Rubrika: Mezinárodní vztahy

Tomáš Petříček a Dominika Tollingerová

Tomáš Petříček: In the case of European policy it is necessary to perceive that it is based on different cultural and historical traditions

Dear listeners, you’ve tuned in into De Facto, a podcast of the Faculty of Social Sciences of Charles University. This episode will be about our successful graduate, namely Tomáš Petříček, who was the Minister of Foreign Affairs from October 2018 to April this year. He started his studies at the Faculty of Social Sciences in 2001 with a bachelor’s degree in political science and international relations and subsequently studied for a master’s degree, as well as a doctoral degree in international relations. During his studies, he also visited universities abroad and is returning to the Faculty of Social Sciences to teach next academic year. Doctor Petříček, welcome to Hollar.


Having you here as a former foreign minister, I can’t help asking you about the current situation in Afghanistan. So, allow me to ask right off the bat… In your opinion, could the rapid occupation of the country by the Taliban have been avoided?

It is clear that we made some mistakes in Afghanistan and we will certainly need to analyze that, to know in the future what not to do, what to do better because after twenty years we really did not expect that the Afghan government and the Afghan security forces would actually collapse so quickly, we had supported them for so long, which not only cost a lot of money, but also, unfortunately, a lot of lives of coalition soldiers, including Czech soldiers. But I would also like to keep in mind the reason why we actually went to Afghanistan in 2001, at a time when I was actually starting my studies at the Faculty of Social Sciences and I still remember the moment I heard about the attacks in New York and Washington on 9 September… I was on the train, returning from Prague from the Faculty of Social Sciences to Rokycany – my friend called me to ask me if I knew what had happened and that it was terrible, and actually everything else drew on that, and the reason we went to Afghanistan was to stop such attacks from happening again, so that Afghanistan would not be a country, from where international terrorist organizations like Al-Qaeda, nowadays perhaps the Islamic State and other dangerous organizations of this type operate, and for twenty years this objective was successfully followed and, in fact, the agreement that the United States made with the Taliban was mainly aimed at preventing Afghanistan from again becoming a breeding ground for international terrorism.

And is that agreement credible?

In the case of any agreement, it is based on some elementary trust between the two parties and I would just like to point out that the negotiations with the Taliban were certainly not easy, they went on for many years, it was not as if some agreement that was negotiated in Doha suddenly came out of the blue, those efforts to actually communicate with the Taliban go back to previous administrations, not just to the Donald Trump administration. And, of course, there is a certain risk that the Taliban will not keep their word, that they will not actually combat the Islamic State and other extremist organizations that are present in Afghanistan, we know that they are, we met them there. But then it is also up to some coordination of a possible response, whether by NATO, the European Union, or by the wider international community, as to what to do when the Taliban do not keep their word.

So, you would say that from the perspective of what we know now the invasion 20 years ago had a purpose, which was therefore fulfilled regardless of what has happened now.

In the case of the first and main reason why we were in Afghanistan, I believe that to a large extent it was. It’s impossible to say that we failed completely. But it’s important to admit that we also defined a second objective, and that was to stabilize Afghanistan. But that second objective was perhaps not defined clearly enough, it was not said exactly what it meant that Afghanistan would be stabilized, in what situation we could leave and have a clear conscience that we had actually achieved that objective, and it is perhaps the fact that that second objective actually turned out to be much more distant than we ourselves believed that is actually what today’s critics are pointing to.

Another point that we have to discuss is your career. Can you tell our listeners the recipe for becoming a foreign minister as a graduate of the Faculty of Social Sciences?

There’s certainly no recipe for that, and in my case it was a coincidence, I was probably at the right place at the right time and well prepared, but I was interested in politics from the beginning of my studies, I was a member of the youth organization of the Social Democrats, I took part in a number of political debates, actually I was kind of moving around politics all the time, although at the same time I always wanted to be involved in foreign policy, European affairs, energy, which I was also very interested in. So it was more like a coincidence that happened at a time when I was maybe well prepared for it.

So, you didn’t have such ambitions from your studies?

I admit that while studying at the Faculty of Social Sciences, I was more tempted by diplomacy, and I also admit that later I got over diplomacy as a career of a professional diplomat. And I focused more on politics, on things around politics, and that actually led to me becoming a member of the Social Democrats and then eventually a minister.

