Blog FSV UK

Měsíc: Červenec 2021

foto Zuzany Lizcové

Zuzana Lizcová: Čechům, Rakušanům i Němcům by prospělo více vzájemné zvědavosti

Dobrý den. Vítám vás u podcastu De Facto FSV UK s Alicí Němcovou Tejkalovou a s vedoucí Katedry německých a rakouských studií IMS FSV UK Zuzanou Lizcovou.

Dobrý den.

Povídáme si spolu uprostřed července. Už jste se stihla zregenerovat z akademického roku?

Já mám velkou výhodu v tom, že mívám dovolenou koncem června až začátkem července a jezdíme s rodinou na sportovní tábor. Bylo to báječné a mám velkou radost, že se tuto akci podařilo uskutečnit i přes ty všechny okolnosti, které známe.

Takže teď už se spolu můžeme ponořit do pracovní oblasti, což je ve vašem případě vztah Německa k Rakousku. Zajímalo by mě, jak se po roce 1989 změnil vztah Němců a Rakušanů k Čechům? Moc dobře si pamatuji, jak po roce 1989, když jsme začali vyjíždět za hranice, jak se objevovaly nápisy typu „Češi nekraďte!“ apod. Později si pamatuji vztah sudetských Němců k nám, třeba i v souvislosti se vstupem ČR do EU. Jak je to dnes?

To je samozřejmě velmi komplikovaná otázka, protože každý to má se vztahem k sousednímu národu trochu jinak. Řekla bych, že ty hranice, o kterých jste mluvila do značné míry zmizely. Už jsme déle než 15 let členy Evropské unie, sdílíme ten společný politický prostor společně s našimi sousedy. Ty nápisy, o kterých mluvíte, také již z německých příhraničí zmizely. Nicméně to, co já vnímám, je to, že stále ta určitá distance existuje, jako například kvalita dopravních spojení. Zejména železniční napojení do jižního Německa, dálnice směrem na jih Čech a jejich napojení atd., tam je prostor vše ještě rozvíjet. Také by neškodilo se o své sousedy za hranicemi více zajímat. Máme občas tendenci v tom globalizovaném světě, to blízké přehlížet a třeba Německo používat jako dálnici směrem k údajně zajímavějším destinacím a myslím si, že by nám neškodilo se někdy zastavit. A to samé platí i opačně.

To znamená, že i Němci a Rakušané by se o nás mohli zajímat více?

Ano, myslím si, že ano. Když se bavím se svými kolegy německými novináři, korespondenty evropských médií, tak říkají: „Ano, my o vás píšeme málo, ale buďte rádi. Ono to znamená, že u vás není žádný velký problém.“  Zkrátka se v té evropské politice hovoří více o Polsku a tamních problémech a u nás vypadá ta situace relativně stabilizovaně, nezajímavě, což si ale lze vykládat i jako určitý nezájem. Myslím si, že by nám, Rakušanům i Němcům prospělo trochu více té vzájemné zvědavosti.

Když přejedeme bezprostředně hranice, tak zjistíme, že je úplně jiná ta rakouská i německá společnost, i třeba etnicky. Když se podíváme i do menších měst, než je třeba Vídeň nebo Berlín, tak pozorujeme, jak spolu soužívají komunity, často velmi odlišné. Je to něco, z čeho bychom také mohli získávat inspiraci nebo zkušenost?

To je zajímavé, že to říkáte. Já jsem byla v červnu v Berlíně, kde jsem měla podobnou zkušenost, když jsem vstoupila do S-Bahn a na první dojem mě zaujalo pestré složení lidí. Poslední rok a půl jsem strávila zavřená v jedné městské části v Praze a ten rozdíl je patrný na první pohled. Německá společnost se opravdu proměnila za ta poslední desetiletí. Přibližně čtvrtina obyvatel má tzv. migrační pozadí. To znamená, že buď oni sami nebo alespoň jeden z rodičů, se narodili s jiným než s německým občanstvím. Většinou tito lidé pochází z evropských zemí, přibližně jedna třetina z jiných zemí EU, jedna třetina ze zemí jako Turecko a Rusko. Potom je tam i výrazná imigrace z jiných částí světa. Německo věnuje v posledních letech opravdu velké úsilí tomu, aby se podařilo co nejvíce těchto lidí do německé společnosti integrovat. Ta bilance je samozřejmě velmi složitá, ale naštěstí katastrofické scénáře v souvislosti s uprchlickou vlnou nenastaly.

Uprchlická krize, to byl jeden z milníků, o kterém se hovořilo, že bude stát Angelu Merkelovou křeslo. Německá kancléřka byla již mnohokrát posílána do politického důchodu. Jaký je vztah Němců k Angele Merkelové, která už není ani předsedkyní CDU, ale je vlastně pouze kancléřkou a předpokládá se, že jí bude do září 2021?

Pokud se podíváme na výzkumy veřejného mínění, tak zjistíme, že Angela Merkelová je, dá se říci o „parník“ populárnější, než jakýkoli jiný německý politik. Ona má dnes podporu v SRN až 70 procent obyvatelstva. To jsou skutečně neobvykle vysoká čísla. Ta spokojenost s ní v čele vlády je obrovská. My máme, z toho českého pohledu, tendenci vnímat Angelu Merkelovou velmi kriticky, což je dané prizmatem migrační otázky. Ona je nejen v celém Německu, ale i v celé řadě jiných zemí vnímaná jako solidní politička, která je velkou oporou západního demokratického světa. Myslím si, že by i některým komentátorům velmi prospělo, kdyby se na ni podívali trochu ze širší perspektivy.

Jsem ráda, že to říkáte. I pro mě je Angela Merkelová jednou z nejzajímavějších osobností soudobé světové politiky. Do jaké míry právě k tomu hodnocení Angely Merkelové přispívá i určitý sexismus v té mezinárodní politice, i v komentování mezinárodní politiky. Velmi často ti, kteří se vyjadřují na těch velkých fórech, jsou muži a mají svou představu o tom, jak vypadá ideální politik a Angela Merkelová, i přesto jak je úspěšná, s ní nekonvenuje.

