledním rádcem. Doporučili mi jít do Prahy, i když teď je jim to asi líto, protože je na Moravě navštěvuji dost málo.

Co na tom studiu bylo pro tebe nejtěžší? Může to být s ohledem na předměty, ale i přestěhování se do jiného města…

Nebylo to stěhování do města, kde jsem nikoho neznala. Asi to byl ten rytmus vysokoškolského studia, kdy člověk poprvé zjišťuje, že když nechce, tak nic nemusí a spousta věcí je hodně na něm. Ta volnost je na jednu stranu úžasná a zábavná, ale na druhou stranu, když ty povinnosti, které na tebe čekají, nikam neutečou… Tak potom začne jít do tuhého a člověk si studijní a pracovní režim musí nastavit sám.

A z čeho v práci nejvíc teď těžíš, co ti dala škola? Jestli něco takového je?

Odlišila bych, co mě naučilo bakalářské studium Politologie a mezinárodních vztahů a jaké dovednosti jsem si pak osvojila na magisterském studiu Veřejná a sociální politika. Bakalářské studium mi dalo schopnost poměrně rychle číst rozsáhlé texty, orientovat se v nich a číst je kriticky, rozumět jim a být schopná se k nim vyjádřit. Co se týká magisterského studia, tam byl kladen důraz na kooperaci s kolegy a ostatními studenty, z toho těžím opravdu hodně. Také tam byl kladen velký důraz na prezentování konečných i průběžných výstupů. Pamatuji si, že jsem to během studia dost nesnášela, postavit se před spolužáky a odprezentovat jim, jak jsme se posunuli nebo neposunuli. A pak hlavně bylo těžké unést zpětnou vazbu, která přicházela a nebylo to vždy příjemné. Ale celkově mi to dalo opravdu hodně a těžím z toho doteď.

A co by si mladším posluchačům doporučila, aby si dodali odvahy a předstoupili před třídu?

Klíčové slovo je příprava. To znamená… Vyzkoušet si to třeba i nanečisto, doma před zrcadlem, třeba i se stopkami, pokud má člověk časový limit, který je třeba dodržet. A pak mi nejvíc pomohlo, že se tak dělo znovu a znovu, takže se člověk otrká, ztratí ostych a naučí se reagovat na dotazy.

Měla jsi už při studiu nějakou práci, která by byla spojená s tvým oborem? Nebo jsi při studiu měla výhodu, že jsi nemusela ještě pracovat? Co byla tvoje první práce?

Při studiu jsem pracovala skoro vždy. Při bakalářském studiu jsem doučovala angličtinu, lektorovala jsem ve firmách a potom na magisterském studiu v rámci povinné praxe jsem se dostala k práci, kterou jsem vykonávala dalších pět téměř šest let.

Obě ty zkušenosti bych ráda rozvedla. Zajímá mě ta tvá angličtina, lektorka angličtiny. Ty jsi už na střední škole se hodně věnovala angličtině?

Těžila jsem opravdu hodně ze střední školy, pomohlo mi, že mě angličtina bavila a šla mi. A díky tomu jsem se hlásila i na studium oboru Anglistika a amerikanistika v Brně, kam jsem byla přijatá. Nicméně vyhrálo studium v Praze a po prvním semestru jsem si znovu podala přihlášku tentokrát na dálkové studium do Brna. Druhý semestr už nebyl v Praze tak jednoduchý, ale přesto jsem to zkusila, skloubit obě studia dohromady, dokud mě nevyhodí. Protože Prahu beru více jako přípravu na budoucí povolání a anglistika v Brně je zase více koníček… A nevyhodili mě, takže se mi podařilo souběžně vystudovat oba obory (až po magistra).

A co ta práce, ke které jsi přišla díky stáži v rámci studia magisterského oboru Veřejná a sociální politika? Můžeš nám to blíže popsat?

Jeden z předmětů, který se na FSV UK učí je Sociální politika v perspektivě životního cyklu. Tehdejší přednášející si zvali v rámci předmětu absolventy a jedna z pozvaných, Lucie Rybová, pracovala na Oddělení sociálního začleňování MPSV ČR, nyní je ředitelka Českého helsinského výboru. V té době na ministerstvu sháněli stážisty… Poslala jsem tam životopis a získala neplacenou stáž a postupně se vypracovala a získala pracovní smlouvu na dobu neurčitou.

Potkala jsi jistě nějaké politiky, jak působí na člověka prostředí na ministerstvu?

Potkala je možná silné slovo. Spíš jsem je tak zpovzdálí viděla, protože jednání probíhala v různých honosných sálech. Pro mě to byl opravdu velký zážitek, už jen z toho důvodu, že si člověk uvědomoval, že je v historické budově, že sedí ve stejné místnosti jako nějaký předseda, ministr, poslanec. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí, kteří mají opravdu co říci.

K náplni práce, jakou jsi měla agendu?

V době, kdy jsem tam působila jako stážistka, tak se oddělení intenzivně zabývalo přípravou a schvalovacím procesem Strategie sociálního začleňování, což je hodně podstatný dokument, který v té době sloužil jako předběžná podmínka pro čerpání ze sociálního fondu EU. To znamená, že pokud by ČR takový dokument neměla a nebyl by schválený vládou, tak bychom v tom období nemohli čerpat evropské prostředky. Pro nás jako ČR a i jako pro oddělení to byla velká příležitost sepsat opravdu strategický a koncepční dokument, který pojmenuje velké sociální problémy, se kterými se ČR potýká a zároveň nastaví opatření, jak tyto problémy řešit a bude spolupracovat na tom, aby ta opatření byla splněna. Druhý velký koncepční dokument, kterým jsme se tehdy zabývali byla Koncepce a prevence řešení problematiky bezdomovectví v ČR. I přes strašný název, velmi podstatný dokument na vládní úrovni, který definoval, co to je bezdomovectví. Česká legislativa tento pojem nezná. ČR se přihlásila v rámci koncepce k ETHOS (Evropská typologie bezdomovectví a vyloučení z bydlení). Ta nechápe bezdomovectví, jen jako situaci člověka žijícího venku, ale i člověka, který žije v nevhodných podmínkách, nemá uzavřenou smlouvu na byt nebo i na ubytovně.