And what discouraged you from diplomacy if I may ask.

Suddenly, the wind just blows you somewhere else, and you don’t even realize that what you originally thought might be your career might change from day to day. Well, it was probably not from day to day, but gradually and through considerations and different options I was offered, including the fact that the Faculty of Social Sciences offered me the opportunity to go abroad to study, I could actually get acquainted for the first time with European politics during my internship in the European Parliament, and so my steps were a little more directed at the European institutions, at that time.

Now we’ve actually touched base on a lot of topics that I’d like to address, but I’d like to go back to your ministerial position. What do you think were your main assets why you got into this position, what do you think was why you were appointed?

I have been involved in foreign policy for a long time, as I said, also with the Social Democrats and I contributed professionally to the party’s program discussion through our foreign commission, participated in a number of political discussions on this topic and last but not least I had the experience, with European structures, but also with the Czech politics. This combination might have actually led to the situation where the choice was made in those discussions that I would represent ČSSD in the government in this position.

You mentioned the European policy, you had the opportunity to get the feel of it, so what is the difference between the European policy, when you work in it, and ours – the domestic one. I mean, for example, in terms of some political culture, I understand that the content of the policy is different, but something that you yourself felt was different.

So European politics is a much bigger pond than Czech politics, but on the other hand, the way politics is made, what politics is, so it’s the same in the Czech Republic, in Brussels, in France, in Germany, it is a question of how to make a compromise out of often conflicting interests, come up with a proposal that will simply be acceptable to most citizens, whether those from the Czech Republic or the European Union, through their elected representatives, so the policy dynamics may be a little different, but what remains the same is the point for which we’re talking about politics. In the case of European policy, it is – of course – necessary to perceive that it is a policy that is based on different cultural, historical traditions. You have representatives of countries such as Cyprus, small states in the south, in the centre, in the north of Europe, countries that have gone through a different historical development, and this can to some extent influence how they approach certain topics. It is actually a very interesting mishmash, but it has its own interesting trends, dynamics and it is a sort of a political culture that may just be emerging.

You also mentioned that you were on Erasmus while at FSV, can you tell us where? In short, how, what was it like?

It will sound pretty boring because I was on Erasmus in Brussels.

I would say that it fits exactly into that picture.

And in fact, it somehow came together that at the time when I had the opportunity to go on Erasmus, I was also able to face some practical experience with the European institutions for the first time. Also, I briefly did an internship there at our embassy in Belgium, and these were actually some practical steps as I began to look backstage of what we often see in newspapers or on television.

And what, for example, was the agenda of the internship? Can you mention a practical specific thing?

In the case of the European institutions, it was, for example, the opportunity to participate in some negotiations, where, for example, European Parliament resolutions were negotiated under the supervision of experienced administrators and I worked in a foreign committee, so I could actually watch the outputs, which we can then read on the website. I could see how negotiations were proceeding, for example, between political factions, but it was also about preparing materials for supervisors or mentors, but also some manual things, which were not so popular yet belong to internships, so I also shredded some documents.

Speaking of those negotiations, is there any negotiation during your political career that stands out in your mind in some way, either positive or negative? Either during your internship or in the last three or four years when you were a minister. I’ll leave it up to you. We can even divide it, you can also mention two. My idea is to hear about something that you really remember, that stands out in your memory.

I have to admit that it’s quite current. In the current context, not one or a specific one has come to my mind, but a visit to Kabul to meet Czech soldiers in Kabul, for example, because suddenly you find yourself somewhere in a completely different world and even though you know you are going to a culturally different area, you still cannot count on the society working there the way we are used to it working over here. And as far as specific negotiations are concerned, of course you will remember the first experiences, such as when I first attended the Council of Foreign Ministers, so it’s actually the moment when you go there with certain nervousness, because this is the first time. It’s a bit like you have to get the feel of how it actually works, and when you’re going for the second time you already know those people. In the end, it’s in the high politics like when coming to a new team, and in fact you suddenly appear among those ministers and try to establish some normal social contact. It’s easier with someone, you make contact with someone and form not necessarily friendship, but a certain trust. Someone is a little bit more reserved, so it’s harder to break the ice. As for the unpleasant negotiations, I do not want to mention any specific ones, but these are mainly negotiations when really a lot is at stake and both parties are in it to win. And you know that in the end you have to reach a compromise, which can be unpleasant for both of you, because the expectations can be higher than what can be agreed.