Angela Merkelová je bezesporu velmi netypickou postavou a byla jí zejména ve svých politických začátcích. Připomeňme si situaci, jak se dostala ke své funkci v situaci, kdy vedení CDU nechtěl převzít nikdo jiný. Strana byla stíhaná velkou finanční aférou a Angela Merkelová byla považována za ženu, která bude jakýmsi přechodným řešením a jakmile odvede černou práci, tak rychle zase zmizí. Byly jí přisuzovány přezdívky typu Kohlovo děvčátko. A zkrátka se o ní hovořilo jako o někom, kdo v politice dlouho nevydrží. Angela Merkelová v tomhle všechny překvapila a vydržela v úřadu dlouhých 16 let. Za tu dobu si dovedla vydobýt svou pozici na mezinárodním parketu a ukázalo se, že její zdrženlivý styl politiky, vyčkávání a orientace na kompromis, že má své místo v politice, a to jak na parketu mezinárodní, tak vnitřní politiky. Nyní se to projevuje v komentářích k posledním zasedáním na evropské úrovni. A velmi často se zmiňuje, jak bude na politické scéně chybět, protože ona zkrátka je političkou, která je velmi trpělivá, ochotná prosedět celé noci a vyčkat, než se dosáhne nějaké dohody. Uvidíme, kdo tuto funkci po ní převezme, pokud vůbec někdo.

Pozice současného předsedy CDU Armina Lascheta není nijak silná a oslnivá. Dokonce se hovoří o tom, že by ani nemusel být kancléřem přímo on. Co je jeho výhoda?

Výhoda Armina Lascheta je, že je muž kompromisu, který je mírný a schopný sjednocovat různé názorové proudy. V tomto slova smyslu se dá považovat za pokračovatele stylu Angely Merkelové. Nicméně bych byla opatrná jej považovat za Merkel 2.0, protože Admin Laschet má úplně jiný původ. Pochází z Porýní, v současné době je ministerským předsedou nejlidnatější spolkové země, je to věřící katolík a v řadě těch základních statistik se od Angely Merkelové liší. A já si relativně myslím, že on tím příštím německým kancléřem nakonec bude.

Tak uvidíme, jestli se nakonec potvrdí vaše předpověď i po volbách do Bundestagu, které budou na konci září 2021, dva týdny před českými volbami. Je to tak?

Je to tak. To, co činí německé volby napínavými, je, že nebude po dlouhé době kandidovat Angela Merkelová. To znamená, že se zdá, že ten souboj je více otevřenější. Po velkém krátkodobém vzestupu Zelených, kolem dubna 2021, kdy CDU/CSU řešila své vnitřní potíže, se zdá, že nadále bude Křesťanskodemokratická unie tou nejsilnější politickou silou a potom se ukáže, kdo bude další v pořadí. Podle průzkumů to tak vypadá, na druhém místě skončí Zelení, Sociální demokracie má momentálně podporu kolem 15 procent hlasů a jsou tam ještě další tři menší strany, které můžou do koaličních vyjednávání po volbách promluvit. Volby budou určitě napínavé a bude zajímavé je sledovat.

Co se týče našeho druhého souseda, Rakouska, tak byť i z jiných důvodů, tamní kancléř Sebastian Kurz, byl opakovaně odepisován zejména pro svou politickou nezkušenost. On byl nejmladším kancléřem v době svého zvolení v roce 2017. A potom byl po roce 2020 nejmladším ministerským předsedou v zemi. Všichni se divili, jak je taková věc, v tak konzervativní zemi jako je Rakousko, možná? Pro magazín Reportér jste v únoru 2020 psala článek „Rakouský valčík na tenkém ledě“. Je o tom, jak se Sebastian Kurz pustil do odvážného a historicky nevyzkoušeného podniku, protože jeho konzervativní Lidovci vytvořili koaliční vládu s levicovými Zelenými, nemohli tedy koalovat se Svobodnými. Jak si vedou dnes?

Situace v Rakousku je poznamená v poslední době řadou větších či menších afér. Kancléř Kurz čelil kritice, protože byly zveřejněny jeho soukromé zprávy z nějaké messengerové aplikace. A ukázalo se, že on, který se prezentoval jako nový mladý typ politika, který nemá nic společného se starými zatuchlými stranickými strukturami… V zásadě jedná a přemýšlí v intencích starých mocenských struktur, a to mu skutečně neprospělo. Na druhou stranu, byť je velmi mladý, tak je jedním z největších politických talentů, které Rakousko mělo za poslední desetiletí. Předtím, než se stal ministerským předsedou byl ministrem zahraničí, takže tu kariéru na vrcholné úrovni začal skutečně dělat velmi mladý. Potom tvořil koalici s pravicově populistickou Svobodnou stranou, což řada Rakušanů vnímala kriticky, probíhaly demonstrace. Nicméně vláda zkrachovala na aféře Ibiza, došlo k novým volbám. Začátkem roku 2020 vznikla nová vládní konstelace se Zelenými, která vypadala jako velmi nesourodý celek, ale oni se, vedoucí politici těch dvou stran, domluvili na takovém zvláštním modelu, kdy na některých věcech mohou spolupracovat a na jiných jednají odděleně. Zdá se, že na té funkční spolupráci tento model funguje a samozřejmě poslední rok a půl je fatálně poznamenaný koronavirovou krizí.

Co se týče právě těch nových nastupujících politiků, i toho, jak se chovají v politice i v České republice, se očekávalo, že daleko rychleji nastoupí mladá progresivní generace nezatížená minulostí po roce 1989. Zatím se zdá, že i někteří mladší politici mají úplně stejné problémy jako měli jejich předchůdci, nebo někdy ještě dokonce horší. Jak dlouho to trvá, než se vymění politická generace třeba v Německu nebo v Rakousku?

To je velmi složitá otázka. Ukazuje se na řadě věcí, že ta setrvačnost té společnosti je mnohem delší, než bychom předpokládali. Vztáhla bych to obecně na celou společnost, kdy vidíme, že postkomunistická transformace, jak u nás, tak ve východním Německu probíhá mnohem déle. My už jsme si mysleli, že poté, co odejde ta první generace, tak budeme mít vyhráno, ale řada vzorců chování se dědí. Dědí se v rodinách a reprodukují se nejrůznější křivdy, pocity ublíženosti nebo nedocenění ve společnosti. Někteří sociologové říkají, že i demokratizace společnosti potřebuje probíhat přes několik generací. Myslím si, že ten proces bude postupný, i když už první vlaštovky vidíme, ale ještě to není proces, který by se týkal úplně všech.