Jak z tvého pohledu ČR pomáhá lidem bez domova? Ty jsi pak z MPSV ČR přešla do Centra sociálních služeb Bohuslava Bureše, který spadá pod Armádu spásy. Kdy nastal moment, kdy jsi se rozhodla, že práci změníš? Mně to přijde, že jsi od těch spisů chtěla přejít do praxe a skutečně lidem pomáhat…

Trochu to tak bylo. Myslím si, že skutečná pomoc se opravdu odehrává i na té úrovni ministerstva, přestože je to hodně o papírování a administrativě. Jak jsem nastínila, po stáži jsem se stala zaměstnancem oddělení, po nějaké době vzniklo nové Oddělení sociálního bydlení a sociálního začleňování. To mělo za úkol připravit Koncepci sociálního bydlení a po té návrh Zákona o sociálním bydlení… Na tom jsme pracovali několik let, ale proces schvalování se nestihl do voleb. Po minulých volbách vláda určila, že zákon je potřebný, ale má jej připravit MMR ČR, které má na starost bytovou politiku. Teď se vrátím zpět k té profesní dráze na ministerstvu. Stala jsem se zástupkyní vedoucí, pak jsem jej i něco přes rok vedla, nicméně pak už jsem cítila, že potřebuji změnu a došlo tam i k organizačním změnám. Kolegům přibyla další agenda, která se týká stárnutí populace. Já jsem cítila, že nastal čas, abych se posunula dál. Za tu dobu, co jsem na ministerstvu byla, jsem se občas cítila trochu nekomfortně v tom, že jako absolvent, který přišel do státní správy, mám na starost nastavování systému, jehož fungování, ale neznám z první ruky. Pak mě oslovili z Armády spásy, chvilku jsem váhala. Nastoupila jsem loni v lednu (2020), ale nelituji. Mohu říci, že mám velké štěstí v profesním životě na lidi kolem sebe a tady se to opět potvrzuje.

A můžeme si nastínit, co je teď ve tvé gesci? Centrum sociálních služeb B. Bureše provozuje Azylový dům, Noclehárnu a Nízkoprahové denní centrum, tak co ta tvoje současná práce z toho zahrnuje?

Moje práce je, aby centrum fungovalo kvalitně, aby v něm byli spokojení lidé, a to jak zaměstnanci, tak klienti, abychom měli dostatek finančních prostředků na provoz, a aby to, co nabízíme se potkávalo s potřebami našich klientů. Stručně popíšu, co v našem centru děláme. Ubytováváme klienty, sepíšeme s nimi smlouvu. Zdůrazňuji, oni u nás nebydlí, ale jsou ubytováni, což je velký rozdíl, zpravidla na jeden rok. Klienti spolupracují se sociálními pracovníky, kteří jim pomáhají, aby si našli stabilní bydlení. Samozřejmě situace některých klientů je velmi složitá a je třeba řešit i další problémy týkající se např. zdravotního stavu, finanční situace, vztahy s rodinou, nalezení práce.

Je to tedy služba zadarmo nebo za nějaký poplatek?

Azylový dům je hrazená služba. Část našich klientů si tuto službu hradí z důchodu nebo jiných sociálních dávek, část klientů chodí do práce. Samozřejmě se neblížíme výší úhrady ani zdaleka tržnímu nájmu, jedná se o sociální službu. Celkem máme k dispozici 108 lůžek. Výhodou je poměrně nízký práh vůči lidem trpícím závislostmi, pokud tedy nenarušují zásady soužití, nevnášejí tam drogy a alkohol atd. Cílem je, aby klient byl otevřenější a my mu mohli lépe pomoci řešit jeho problém.

Potkáváš se se svými klienty?

Potkávám naše klienty každý den cestou do své kanceláře, protože procházím přes recepci Nízkoprahového denního centra. Náplní mé práce ale není přímý kontakt s klienty.

Člověk pro to ale musí mít nějaké předpoklady, vlohy… Byla jsi k pomoci druhým vedena rodinou? Každý na to nemá…

Souhlasím, na druhou stranu je spousta prací, které bych nemohla dělat zase já. Jestli jsem k tomu byla vychovávaná, to bych úplně neřekla. V rodině není nikdo, kdo by se věnoval sociálním službám. Byla jsem určitě vedená rodinou k úctě k ostatním lidem a ke slušnosti a myslím si, že to je základ i pro tuto práci. Není to práce pro každého a já si nesmírně vážím svých kolegů, kteří mají neskutečnou trpělivost a zachovávají profesionalitu za každé situace i toho, jak přijímají tu obrovskou zodpovědnost.

Je možné se k vám přihlásit na stáž nebo jako dobrovolník?

Možnost tu je, ale komplikuje nám to trochu pandemie Covid. Od září, pokud to epidemiologická situace umožní, otevřeme možnost stáží. Na stránkách www.armadaspasy.cz je kontakt nejen na Centrum sociálních služeb B. Bureše, ale i na kolegyni, která má na starosti stáže.

Máš nějaký kariérní sen? Je v tvých představách, že budeš pokračovat v této práci, nebo uvažuješ třeba o návratu z praxe do státní správy?

Říká se: „Nikdy neříkej, nikdy.“ Možné to je, že jsem ve státní správě ještě neřekla své poslední slovo. Mám ale určitě i své kariérní sny a ambice, které se týkají mé současné pozice. Nejde ani tak o vlastní osobní růst, ale spíš o to, abych měla nějakou zásluhu na tom, že v Praze bude například dostupnější zdravotní péče pro lidi bez domova.

Děkuji ti, že jsi byla naším prvním hostem – absolventem v podcastu De Facto FSV UK.


Foto osobnosti Jakuba Končelíka

Jakub Končelík: V současné společnosti patří naši absolventi k těm nejcennějším z cenných

Na FSV UK jste prošel vývojem od studenta až po děkana. Jak dlouho zde vlastně působíte?

Na Fakultu sociálních věd jsem nastoupil v roce 1994. Na Hollaru jsem už krásných 26 let a dá se tak říct, že jsem s fakultou prošel skoro celým jejím vývojem.

Co se vám vybaví, když se vrátíte na samý začátek svého působení zde?

Celá fakulta byla tehdy namačkaná tady na Hollaru, byť nějaké místnosti jsme měli ještě po trase odsud do Celetné. Opravdu to tady tenkrát žilo – vzpomínám si, že chodby byly permanentně přeplněné. Dneska je už docela bizarní si představit, že v každém rohu budovy sídlil nějaký z institutů, které mají nyní samostatná patra nebo budovy. Například v té rohové kanceláři, kde nyní sídlí katedra marketingové komunikace a PR, tak tam byl prakticky celý IKSŽ. Nebo v rohu, kde máme dnes sekretariát a kde je i má kancelář, tak tam sídlil celý Institut ekonomických studií. Je ovšem třeba také dodat, že studentů tehdy bylo o poznání méně než dnes.

Chtěl jste vždycky studovat žurnalistiku?

Kdepak! Já jsem chtěl původně studovat historii. Takže o přijímačkách jsem se snažil primárně o historii, souběžně s tím jsem si dal přihlášku i na práva a na třetím místě byla žurnalistika. Na práva jsem se nedostal o bod, na historii o dva body a na žurnalistiku jako jedinou jsem se dostal. Za rok jsem se dostal obor historie na Filozofické fakultě a také na obor geografie na Přírodovědecké fakultě. Do roku 2000 jsem to všechno souběžně studoval, takže mám nahlédnuto i do jiných vědních oborů. Jedinou dokončenou mám ale nakonec jen Fakultu sociálních věd, té jsem tím pádem skutečně věrný (smích).