And when you mentioned the meeting, for example the meeting of foreign ministers, what does it look like? How should we imagine it? You come there as you came here today, say „good morning“, sit down, pour yourself some water. Consider us to be complete outsiders.

I had the advantage that I actually attended the first meeting as deputy minister, so I could see how the meeting itself was going, so it was not about sink or swim, but the team of our permanent representation brings you there and helps you prepare for the meeting according to the latest developments, as this is usually preceded by other meetings where some details are negotiated. Along the way, you must, of course, get acquainted with all the details of the content, of the meeting. The days before, national positions are defined, for example, the Czech position of what we are actually going to defend there, you are talking about it. The meeting itself is like the icing on the cake, which is preceded by really big preparations by a team of people, experts, whether from the Ministry of Foreign Affairs or completely different departments, when it comes to the topics that have something to do with defence, security, or also the ministry of the interior. So, there is a huge amount of work already done, and in fact some things are to be fine-tuned at the meeting … The agreement is not complete, it’s supposed to be given the political weight, this is something that the ministers agree on. And as it goes from the human point of view, you suddenly come to a larger room where there are a lot of people, for the first time you actually get to know each other a bit, you introduce yourself to others.

In what language? In English?

The vast majority of those debates, especially the ones held in the corridors, take place in English, but it is good to use French, because, for example, some colleagues prefer being spoken to in French.

As for the language, how many languages do you actually speak?

My first foreign language is definitely English. I speak French, as my wife and I lived in Brussels for many years. I’m learning Spanish, but I admit, it’s sort of a Sisyphean job, there’s just not that much time left to learn foreign languages. And when it comes down to it, for example, we use a kind of a Polish-Czech lingo with Polish friends.

And where did you learn those languages?

I started learning German in elementary school, I’m from north-western Bohemia, so German was the first choice, but in high school I immediately switched to English and in fact for me it was already at school. My parents made me take some extra classes from time to time, but I have to admit that you make a big step forward in English when you suddenly meet your peers, when you go out for a beer with them. Also during student exchanges at university, one makes huge progress at once, from basic English you learned or at that time it was possible to learn in high school, if you understand, you can communicate. You reach this self-confident use of the language once you start using it practically.

I would like to touch base on the fact that you are now returning to FSV as a teacher. What led you to this?

I have taught externally at the faculty in the past at IES and IPS, it was a joint program with a lot of foreign students and I taught international political economics, which was also one of the study fields I studied abroad and basically the offer came if I did not want to share with students a little bit more practical, perhaps, view of Czech-foreign policy, Czech diplomacy and there was word for word and I am glad that from the new academic year I will teach Czech diplomacy, its genesis and main topics.

What kind of teachers did you like when you studied? What qualities, what approach of the teachers?

I’ve always enjoyed teachers who wanted some interactivity, when it wasn’t just a lecture, but instead space was given to students, and it was about the debate, that we could actually present our opinions in some way, and I believe that is something that is more and more common at Czech universities. Compared to the past, the way of teaching has changed over time, so I would also like – if I can provide a teaser – to direct the teaching the way to see what opinions students will have on the topic on the basis of reading and on the basis of discussion.

And are you preparing for it in any way? Or will you make some preparation before the beginning of the semester? Which is actually approaching …

Of course, I’m preparing for the course, but I also tried to spend some time with my family, so the ambitions were bigger and I believed that by now I would have everything done, but I still need to tie up some loose ends in the coming days and weeks.

And when you’ve mentioned it so nicely, you said earlier that you also met your wife at school, so could you give us a tip on where to meet someone at the Faculty of Social Sciences?

Well, I don’t know if the course is still taught, because it was an optional subject in Aristotelian philosophy, and it was taught by Professor Havlíček, unfortunately already deceased. So philosophy actually brought us together.

So that’s a beautiful conclusion, I think. Thank you very much for the time you have given us and good luck.

I also wish you all a nice academic year.

Tomáš Petříček: U evropské politiky je potřeba vnímat to, že vychází z různých kulturních, historických tradic.

