Blog FSV UK

Štítek: Jitka Modlitbová

foto Jitky Modlitbové

Jitka Modlitbová: Skutečná pomoc se odehrává i na půdě ministerstva

Vítám vás. Jsem Daniela Tollingerová a budu si v jednotlivých dílech podcastu De Facto pokaždé povídat s různými zajímavými absolventy naší fakulty. Říkám záměrně naší, protože sama jsem absolventkou studijního programu Politologie a mezinárodní vztahy. Budu ráda, pokud vás podcast motivuje například nastoupit na FSV UK, anebo pokud si třeba jen zavzpomínáte na svá dřívější studia.

Naproti mně sedí Jitka Modlitbová, která je absolventkou bakalářského programu Politologie a mezinárodní vztahy a následně magisterského programu Veřejná a sociální politika. Nyní pracuje jako ředitelka Centra sociálních služeb Bohuslava Bureše v Holešovicích, které spadá pod Armádu spásy.

Proč člověk, pocházející z městečka Fryšták ve Zlínském kraji, se rozhodne jít na Fakultu sociálních věd do Prahy?

Chtěla jsem do Prahy. Vždycky mě zajímaly dějiny. Šlo mi dobře se také učit jazyky, zajímala mě společnost a myslím, že FSV všechny tyto oblasti zajímavě spojuje. Praha mě více než před 12 lety uchvátila svým životem, jak je plná lidí a dodnes si to tu v dobrém slova smyslu užívám i jako turista. Nicméně, když jsem v době maturity přemýšlela, kam půjdu studovat, podala jsem si přihlášku i do Brna na Fakultu sociálních studií a na Filosofickou fakultu a byla jsem přijata jak do Prahy, tak i do Brna. Samozřejmě jsem se rozmýšlela a rodiče byli tím posledním rádcem. Doporučili mi jít do Prahy, i když teď je jim to asi líto, protože je na Moravě navštěvuji dost málo.

Co na tom studiu bylo pro tebe nejtěžší? Může to být s ohledem na předměty, ale i přestěhování se do jiného města…

Nebylo to stěhování do města, kde jsem nikoho neznala. Asi to byl ten rytmus vysokoškolského studia, kdy člověk poprvé zjišťuje, že když nechce, tak nic nemusí a spousta věcí je hodně na něm. Ta volnost je na jednu stranu úžasná a zábavná, ale na druhou stranu, když ty povinnosti, které na tebe čekají, nikam neutečou… Tak potom začne jít do tuhého a člověk si studijní a pracovní režim musí nastavit sám.

A z čeho v práci nejvíc teď těžíš, co ti dala škola? Jestli něco takového je?

Odlišila bych, co mě naučilo bakalářské studium Politologie a mezinárodních vztahů a jaké dovednosti jsem si pak osvojila na magisterském studiu Veřejná a sociální politika. Bakalářské studium mi dalo schopnost poměrně rychle číst rozsáhlé texty, orientovat se v nich a číst je kriticky, rozumět jim a být schopná se k nim vyjádřit. Co se týká magisterského studia, tam byl kladen důraz na kooperaci s kolegy a ostatními studenty, z toho těžím opravdu hodně. Také tam byl kladen velký důraz na prezentování konečných i průběžných výstupů. Pamatuji si, že jsem to během studia dost nesnášela, postavit se před spolužáky a odprezentovat jim, jak jsme se posunuli nebo neposunuli. A pak hlavně bylo těžké unést zpětnou vazbu, která přicházela a nebylo to vždy příjemné. Ale celkově mi to dalo opravdu hodně a těžím z toho doteď.

A co by si mladším posluchačům doporučila, aby si dodali odvahy a předstoupili před třídu?

Klíčové slovo je příprava. To znamená… Vyzkoušet si to třeba i nanečisto, doma před zrcadlem, třeba i se stopkami, pokud má člověk časový limit, který je třeba dodržet. A pak mi nejvíc pomohlo, že se tak dělo znovu a znovu, takže se člověk otrká, ztratí ostych a naučí se reagovat na dotazy.

Měla jsi už při studiu nějakou práci, která by byla spojená s tvým oborem? Nebo jsi při studiu měla výhodu, že jsi nemusela ještě pracovat? Co byla tvoje první práce?

Při studiu jsem pracovala skoro vždy. Při bakalářském studiu jsem doučovala angličtinu, lektorovala jsem ve firmách a potom na magisterském studiu v rámci povinné praxe jsem se dostala k práci, kterou jsem vykonávala dalších pět téměř šest let.