A věrný jste zůstal i v rámci své profese. Proč jste se rozhodl zůstat v akademické sféře?

On to byl takový zásah osudu, že jsem si u paní docentky Köpplové vybral pro svou bakalářskou práci téma „Novináři v roce 1968“, kterému jsem úplně propadl. V polovině 90. let, kdy jsem práci psal, to bylo téma zcela nezpracované, byl jsem vlastně jeden z prvních, kdo se mu u nás začal systematicky věnovat. Přišlo mi pak přirozené, že jsem v něm pokračoval v rámci magisterské a následně i doktorské práce.

Jste i členem rady Ústavu pro studium totalitních režimů, dá se říci, že dějiny komunistické totality jsou vaše celoživotní téma?

V podstatě ano. Ač je dnes v této oblasti mnoho jiných badatelů, kteří už došli mnohem dále než já, pořád jde o oblast, která mě ohromně zajímá. Události roku 1968 jsou vlastně takovou laboratoří, ve které můžeme sledovat, jak se autoritativní režim prudce změní a po půl roce se opět navrací do původního stavu. Na tom se dá mnoho ukázat. Totalizace společnosti prostřednictvím konkrétních kroků je na tom opravdu dobře viditelná. Snažím se na tom ukázat i nějaké obecné principy, které můžeme aplikovat na soudobé společenské procesy.

Tím se dostáváme do současnosti. Co vidíte jako největší změnu oproti situaci před rokem 1989 v oblasti médií?

Až do konce 80. let platilo, že centrálně řízená média jsou prakticky jediným zdrojem informací, který je volně k dispozici veřejnosti. Vedle toho existovala neoficiální média, ke kterým byl poměrně omezený přístup a pak to, čemu se už za protektorátu říkalo šeptanda. To byl relativně uzavřený komunikační model, do kterého se celkem obtížně vstupuje, zatímco v současné době žijeme ve velmi otevřeném módu, kdy tradiční média umírají, protože část konzumentů jim přestala věřit, například vlivem změny vlastníka.

A lidem také často stačí konzumace obsahu sociálních sítí…

Ano, vznikají paralelní komunikační kanály, nejen na sociálních sítích, ale i různé alternativní zpravodajské platformy, které velmi silně podporují všechny ty pokusy o alternativní výklad světa a konspirační teorie. Navíc se v současnosti nacházíme v situaci, kdy profesionální mediální obsah často vytváří jedinec, který je erudovaný přibližně podobně jak onen konspirátor na webu, což zpětně oslabuje důvěru v tradiční média. Celé se to pak cyklí do tvaru, který je dost nešťastný.

Jak hodnotíte současnou situaci kolem epidemie z hlediska médií?   

Myslím si, že mediální pokrytí celé společenské situace bylo nepochybně dostačující, o tématu se hovořilo prakticky všude. Zároveň však platí i trend, který vidíme v posledních letech, a to, že média ztrácejí pozici názorového vůdce. Nevím, zda je možné toto klást za vinu samotným novinářům, myslím si, že je to dané celkovým oslabením důvěry v tradiční mediální výstupy.

Co mohla podle vás média dělat během současné krize jinak?

Myslím si, že novináři by měli vládě a jejím komunikačním dovednostem vystavovat účet mnohem častěji, než se to dělo doposavad. Od samého počátku této krize se měla média více dotazovat na vládní strategii, na to kam směřujeme. V tomto novináři dle mého názoru pravidelně a dlouhodobě selhávají. Je ovšem otázka, zda existuje vůbec poptávka na straně jejich publika.

Vidíte tedy nějakou prioritu, klíčovou schopnost, ke které by měli být vedeni budoucí novináři zde na fakultě?

V současnosti se ztrácí to, co jsme po novinářích chtěli prakticky od okamžiku, kdy se média konstituovala do podoby takové, jakou dnes známe. Aby se stali tím úvodním filtrem, tím, kdo je schopný informaci posoudit a ověřit. Tak, aby byla vhodná pro další distribuci a aby byla pro veřejnost důvěryhodná tak, že už by nebylo nutné ji dále ověřovat. Toto je dovednost, ke které jsme budoucí novináře zde na fakultě vedli, a jsem rád, že v tom vytrváváme i nadále.

A jak zvládáte toto složité období u vás na institutu?

Jsem přesvědčený, že jsme se na nastálou situaci adaptovali mimořádně úspěšně a dokázali jsme prakticky ze dne na den převést výuku do online podoby. Tam, kde jsme identifikovali nějaká slabá místa, a to i díky zpětné vazbě od našich studentů v rámci pravidelného hodnocení výuky, jsme zapracovali na nápravě a myslím, že nyní již vše zvládáme na sto procent. Navíc si myslím, že nastalá situace urychlila vývoj našeho institutu. 

Jakým způsobem?

Když to vezmu pozitivně, tak loňský rok byl pro nás přelomový v tom, že jsme se na institutu ohromně posunuli v míře využívání moderních výukových technologií. Využití online prostoru ve vyučovacím procesu jsme v omezené míře zkoušeli už před epidemií, ovšem nyní jsme byli donuceni přejít do onlinu zcela masově a to pozitivum, které v tom vidím, je, že se k tomuto stylu práce dostali i kolegové, kteří by se k němu za normálních okolností neodhodlali. A kteří navíc zjistili, že jim to i jde.

Co plánujete v nejbližších měsících?

Tak priority jsou jasné – přežít. Musíme dostát všem povinnostem tak, abychom tuto situaci překonali a zachovali kvalitu výuky, kterou nabízíme, což se nyní daří na výbornou.

A jaké jsou vaše dlouhodobé plány, na co se mohou vaši studenti a zaměstnanci těšit?

Rád bych posílil internacionalizaci institutu. Dlouhodobě se snažím posílit mobilitu našich akademiků a studentů. Uplynulý rok byl v tomto ohledu velmi úspěšný – cestovat do partnerských pracovišť začali i kolegové, kteří dříve tyto cesty nevyužívali. V tuto chvíli máme na institutu čtyři zahraniční akademiky, mým cílem do budoucna je posílit celý náš tým ještě o dva. Mým snem je postavit silný tým složený ze zahraničních odborníků, který se bude věnovat problematice mediálního vzdělávání, což je podle mého názoru klíčová oblast, k jejímuž rozvoji by měl náš institut přispívat.

Kdo jiný než univerzita by měl ukazovat nedostatky a aktuální potřeby v úrovni mediální kultury a vzdělávání? Jsem přesvědčen, že toto je náš úkol a na jeho plnění by se měli velkou měrou podílet akademičtí pracovníci zakotvení mimo oblast českého akademického prostředí, kteří toto téma sledují z širšího pohledu a mají přehled o stavu mediální výchovy v ostatních zemích.

Blížíme se pomalu k závěru našeho povídání. V loňském roce oslavila naše fakulta třicet let své existence. Jaká je podle vás úloha společenských věd v soudobé společnosti?