Vážení příznivci, posloucháte podcast De Facto, podcast Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Tento díl bude o našem dalším úspěšném absolventovi, a sice o Tomáši Petříčkovi, který byl od října 2018 do letošního dubna ministrem zahraničních věcí. Na Fakultě sociálních věd začínal v roce 2001 bakalářským programem politologie a mezinárodní vztahy. Následně studoval magisterský a doktorský program mezinárodní vztahy. Při svých studiích se podíval i na zahraniční univerzity a příští akademický rok se vrací na Fakultu sociálních věd vyučovat. Pane doktore, vítám vás na Hollaru.

Hezký den.

Jako bývalého ministra zahraničí se vás nelze nezeptat na současnou situaci v Afghánistánu. Dalo se tomu rychlému obsazení země Talibánci podle Vás nějak předejít?

Je zřejmé, že jsme v Afghánistánu některé chyby udělali a určitě bude potřeba si to vyhodnotit. Už jenom kvůli tomu, abychom do budoucna věděli, co nedělat, co dělat lépe. Protože po dvaceti letech skutečně jsme asi nečekali, že takto rychle zkolabuje afghánská vláda, afghánské bezpečnostní složky, které jsme tak dlouho podporovali. To nejenom stálo nemalé finanční prostředky, ale také bohužel při tom zahynula spousta koaličních vojáků, včetně českých vojáků. Ale já bych také rád připomenul, proč jsme vlastně do Afghánistánu šli v roce 2001, v době, kdy jsem vlastně začínal studovat na Fakultě sociálních věd. Doteď si ještě pamatuji, kdy jsem slyšel o útocích v New Yorku a ve Washingtonu 9. září. To bylo ve vlaku, když jsem se vracel právě z Prahy z Fakulty sociálních věd do Rokycan. Volala mi kamarádka, jestli nevím, co se stalo a že to je hrozný a vlastně od toho se všechno další odvíjelo. A ten důvod, proč jsme do Afghánistánu šli, bylo, aby takovéto útoky se neopakovaly, aby prostě Afghánistán nebyla země, odkud operují mezinárodní teroristické organizace jako Al-Káida, v dnešní době Islámský stát a další nebezpečné organizace tohoto typu. A dvacet let se dařilo tento cíl naplňovat. Vlastně i ta dohoda, kterou Spojené státy uzavřely s Talibánem, byla zaměřena na to, aby se Afghánistán znovu nestal semeništěm mezinárodního terorismu. 

A je ta dohoda důvěryhodná?

V případě jakékoliv dohody je to na nějaké elementární důvěře mezi dvěma stranami a já bych jenom podotknul, že ta jednání s Talibánem určitě nebyla jednoduchá, táhla se řadu let. To nebylo, že by najednou z čistého nebe spadla nějaká dohoda, která byla dojednána v Dauhá. Ty snahy s Talibánem komunikovat sahají zpátky ještě do předchozích administrativ, nejenom do administrativy Donalda Trumpa. Samozřejmě je zde jisté riziko, že Talibán nebude dodržovat slovo, že skutečně nebude potírat Islámský stát a jiné extremistické organizace, které v Afghánistánu jsou. Potom je to na nějaké koordinaci případné reakce NATO, Evropské Unie, či širšího mezinárodního společenství – co udělat ve chvíli, kdy Talibán slovo nedodrží.

Takže byste řekl, že z té perspektivy, co víme teď, ta invaze před dvaceti lety měla svůj smysl, který byl naplněn bez ohledu na to, co se stalo teď.

V případě toho prvního a hlavního důvodu, proč jsme v Afghánistánu byli, tak já jsem přesvědčen, že do značné míry ano. Tam není možné říct, že bychom neuspěli úplně. Je dobré si ale přiznat, že jsme si také definovali druhý cíl, a to bylo stabilizovat Afghánistán. Ten druhý cíl ale možná nebyl dostatečně jasně definován, nebylo řečeno, co to přesně znamená, že Afghánistán bude stabilizován, v jaké situaci můžeme odejít a mít čisté svědomí, že jsme ten cíl skutečně naplnili. Právě asi na to, že ten druhý cíl byl mnohem vzdálenější, než jsme tomu sami věřili, tak na to vlastně dnešní kritici poukazují. 

Další věc, kterou musíme probrat, je vaše kariéra. Můžete našim posluchačům říct, jaký je recept stát se jako absolvent Fakulty sociálních věd ministrem zahraničních věcí?