Obě ty zkušenosti bych ráda rozvedla. Zajímá mě ta tvá angličtina, lektorka angličtiny. Ty jsi už na střední škole se hodně věnovala angličtině?

Těžila jsem opravdu hodně ze střední školy, pomohlo mi, že mě angličtina bavila a šla mi. A díky tomu jsem se hlásila i na studium oboru Anglistika a amerikanistika v Brně, kam jsem byla přijatá. Nicméně vyhrálo studium v Praze a po prvním semestru jsem si znovu podala přihlášku tentokrát na dálkové studium do Brna. Druhý semestr už nebyl v Praze tak jednoduchý, ale přesto jsem to zkusila, skloubit obě studia dohromady, dokud mě nevyhodí. Protože Prahu beru více jako přípravu na budoucí povolání a anglistika v Brně je zase více koníček… A nevyhodili mě, takže se mi podařilo souběžně vystudovat oba obory (až po magistra).

A co ta práce, ke které jsi přišla díky stáži v rámci studia magisterského oboru Veřejná a sociální politika? Můžeš nám to blíže popsat?

Jeden z předmětů, který se na FSV UK učí je Sociální politika v perspektivě životního cyklu. Tehdejší přednášející si zvali v rámci předmětu absolventy a jedna z pozvaných, Lucie Rybová, pracovala na Oddělení sociálního začleňování MPSV ČR, nyní je ředitelka Českého helsinského výboru. V té době na ministerstvu sháněli stážisty… Poslala jsem tam životopis a získala neplacenou stáž a postupně se vypracovala a získala pracovní smlouvu na dobu neurčitou.

Potkala jsi jistě nějaké politiky, jak působí na člověka prostředí na ministerstvu?

Potkala je možná silné slovo. Spíš jsem je tak zpovzdálí viděla, protože jednání probíhala v různých honosných sálech. Pro mě to byl opravdu velký zážitek, už jen z toho důvodu, že si člověk uvědomoval, že je v historické budově, že sedí ve stejné místnosti jako nějaký předseda, ministr, poslanec. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí, kteří mají opravdu co říci.

K náplni práce, jakou jsi měla agendu?

V době, kdy jsem tam působila jako stážistka, tak se oddělení intenzivně zabývalo přípravou a schvalovacím procesem Strategie sociálního začleňování, což je hodně podstatný dokument, který v té době sloužil jako předběžná podmínka pro čerpání ze sociálního fondu EU. To znamená, že pokud by ČR takový dokument neměla a nebyl by schválený vládou, tak bychom v tom období nemohli čerpat evropské prostředky. Pro nás jako ČR a i jako pro oddělení to byla velká příležitost sepsat opravdu strategický a koncepční dokument, který pojmenuje velké sociální problémy, se kterými se ČR potýká a zároveň nastaví opatření, jak tyto problémy řešit a bude spolupracovat na tom, aby ta opatření byla splněna. Druhý velký koncepční dokument, kterým jsme se tehdy zabývali byla Koncepce a prevence řešení problematiky bezdomovectví v ČR. I přes strašný název, velmi podstatný dokument na vládní úrovni, který definoval, co to je bezdomovectví. Česká legislativa tento pojem nezná. ČR se přihlásila v rámci koncepce k ETHOS (Evropská typologie bezdomovectví a vyloučení z bydlení). Ta nechápe bezdomovectví, jen jako situaci člověka žijícího venku, ale i člověka, který žije v nevhodných podmínkách, nemá uzavřenou smlouvu na byt nebo i na ubytovně.

Jak z tvého pohledu ČR pomáhá lidem bez domova? Ty jsi pak z MPSV ČR přešla do Centra sociálních služeb Bohuslava Bureše, který spadá pod Armádu spásy. Kdy nastal moment, kdy jsi se rozhodla, že práci změníš? Mně to přijde, že jsi od těch spisů chtěla přejít do praxe a skutečně lidem pomáhat…

