Blog FSV UK

Štítek: Podcast De Facto

zleva Drahoňovská a Tollingerová

Tereza Drahoňovská: Česko má příjemnou dlouhodobou tradici komiksu

Hostem podcastu De Facto je tentokrát absolventka FSV UK Tereza Drahoňovská. Tereza je absolventkou žurnalistiky, následně vystudovala magisterský program Mediální studia. Je známá jako scénáristka komiksu Bez vlasů, na kterém spolupracovala s kreslířkou Štěpánkou Jislovou, a za který získala cenu Muriel, cenu za nejlepší českou komiksovou knihu roku 2020.

Terezo, ahoj. My jsme přijeli za tebou z Prahy do Plzně. Ty jsi studovala v Praze, jak jsi se k těmto městům dostala?

Já nejsem ani z Prahy, ani z Plzně. Původem jsem z Jablonce na Nisou, tedy z Českého ráje, ale za studiem jsem šla samozřejmě do Prahy a za mužem jsem šla následně do Plzně.

Momentálně se nacházíme v Plzni v krásné budově, po levé ruce máme pivovar a v zádech máme katedrálu… Co bys posluchačům doporučila v Plzni navštívit?

Mně se obecně líbí plzeňské centrum, je to taková malá Praha a když se mi stýská po Praze, jdu se projít právě sem a to mi Prahu vynahradí. Takže určitě doporučuji centrum Plzně.

Jak vzpomínáš na své studium? Diplomovou práci jsi obhajovala přesně před šesti lety, to už je čas vhodný pro určitou bilanci… Tak jaké ty vzpomínky jsou?

Moc příjemné. Mně se na Fakultě sociálních věd líbilo tak moc, že jsem začala i doktorské studium, ale jelikož jsem potřebovala studium skloubit s prací a práce bylo čím dál víc… A do toho přišla nemoc – alopecie, o ní je i onen zmíněný komiks Bez vlasů, tak nakonec šla škola trošičku vedle a doktorské studium jsem ukončila. Na studium a hlavně na lidi z fakulty ale vzpomínám nesmírně ráda.

A jsou to lidé, kteří tě provázejí i teď v pracovním životě?

Máme skupinu kamarádů, se kterými jsme stále ve spojení a píšeme si, ale jsou to i vyučující. Ráda bych tímto zavzpomínala na pana docenta Lába, na profesora Novotného. Dále pan Chuchma, který mě dovedl k sebedůvěře při psaní recenzí a dovedl mě až na portál iDnes.cz, kde jsem měla rubriku, kam jsem psala komiksové recenze. Obecně mi univerzita pomohla vytříbit si to, co mě baví, ale i to, co bych nechtěla dělat. Například jsem se rozhodla, že nechci pracovat v médiích…(smích).

Zajímal by mě ještě ten komiks… Šla jsi na vysokou školu s tím, že už jsi věděla, že chceš dělat komiks? Bakalářskou práci jsi psala o fotografii. Je tam nějaká provázanost komiksu a fotografie? Mně se typicky vybaví z Bravíčka komiksy ala fotoromány…(smích). Mají něco společného, nebo jsou to dvě odlišné disciplíny?

Toto bych nepropojovala, jsou to odlišné disciplíny. Společnou mají vizualitu. Fotografie i komiks jsou vizuální média a to mě vždycky lákalo. Když jsem nastupovala na vysokou školu, tak jsem se v komiksu ještě tolik neangažovala. Psala jsem recenze, ale nebylo to mou vášní. Až postupem času jsem při studiu k tomu inklinovala víc a víc. I proto jsem diplomovou práci psala již se zaměřením na komiks a jeho roli v médiích.

Už při nástupu na vysokou školu jsi měla zájem o komiks a fotografii, nebo to začalo až v průběhu?

Už od dětství se vizuální stránka prolínala vším, co jsem dělala. Na střední škole jsem přemýšlela i o tom, že bych si zvolila uměleckou školu. Nakonec pro mě psaní a příběhy byly silnější, proto jsem skončila na žurnalistice, protože jsem chtěla hlavně psát.

Tvá diplomová práce byla o komiksu. Konkrétně se jmenovala: Vývoj role a postavení komiksového stripu v českých publicistických (kulturních) časopisech. Co to je ten strip?