To, co obecně nabízejí humanitní a společenskovědní obory a co se v současnosti hluboce podceňuje, je schopnost adaptace a porozumění společenským procesům. Lékař nebo inženýr, kteří jsou specialisty ve svých oborech, mají relativně úzce vymezené pole působnosti a musí si poměrně složitě hledat cesty pro chápání společnosti a dění v ní. Hluboce věřím tomu, že bez společenskovědního vzdělávání by naše společnost velmi záhy skončila špatně, a že máme-li být schopni udržet si vše dobré, co naše civilizace vyprodukovala během mnoha staletí svého vývoje, tak potřebujeme skupinu vzdělaných a moudrých, kteří dokáží vždy v pravý čas vystoupit a varovat – v situacích majících potenciál vést společnost špatným směrem.

Jak mohou v tomto směru přispět absolventi Institutu komunikačních studií a žurnalistiky?

U nás na institutu vzděláváme mezi těmi, kteří rozumí společenským procesům, elitu – odborníky se vzděláním na úrovni srovnatelné s mezinárodními standardy, kteří jsou zároveň vybaveni dovednostmi nutnými k profesnímu růstu v povoláních navázaných na práci s informacemi.

V současné společnosti, kde média zasahují prakticky do každé oblasti lidské existence, patří naši absolventi k těm nejcennějším z cenných. Pokud bychom selhali my, pak v konečném důsledku hrozí, že selže společnost jako celek. Jsem ale optimista a věřím, že jsme to právě my, kteří to nedopustí.

Děkuji vám za rozhovor a přeji, ať se i nadále daří!

Rozhovor ze dne 15. 2. 2021 vedl Jakub Říman.


docent Perottino

Michel Perottino: Mainstreamové politické strany oslabují napříč celou Evropou

Rozhovor s osobností z Institutu politologických studií  FSV UK, Michelem Perottinem, nejen o životě a jeho mládí stráveném ve Francii, ale i o letech, které prožil v České republice a především o jeho vášni, kterou se stala politika jako taková. Přinášíme vám to nejlepší z 1. dílu podcastu De Facto FSV UK, který moderovala Alice Němcová Tejkalová, děkanka Fakulty sociálních věd UK.

Pane docente, vy jste expertem na populistické hnutí a populistické strany obecně a na politický systém. To, co teď sledujeme v České republice, ale třeba i ve Francii je něco, co se změnilo v souvislosti s pandemií koronaviru?

Pandemie, pokud něco změnila, tak vlastně jen zhoršila ten původní stav, respektive poskytla více nástrojů nebo možných odpovědí právě populistům. De facto jsme teď v situaci, kdy populismus má mnohem větší prostor pro svůj rozvoj.

Když se podíváme na to, jak si stojí tradiční strany v České republice… Vidíte nějaké rozdíly před pandemií a po ní, nebo v jejím průběhu, ještě za ní nejsme…

U těch původně mainstreamových stran vidíme ten dlouhodobý vývoj spíš negativní, respektive jejich oslabování, což je fenomén, který je vidět prakticky napříč celou Evropu.

S ohledem na to, že nás čekají volby do poslanecké sněmovny, ve Francii budou volby prezidentské v roce 2022… Jak vidíte vyhlídky politických stran tady u nás v Česku, případně koalic do voleb?

Tak ta situace dnes je obzvlášť komplikovaná právě tou pandemií, protože… Podle mě v současné době ještě nejsme schopni vidět rozložení sil. Hodně bude záležet na tom, jak dopadne očkování a tudíž, jak strany budou schopny vyvíjet svou normální aktivitu během léta a na podzim. A tady bych upozornil na jednu věc, a sice, že Andrej Babiš (Hnutí Ano 2011) je obzvlášť agilní v digitálním prostoru. Ale často zapomínáme, že Andrej Babiš je také obzvlášť silný v tom, jak dělá kontaktní kampaň. Bylo to vidět právě v roce 2017, kdy se všichni politici snažili být lepší v digitálním prostoru, ale úplně zapomněli na tradiční kontaktní kampaň. A ti, kteří zůstali přítomní v ulicích, pak dokázali předvolební situaci nejlépe ovládat, zejména pak Andrej Babiš.

Jaké to je na sjezdech politických stran?

Upřímně, záleží na straně i časovém období, to se mění v čase. Pro mě je to moment, kdy se mohu dostat nejblíž ke každé politické straně, protože tam vidíme, jak strana funguje zevnitř. Je to prakticky ten jediný moment, kdy se tam můžeme dostat, protože politické strany jsou prakticky všude uzavřené. A tím pádem vidíme ty lidi jak v akci, tak i ve svém prostředí. A můžeme také vidět, jak ta strana funguje, resp. jaké tam jsou parametry, jak lidé fungují v reálném čase, což je dnes trošičku komplikovanější, i když už jsme viděli několik on-line sjezdů, tak už je to o něčem jiném.

Dá se vlastně udělat pořádný sjezd on-line?

Je to trochu podobné jako položit si otázku, jestli můžeme udělat pořádnou on-line hodinu na vysoké škole…(smích). Je to hodně podobné, on-line prostě znamená, že tam nebude, to sociálno, ta přímá osobní vazba a tím pádem jsme ochuzeni o velkou část toho samotného aktu.

Možná to vnímám příliš perspektivou různých mediálních zkratek, případně filmů o politických zápletkách, které mám moc ráda, ale… Já to pořád beru jako trochu rozdílné od běžné výuky, protože na hodině většinou neděláte tu zákulisní politiku… V hodině máte do značné míry jeden cíl, který se snažíte naplnit. Já si říkám, že to musí být omezující (a teď to vůbec nemyslím pejorativně) dělat zákulisní politiku, kde je prostor pro nejrůznější dohody v interpersonální komunikaci přímé na místě… Jak se něco takového dělá on-line?

Tak ono se to samozřejmě dělat může různými metodami od telefonů až po e-maily přes další platformy. Například na posledním sjezdu ČSSD se použila platforma Zoom. Ale dá se vycházet z toho, že lidé můžou mít několik počítačů nebo telefonů a podobně a komunikovat prostě prostřednictvím dalších aplikací, což třeba u sociálních demokratů bývával vždycky velký problém.

V souvislosti s tím, co sledujeme v posledním roce a obecně během pandemie, se společnost do jisté míry radikalizuje a ještě více polarizuje v souvislosti s tím, jak lidé tráví více času doma a nebo v on-line prostředí. Viděli jsme ve světě nejrůznější události, které bychom si asi jinak nedovedli představit, ať už to je velký vzestup hnutí „Black lives matter“, otázka strhávání pomníků v USA, naopak z té druhé strany útok na Kapitol Spojených států amerických, ve Francii Žluté vesty (ještě před pandemií). Co čekat od takových hnutí a možných změn, které mohou vyvolat ve společnosti?