Trochu to tak bylo. Myslím si, že skutečná pomoc se opravdu odehrává i na té úrovni ministerstva, přestože je to hodně o papírování a administrativě. Jak jsem nastínila, po stáži jsem se stala zaměstnancem oddělení, po nějaké době vzniklo nové Oddělení sociálního bydlení a sociálního začleňování. To mělo za úkol připravit Koncepci sociálního bydlení a po té návrh Zákona o sociálním bydlení… Na tom jsme pracovali několik let, ale proces schvalování se nestihl do voleb. Po minulých volbách vláda určila, že zákon je potřebný, ale má jej připravit MMR ČR, které má na starost bytovou politiku. Teď se vrátím zpět k té profesní dráze na ministerstvu. Stala jsem se zástupkyní vedoucí, pak jsem jej i něco přes rok vedla, nicméně pak už jsem cítila, že potřebuji změnu a došlo tam i k organizačním změnám. Kolegům přibyla další agenda, která se týká stárnutí populace. Já jsem cítila, že nastal čas, abych se posunula dál. Za tu dobu, co jsem na ministerstvu byla, jsem se občas cítila trochu nekomfortně v tom, že jako absolvent, který přišel do státní správy, mám na starost nastavování systému, jehož fungování, ale neznám z první ruky. Pak mě oslovili z Armády spásy, chvilku jsem váhala. Nastoupila jsem loni v lednu (2020), ale nelituji. Mohu říci, že mám velké štěstí v profesním životě na lidi kolem sebe a tady se to opět potvrzuje.

A můžeme si nastínit, co je teď ve tvé gesci? Centrum sociálních služeb B. Bureše provozuje Azylový dům, Noclehárnu a Nízkoprahové denní centrum, tak co ta tvoje současná práce z toho zahrnuje?

Moje práce je, aby centrum fungovalo kvalitně, aby v něm byli spokojení lidé, a to jak zaměstnanci, tak klienti, abychom měli dostatek finančních prostředků na provoz, a aby to, co nabízíme se potkávalo s potřebami našich klientů. Stručně popíšu, co v našem centru děláme. Ubytováváme klienty, sepíšeme s nimi smlouvu. Zdůrazňuji, oni u nás nebydlí, ale jsou ubytováni, což je velký rozdíl, zpravidla na jeden rok. Klienti spolupracují se sociálními pracovníky, kteří jim pomáhají, aby si našli stabilní bydlení. Samozřejmě situace některých klientů je velmi složitá a je třeba řešit i další problémy týkající se např. zdravotního stavu, finanční situace, vztahy s rodinou, nalezení práce.

Je to tedy služba zadarmo nebo za nějaký poplatek?

Azylový dům je hrazená služba. Část našich klientů si tuto službu hradí z důchodu nebo jiných sociálních dávek, část klientů chodí do práce. Samozřejmě se neblížíme výší úhrady ani zdaleka tržnímu nájmu, jedná se o sociální službu. Celkem máme k dispozici 108 lůžek. Výhodou je poměrně nízký práh vůči lidem trpícím závislostmi, pokud tedy nenarušují zásady soužití, nevnášejí tam drogy a alkohol atd. Cílem je, aby klient byl otevřenější a my mu mohli lépe pomoci řešit jeho problém.

Potkáváš se se svými klienty?

Potkávám naše klienty každý den cestou do své kanceláře, protože procházím přes recepci Nízkoprahového denního centra. Náplní mé práce ale není přímý kontakt s klienty.

Člověk pro to ale musí mít nějaké předpoklady, vlohy… Byla jsi k pomoci druhým vedena rodinou? Každý na to nemá…

Souhlasím, na druhou stranu je spousta prací, které bych nemohla dělat zase já. Jestli jsem k tomu byla vychovávaná, to bych úplně neřekla. V rodině není nikdo, kdo by se věnoval sociálním službám. Byla jsem určitě vedená rodinou k úctě k ostatním lidem a ke slušnosti a myslím si, že to je základ i pro tuto práci. Není to práce pro každého a já si nesmírně vážím svých kolegů, kteří mají neskutečnou trpělivost a zachovávají profesionalitu za každé situace i toho, jak přijímají tu obrovskou zodpovědnost.

Je možné se k vám přihlásit na stáž nebo jako dobrovolník?

Možnost tu je, ale komplikuje nám to trochu pandemie Covid. Od září, pokud to epidemiologická situace umožní, otevřeme možnost stáží. Na stránkách www.armadaspasy.cz je kontakt nejen na Centrum sociálních služeb B. Bureše, ale i na kolegyni, která má na starosti stáže.

Máš nějaký kariérní sen? Je v tvých představách, že budeš pokračovat v této práci, nebo uvažuješ třeba o návratu z praxe do státní správy?

Říká se: „Nikdy neříkej, nikdy.“ Možné to je, že jsem ve státní správě ještě neřekla své poslední slovo. Mám ale určitě i své kariérní sny a ambice, které se týkají mé současné pozice. Nejde ani tak o vlastní osobní růst, ale spíš o to, abych měla nějakou zásluhu na tom, že v Praze bude například dostupnější zdravotní péče pro lidi bez domova.

Děkuji ti, že jsi byla naším prvním hostem – absolventem v podcastu De Facto FSV UK.