S otázkou společenské transformace se pojí i vývoj ve školství a vysokém školství, kterého jsme obě součástí. My jsme, jak jsem se dočetla ve vašem životopise, obě jsme dokončily stejně, jak magisterské, tak to doktorské studium. Určitě jste zažila spoustu věcí, které byste sama nechtěla replikovat jako vyučující na vysoké škole. V čem posouváte Katedru německých a rakouských studií, oproti tomu, kde byla v době vašeho studia?

Ráda bych předeslala, že si velmi vážím práce svých předchůdců. Mojí ambicí je na úspěšnou činnost katedry navázat. Rozvinout ji tím stylem, aby katedra byla otevřená i navenek, což může být způsobené i tím, že sama pocházím z novinářského prostředí. Chtěla bych, aby katedra vstupovala do veřejného života a byla pevnou součástí vztahů, které fungují kolem německých a německo-rakousko-českých vztahů v rámci střední Evropy. Snažím se, aby se členové katedry aktivně zapojovali do veřejné diskuze, aby byli ochotni komunikovat navenek. Snažím se také navazovat vztahy se středními školami, které intenzivně vyučují němčinu a zajímají se o ten region, ať už jsou to instituce kulturní či politické. To je věc, která mi připadá důležitá. V přístupu ke studentům se snažíme být osobní. Studenti jsou pro nás osobnosti nikoliv čísla, protože jsme malý obor. A mohou se na nás v každé situaci obrátit. Myslím si, že jsme v tomto unikátní a vstřícní.

Já jsem samozřejmě nechtěla říct, že jste zažila jenom ty negativní zkušenosti v průběhu studia, protože předpokládám, že pak byste na fakultě nezůstávala…(smích). Ale zajímalo mě, co se snažíte zlepšit, protože naši vyučující nemohli pracovat s řadou materiálů ani technologií, se kterými nyní lze pracovat. Když jsem procházela předměty, které vyučujete, tak mě zaujalo, že vyučujete společenské a ekonomické důsledky digitalizace. Je tam celá řada nesmírně zajímavých témat. Sama bych k vám ráda chodila na seminář, ať už jsou to fake news a média, robotizace a umělá inteligence, či pracovní trh, smart cities, genetika, biologie a optimalizace lidstva. Jak máte tento předmět vystavěný a o co se v něm pokoušíte?

Přiznám se, že je to můj oblíbený seminář, který mě baví. Už jsem ho učila dvakrát a vždy je to velmi zajímavé, protože nerada předkládám studentům nějaké neotřesitelné pravdy, ale baví mě na tom ta diskuze. Na rozdíl ode mě jsou studenti součástí generace digital natives a od kolébky s technologiemi vyrostli. Mají na řadu věcí vlastní náhled a názory, které zachycují na blogu naší katedry. Velkým deficitem naší politiky je, že se neustále točíme v kruhu a bavíme o korupčních aférách nejvyšších představitelů politiky, ale nebavíme se o tom, jak bude společnost vypadat za deset či dvacet let. A je to právě digitalizace, která výrazným způsobem mění to, jak společnost funguje. Jak bude v budoucnosti vypadat pracovní trh a jaké schopnosti budeme potřebovat, abychom se uplatnili ve světové konkurenci. Domnívám se, že je potřeba o tom diskutovat a mladým lidem v tomto směru otevřít oči, pro to, co nás čeká a co čeká především je.

A zabýváte se v tomto případě německými zeměmi a zkušenostmi především z nich, jestli jsem to správně pochopila dle toho, co máte v anotaci?

Ano, používáme příklady z německy mluvících zemí. Mohu to ukázat na příkladu smart cities. Na semináři jsem měla dvakrát pozvaného našeho absolventa Martina Landu, který pracuje v Kanceláři města Vídně se zastoupením v Praze. Město Vídeň patří v celosvětovém měřítku mezi obce, které téma smart cities nejvíce prosazují. Je skvělé pro studenty se nad tím tématem celkově zamyslet, ale i vidět člověka, který je napojený na praktickou vídeňskou správu a politiku. A skutečně vidět, že nejde jen o nějaké vize na papíře, které se teprve kreslí, ale reálné projekty, které se již uplatňují a které bychom v některých oblastech mohli převzít.

Čím jsou naši studenti, jak jste sama řekla, digital natives, stejní jako jsme byli my a čím se liší?

Na fakultě jsem zpátky něco přes dva roky a je velmi zajímavé pozorovat novou generaci. Rozhodně si nemohu na studenty stěžovat. Nesouhlasím s tvrzením, že jsou to lidé, kteří se nezajímají o svět kolem sebe. Jsou velmi otevření a v naprosté většině případů mají skvělé jazykové dovednosti. Co mě trochu překvapilo a přikládám to za vinu českému školství je, že nejsou zvyklí prezentovat a obhajovat své názory. V rámci svých seminářů je obvykle musím vyzvat k diskuzi a podpořit je při prezentacích, ale předpokládala bych, že s touto znalostí a schopností budou přicházet již ze středních škol.

Toto a nácvik sociální komunikace bylo hodně omezené právě tou koronavirovou pandemií, která nás postihla v minulém roce a půl. Jak se vám učilo v tomto období?

Myslím si, a teď budu mluvit i za své kolegy, že online výuku si nikdo z nás nepřál. Je to něco, s čím jsme se museli naučit žít. Ten první letní semestr byl trochu improvizovaný. Ale potom si vedení našeho institutu uvědomilo, že to není záležitost jen několika týdnů. Měli jsme tedy možnost v létě absolvovat sérii několika školení v rámci online výuky a seznámit se s novými nástroji, které lze při online výuce používat. Velmi nám to všem prospělo. Jednak to pomohlo našemu sebevědomí a pak bylo vidět, že to i více bavilo naše studenty. Díky online výuce jsme objevili nové možnosti. Já jsem třeba měla v zimním semestru předmět, který se týkal německého předsednictví v Radě EU. Za normálních okolností by se vše realizovalo exkurzí do Berlína, ale to samozřejmě nebylo možné. Ten předmět jsme tedy rozdělili do série diskuzí s externími experty. Takže jsme měli třeba na jednom semináři připojeného řečníka z Berlína, někoho z Evropského parlamentu a já sama jsem se v té době připojovala z Düsseldorfu. Bylo úžasné, že to mohlo fungovat, a to mnohem snadněji a za mnohem nižších nákladů, ať už finančních nebo časových. To byl třeba projekt, ze kterého jsem během online výuky měla opravdu radost.