Na to určitě neexistuje žádný recept, i v mém případě to byla souhra okolností. Člověk byl ve správné době správně připraven, na správném místě. Já jsem se o politiku zajímal od začátku studií, byl jsem členem mládežnické organizace sociální demokracie, účastnil jsem se řady politických debat. Zároveň jsem se chtěl vždy věnovat odborně zahraniční politice, evropským záležitostem, energetice, což mě také velmi bavilo. Takže to spíš byla náhoda, která se stala ve chvíli, kdy na to člověk byl dobře připraven.

Neměl jste tedy takové ambice od studia?

Přiznám se, když jsem studoval Fakultu sociálních věd, tak mě spíše lákala diplomacie. Kariéra profesionálního diplomata mě potom přešla. Spíše jsem se zaměřil právě na politiku, na věci kolem politiky a vlastně to vedlo i k tomu, že jsem se stal jak členem sociální demokracie, tak také vlastně nakonec ministrem.

A od té diplomacie vás odradilo tedy co, jestli se ještě můžu doptat.

Najednou vás prostě ten vítr prostě někam zavane a vlastně si ani neuvědomíte, že to, co původně jste myslela, že by mohla být vaše profesní dráha, tak ze dne na den se třeba změní. I jak se postupně nabízely některé možnosti včetně třeba toho, že Fakulta sociálních věd mi nabídla možnost jet studovat do zahraničí Mohl jsem se poprvé trochu seznámit s evropskou politikou na stáži v Evropském parlamentu. A tak trochu ty kroky směřovaly spíš k těm evropským institucím.

Teď jsme nakousli vlastně spoustu témat, kterým bych se ráda věnovala, ale ještě bych se vrátila k tomu ministrování. Co si myslíte, že byly ty vaše hlavní výhody, že jste se dostal na tento post?

Já jsem dlouhodobě se zahraniční politice věnoval i v sociální demokracii a odborně jsem přispíval do té programové diskuze strany prostřednictvím naší zahraniční komise, účastnil se řady politických diskusí na toto téma. V neposlední řadě jsem měl i ty zkušenosti, ať už z evropských struktur, ale z české politiky taky. Tahle kombinace vlastně vedla k tomu, že na mě padla volba, že budu zastupovat ČSSD ve vládě na tomto postu.

Zmínil jste tu evropskou politiku, měl jste tedy tu možnost k ní přičichnout. Tak jaký je tedy rozdíl mezi tou evropskou politikou a tou naší, domácí. Teď myslím třeba z hlediska nějaké politické kultury.

Evropská politika je mnohem větší rybníček, než ta česká politika, ale ono na druhou stranu, to jak se tvoří politika, to co je politika, tak to je stejné v Česku, v Bruselu, ve Francii, v Německu. Prostě je to otázka jak vlastně z různých, často protichůdných zájmů přijít s kompromisním řešením, s nějakým návrhem, který nakonec bude pro většinu občanů, ať už Česka nebo Evropské Unie, přijatelný a to prostřednictvím svých volených zástupců. Takže ta dynamika politiky může být trošku jiná, ale to kvůli čemu o politice hovoříme, tak to je pořád stejné. V případě evropské politiky, je potřeba samozřejmě vnímat to, že je to politika, která vychází z různých kulturních, historických tradic. Máte vedle sebe zástupce zemí jako je Kypr, malých států na jihu, ve středu, na severu Evropy, zemí, které si prošly jiným historickým vývojem, a to do jisté míry může ovlivňovat i to, jak třeba přistupují k některým tématům. Je to vlastně velmi zajímavý i mišmaš, který ale má svoje zajímavé trendy, dynamiku a je to taková vlastně politická kultura, která se možná teprve rodí.

Vy jste zmínil i že jste byl na Erasmu s FSV, můžete nám říct kde?

To bude znít docela nudně, protože já jsem byl na Erasmu v Bruselu.

To já bych řekla, že zapadá přesně do toho obrázku.

Se to nějak sešlo, že v době, kdy jsem měl možnost odjet na Erasmus, tak zároveň jsem mohl poprvé zažít nějakou praktickou zkušenost s evropskými institucemi. Zároveň jsem tam krátce dělal i stáž na naší ambasádě v Belgii. To byly takové praktické krůčky k tomu, kdy jsem se začal dívat za oponu toho, co často vidíme v novinách nebo v televizi.