Komiksový strip je samostatný komiksový útvar, většinou bývá krátký. Například tři panely jako u komiksu Garfield a jeho příběhy. Je to proužek krátkého příběhu, může být samostatný, ale často i dějově navazuje. Ta definice komiksového stripu je u nás volná. Někdo si pod tím může představit i celou stránku příběhu.

Má to nějakou delší tradici?

Česko má příjemnou dlouhodobou tradici komiksu. Na komiksové scéně se objevuje několik generací kreslířů… Pokud se podíváte do kulturních magazínů, zjistíte, že komiks je volen často šéfredaktorem jako médium, které osvěží časopis a dostane tam trošku umění, vizuálna a zkrátka jiný formát, který dokáže čtenáře pobavit a zabavit.

A jak takový dobrý komiks vzniká? Co je jako první? Jsou to obrázky nebo text?

U nás v Česku se často stává, že kreslíř vymýšlí také příběh, takže není oddělená role kreslíře a scénáristy. Někteří kreslíři rovnou začnou kreslit a nedělají si story boardy a tak. Ale existuje několik fází… Dalo by se říci, že nejdřív vzniká komiksový scénář, dialogy, co bude obsahem obrázku, což je podobné jako ve filmu, ale již s přihlédnutím na specifika komiksového média. Následně začnete spolupracovat s kreslířem, který si udělá character design. Tedy vymyslí, jak jednotlivé postavičky vypadají a do jakých barev to chcete ladit, jak moc chcete zjednodušit vizualitu. A následuje, že to spojíte dohromady, ale ani to ještě není ta poslední fáze. Pak přichází fáze, kdy je to ještě v lince, máte tedy pouze obrysy, pak přichází inkování, kdy obtahujete obrysy, barva, lettering a pak přichází teprve finální fáze.

Jak dlouho to trvá? Ať jsme konkrétní, komiksová knížka Bez vlasů, kolik to je času a práce?

Přípravou knihy jsme strávili téměř dva roky. S tím, že jsme začali od prvotního nápadu a scénáře a pak s malou ukázkou jsme šli do nakladatelství, kde nám řekli, že o to mají zájem a jdeme do toho společně. Pak jsem skoro rok finalizovala scénář, protože jsem to konzultovala s odborníky z oboru, s komiksovými scénáristy. Pořád jsem váhala, kolik tam toho dávat. Vymýšleli jsme, jak by to mělo být logicky zarámováno, a to jak scénáristicky, tak dramaturgicky, aby to celé dávalo smysl. Pak z nakladatelství přišla připomínka, abychom to rozšířili o další rovinu, aby to nebylo jen životopisné a vyprávěcí, ale i trochu přidat lifestylovou rovinu.

Kolik na tom tedy pracuje lidí?

Docela dost, u nás to byl tým cca pěti lidí. Byla jsem tam já, kreslířka Štěpánka Jislová, z nakladatelství Paseka komiksový redaktor Lukáš Růžička, který nám hodně pomáhal s celým konceptem. Pak grafik z nakladatelství Paseka, korektury, překlady. Je toho dost.

Má komiks nějaká úskalí? Na co si má dát začátečník pozor?

Určitě, chyb můžete udělat spoustu, na to by bylo dobré se zeptat nějakého kreslíře. Tradiční chybou ale je, že o komiksu přemýšlíme jako o filmu. Také každá komiksová stránka by měla mít začátek a konec z nějakého důvodu. Měla by přitáhnout pozornost a zvýšit napětí před tou následující stránkou. Každá stránka je samostatným dílem a na to, když zapomenete, tak je to také chyba.

A je komiks délkou nějak omezen?

Ne, nejsou tam žádná taková omezení.

Jak je dlouhá komiksová kniha Bez vlasů?

My jsme něco přes 100 stránek dlouzí, ale autobiografické komiksy ve světě bývají i 400 stránek dlouhé.

Vrátila bych se ještě zpátky k přerodu od školy k praxi. Měla už jsi během školy nějakou stáž nebo praxi spojenou nějak s komiksem?

Měla. Od 17 let jsem psala komiksové recenze na jeden server pro mladé. Během školy jsem si našla brigádu na Aktuálně.cz, kde jsem psala články. Zkrátka jsem se snažila získat praxi. I ve škole je to podporováno, aby student získal praxi z médií. Zjistila jsem, že psaní do médií mi přijde trošku jednotvárné, protože pořád opakujete stejné postupy, zpracováváte tiskové zprávy a připravujete výstupy do médií. A tak jsem hledala něco různorodějšího. Po návratu z Finska z Erasmu jsem si našla práci na částečný úvazek. Hledala jsem práci v oboru PR a externí komunikace, něco, kde bych si mohla oťukat více věcí a zjistit, co mě baví. Dostala jsem se do oddělení marketingu jedné české firmy, kde jsem se postupně propracovala až k interní komunikaci, kde působím až doteď.