Zmínila jste právě univerzitu v Düsseldorfu, vaše katedra s ní má velmi dobré až nadstandardní vztahy. Mohla byste přiblížit, jak to vypadá?

My máme s univerzitou v Düsseldorfu velmi jedinečný projekt, který trvá více než čtvrtstoletí, o který se tedy zasloužili moji předchůdci. Ten projekt má několik součástí. Zaprvé, my jako vyučující vědci můžeme do Düsseldorfu jezdit na delší pobyty, a někteří z nás tam dokonce i přednášejí, můžeme využívat skvělé možnosti místní knihovny a archivů. Naopak, naši studenti mohou získat stipendia a odjet do Düsseldorfu. A pak také na naší katedře máme hostující profesory, zpravidla dva na semestr, kteří u nás nabízejí blokové semináře. Potom máme také možnost pozvat studenta, který přijíždí z Düsseldorfu a zase třeba vede pro naše studenty jazykové kurzy, anebo jsem společně s jedním z nich vyučovala kurz k aktuální německé politice. Je to velmi osvěžující učit v tandemu a vidět ten německý pohled na věc. Spolupráce s düsseldorfskou univerzitou je velmi komplexní a doufáme, že nám ještě dlouho vydrží.

Patříte mezi kolegy a kolegyně, kteří jsou viditelní v médiích. Je to proto, že máte novinářský background, nebo považujete vystupování v médiích za velmi důležitou součást té třetí role univerzity?

Řekla bych, že je to obojí. Já jsem vystupovala v médiích ještě před tím, než jsem se na univerzitu vrátila. Domnívám se, že je důležité, aby lidé, kteří mají expertizu ve svém oboru, aby vstupovali do veřejné diskuze. Na příkladu koronavirové pandemie jsme viděli, jak se často k aktuálním otázkám vyjadřovali i lidé, kteří o tématu vědí něco jenom okrajově, nebo pochází z příbuzného oboru a viděli jsme, jakým způsobem to pak veřejnou diskuzi může deformovat a mást. Je to tedy podstatné a vědci z univerzit, tam, kde jsou silní v kramflecích, by měli do veřejné debaty vstupovat. Nicméně respektuji i to, že jsou kolegové, kteří do odborné debaty vstupovat nechtějí a je to samozřejmě jejich volba.

Měla jste možnost stáže v Deutsche Presse Agentur. To znamená, že jste měla možnost porovnat její fungování i s ČTK, kde jste dříve pracovala. Jaké to tehdy bylo v roce 2007?

Pro mě to byla skvělá životní zkušenost, protože jsem byla tři měsíce na jaře v Berlíně, kde bylo skvělé počasí a místní berlínská redakce mě posílala po velmi vtipných termínech, kam jsem jezdila na kole. Jela jsem například na kole fotit medvídě do berlínské ZOO, nebo jsem šla na předávání nějakého ocenění na francouzskou ambasádu. Zkrátka takové drobné věci mi zadávali, ale bylo velmi zajímavé zkusit si novinařinu v němčině a zároveň jsem tehdy v Berlíně pracovala i pro ČTK, takže jsem psala některé texty i pro domovskou agenturu. Dalo mi to hodně v tom slova smyslu, že jsem se otrkala a začala jsem skutečně fungovat jako klasický novinář, který je v terénu, protože ta má práce pro ČTK byla malinko jiná. Ještě si pamatuji, že jsem každé ráno chodila na zasedání redakce, kde se konaly porady o tom, o jakých tématech se bude informovat, co je důležité, co je méně důležité a co je třeba pokrýt. V DPA mě poslali také na školení o mediální etice, což mě jako člověku, který nevystudoval žurnalistiku, připadalo velmi prospěšné a skutečně ráda na tuto dobu vzpomínám.

Chystáte se, pokud to samozřejmě okolnosti dovolí, zase někam vyjet? 

Určitě a velmi ráda. Podařilo se mi, zpětně viděno, úplným zázrakem vycestovat v polovině října 2020 do Düsseldorfu. V rámci těch dlouhých koronavirových měsíců mě to zachránilo profesně, protože jsem potřebovala napsat kapitolu do knihy, kterou jsem tam během dvou týdnů napsala. Byla to velká příležitost oddechnout si od toho českého lockdownu. V Německu, byť za přísných hygienických opatření, byla otevřená stále divadla, galerie, takže jsem měla možnost se před dlouhou zimní sezónou předzásobit alespoň těmi kulturními zážitky. A pokud bude spolupráce s düsseldorfskou univerzitou pokračovat, ráda bych se tam zase vypravila příští rok. Teď čekám, jak dopadnou některé grantové žádosti a od toho se bude odvíjet má další činnost.

Vypadáte neuvěřitelně pozitivně nabitá energií. Je to tím, že jste po dovolené, nebo máte nějaké triky, jak se udržet fit v této nepříliš lehké době?

Dovolená samozřejmě pomohla. Posledních několik jarních měsíců je z mého pohledu dobrých, postupně se rozvolňuje. Trochu s obavami hledím zase k podzimu, zda se znovu vše nezavře. Obávám se také menší ochoty českých obyvatel se očkovat, doufám, že se to ještě změní. V době tvrdých lockdownů jsem měla výhodu v tom, že patřím mezi lidi, kteří měli dost práce. Myslím si, že to bylo mnohem těžší pro lidi, kteří žijí sami a práci neměli. Mám řadu přátel a kamarádů, kteří tím byli postiženi mnohem více. Také velmi dobře zafungovala má rodina, snažili jsme se společně být co nejvíc venku a sportovat. To nás společně nabíjelo a celkem dobře jsme tu dobu přečkali. 

Ťukám do stolu a přeji nám všem, aby to bylo lepší. Říkala jsem si, že s tou vakcínou, dokud byla nedostatkovým zbožím, tak každý, s kým jsem mluvila, se chtěl nechat očkovat. Teď to takové není. Takže bychom zase mohli vyvolat ten umělý efekt, že je zase nedostatková. Třeba by to více lidí přitáhlo. Také z toho mám obavu, jak to bude vypadat na podzim, právě proto, že se někteří očkovat nenechají. Ale stále doufám, že se to změní a lidé se nechají očkovat. Budeme si držet palce, i kvůli našim studentům, abychom mohli zase učit i jinak, než on-line. Takový byl tedy podcast De Facto FSV UK s vedoucí Katedry německých a rakouských studií Institutu mezinárodních studií. Děkuji, že jste přišla na natáčení podcastu a trávila s námi část svého letního času a přeji vám úspěchy ve vaší práci. Posluchačům děkuji za pozornost a zase někdy na slyšenou.