A co bylo například náplní té stáže? Jestli můžete zmínit nějakou praktickou konkrétní věc? 

V případě evropských institucí, tak to bylo možnost se už účastnit některých jednání, kdy se třeba vyjednávaly rezoluce Evropského parlamentu už pod dozorem zkušených administrátorů. A působil jsem v rámci zahraničního výboru, tak jsem mohl sledovat, jak vznikají výstupy, které potom si můžeme přečíst na internetových stránkách. Jak probíhají jednání třeba mezi politickými frakcemi, ale také to byla otázka třeba přípravy podkladů pro supervizory nebo mentory. A také některé manuální věci, které nebyly tolik populární, ale ke stážím patří. Takže taky jsem třeba skartoval věci.

A když jste zmínil ta jednání, tak je nějaké jednání za vaši politickou kariéru, které vám utkvělo v hlavě?

Musím se přiznat, že je to asi aktuální. V současném kontextu se mi zaryla do paměti návštěva Kábulu, setkání s českými vojáky v Kábulu, protože najednou se ocitnete někde v úplně jiném světě. A co se týče konkrétních jednání, tak samozřejmě vám utkví v paměti takové ty první zkušenosti. Třeba když jsem jako první absolvoval radu ministrů zahraničích věcí, tak to je vlastně takový okamžik, kdy tam jedete i s jistou nervozitou, protože to je poprvé. Trochu si jako musíte osahat, jak to probíhá. Ale když jedete podruhé, už se s těmi lidmi znáte. Nakonec i v té vysoké politice je to jako když přijdete do nového kolektivu. I mezi těmi ministry se najednou objevíte a snažíte se navázat nějaký normální sociální kontakt. S někým je to jednodušší, s někým navážete kontakt tak, že vlastně vznikají nějaké, nechci říct přátelství, ale jistá důvěra. Někdo je třeba zase odtažitější, takže je třeba těžší prolomit ty ledy. Co se týče nepříjemných jednání, tak to nechci zmiňovat konkrétní, ale to jsou především jednání, kdy vlastně skutečně jde o hodně a obě dvě strany do toho jdou, že chtějí vyhrát. A víte, že nakonec musíte dospět ke kompromisu, který může být nepříjemný pro oba dva, protože očekávání jsou třeba větší, než je možné dojednat. 

A když jste zmínil to jednání ministrů zahraničí, tak jak to vypadá? Jak si to máme představit? Vy tam přijdete jako jste dnes přišel tady za námi, řeknete „dobrý den“, usadíte se, nalijete si vodu. Vemte si, že jsme úplní laici.

Já jsem měl tu výhodu, že jsem vlastně první jednání absolvoval ještě jako náměstek ministra, takže jsem mohl vidět, jak samo jednání probíhá, takže to nebylo, že by mě hodili úplně do studené vody. Ale tak přivede vás tým našeho stálého zastoupení, pomůže vám se připravit na to jednání podle nejnovějšího vývoje, protože většinou tomu předchází pracovní schůzky, které dojednávají některé detaily. Sám po cestě se musíte samozřejmě seznámit se všemi detaily toho obsahu, toho jednání. Dny před tím se definují třeba i národní pozice, česká pozice, co tam vlastně jdeme hájit. Samotné jednání je taková třešinka na dortu, které předchází skutečně velké přípravy, týmu lidí, expertů, ať už ministerstva zahraničních věcí nebo zcela jiných resortů, pokud se jedná o témata, která mají něco společného třeba s obranou, s bezpečností, popřípadě se také zapojuje vnitro. Takže tam je obrovský kus práce a na tom jednání se mají doladit případně některé věci, kde ta shoda není plná. Má se tomu dát ta politická váha – toto je něco, nad čím se ministři shodnou. A jak to probíhá jako z toho lidského pohledu, najednou přijdete do větší místnosti, kde je spousta lidí, poprvé se vlastně tak trochu seznamujete, představujete, kdo jste.

V jakém jazyce? V angličtině?

Naprostá většina těch debat, zejména těch kuloárních, probíhá v angličtině. Ale je dobré třeba využít francouzštinu, protože někteří kolegové preferují to, že se s nimi hovoří francouzsky.

Mě ten jazyk zajímá, kolika jazyky tedy vlastně mluvíte? 