Každé z těch vyjmenovaných hnutí má jinou povahu, ať už ve spíše pozitivním či spíše negativním smyslu, takže těžko obecně můžeme dát jasný signál, zda jsou dobrá či špatná. Co se týká strhávání pomníků v našem prostředí jsme byli v historii svědky (1918) stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, to byla také součást nějakého politického dění. Ve světě, jsou pak různé sochy, které padly za oběť, jako například sochy jižanských generálů, které jsou signálem toho, že společnost se měnila spíše pozitivně. V Evropě se tento jev také občas objevuje, ne sice formou strhávání pomníků či soch, ale zajímavé je, jakým způsobem, se lidé dávají dohromady. To je ta velká novinka, použití/využití/zneužití sociálních sítí a obejití starých zavedených systémů a institucí, což pak vede k objevení skrytých problémů. Například Žluté vesty ve Francii… Ten způsob, jakým se příznivci hnutí začali vměšovat do veřejného prostoru, ukázal na velkou proměnu. Ve Francii, když chcete udělat demonstraci, tak ji musí někdo organizovat a je jasné, kdo pak nese odpovědnost za případné škody. U Žlutých vest to nikdo neorganizuje, není tam žádná struktura a tím pádem, ani nikdo nenese odpovědnost, kromě jedinců, kteří jsou lapeni přímo při činu.

Vám je každopádně bližší Francie, protože máte dvojí občanství, české i francouzské. Když se díváte na českou a francouzskou politiku, je některá z nich, která vás jako fanouška politiky, baví víc? 

Baví mě obě. Snažím se je sledovat zhruba ve stejných intencích obě. Když žiju v Praze, je pro mě snazší sledovat tu českou, ale samozřejmě se snažím zůstat v kontaktu i s politikou francouzskou. 

Dařilo se vám během pandemie cestovat do Francie, za přáteli a rodinou, anebo jste musel zůstat tady a navštěvovat je jen on-line? 

My jsme zůstali doma (v ČR), takže jsme byli ve Francii v létě a od té doby už ne.

Studoval jste v Nice. Umíte perfektně česky i francouzsky, jste bilingvní a pro mě je to svým způsobem fascinující. Jak náročné bylo adaptovat se na studium v Nice a francouzské prostředí. Pokud vím, pocházíte z Prahy?

Narodil jsem se sice v Praze, ale přesídlili jsme do Nice poměrně brzy, takže jsem s tím neměl problém se adaptovat. Pravidelně jsme do Francie jezdili a ta dvojí realita byla pro mě přirozená.

A návrat z francouzského prostředí do českého? Jak jste si vybral Fakultu sociálních věd? 

Během studií jsem se začal zabývat českou politikou a tím pádem jsem začal hledat kontakty v Praze a pak celkem logicky jsem se dostal na Institut politologických studií FSV UK.

Pracoval jste i v CEFRES (Francouzský ústav pro výzkum ve společenských vědách) atd. Dokázal byste srovnat, jak vypadá vysokoškolské prostředí na Univerzitě Karlově v porovnání se studiem v Nice, potažmo vědecké instituty ve Francii a u nás? Jaké jsou základní rozdíly?

Základní rozdíl tkví v tom, že ve Francii, je univerzita otevřená všem. Jakmile máte maturitu, a pokud je na univerzitě místo, tak se tam dostanete. Nevýhoda je, že počet lidí, kteří nedokončí studium, je mnohem vyšší. Tehdy, když já studoval práva, v prvním ročníku nás byla zhruba tisícovka a postupně každý rok zhruba třetina studentů odpadla. 

A co se týče pracovního prostředí? 

V pracovním prostředí je největší rozdíl kulturní přístup. Což je možná specifikum české republiky, takový ten postkomunistický model, kdy se na vše hodně spěchá, všechno se dělá (ne ukvapeně), ale prostě rychle. Zatímco ve Francii, ale i jinde v západní Evropě je ten rytmus pomalejší.

Je to něco, co bychom dokázali přenést aspoň v nějaké míře do našeho českého prostředí? Jaké kroky by k tomu mohly vést?

To jsou společenské nebo spíše sociální změny, které potřebují hodně času. Než se to k nám přenese, tak to bude spíš generační změna.

Celý podcast si můžete poslechnout na Spotify – De Facto FSV UK


koronavirova krize zmena ekonomiky

Jak koronavirová krize ovlivní strukturu ekonomiky a budoucí trh práce?

Petr Jakubík, Institut ekonomických studií FSV UK

Současná koronavirová krize má zcela zásadní negativní dopady na světovou ekonomiku. Přijatá opatření napříč všemi zeměmi s cílem zabránit šíření viru, přetížení zdravotních systémů a úmrtí obyvatelstva byla jednoznačně účinná. Vedle pozitivních zdravotních aspektů však měla i celou řadu negativních ekonomických dopadů. Izolace ekonomik zcela bezprecedentně postihla mezinárodní obchod a utlumila některá odvětví jako turistiku nebo služby. Mezinárodní měnový fond, který očekává, že současná krize bude nejhlubší od takzvané Velké hospodářské deprese v třicátých letech minulého století, revidoval letošní prognózu globálního ekonomického růstu dále směrem dolů na 4,9 procentní pokles a varoval, že ekonomické zotavení z pandemie bude trvat déle, než se původně předpokládalo. Podle odhadu jak Mezinárodního měnového fondu, tak Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, budou právě evropské ekonomiky patřit mezi nejvíce postižené. Konkrétně by se mělo jednat zejména o Itálii, Španělsko a Francii, ale i třeba Velkou Británii, která již stojí mimo Evropskou unii. Přispívá k tomu nejen kritická závislost evropských ekonomik na mezinárodním obchodu, ale i struktura těchto ekonomik a jejich vazba na nejvíce postižená odvětví zejména turismus. Jejich situaci dále zhoršuje velká zadluženost veřejných rozpočtů a neflexibilní trh práce. Překvapivě za pátou nejpostiženější zemi byla označena Česká republika a šestou Slovensko, jejichž ekonomické parametry se poměrně zásadně odchylují od zmíněných čtyř zemí. Jaké jsou pro Česko tedy faktory stojící za touto nelichotivou prognózou. Především se jedná o strukturu ekonomiky silně vychýlenou ve směru takzvaných cyklických odvětví, zejména automobilového průmyslu. Svou roli sehrává i fakt, že se jedná o malou otevřenou ekonomiku, což se pozitivně projevuje v dobrých časech, ale vybírá si svou daň v krizových obdobích.