Foto Tomáše Nigrina

Tomáš Nigrin: Nová nabídka studijních programů umožní našim studentům přesah do více studijních oblastí

S ředitelem Institutu mezinárodních studií Tomášem Nigrinem o jeho současných výzkumných projektech, nové nabídce studijních programů a dění na institutu.

Institut mezinárodních studií je vaší alma mater. Jaká byla vaše cesta až na pozici jeho ředitele?

Institut mezinárodních studií jsem vystudoval takříkajíc od začátku do konce, tedy od bakaláře až po habilitaci. Mým oborem jsou německá a rakouská studia. Odborným zaměřením jsem pak historik moderních dějin Německa. Postupně jsem se zabýval vyhnáním a vysídlením Němců z nových polských území po 2. světové válce, zásobováním civilního obyvatelstva Düsseldorfu po 2. světové válce a nakonec vývojem západního Berlína po stavbě Berlínské zdi.

Během přípravy na tento rozhovor mě mimo jiné zaujalo, že se zabýváte i dějinami železnic. Co vás k tomuto tématu přivedlo?

Dějiny železnic jsou mým letitým koníčkem. Ten se mi podařilo skloubit s akademickým zájmem v mé habilitační práci. Jejím tématem bylo fungování Československých drah v hospodářském systému 70. a 80. let. Během práce na ní jsem měl mnohdy přístup do některých archivních fondů jako vůbec první badatel. Mnoho poznatků je tedy poměrně unikátních, například mě překvapilo, že centrální úřady nejprve přetížily železnici úkoly, kvůli kterým fungovala na hranici kapacity, a následně, protože byla zahlcená, zcela vědomě rezignovaly na údržbu nejvýznamnějších úseků, což zase dokola zhoršovalo stav železnice. V současné době je kniha o tomto tématu v tisku.

Na jakých výzkumných projektech se podílíte?

V současné době řeším jeden projekt TA ČR s aplikovanými výstupy pro Ministerstvo dopravy ČR vztahujícím se k současným trendům v železniční dopravě. Dále za UK vedu tým v projektu Nová mobilita (OP VVV), což je obrovský projekt mapující výzvy a dopady zamýšlených vysokorychlostních tratí na Českou republiku.

Na začátku tohoto roku jste vystřídal ve funkci ředitele IMS pana docenta Vykoukala. Jaká je vaše vize institutu do budoucna?

Předně bych si přál, aby IMS zůstal tím špičkovým pracovištěm, jakým je v současné době. Rád bych proto pokračoval v tom směru rozvoje, který nastavil pan docent Vykoukal, kterého si velmi vážím. Plánujeme také posílit anglojazyčné studijní programy, máme hotové akreditace navazujícího magisterského programu Media and Area Studies, který budeme realizovat spolu s IKSŽ, a bakalářského History and Area Studies, na němž se podílí také Ústav jazykové a odborné přípravy UK. Vedle toho bych rád naplno využil potenciál, který má vystupování mých kolegů z institutu v médiích.  Mým cílem je, aby za ty čtyři roky mého vedení stál náš institut na fakultě jako silný, sebevědomý partner, který je plně srovnatelný se zahraničními standardy, má dobře placené pedagogy, pro které bude IMS hlavní prioritou.

Pocítí vámi plánované změny nějakým způsobem i sami studenti?

Dobrým výsledkem samozřejmě bude, pokud studenti nic nepoznají (smích). Nicméně chceme posílit vedení institutu tak, aby naši studenti měli více členů vedení či řekněme partnerů, na které se mohou se svými dotazy a požadavky obracet. Nesouvisejíce s mým nástupem jsme před nedávnem spustili nové webové stránky institutu, které nabízejí uživatelsky více přívětivě strukturované informace jak pro uchazeče o studium, tak pro studenty. Kompletně celé stránky jsme také zprovoznili v anglické verzi, abychom byli jako instituce v zahraničí čitelnější.

V České republice byl zaveden nový systém akreditací studijních programů vysokých škol. Všechny vysoké školy tak budou muset postupně nově akreditovat veškerou svou studijní nabídku.  Jak se s touto změnou vypořádal váš institut?

Pro nás byly nové akreditace studijních programů výzvou a jejich konečná podoba je výsledkem čtyřleté vnitřní diskuze. Naším cílem bylo nabídnout kompaktní nabídku jak standardních prezenčních, tak nově i distančních studijních programů, čehož jsme dosáhli. Od příštího roku nabídneme  anglojazyčný studijní programu na bakalářském a doktorském stupni. V navazujícím studiu otevřeme distanční studijní program pro české studenty.

Jaké faktory a motivy hrály při diskuzi nad konečnou podobou nové studijní nabídky roli?

Cílem bylo pomocí specializací propojit obsah magisterských studijních programů jednotlivých kateder, či chcete-li teritorií, tak, abychom využili synergie mezi nimi.  Chtěli jsme touto cestou umožnit studentům snadnější přestup a náhled do ostatních specializací, protože původní obory byly relativně oddělené. Já jsem například studoval německá a rakouská studia a chyběl mi, jak jsme tehdy říkali, přesah za Rýn a Odru. Systém specializací toto odstraňuje.

Jaké jsou ohlasy studentů na novou strukturu studijní nabídky?

Jsou studenti, kteří si to pochvalují, ale také ti, kteří k tomu mají nějaké výtky. Je to nově zabíhající se model, takže je to přirozené a ještě si to bude chvilku „sedat“. Myslím si ale, že nakonec bude tato inovace přínosná pro všechny.

Jaké konkrétní studijní programy tedy nyní Institut mezinárodních studií nabízí?

Nově nabízíme jeden studijní program Teritoriální studia na bakalářském stupni, a to jak v prezenční, tak i v distanční formě s několika specializacemi. Dále máme double degree studijní obor česko-německá studia s univerzitou v Řezně, což je největší a jeden z nejstarších bakalářských double degree oborů na Univerzitě Karlově. V magisterském studijním cyklu máme opět navazující magisterský obor Mezinárodní teritoriální studia, který nabízí více specializací, než bylo dříve oborů. To umožňuje, aby se studenti zaměřili skutečně na to, co je zajímá a v čem jsou dobří. A s univerzitou v Krakově nabízíme magisterský obor Německá a středoevropská studia se dvěma specializacemi. V neposlední řadě pak dva doktorské programy – Moderní dějiny a Mezinárodní teritoriální studia.