Tak můj první cizí jazyk je angličtina jednoznačně. Domluvím se francouzsky, žili jsme s ženou v Bruselu řadu let. Učím se španělsky, ale přiznám se, je to taková sisyfovská práce, toho času na učení cizích jazyků není tolik. No a když na to přijde, tak třeba s polskými kamarády se bavíme takovou polsko-českou hatmatilkou. 

A kde jste se ty jazyky učil?

Já jsem začínal na základní škole se učit německy, jsem ze severozápadních Čech, takže němčina byla taková první volba. Na gymnáziu jsem hned přešel na angličtinu. Rodiče mě nutili, abych ještě si občas vzal nějaký hodiny navíc, ale musím se přiznat, že nejvíc se člověk v angličtině posune, když se potká s těmi vrstevníky, jde s nimi na pivo. Při nějakých výměnách potom na vysoké škole, tam je obrovský skok najednou, od té základní angličtiny, kterou se naučíte nebo v té době se dalo naučit na střední, když rozumíte, domluvíte se. K takovému tomu sebevědomému používání toho jazyka vlastně člověk dospěje až ve chvíli, kdy ho používá prakticky.

Ještě bych se ráda dotkla toho, že vy se teď vracíte na fakultu jako vyučující. Co vás k tomu přivedlo?

Já jsem na fakultě v minulosti už externě vyučoval na IES a IPS, byl to společný program, kde bylo hodně zahraničních studentů a učil jsem mezinárodní politickou ekonomii. A jsem rád, že od nového akademického roku budu vyučovat o české diplomacii, její genezi a hlavních tématech. 

Jaké učitele jste měl vy rád, když jste studoval?

Mě vždycky bavili učitelé, kteří chtěli nějakou interaktivitu. Pokud to nebyla pouze přednáška, ale naopak dali prostor i studentům a bylo to o debatě, o tom, že jsme mohli nějakým způsobem prezentovat své názory. A já věřím, že to je něco, co na českých vysokých školách je běžnější a běžnější. V porovnání s minulostí přece jenom ten způsob výuky se mění v čase, takže rád bych taky, jestli můžu nějaký teaser udělat, tak přece jenom bych radši tu výuku směřoval k tomu, že bych rád viděl, jaké názory si na to téma studenti udělají na základě četby a na základě třeba diskuze. 

A připravujete se na to nějak už?

Samozřejmě se připravuji na kurz, ale také jsem trochu teď trávil čas s rodinou. Takže ty ambice byly větší, že jsem věřil, že v tuto dobu už budu mít všechno hotovo, ale ještě nějaké věci budu muset v následujících dnech a týdnech dodělat.

A když jste to tak hezky zmínil, tak jste dříve uvedl, že jste se ve škole seznámili i s vaší manželkou. Tak mohl byste nám na závěr dát tip, kde se na Fakultě sociálních věd seznámit?

No já nevím, jestli ten předmět se ještě stále vyučuje, protože to byl volitelný předmět Aristotelská filozofie a bohužel to učil již zesnulý profesor Havlíček. Takže vlastně filozofie nás dala dohromady.

Tak to je krásný závěr, myslím si. Mockrát vám děkuji za čas, který jste nám věnoval a ať se vám daří.

Vám také a přeji všem hezký akademický rok.

koronavirová krize EU

Selhala Evropská unie v koronavirové krizi?

Tomáš Weiss, Institut mezinárodních studií FSV UK

Koronavirová krize zasáhla evropské země bezprecedentní silou a Evropa se stala v posledních týdnech jedním z globálních center šíření viru. Ukázalo se, že evropské státy nebyly na pandemii tohoto typu vůbec připraveny. Vlády začaly improvizovat, přijímat nejrůznější opatření od doporučení, přes zavírání škol, až po vyhlašování nouzových stavů. V tento okamžik už zřejmě všechny evropské vlády přistoupily k nějaké formě omezení pohybu a provozu některých sektorů svého hospodářství. Více či méně prodyšně se zavřely hranice, které si Evropané zvykli minimálně od poloviny devadesátých let překračovat volně a bez omezení.