Dala se ta práce při studiu skloubit se samotným studiem, bylo to pro tebe únosné?

Určitě se to dalo skloubit a částečně si to i nastavit po svém. Při studiu žurnalistiky nás ponoukali, abychom nebyli jenom na univerzitě, abychom si k tomu něco přidali. Ať už by to byl jiný obor jako politologie či právo, aby se z nás stal novinář se specializací, nebo aby jsme šli do praxe a získali použitelné zkušenosti.

Co všechno zahrnuje interní komunikace?

Je toho opravdu strašně moc. Cílem ale je, aby se v rámci firmy dostávaly potřebné informace všem zaměstnancům tak, aby věděli, kde je najít a ideálně, aby je to i bavilo. Tady mě povzbuzují, abych psala zábavně a vtipně, takže si mohu dovolit mnohem více, než kdekoli jinde. Zkrátka mohu popustit uzdu i vtipu a neformálnosti.

Jakou formu komunikace používáš?

Je to různorodé. Když jsem nastoupila do současného zaměstnání, cílem bylo zapracovat na interní komunikaci a vybudovat strukturu. Takže jsem se věnovala vymýšlení nového intranetu, začala rozesílat pravidelný interní newsletter. Dále se začal natáčet interní podcast, aby lidi zjistili, kdo je kdo ve firmě a co, kdo dělá. Děláme rozhovory se zaměstnanci, aby dění ve firmě bylo všem srozumitelné. Také jsem definovala firemní hodnoty, na nich stavím veškerou komunikace a eventy, třeba i ty neformální po práci a buduji tak firemní kulturu. Do interní komunikace patří samozřejmě i metriky, informace pro nováčky a průzkumy spokojenosti. V době pandemie tato role nabyla na významu. Zvlášť, když se pracuje z domova a všichni potřebují vědět aktuálně, co platí, jak se mají ve firmě chovat a na koho se obrátit s dotazy. Když je tato role rozdělena mezi HR, marketing a facility management, tak lidé často nevědí, na koho a s čím se mohou obrátit.

Platí tato potřeba ve všech firmách? Chápu takovou potřebu ve větších firmách, ale je to opravdu potřeba i v malých firmách? Je potřeba člověk, který by se interní komunikaci věnoval?

To je dobrý dotaz. Nedávno my byla položena otázka, jak je to s interní komunikací ve start-up společnostech? Jestli je taková role užitečná. Mně to přivedlo k myšlence… Jestli a pokud by tam taková role byla, zda by nevyřešila spoustu otázek během růstu firmy. Ať už se jedná o zjemnění tenze mezi odděleními, o informační chaos, nastavení interních pravidel. Jak nakládat s informacemi, co a kam a proč ukládat. Jaký komunikační kanál používat a k čemu. To jsou takové ty klasické bolesti i malých firem, které firmy řeší a neví, jak je správně uchopit. Může to být i informační kaskáda od managementu směrem dolů a vůbec to, jak by se měla dělat rozhodnutí ve firmě a jak o nich dále informovat ostatní zaměstnance.

Ono se to nezdá, ale v praxi to často funguje tak, že tu práci vykonává nějaký člověk nad rámec své náplně práce a je okrádán v té své práci o čas…

Přesně tak, většinou interní komunikaci řeší někdo, kdo dělá marketing a zvládne občas napsat nějaký článek nebo e-mail, nebo pak někdo z HR, ale přitom to tito lidé sice zvládnou, ale už nemají prostor o věcech přemýšlet komplexně a třeba je i zlepšit.

Co tě vedlo k napsání komiksu Bez vlasů? Chápu tu nemoc – alopecie (ztráta vlasů), ale co byl ten motiv, že jsi z toho udělala komiks a byla o tom schopná mluvit?