Jak se reakreditace dotkla studijních programů v anglickém jazyce?

Struktura anglojazyčných magisterských studijních programů rovněž prošla změnou. Na bakalářském stupni otevřeme History and Area Studies. Na magisterském stupni máme programy Master in Area Studies a Balkan, Eurasian and Central European Studies. Oba tyto programy nabízíme se specializacemi. První z nich má disciplinární specializace a ten druhý specializace teritoriální. Mezi anglo-jazyčnými programy nabízíme také program European Politics and Society (EPS) – studijní program Václava Havla. Je to double degree anglojazyčný studijní program realizovaní společně s univerzitami v Leidenu, Barceloně a Krakově. Program byl již podruhé podpořen projektem Erasmus Mundus a jsme jediné (!) pracoviště ze středovýchodní Evropy, které vede obdobný projekt. Na magisterském stupni navíc dlouhodobě spolupracujeme s University College London na studijním programu International Master in European Society.

Co chystáte na institutu v nejbližší době?

Rád bych více rozvinul spolupráci IMS se středními školami, která u nás již nějakou dobu funguje. V rámci ní budou naši pedagogové pořádat na vybraných školách krátké semináře a představovat náš institut. Naším cílem je navýšit počet uchazečů o studium, pro které bude IMS jejich první volbou. Vedle toho rozjíždíme přípravné kurzy na oba naše bakalářské programy. Plánujeme také změnu vizuální prezentace IMS.

A otázka na závěr. Co vám studium a působení na IMS kromě kvalitního vzdělání dalo?

Kromě znalostí, odborných dovedností, široké sítě kontaktů a zkušeností ze zahraničního studia a výzkumných pobytů mi dal IMS především možnost dělat, co mě baví a co má smysl. Na IMS si cením mimořádně zajímavého a inspirativního kolektivu. Tvoří jej mimořádné osobnosti, které mě stále inspirují a se kterými mě baví spolupracovat. V neposlední řadě mi vlastně institut dal také skutečnou rodinu, protože svoji ženu jsem potkal právě na IMS.

Děkuji vám za rozhovor.

Rozhovor ze dne 24. 10. 2019 vedl Jakub Říman.


zleva Drahoňovská a Tollingerová

Tereza Drahoňovská: Česko má příjemnou dlouhodobou tradici komiksu

Hostem podcastu De Facto je tentokrát absolventka FSV UK Tereza Drahoňovská. Tereza je absolventkou žurnalistiky, následně vystudovala magisterský program Mediální studia. Je známá jako scénáristka komiksu Bez vlasů, na kterém spolupracovala s kreslířkou Štěpánkou Jislovou, a za který získala cenu Muriel, cenu za nejlepší českou komiksovou knihu roku 2020.

Terezo, ahoj. My jsme přijeli za tebou z Prahy do Plzně. Ty jsi studovala v Praze, jak jsi se k těmto městům dostala?

Já nejsem ani z Prahy, ani z Plzně. Původem jsem z Jablonce na Nisou, tedy z Českého ráje, ale za studiem jsem šla samozřejmě do Prahy a za mužem jsem šla následně do Plzně.

Momentálně se nacházíme v Plzni v krásné budově, po levé ruce máme pivovar a v zádech máme katedrálu… Co bys posluchačům doporučila v Plzni navštívit?

Mně se obecně líbí plzeňské centrum, je to taková malá Praha a když se mi stýská po Praze, jdu se projít právě sem a to mi Prahu vynahradí. Takže určitě doporučuji centrum Plzně.

Jak vzpomínáš na své studium? Diplomovou práci jsi obhajovala přesně před šesti lety, to už je čas vhodný pro určitou bilanci… Tak jaké ty vzpomínky jsou?

Moc příjemné. Mně se na Fakultě sociálních věd líbilo tak moc, že jsem začala i doktorské studium, ale jelikož jsem potřebovala studium skloubit s prací a práce bylo čím dál víc… A do toho přišla nemoc – alopecie, o ní je i onen zmíněný komiks Bez vlasů, tak nakonec šla škola trošičku vedle a doktorské studium jsem ukončila. Na studium a hlavně na lidi z fakulty ale vzpomínám nesmírně ráda.

A jsou to lidé, kteří tě provázejí i teď v pracovním životě?

Máme skupinu kamarádů, se kterými jsme stále ve spojení a píšeme si, ale jsou to i vyučující. Ráda bych tímto zavzpomínala na pana docenta Lába, na profesora Novotného. Dále pan Chuchma, který mě dovedl k sebedůvěře při psaní recenzí a dovedl mě až na portál iDnes.cz, kde jsem měla rubriku, kam jsem psala komiksové recenze. Obecně mi univerzita pomohla vytříbit si to, co mě baví, ale i to, co bych nechtěla dělat. Například jsem se rozhodla, že nechci pracovat v médiích…(smích).

Zajímal by mě ještě ten komiks… Šla jsi na vysokou školu s tím, že už jsi věděla, že chceš dělat komiks? Bakalářskou práci jsi psala o fotografii. Je tam nějaká provázanost komiksu a fotografie? Mně se typicky vybaví z Bravíčka komiksy ala fotoromány…(smích). Mají něco společného, nebo jsou to dvě odlišné disciplíny?

Toto bych nepropojovala, jsou to odlišné disciplíny. Společnou mají vizualitu. Fotografie i komiks jsou vizuální média a to mě vždycky lákalo. Když jsem nastupovala na vysokou školu, tak jsem se v komiksu ještě tolik neangažovala. Psala jsem recenze, ale nebylo to mou vášní. Až postupem času jsem při studiu k tomu inklinovala víc a víc. I proto jsem diplomovou práci psala již se zaměřením na komiks a jeho roli v médiích.

Už při nástupu na vysokou školu jsi měla zájem o komiks a fotografii, nebo to začalo až v průběhu?

Už od dětství se vizuální stránka prolínala vším, co jsem dělala. Na střední škole jsem přemýšlela i o tom, že bych si zvolila uměleckou školu. Nakonec pro mě psaní a příběhy byly silnější, proto jsem skončila na žurnalistice, protože jsem chtěla hlavně psát.