(zdroj: Shutterstock)

Jaké si tedy můžeme vzít poučení z této situace a jak zmírnit tyto nepříznivé důsledky? Hluboký ekonomický pokles a nárůst nezaměstnaných na úřadech práce je realita, která nás čeká v následujících měsících. Nicméně všechno zlé je i pro něco dobré. V tomto ohledu by současná krize mohla podpořit inovace, vědu a výzkum jako oblasti, které mohou být klíčovým faktorem rozhodujícím o  přežití či úpadku řady firem i celých ekonomických odvětví. Pokud se něco naplno ukázalo, tak je to fakt, že řada činností se dá vykonávat takzvaně online bez nutnosti cestovat dlouhé hodiny  v kolabujících dopravních infrastrukturách, zejména ve velkoměstech a přístupu k nim v ranních a večerních špičkách. Tyto neproduktivní hodiny, navíc často zatěžující životní prostředí, mohou být využity k jiným činnostem. Neflexibilta pracovní doby, úvazků a trvání firem na každodenní fyzické přítomnosti v kancelářích se ukazuje jako naprosto iracionální. Současná zkušenost ukazuje, že produktivita práce se u celé řady činností vykonávaných z domova nijak nesníží, spíše naopak. Zaměstnancům odpadne stres z toho, zda se jim každé ráno podaří dostat přes kolabující dopravu na jejich pracoviště včas, či zda po práci stihnou vyzvednout své děti z předškolních a školních zařízení. To ještě dále umocňuje fakt, že řada lidí si v touze po vlastním bydlení a v důsledku raketových růstů cen nemovitostí v posledních letech, zejména ve velkých městech, pořídila své byty a domy na okraji měst nebo v jejich širším okolí. Tyto faktory dále prohlubují každodenní dopravní kolapsy a problémy s parkováním. Nově získané zkušenosti zřejmě zcela zásadně ovlivní další vývoj i po odeznění hrozby viru, například s nalezením účinné vakcíny. Probíhající trvalé změny mají ovšem i svá úskalí v podobě většího sociálního odstupu. Ten může poměrně negativně ovlivnit především mladé a samostatně žijící lidi, kteří mohou být nejvíce ohroženou skupinou trpící poklesem příležitostí v navazování nových kontaktů a omezením sociálního života. To by se mohlo odrazit v nárůstu depresí s negativními následky na celkový zdravotní stav. V každém případě bude důležité vyvinout nové způsoby a platformy k posíleni sociální interakce nahrazující každodenní sociální kontakty na pracovištích.

Není sporu o tom, že ekonomiky se v důsledku současné krize zcela zásadně promění. Nárůst práce z domova by mohl přinést pokles cen komerčních nemovitostí a snížit ceny bydlení ve velkých městech a naopak zvýšit ceny nemovitostí na venkově v blízkosti atraktivních přírodních lokalit. Různé technologické společnosti a takzvané start-up firmy mohou být subjekty, které budou z nadcházející globální ekonomické transformace nejvíce profitovat. Činnosti podporující online komunikaci, ale i takzvané udržitelné projekty zaměřené na obnovitelné zdroje nezatěžující životní prostředí, budou aktivitami nacházejícími se v portfóliu úspěšných firem. Tato transformace by také mohla odblokovat zkostnatělý evropský automobilový průmysl, který je chráněný v důsledku silného tlaku průmyslového lobování národními vládami pod záminkou zachování pracovních míst a neochotný dostatečně investovat do nových udržitelných technologií, ze kterých by mohli profitovat koncoví zákazníci. Tyto změny by v konečném důsledku mohly pomoci i České republice, která má tradičně velký potenciál v lidském kapitálu. Studenti vysokých škol by se tedy měli zejména zaměřit na obory podporující inovace a nová řešení přispívající k východiskům umožňujícím úspěšnou transformaci ekonomik. Nárůst online činností bude dále podporovat pracovní aktivity, které se nebudou zaměřovat pouze na jednotlivé země, ale budou se vykonávat a obchodovat globálně. Budoucí absolventi by tedy měli rozvíjet nejen svou počítačovou gramotnost, ale též komunikační dovednosti v cizích jazycích, aby se jim podařilo prosadit v konkurenci mezinárodního prostředí. Zejména perfektní znalost angličtiny se stává jakousi nutnou, nikoli však postačující podmínkou budoucího úspěchu. Mladí lidé vstupující na trh práce budou postupně stále více vystaveni nejen národní, ale zejména globální konkurenci. V tomto směru vysoké školy musí ustoupit od systému biflování encyklopedických znalostí nepodporující vlastní kritický úsudek, jakožto dědictví komunismu, a zaměřit se více na podporu samostatného a tvůrčího myšlení. Pouze zdravě sebevědomí absolventi schopní identifikovat nově vznikající příležitosti, přicházet s novými inovativními nápady a efektivně komunikovat v mezinárodním prostředí mohou v budoucnu obstát na globálním trhu práce.


koronavirová krize EU

Selhala Evropská unie v koronavirové krizi?

Tomáš Weiss, Institut mezinárodních studií FSV UK

Koronavirová krize zasáhla evropské země bezprecedentní silou a Evropa se stala v posledních týdnech jedním z globálních center šíření viru. Ukázalo se, že evropské státy nebyly na pandemii tohoto typu vůbec připraveny. Vlády začaly improvizovat, přijímat nejrůznější opatření od doporučení, přes zavírání škol, až po vyhlašování nouzových stavů. V tento okamžik už zřejmě všechny evropské vlády přistoupily k nějaké formě omezení pohybu a provozu některých sektorů svého hospodářství. Více či méně prodyšně se zavřely hranice, které si Evropané zvykli minimálně od poloviny devadesátých let překračovat volně a bez omezení.

V prvních dnech se zdálo, že evropské instituce jsou a budou v boji proti novému typu koronaviru zcela pasivní a nerelevantní. Národní politici vyhlašovali svá opatření zcela nekoordinovaně a někteří dokonce zpochybňovali užitečnost Evropské unie obecně. I mezi experty se objevily hlasy, které upozorňují, že EU v současné situaci riskuje další existenci, pokud nedokáže ukázat svůj přínos. Kritici Evropské unie navíc poukazují na mediálně velmi viditelnou přímou pomoc Číny či Ruska ve formě zdravotnického materiálu i lékařského personálu. Je tomu skutečně tak, že EU v současné krizi selhala a nedokázala ukázat svoji přidanou hodnotu?

Podle mého názoru je kritika EU a jejího postupu nemístná, protože se zaměřuje na nenaplnění očekávání, která nikdy neexistovala. Evropská unie může dělat jen to, co jí členské státy uloží. A zdravotnictví či dokonce reakce na pandemie mezi tyto úkoly nikdy nepatřily. Evropské instituce mají pouze koordinační roli a mohou zprostředkovávat dialog mezi členskými státy, nemají ale k dispozici ani zásoby hmotných rezerv, ani zdravotnický personál, který by mohly poslat na nejvíce zasažená místa. A vzhledem k tomu, že se členské státy nechtěly o pravomoci v této oblasti dělit, zůstaly v okamžiku krize odkázány z velké části samy na sebe. Navíc se ukazuje, že evropské instituce před vypuknutím epidemie v Evropě včas varovaly a nabízely členským státům asistenci. Ty ale o nic takového nestály.