Nebylo to tak, že by se u mě nemoc objevila a já si řekla… Výborně, mám materiál na komiks…(smích). To ne. Ale v průběhu prvního roku, kdy jsem se snažila s nemocí psychicky vypořádat, jsem si vše pečlivě zapisovala. Až postupem času mi došlo, že mě to vlastně baví a že by to mohlo být někomu užitečné. Zapisovala jsem si jak zážitky, tak i rozhovory. Přišlo mnoho nových zážitků a já si uvědomila, že to vlastně mohu někomu předat. Snažila jsem se zachytit ten příběh, vzpomínky. Spíš než aby to byla terapie, šlo o to, jak to celé posunout dál a třeba i někomu pomoci.

A jak vypadala ta vlastní selekce? Představuji si ten spis, hrubý materiál a vedle toho pak tu hotovou komiksovou knihu…

Začala jsem já, zapsala si tematickou kostru s tematickými celky a na ní jsem začala nabalovat ony zážitky. Těžké bylo nastavit si onen level té intimity, kolik toho chci sdílet. Až mě samotnou překvapilo, kolik jsem tam toho dala. Mně je bližší psaný projev, mnohem příjemnější, než o něčem nahlas mluvit. Pak jsem úplně přirozeně zjistila, že jsem tam napsala opravdu všechno.

Opravdu všechno? Neměla jsi v sobě nějaký interní spor, jestli něco není až příliš?

Byl tam a pořád je. Vždycky, když se na to podívám, tak mi vyběhne taková ta myšlenka… A co když to bude číst moje babička, co si asi pomyslí? Ale babička už to četla a zvládla to.

A co na to říkala babička?

Hezký, hezký, máš to hezké. (Smích.)

A co říkala na tu postavičku, kterou jsi ty? Ta vznikala jak?

To taky zabralo nějakou chviličku… Vymyslet, jak moc to chceme zjednodušit, zda tam dáme i karikaturu. Od původního detailního návrhu jsme ustoupili a se Štěpánkou nakonec zvolili tu nejvíc minimalistickou variantu. Často mi lidi říkají, že mi to není podobné. No, ale jak mi může být podobný kroužek, dvě tečky a čárka? (smích). Skrz tu postavičku jsme zvládli i to, jak tam dát vtip, tak to, aby to uneslo i vážnou situaci. I když jsme se to snažili udržet odlehčené a zábavné, tak v knize jsou i části, které jsou hodně psychicky náročné.

A bude třeba i nějaký druhý díl?

Tuto otázku také často dostávám, ale nevím. Mám nějaké materiály, ale zdraví mi kromě alopecie, opět dodalo hodně vzrušující ránu, takže druhý díl by se mohl jmenovat Bez kůže. Ale to je ještě úplně jiný příběh… No, nicméně doufám, že už jsem si vše vybrala a uvidíme, zda ještě něco vznikne.

Máš nějaký kariérní sen, čeho bys ještě chtěla dosáhnout?

Kariérní sen si prožívám teď, protože jsem chtěla dělat čistě interní komunikaci a cítit podporu firmy, abych ji mohla dělat po svém a dále se v tom oboru rozvíjet, a to mi firma umožnila. Co se týče komiksu, moc ráda bych ještě jednu, možná i víc komiksových knih scénáristicky zvládla. Na horizontu se objevují nějaké projekty, tak snad je úspěšně dotáhneme (do konce).

A kdybys mohla dát našim mladším posluchačům nějakou radu ohledně práce, studia… Jak dokázat, abych dělala to, co mě baví?

Nebát se říci, že něco nechcete dělat. Nemyslet na to, co byste jako měli dělat, protože ostatní vám říkají, co byste měli dělat. Když nenacházíte příležitost, tak si ji vytvořit. A budete překvapeni, jak to jde snadno a kolik toho zvládnete, když sami sobě věříte a dáte si prostor.

Perfekní. Moc děkuji za krásný rozhovor.

Děkuji za pozvání.

Podcast De Facto FSV UK si můžete poslechnout na Spotify.


Ladislav Krištoufek

Ladislav Krištoufek: I jako profesor mám ve výuce stále ambice

Dobrý den, vítám vás u dalšího dílu podcastu Fakulty sociální věd De Facto. Dnes s Alicí Němcovou Tejkalovou a proděkanem pro studijní záležitosti Ladislavem Krištoufkem.

Láďo, seznámili jsme se v roce 2010 v Akademickém senátu, kde jsem byla místopředsedkyní. Byl to senát, který ekonomové ovládali. A ty jsi tam byl tehdy nováčkem, seděli jste vedle sebe s Michalem Červinkou a myslím, že jste v té době spolu i učili. Co tě přimělo, abys kandidoval do Akademického senátu FSV UK?