Tvá diplomová práce byla o komiksu. Konkrétně se jmenovala: Vývoj role a postavení komiksového stripu v českých publicistických (kulturních) časopisech. Co to je ten strip?

Komiksový strip je samostatný komiksový útvar, většinou bývá krátký. Například tři panely jako u komiksu Garfield a jeho příběhy. Je to proužek krátkého příběhu, může být samostatný, ale často i dějově navazuje. Ta definice komiksového stripu je u nás volná. Někdo si pod tím může představit i celou stránku příběhu.

Má to nějakou delší tradici?

Česko má příjemnou dlouhodobou tradici komiksu. Na komiksové scéně se objevuje několik generací kreslířů… Pokud se podíváte do kulturních magazínů, zjistíte, že komiks je volen často šéfredaktorem jako médium, které osvěží časopis a dostane tam trošku umění, vizuálna a zkrátka jiný formát, který dokáže čtenáře pobavit a zabavit.

A jak takový dobrý komiks vzniká? Co je jako první? Jsou to obrázky nebo text?

U nás v Česku se často stává, že kreslíř vymýšlí také příběh, takže není oddělená role kreslíře a scénáristy. Někteří kreslíři rovnou začnou kreslit a nedělají si story boardy a tak. Ale existuje několik fází… Dalo by se říci, že nejdřív vzniká komiksový scénář, dialogy, co bude obsahem obrázku, což je podobné jako ve filmu, ale již s přihlédnutím na specifika komiksového média. Následně začnete spolupracovat s kreslířem, který si udělá character design. Tedy vymyslí, jak jednotlivé postavičky vypadají a do jakých barev to chcete ladit, jak moc chcete zjednodušit vizualitu. A následuje, že to spojíte dohromady, ale ani to ještě není ta poslední fáze. Pak přichází fáze, kdy je to ještě v lince, máte tedy pouze obrysy, pak přichází inkování, kdy obtahujete obrysy, barva, lettering a pak přichází teprve finální fáze.

Jak dlouho to trvá? Ať jsme konkrétní, komiksová knížka Bez vlasů, kolik to je času a práce?

Přípravou knihy jsme strávili téměř dva roky. S tím, že jsme začali od prvotního nápadu a scénáře a pak s malou ukázkou jsme šli do nakladatelství, kde nám řekli, že o to mají zájem a jdeme do toho společně. Pak jsem skoro rok finalizovala scénář, protože jsem to konzultovala s odborníky z oboru, s komiksovými scénáristy. Pořád jsem váhala, kolik tam toho dávat. Vymýšleli jsme, jak by to mělo být logicky zarámováno, a to jak scénáristicky, tak dramaturgicky, aby to celé dávalo smysl. Pak z nakladatelství přišla připomínka, abychom to rozšířili o další rovinu, aby to nebylo jen životopisné a vyprávěcí, ale i trochu přidat lifestylovou rovinu.

Kolik na tom tedy pracuje lidí?

Docela dost, u nás to byl tým cca pěti lidí. Byla jsem tam já, kreslířka Štěpánka Jislová, z nakladatelství Paseka komiksový redaktor Lukáš Růžička, který nám hodně pomáhal s celým konceptem. Pak grafik z nakladatelství Paseka, korektury, překlady. Je toho dost.

Má komiks nějaká úskalí? Na co si má dát začátečník pozor?

Určitě, chyb můžete udělat spoustu, na to by bylo dobré se zeptat nějakého kreslíře. Tradiční chybou ale je, že o komiksu přemýšlíme jako o filmu. Také každá komiksová stránka by měla mít začátek a konec z nějakého důvodu. Měla by přitáhnout pozornost a zvýšit napětí před tou následující stránkou. Každá stránka je samostatným dílem a na to, když zapomenete, tak je to také chyba.

A je komiks délkou nějak omezen?

Ne, nejsou tam žádná taková omezení.

Jak je dlouhá komiksová kniha Bez vlasů?

My jsme něco přes 100 stránek dlouzí, ale autobiografické komiksy ve světě bývají i 400 stránek dlouhé.

Vrátila bych se ještě zpátky k přerodu od školy k praxi. Měla už jsi během školy nějakou stáž nebo praxi spojenou nějak s komiksem?

Měla. Od 17 let jsem psala komiksové recenze na jeden server pro mladé. Během školy jsem si našla brigádu na Aktuálně.cz, kde jsem psala články. Zkrátka jsem se snažila získat praxi. I ve škole je to podporováno, aby student získal praxi z médií. Zjistila jsem, že psaní do médií mi přijde trošku jednotvárné, protože pořád opakujete stejné postupy, zpracováváte tiskové zprávy a připravujete výstupy do médií. A tak jsem hledala něco různorodějšího. Po návratu z Finska z Erasmu jsem si našla práci na částečný úvazek. Hledala jsem práci v oboru PR a externí komunikace, něco, kde bych si mohla oťukat více věcí a zjistit, co mě baví. Dostala jsem se do oddělení marketingu jedné české firmy, kde jsem se postupně propracovala až k interní komunikaci, kde působím až doteď.

Dala se ta práce při studiu skloubit se samotným studiem, bylo to pro tebe únosné?

Určitě se to dalo skloubit a částečně si to i nastavit po svém. Při studiu žurnalistiky nás ponoukali, abychom nebyli jenom na univerzitě, abychom si k tomu něco přidali. Ať už by to byl jiný obor jako politologie či právo, aby se z nás stal novinář se specializací, nebo aby jsme šli do praxe a získali použitelné zkušenosti.

Co všechno zahrnuje interní komunikace?

Je toho opravdu strašně moc. Cílem ale je, aby se v rámci firmy dostávaly potřebné informace všem zaměstnancům tak, aby věděli, kde je najít a ideálně, aby je to i bavilo. Tady mě povzbuzují, abych psala zábavně a vtipně, takže si mohu dovolit mnohem více, než kdekoli jinde. Zkrátka mohu popustit uzdu i vtipu a neformálnosti.

Jakou formu komunikace používáš?