Evropská unie proto přispívá k řešení současné situace pouze v těch oblastech, kde jí členské státy daly příslušné pravomoci. A tam se zdá, že postupuje relativně rychle, flexibilně a účinně. Jedním z příkladů může být rychlé rozvolnění pravidel pro státní pomoc a pro využití prostředků z evropského rozpočtu, aby členské státy mohly podpořit kolabující sektory ekonomiky. Evropská komise nabídla půjčky členským státům na financování krátkodobých pracovních kontraktů. Od ledna již také začala připravovat investice do výzkumu nového typu koronaviru a hledání účinného léku.

I tam, kde se zatím zdá, že rozhodná akce na evropské úrovni chybí, jde primárně o problém na úrovni členských států, nikoli evropských institucí. Názorně to ukazuje aktuální debata v eurozóně o možné podpoře kolabujících ekonomik některých členských států. Národní vlády se zakopaly v podobných pozicích jako během krize začátkem druhé dekády a debatují, jestli by eurozóna měla vydat společné dluhopisy, anebo využít zvláštní půjčky skrz systém ESM.

Přesto je třeba brát vážně hlasy, které volají po přehodnocení evropské integrace po koronavirové pandemii. Evropská unie totiž nemá svoji budoucnost jistou. Bude hodně záležet na tom, jak se Evropanům podaří překonat nadcházející ekonomické problémy a jestli toho dosáhnou společně. Bude zapotřebí nastartovat sektory hospodářství, které pandemie poškodila a ještě poškodí, bude nutné co nejrychleji znovuotevřít hranice, a to nejlépe koordinovaně tak, aby obnovený přeshraniční pohyb pomohl ekonomice, ale nevytvořil nová centra šíření nemoci. Evropské státy se musejí s Evropským parlamentem domluvit na nové podobě víceletého finančního rámce pro roky 2021-2027. A samozřejmě pandemie odvedla pozornost od témat, která rozhodně nezmizela, jako je migrace nebo vyjednávání s Velkou Británií o budoucí podobě vzájemných vztahů. Někteří evropští politici navíc využili krize k transformaci národního politického systému směrem od demokracie a systému brzd a protivah, což kohezi EU nepochybně neposílí.

Politici i společnost se obvykle připravují na minulou krizi. A tak tomu bylo i před současnou pandemií, která všechny zaskočila nepřipravené. Systém vládnutí v Evropě je ale kombinací mnoha úrovní – místní, národní a evropské. Zdá se, že všechny tyto úrovně přispívají v současnosti tam, kde mohou a umějí. Až za pár let budeme moci vyhodnotit, kdo selhal a kdo se osvědčil.

Tento příspěvek staví na online diskusi „Co bude s Evropskou unií po koronavirové pandemii?“, kterou pořádala Katedra evropských studií IMS FSV UK společně s Institutem pro evropskou politiku EUROPEUM ve spolupráci se Skautským institutem v rámci série debat EU +/- (videozáznam diskuse.)


denormalizace kouření ISS FSV UK

Denormalizace kouření jako výzva pro veřejnou politiku

Martin Nekola, Institut sociologických studií FSV UK

Celosvětově užívá tabák více než miliarda lidí (20 % světové populace), z nichž každý rok na následky kouření zemře 6 miliónů. Dalších skoro 800 tisíc lidí zemře následkem pasivního kouření. Užívání tabáku se tak řadí mezi nejvýznamnější rizikové faktory vedoucí k závažným onemocněním a předčasnému úmrtí, kterým je možné předcházet prevencí. Nelze se proto divit, že Světová zdravotnická organizace označuje užívání tabáku za celosvětovou epidemii. V celosvětovém i evropském kontextu vykazuje Česká republika vysoký počet kuřáků a donedávna také relativně mírnou tabákovou kontrolu (termín používaný pro popis regulace výroby, prodeje a užívání tabáku). Jako poslední země Evropské unie ratifikovala Rámcovou úmluvu Světové zdravotnické organizace o kontrole tabáku a teprve v roce 2017 se připojila k zemím s úplným zákazem kouření na veřejných místech včetně barů a restaurací. Regulace kouření patří dlouhodobě mezi kontroverzní témata české politiky a někteří politici se otevřeně hlásili k podpoře tabákového průmyslu, popř. kouření samotného.

Přesto je zřejmé, že i v Česku klesá po roce 1989 sociální přijatelnost kouření, které je stále větším počtem lidí považováno za zlozvyk škodící kuřákům i jejich okolí, a roste podpora jeho přísnější regulace. Tato denormalizace kouření je založena na informování a vzdělávání veřejnosti o negativních zdravotních, sociálních, environmentálních a ekonomických dopadech užívání tabáku (včetně sekundárního kouření). Jde vlastně o naplňování článku 12 výše uvedené Úmluvy a podle WHO má denormalizace zahrnovat všechny oblasti tabákové kontroly od produkce, přes prodej, marketing, spotřebu až po kouř v prostředí. Kouření se má stát celosvětově méně žádané, obdivované a akceptované.

„Cílem není vyhladit kuřáky, ale aby nebylo kouření cool a sexy, odradit mladé lidi, aby této závislosti nepropadali.“

Milan Kubek, Česká lékařská komora

Denormalizace kouření přináší výsledky …

A zdá se, že se to daří. Denormalizace obecně přispívá k nižší prevalenci a vyšší míře zanechání kouření. Kouření již není považováno pouze za problém individuálního zdraví, ale problém zdraví veřejného. Omezily se možnosti/příležitosti pro kouření na veřejnosti, včetně pracovišť, restaurací a barů apod. To vše bezpochyby tvrdě zasáhlo tabákové firmy. Nejenže jim denormalizace působí ekonomické ztráty (nižší přijatelnost kouření má podle odhadů ze Spojených států podobný efekt jako zvýšení ceny krabičky cigaret o 1,17 USD), ale mění se jejich obraz. Od výrobců luxusního zboží, zodpovědných zaměstnavatelů přinášející inovace, know-how a jednorázové investice i kontinuální a vysoké odvody do státního rozpočtu k výrobcům produktů, které jsou návykové, škodí zdraví a zabíjejí a které je nutné striktně regulovat. Rámcová úmluva také snížila politickou moc tabákových firem a vyloučila je z konzultací ke změnám zákonů, které se jich přímo či nepřímo týkají. To lze považovat za bezprecedentní krok, který nemá obdoby v jiných odvětvích. A alespoň na západ od České republiky nechce být žádná politická strana přímo spojována s tabákovými koncerny.

V tomto příspěvku však chci upozornit na nezamýšlené, popř. málo diskutované důsledky denormalizace jako nástroje veřejné politiky, především v souvislosti se sociální nerovností. Kouření je totiž nemoc s jasným sociálním gradientem. To zjednodušeně znamená, že lidé s nižším socioekonomickým statusem (obvykle v podobě nižšího vzdělání a/nebo příjmu) více kouří a užívání tabáku jim přináší větší zdravotní dopady než lidem s vyšším statusem. Tyto nerovnosti v kouření tedy nejsou „přirozeným“ jevem, ale lze je vysvětlit jako důsledek působení zdravotní politiky a širšího normativního posunu ve společnosti v posledních dekádách. Jinými slovy, tabáková kontrola je velmi silná sociální instituce, která normativně utváří obraz kuřáků a kouření ve společnosti. Význam přikládaný určité praktice (v tomto případě kouření) tak nepochází z ní samé, ale je sociálně konstruován. A zatímco v minulosti byla tato konstrukce převážně pozitivní, denormalizace jí různými nástroji veřejné politiky záměrně a významně problematizuje a dává kouření negativní obraz.