Ano, je to přesně tak. V roce 2010 jsme se potkali v AS. Já jsem v roce 2009 začínal doktorát a jelikož jsem se dostal hned první rok do Centra doktorských studií (CDS) na Institutu ekonomických studií (IES), tak jsem byl rozhodnut, že doktorát chci dělat opravdu naplno a k tomu patřila i nějaká ta činnost pro fakultu. Akademický senát byla volba, která se nabízela, takže jsem kandidoval jako doktorand v Pedagogické komoře. Ta kandidatura byla riskantní i trošku nestandardní, ale my, jako doktorandi CDS, už jsme byli akademickými pracovníky (ne studenty), takže se kandidatura podařila. Také jsem tehdy první rok učil semináře s názvem Ekonometrie I a Michal Červinka měl na starosti právě ten dohled nad semináři.

Co ti dala práce v Akademickém senátu? Ty jsi tam rozhodně nebyl jen jedno funkční období…

Práce v AS pro mě byla rozhodně důležitá. Osobně bych ji doporučil všem, co se na fakultě chtějí dále realizovat, nebo i kariérně rozvíjet. Bez působení v AS bych nepoznal celou fakultu, netušil, jací lidé tu jsou, ani kdo na jednotlivých institutech fakulty působí. Bylo důležité získat tuto identifikaci s fakultou.

Těžíš do dneška z práce v Akademickém senátu ve funkci proděkana?

Použiji sportovní výraz… Tak určitě. Protože předpokládám, že kdybych nepůsobil v AS, tak bych nebyl ani proděkanem. Byl jsem tam tři období, v jednom jsem byl předsedou studijní komise, obě období předtím jsem byl členem studijní komise. To mi dalo hodně zkušeností a asi i kvalifikační předpoklad pro to, zde dál působit.

Ty to říkáš tak kulantně. Když jsou zasedání AS, tak si často vzpomenu na svou zkušenost. Tak si říkám a pomůžu si sportovní terminologií… Jak to ten tým na druhé straně hřiště zahraje? Protože si dokážu představit i to, jakou motivaci mají senátoři k některým dotazům a k tomu, co chtějí. Snažíš se předejít už dopředu tomu, aby tvůj materiál nebyl neúspěšný?

Tak určitě to pomáhá, to je jasné. Moje senátorská zkušenost ze začátku, ještě jako takového agilního mladého doktoranda byla, když to řeknu familiárně, spíš jako prudičská…(smích). Takže v tomto ohledu to jistě pomáhá, dává to vhled do toho, jak senátoři mohou přemýšlet.

Teď je období přijímacích řízení a zápisů ke studiu. Proč sis kdysi vybral studium ekonomie právě u nás?

Já jsem byl standardní student a blížící se absolvent gymnázia, který toho umí hodně a musí se nějakým způsobem rozhodnout. Bavila mě matematika a šla mi i angličtina, ale zároveň jsem byl trošku i filosof (jak si ze mě dělala legraci naše češtinářka). Tak mě to směrovalo k té ekonomii, ne k technickým disciplínám, ačkoliv matematicky by to problém nebyl, ale nebyl jsem úplně technický typ, že by mě nějak extrémně bavila třeba fyzika nebo přírodní vědy. Známky jsem na to měl, ale abych šel na nějakou měkkou nematematizovanou vědu, na to to také nebylo. Hlásil jsem se relativně logicky do Prahy. Narodil jsme se v Praze a má rodina pochází z Prahy. V té době se ještě vysoká škola vybírala v Učitelských novinách, což současná generace už nepamatuje. Tam jsem narazil na to, že i na FSV se dá studovat ekonomie. Sálalo z toho doteď ono známé legendární elitářství spojené s Institutem ekonomických studií (IES), což mě do jisté míry uhranulo, musím přiznat. Byl tam pan profesor Mejstřík, profesor Víšek, kteří na Dni otevřených dveřích mluvili o tom, že z nás udělají analytické stroje a další jejich oblíbené floskule. A to na mě zapůsobilo. Hlásil jsem se na IES FSV UK, VŠE, ČZU, na Matematicko-fyzikální fakultu, kam mě vzali bez přijímaček. V momentě, kdy mě ale vzali na IES FSV UK, už jsem zbytek neřešil.