Je to různorodé. Když jsem nastoupila do současného zaměstnání, cílem bylo zapracovat na interní komunikaci a vybudovat strukturu. Takže jsem se věnovala vymýšlení nového intranetu, začala rozesílat pravidelný interní newsletter. Dále se začal natáčet interní podcast, aby lidi zjistili, kdo je kdo ve firmě a co, kdo dělá. Děláme rozhovory se zaměstnanci, aby dění ve firmě bylo všem srozumitelné. Také jsem definovala firemní hodnoty, na nich stavím veškerou komunikace a eventy, třeba i ty neformální po práci a buduji tak firemní kulturu. Do interní komunikace patří samozřejmě i metriky, informace pro nováčky a průzkumy spokojenosti. V době pandemie tato role nabyla na významu. Zvlášť, když se pracuje z domova a všichni potřebují vědět aktuálně, co platí, jak se mají ve firmě chovat a na koho se obrátit s dotazy. Když je tato role rozdělena mezi HR, marketing a facility management, tak lidé často nevědí, na koho a s čím se mohou obrátit.

Platí tato potřeba ve všech firmách? Chápu takovou potřebu ve větších firmách, ale je to opravdu potřeba i v malých firmách? Je potřeba člověk, který by se interní komunikaci věnoval?

To je dobrý dotaz. Nedávno my byla položena otázka, jak je to s interní komunikací ve start-up společnostech? Jestli je taková role užitečná. Mně to přivedlo k myšlence… Jestli a pokud by tam taková role byla, zda by nevyřešila spoustu otázek během růstu firmy. Ať už se jedná o zjemnění tenze mezi odděleními, o informační chaos, nastavení interních pravidel. Jak nakládat s informacemi, co a kam a proč ukládat. Jaký komunikační kanál používat a k čemu. To jsou takové ty klasické bolesti i malých firem, které firmy řeší a neví, jak je správně uchopit. Může to být i informační kaskáda od managementu směrem dolů a vůbec to, jak by se měla dělat rozhodnutí ve firmě a jak o nich dále informovat ostatní zaměstnance.

Ono se to nezdá, ale v praxi to často funguje tak, že tu práci vykonává nějaký člověk nad rámec své náplně práce a je okrádán v té své práci o čas…

Přesně tak, většinou interní komunikaci řeší někdo, kdo dělá marketing a zvládne občas napsat nějaký článek nebo e-mail, nebo pak někdo z HR, ale přitom to tito lidé sice zvládnou, ale už nemají prostor o věcech přemýšlet komplexně a třeba je i zlepšit.

Co tě vedlo k napsání komiksu Bez vlasů? Chápu tu nemoc – alopecie (ztráta vlasů), ale co byl ten motiv, že jsi z toho udělala komiks a byla o tom schopná mluvit?

Nebylo to tak, že by se u mě nemoc objevila a já si řekla… Výborně, mám materiál na komiks…(smích). To ne. Ale v průběhu prvního roku, kdy jsem se snažila s nemocí psychicky vypořádat, jsem si vše pečlivě zapisovala. Až postupem času mi došlo, že mě to vlastně baví a že by to mohlo být někomu užitečné. Zapisovala jsem si jak zážitky, tak i rozhovory. Přišlo mnoho nových zážitků a já si uvědomila, že to vlastně mohu někomu předat. Snažila jsem se zachytit ten příběh, vzpomínky. Spíš než aby to byla terapie, šlo o to, jak to celé posunout dál a třeba i někomu pomoci.

A jak vypadala ta vlastní selekce? Představuji si ten spis, hrubý materiál a vedle toho pak tu hotovou komiksovou knihu…

Začala jsem já, zapsala si tematickou kostru s tematickými celky a na ní jsem začala nabalovat ony zážitky. Těžké bylo nastavit si onen level té intimity, kolik toho chci sdílet. Až mě samotnou překvapilo, kolik jsem tam toho dala. Mně je bližší psaný projev, mnohem příjemnější, než o něčem nahlas mluvit. Pak jsem úplně přirozeně zjistila, že jsem tam napsala opravdu všechno.

Opravdu všechno? Neměla jsi v sobě nějaký interní spor, jestli něco není až příliš?

Byl tam a pořád je. Vždycky, když se na to podívám, tak mi vyběhne taková ta myšlenka… A co když to bude číst moje babička, co si asi pomyslí? Ale babička už to četla a zvládla to.

A co na to říkala babička?

Hezký, hezký, máš to hezké. (Smích.)

A co říkala na tu postavičku, kterou jsi ty? Ta vznikala jak?

To taky zabralo nějakou chviličku… Vymyslet, jak moc to chceme zjednodušit, zda tam dáme i karikaturu. Od původního detailního návrhu jsme ustoupili a se Štěpánkou nakonec zvolili tu nejvíc minimalistickou variantu. Často mi lidi říkají, že mi to není podobné. No, ale jak mi může být podobný kroužek, dvě tečky a čárka? (smích). Skrz tu postavičku jsme zvládli i to, jak tam dát vtip, tak to, aby to uneslo i vážnou situaci. I když jsme se to snažili udržet odlehčené a zábavné, tak v knize jsou i části, které jsou hodně psychicky náročné.

A bude třeba i nějaký druhý díl?

Tuto otázku také často dostávám, ale nevím. Mám nějaké materiály, ale zdraví mi kromě alopecie, opět dodalo hodně vzrušující ránu, takže druhý díl by se mohl jmenovat Bez kůže. Ale to je ještě úplně jiný příběh… No, nicméně doufám, že už jsem si vše vybrala a uvidíme, zda ještě něco vznikne.

Máš nějaký kariérní sen, čeho bys ještě chtěla dosáhnout?

Kariérní sen si prožívám teď, protože jsem chtěla dělat čistě interní komunikaci a cítit podporu firmy, abych ji mohla dělat po svém a dále se v tom oboru rozvíjet, a to mi firma umožnila. Co se týče komiksu, moc ráda bych ještě jednu, možná i víc komiksových knih scénáristicky zvládla. Na horizontu se objevují nějaké projekty, tak snad je úspěšně dotáhneme (do konce).

A kdybys mohla dát našim mladším posluchačům nějakou radu ohledně práce, studia… Jak dokázat, abych dělala to, co mě baví?

Nebát se říci, že něco nechcete dělat. Nemyslet na to, co byste jako měli dělat, protože ostatní vám říkají, co byste měli dělat. Když nenacházíte příležitost, tak si ji vytvořit. A budete překvapeni, jak to jde snadno a kolik toho zvládnete, když sami sobě věříte a dáte si prostor.

Perfekní. Moc děkuji za krásný rozhovor.

Děkuji za pozvání.

Podcast De Facto FSV UK si můžete poslechnout na Spotify.