V prvních dnech se zdálo, že evropské instituce jsou a budou v boji proti novému typu koronaviru zcela pasivní a nerelevantní. Národní politici vyhlašovali svá opatření zcela nekoordinovaně a někteří dokonce zpochybňovali užitečnost Evropské unie obecně. I mezi experty se objevily hlasy, které upozorňují, že EU v současné situaci riskuje další existenci, pokud nedokáže ukázat svůj přínos. Kritici Evropské unie navíc poukazují na mediálně velmi viditelnou přímou pomoc Číny či Ruska ve formě zdravotnického materiálu i lékařského personálu. Je tomu skutečně tak, že EU v současné krizi selhala a nedokázala ukázat svoji přidanou hodnotu?

Podle mého názoru je kritika EU a jejího postupu nemístná, protože se zaměřuje na nenaplnění očekávání, která nikdy neexistovala. Evropská unie může dělat jen to, co jí členské státy uloží. A zdravotnictví či dokonce reakce na pandemie mezi tyto úkoly nikdy nepatřily. Evropské instituce mají pouze koordinační roli a mohou zprostředkovávat dialog mezi členskými státy, nemají ale k dispozici ani zásoby hmotných rezerv, ani zdravotnický personál, který by mohly poslat na nejvíce zasažená místa. A vzhledem k tomu, že se členské státy nechtěly o pravomoci v této oblasti dělit, zůstaly v okamžiku krize odkázány z velké části samy na sebe. Navíc se ukazuje, že evropské instituce před vypuknutím epidemie v Evropě včas varovaly a nabízely členským státům asistenci. Ty ale o nic takového nestály.

Evropská unie proto přispívá k řešení současné situace pouze v těch oblastech, kde jí členské státy daly příslušné pravomoci. A tam se zdá, že postupuje relativně rychle, flexibilně a účinně. Jedním z příkladů může být rychlé rozvolnění pravidel pro státní pomoc a pro využití prostředků z evropského rozpočtu, aby členské státy mohly podpořit kolabující sektory ekonomiky. Evropská komise nabídla půjčky členským státům na financování krátkodobých pracovních kontraktů. Od ledna již také začala připravovat investice do výzkumu nového typu koronaviru a hledání účinného léku.

I tam, kde se zatím zdá, že rozhodná akce na evropské úrovni chybí, jde primárně o problém na úrovni členských států, nikoli evropských institucí. Názorně to ukazuje aktuální debata v eurozóně o možné podpoře kolabujících ekonomik některých členských států. Národní vlády se zakopaly v podobných pozicích jako během krize začátkem druhé dekády a debatují, jestli by eurozóna měla vydat společné dluhopisy, anebo využít zvláštní půjčky skrz systém ESM.

Přesto je třeba brát vážně hlasy, které volají po přehodnocení evropské integrace po koronavirové pandemii. Evropská unie totiž nemá svoji budoucnost jistou. Bude hodně záležet na tom, jak se Evropanům podaří překonat nadcházející ekonomické problémy a jestli toho dosáhnou společně. Bude zapotřebí nastartovat sektory hospodářství, které pandemie poškodila a ještě poškodí, bude nutné co nejrychleji znovuotevřít hranice, a to nejlépe koordinovaně tak, aby obnovený přeshraniční pohyb pomohl ekonomice, ale nevytvořil nová centra šíření nemoci. Evropské státy se musejí s Evropským parlamentem domluvit na nové podobě víceletého finančního rámce pro roky 2021-2027. A samozřejmě pandemie odvedla pozornost od témat, která rozhodně nezmizela, jako je migrace nebo vyjednávání s Velkou Británií o budoucí podobě vzájemných vztahů. Někteří evropští politici navíc využili krize k transformaci národního politického systému směrem od demokracie a systému brzd a protivah, což kohezi EU nepochybně neposílí.

Politici i společnost se obvykle připravují na minulou krizi. A tak tomu bylo i před současnou pandemií, která všechny zaskočila nepřipravené. Systém vládnutí v Evropě je ale kombinací mnoha úrovní – místní, národní a evropské. Zdá se, že všechny tyto úrovně přispívají v současnosti tam, kde mohou a umějí. Až za pár let budeme moci vyhodnotit, kdo selhal a kdo se osvědčil.

Tento příspěvek staví na online diskusi „Co bude s Evropskou unií po koronavirové pandemii?“, kterou pořádala Katedra evropských studií IMS FSV UK společně s Institutem pro evropskou politiku EUROPEUM ve spolupráci se Skautským institutem v rámci série debat EU +/- (videozáznam diskuse.)