Ty jsi naťuknul zajímavé téma, které se týká Institutu ekonomických studií a jeho vztahu k ostatním institutům na Fakultě sociálních věd. IES je známé svým veřejně proklamovaným sebevědomím, i AS s deseti členy z IES byl hodně náročný.  Ekonomové jistě mají být na co pyšní, ale musí o tom tolik mluvit? Později se ukázalo, že spoustu věcí, z toho co děláte, jak se umíte propagovat, umíte i využít. Také si vzpomínám na boje o přejmenování fakulty, zda má být v názvu FSV UK zmíněna i ekonomie… V poslední době mi připadá, že IES je daleko více zapojený do fakultní činnosti, jakkoliv pořád trvá to, že sídlíte v jiné budově. Je to jenom můj pocit?

Od té doby, roku 2010, se mnoho změnilo, ačkoli ten boj o přejmenování fakulty jsme prohráli. Přišlo mi, že už v té době jsme byli relativně vyklidnění a rozumní. Ten fakt, většího zapojení do činnosti fakulty, ale také pozoruji.

Co se týče tvého odborného zaměření… Máš celou řadu témat, kterým se věnuješ. Je to například ekonometrie a její napojení na dolování dat, nebo na Bitcoin, energetiku a celou řadu dalších témat. Společně jsme napsali i článek, který zabývá sportovní tématikou. Patříš mezi výjimečné lidi, jinak bys nebyl ve svém věku profesorem UK, a to bez pochyby. Jak se to dá všechno stíhat? Podle hodnocení Zlatých kurzů, jsi i výborným učitelem…

Děkuji, možná se teď i červenám (to ale nebude slyšet). Byl jsem vždycky otevřen tématu, snažím se jej uchopit empiricky. Pracuji s daty a to otevírá velké možnosti, když člověk není uzavřen v nějaké úzké linii. A tím jsem se vlastně dostal k většině témat. K energetice jsem se dostal, když jsem byl na krátké návštěvě na University of California, Berkeley, kde působil v té době profesor Janda. On tam pracoval na tématu biopaliv, a já zjišťoval použití nějakých síťových metod a ta data se na to zdála být vhodná a tak jsme na tom společně bádali. Podobně jsem přišel i k tématu kryptoaktiv a Bitcoinu a využití online dat. Zajímal jsem se o to, co vyhledávají lidé na Googlu a Wikipedii.

Čemu se chceš věnovat do budoucna? Máš za sebou profesuru, což je pro řadu lidí vyvrcholení jejich profesního snažení, což pro tebe by bylo příliš brzo… Na co cílíš?

To je těžká otázka. Samozřejmě zažil jsem podobné reakce… Když jsi v 35 letech profesorem, co teď budeš dělat? Neodpovídá se na to jednoduše, protože já neplánuji extra dlouhodobě. Já říkám, že mě baví dělat věci dva roky většinou, ale jako proděkan jsem vydržel déle. Šel jsem od doktorátu k habilitaci, od habilitace k profesuře… Tedy od zápasu k zápasu s trochu větším odstupem. Výhled nějaký mám, ale asi bych to neříkal nahlas. Baví mě hodně výzkum okolo kryptoaktiv, dají se na to psát i relativně rychle články. Teorie je zatím nerozvinutá, člověk je nucen se tím zabývat a publikovat rychle, jinak to za něj udělá někdo jiný. Tím se to hodně blíží k přírodním vědám nebo informatice. Co se týká výuky na IES, tam bych také nějaké ambice měl, zvlášť ohledně metod empirického výzkumu. To je pro mě střednědobý plán. A přijde mi to zajímavé, jako pro staršího profesora, se takto angažovat.

Mladý profesor se ale může potýkat i s celou řadou předsudků… Sama jsem toho byla svědkem na tvé velmi úspěšné jmenovací přednášce, která proběhla před velkou vědeckou radou Univerzity Karlovy. Sklidil jsi zde, jak velký obdiv, tak ze strany některých kolegů i otázky, jak pro juniora, kdy tě zkoušeli, jestli opravdu víš všechno, co bys jako profesor vědět měl. Stává se ti, že k tobě tak lidé přistupují i jinde? Ptají se tě na základní věci, protože si chtějí ověřit, jestli ta zářivá star je opravdu tak zářivá?