Obr. 1-2: Obrazy spojené s kouřením před skoro 100 lety a v současnosti (zdroj prvního a druhého obrázku)

… má však také (nezamýšlené) dopady.

Co to prakticky znamená a k čemu denormalizace kouření může vést? Lidé s nižším SES se méně starají o své zdraví, hůře přijímají intervence a pomaleji na ně reagují. Naopak lidé s vyšším vzděláním potažmo SES s vyšší pravděpodobností zkusí skončit s kouřením, opravdu s ním skončí a déle vydrží abstinovat. To potvrzují kvantitativní (např. zdezde a zde) i kvalitativní studie (např. zde či zde). Cílená reklama, nerovné informování o zdravotních rizicích a nerovné normy regulující kouření – to vše činí znevýhodněné části populace náchylnější ke kouření, snižuje jejich šance přestat a zvyšuje rizika s kouřením spojená (např. kouření nekvalitního tabáku nebo náhražek).

Data z ČR ukazují, že v tomto ohledu nejsme výjimkou a kouření se stává praktikou znevýhodněných populací (prevalence denního kouření klesá téměř lineárně se zvyšujícím se SES). Podle dostupných výzkumů 60–80 % lidí ze znevýhodněných populací kouří. Jedná se např. o bezdomovce, vězně nebo etnické menšiny. Tito lidé navíc utratí za tabák větší podíl svých příjmů než kuřáci s vyšším SES a kouření tak na ně má významný ekonomický dopad.

V této souvislosti se v zahraničí rozvinula diskuse, do jaké míry a zda vůbec by měla veřejná politika používat nástroje, které posilují stereotypní vnímání určité části populace a potenciálně vedou ke stigmatizaci a prohlubování marginalizace již tak znevýhodněných lidí (např. zde a zde). Protože nevyhnutelným průvodním jevem snížené sociální přijatelnosti kouření je také nižší sociální přijatelnost samotných kuřáků. Kouření není pouze nezdravý zlozvyk. Denormalizace z povahy věci vede k chápání kouření jako něčeho deviantního, odporujícího sociální normě. A jakkoliv mohou být cíle denormalizace rozumné a chvályhodné, otazníky se vznáší nad prostředky k jejich dosažení.

Za deviantní je totiž označováno závislostní chování, resp. nemocní lidé, kteří se mohou vyléčit pouze ve velmi omezené míře. Navíc k jejich závislosti významným způsobem přispěly nejen samotné tabákové firmy (mj. reklamou), ale i těží z ní i samotný stát (spotřební daň). Stigmatizace obecně představuje vysokou psychologickou a společenskou zátěž a může vést k internalizaci negativního obrazu sebe sama. Na individuální úrovni tak může přinášet pocity viny, ztrátu sebevědomí, obranné reakce, pokračování kouření a/nebo častější relapsy, vyhýbání se lékařské pomoci, stres (a potenciálně další zhoršení zdravotního stavu) nebo zatajování kouření před ostatními (včetně lékařů a výzkumníků). Na úrovni společenské může docházet ke strukturální diskriminaci, kdy jsou např. kuřáci diskriminováni v zaměstnání, nebo se uvažuje o vyšších odvodech do zdravotního pojištění apod. Neblahé jsou potom zkušenosti se stigmatizací HIV pozitivních lidí, duševně nemocných nebo uživatelů nelegálních drog, se kterými se veřejné politiky potýkají dodnes a snaží se o jejich destigmatizaci.

Klíčovou otázkou tedy je, zda jsou kuřáci v současnosti skutečně stigmatizováni. Výzkumů na toto téma je bohužel velmi málo a jejich závěry si někdy odporují (jako je tomu často i v jiných oblastech společenského výzkumu). Systematický přehled 30 zahraničních studií ukázal, že se kuřáci setkávají s negativními stereotypy, silně si je uvědomují a poměrně často s nimi i souhlasí a internalizují je. To může mít pozitivní dopady na jejich chování: 4 studie uvádějí např. přestávání/omezování kouření nebo nižší riziko návratu ke kouření – relapsu. Se stigmatizací jsou však spojené také negativní dopady, jako jsou častější relapsy, zvýšená rezistence k omezování kouření, sociální izolace (z vlastního rozhodnutí), zvýšený stres kvůli lhaní lékařům ohledně kouření apod. V České republice zatím žádný (publikovaný) výzkum neexistuje a dostupné jsou pouze studentské práce s málo průkaznými výsledky.

Závěrem

Snižování počtu kuřáků v ČR představuje významný úspěch a denormalizace kouření je jeho podstatnou součástí. Nicméně sociální rozdíly mezi kuřáky zůstávají nebo se dokonce zvětšují. Nejenom tabáková kontrola, ale i související veřejné politiky – zdravotní a sociální – se musí zaměřit právě na tyto nerovnosti. Chceme-li snižovat prevalenci kouření, musíme (také) zlepšovat životní podmínky lidí. Konkrétně by veřejná politika měla rozvíjet a podporovat specifičtěji zaměřené programy pro odvykání kouření cílené na různé sociálně znevýhodněné skupiny obyvatelstva. To je obzvlášť důležité v souvislosti se zvyšováním spotřební daně, které se citelněji dotýká lidí s nižším SES. veřejné politiky obecně Zároveň bychom měli věnovat větší pozornost otázce, zda dochází ke stigmatizaci a citlivě posuzovat stávající i navrhovaná opatření s ohledem na existující sociální gradient (tj. tu část společnosti, která má nižší příjmy a bude nadále kouřit přes veškerou naši snahu).

Denormalizace a s ní pravděpodobně spojená jistá míra stigmatizace představuje sice efektivní, ale ve svých důsledcích potenciálně sociálně nespravedlivou formu sociální kontroly. S takovými nástroji by měla veřejná politika nakládat velmi opatrně a transparentně a být schopná vyhodnotit dopady nejen z hlediska účinnosti, ale také etiky a ve vztahu k míře škodlivosti regulovaného chování pro jedince a jeho okolí. V budoucnu nás s velkou jistotou čekají rozsáhlé debaty o prohlubování tabákové kontroly a její podoby. Diskutuje se o právu zaměstnavatelů nepřijmout kuřáka, o zákazu kouření na veřejnosti (tj. včetně chodníků, parků apod.), v soukromí (např. v autech) nebo dokonce úplném zákazu prodeje tabákových výrobků. Ve všech těchto případech bychom měli sledovat případné známky prohlubující se stigmatizace/marginalizace kuřáků a přijímat taková opatření na základě spolehlivých informací o jejich dopadech.