Český systém habilitací a profesur je hodně zásluhový a předpokládá se, že ta zásluhovost koreluje s věkem. V zahraničí, v obecné rovině konferencí, jsem se s tím nikdy nesetkal, protože jsem se v ekonomii pohyboval mimo hlavní proud, na hraně ekonomie, bylo tam výrazně více mladých lidí a to prostředí i výrazně otevřenější. Ekonomie jako taková, je dost rigidní věda. Prostředí na velkých konferencích je také dost zásluhové a i publikační procesy jsou na dost podobné bázi. Tím, že jsem se pohyboval mimo hlavní proud ve své komunitě, tak jsem byl zván jako přední řečník. V českém systému je to o trošku složitější. Na FSV UK jsem to úplně nepocítil, to bylo relativně v pohodě. Na UK jsem to cítil například při té jmenovací přednášce.

Na sociálních sítích se věnuješ celé řadě jiných témat, která nesouvisí s tvým výzkumem a zapojuješ se i do dalších debat. Baví tě to?

Baví mě to, docela. Bavíme se o mém Twitteru. Během pandemie jsem začal víc vystupovat, neboť jsem byl celkově nazloben, ale zakládal jsem si Twitter již v roce 2013. Během Covidu se bavilo o různých věcech, jako například exponenciální růst, nakažlivost a reprodukční číslo, ale bylo vidět, že lidé vůbec netuší, co to je. Tak jsem měl nápad, dělat základní kvízy na úrovni střední školy a měl jsem až 1600 sledujících. Nachytalo se dost lidí, ale celkem jsem to téma rychle vyčerpal a pak jsem se věnoval i dalším tématům. Jinak jsem zastáncem myšlenky, aby se člověk jako akademik k politickým záležitostem moc nevyjadřoval. Snažím se do svých názorů explicitně nedávat politiku.

Věnuješ se i koníčkům, kterým je třeba sbírání knížek a karet typu Magic: The Gathering. Představil bys nám, co děláš?

Koníčků nemám moc. Sbírání nebo hraní her je normální zrání geekovského hocha. Jsem fanoušek fantasy a sci-fi mě nikdy moc nebralo, snad nebudou fanoušci Hvězdných válek smutní. Hrával jsem hry jako Dračí doupě, ADD a podobné.  A jedna z nich je velmi komplexní karetní hra ze světa Fantasy, světová. V ČR má relativně silnou historii, máme dokonce i mistra světa. Jsou to sběratelské karty pro fanoušky. Balík karet se stavuje podle daných pravidel, hra jeden na jednoho… Člověk reprezentuje čaroděje, který má magickou manu, kterou si generuje ze zemí a pomocí toho vyvolává kouzla a příšery. Má to komplikovanější pravidla, na kterých to pak celé funguje.

Zajímá mě, zda se těch karet můžeš dotýkat? Pokud někdo třeba sbírá fyzicky Lego, tak významnější edice vůbec nesmí otevřít. Ty na karty saháš a jejich hodnota neklesá?

Sekundární trh s kartami se dá rozdělit na několik segmentů, jelikož samotné karty mají různou kvalitu i užitnou hodnotu pro hraní v těch balících, a je to tedy vzácnost a dle toho pak cena roste. Když karta je v dobrém stavu, pak má samozřejmě i vyšší cenu. Pak jsou balíčky karet, které se dají kupovat investičně, ale dnes už to není tak dobrá investice, jako u těch starých edicí.

Jsi tatínek dvou synů, ještě relativně malých, aby docenili tvé sběratelské schopnosti, ale je to něco, co s nimi pak jednou budeš chtít dál sdílet?

Určitě, ale nebudu jim to vnucovat. No, možná jen částečně… Z mého pohledu je to intelektuální hra, která rozvíjí dítě člověka, ale já nejsem rodič, který by dětem nutil nějaké specifické koníčky, sporty a tak, protože nemám nějaké nenaplněné ambice, které bych si kompenzoval na svých dětech. Pokud je to bude bavit, tak proč ne.

Prošli jsme docela náročnou dobou. Bezpochyby nás ještě čeká to, jakým způsobem se dostaneme z koronavirové pandemie. Jak se v této době dá rozumně udržet rodinný a profesní život, jak nepodlehnout nejrůznějším deprimujícím okolnostem, které kolem nás jsou? Máš pro nás na závěr nějaké tipy? Jak se vám to daří s tvojí ženou, která je ve své profesi úspěšná také?

První rada je, nedělat studijního proděkana…(smích). Není to jednoduché nikde, ale základní pravidla jsou všude stejná. Důležité je prostě mluvit. Pokud se o věcech nemluví, pak bobtnají a přerůstají jejich následky přes hlavu a hůře se řeší. A to platí i pro skloubení práce a soukromého života. Naše povolání je obecně velmi flexibilní, dá se dělat více věcí najednou i pro ten rodinný život. Proto, to je vlastně jedno z těch ideálních povolání. Zároveň je to nebezpečné v tom…, stejně jako u těch povolání, které se dají dělat v rámci home office.  A to je… Oddělení toho, co je práce a kdy už je na řadě osobní život a tehdy musí být člověk striktní, nastavit si nějaké osobní pravidla. Třeba po osmé večer už neodpovídat na e-maily, i když je to technicky možné. Ale pak s přibývajícím věkem to může přinášet nepříjemnosti a nemusí se to dařit dlouhodobě zvládat (něco jiného je samozřejmě mladý doktorand bez rodiny). Jde tedy o komunikaci a nastavení jednoduchých pravidel, to je asi ta správná cesta.

Děkuji za motivační konec dnešního dílu podcastu De Facto. Budu se na vás těšit příště. Do té doby nás můžete sledovat na fakultních sociálních sítích a určitě uslyšíte i nový díl s moderátorkou Danielou Tollingerovou. Mějte se hezky a na shledanou.


foto Jitky Modlitbové

Jitka Modlitbová: Skutečná pomoc se odehrává i na půdě ministerstva

Vítám vás. Jsem Daniela Tollingerová a budu si v jednotlivých dílech podcastu De Facto pokaždé povídat s různými zajímavými absolventy naší fakulty. Říkám záměrně naší, protože sama jsem absolventkou studijního programu Politologie a mezinárodní vztahy. Budu ráda, pokud vás podcast motivuje například nastoupit na FSV UK, anebo pokud si třeba jen zavzpomínáte na svá dřívější studia.

Naproti mně sedí Jitka Modlitbová, která je absolventkou bakalářského programu Politologie a mezinárodní vztahy a následně magisterského programu Veřejná a sociální politika. Nyní pracuje jako ředitelka Centra sociálních služeb Bohuslava Bureše v Holešovicích, které spadá pod Armádu spásy.

Proč člověk, pocházející z městečka Fryšták ve Zlínském kraji, se rozhodne jít na Fakultu sociálních věd do Prahy?

Chtěla jsem do Prahy. Vždycky mě zajímaly dějiny. Šlo mi dobře se také učit jazyky, zajímala mě společnost a myslím, že FSV všechny tyto oblasti zajímavě spojuje. Praha mě více než před 12 lety uchvátila svým životem, jak je plná lidí a dodnes si to tu v dobrém slova smyslu užívám i jako turista. Nicméně, když jsem v době maturity přemýšlela, kam půjdu studovat, podala jsem si přihlášku i do Brna na Fakultu sociálních studií a na Filosofickou fakultu a byla jsem přijata jak do Prahy, tak i do Brna. Samozřejmě jsem se rozmýšlela a rodiče byli tím posledním rádcem. Doporučili mi jít do Prahy, i když teď je jim to asi líto, protože je na Moravě navštěvuji dost málo.

Co na tom studiu bylo pro tebe nejtěžší? Může to být s ohledem na předměty, ale i přestěhování se do jiného města…

Nebylo to stěhování do města, kde jsem nikoho neznala. Asi to byl ten rytmus vysokoškolského studia, kdy člověk poprvé zjišťuje, že když nechce, tak nic nemusí a spousta věcí je hodně na něm. Ta volnost je na jednu stranu úžasná a zábavná, ale na druhou stranu, když ty povinnosti, které na tebe čekají, nikam neutečou… Tak potom začne jít do tuhého a člověk si studijní a pracovní režim musí nastavit sám.

A z čeho v práci nejvíc teď těžíš, co ti dala škola? Jestli něco takového je?

Odlišila bych, co mě naučilo bakalářské studium Politologie a mezinárodních vztahů a jaké dovednosti jsem si pak osvojila na magisterském studiu Veřejná a sociální politika. Bakalářské studium mi dalo schopnost poměrně rychle číst rozsáhlé texty, orientovat se v nich a číst je kriticky, rozumět jim a být schopná se k nim vyjádřit. Co se týká magisterského studia, tam byl kladen důraz na kooperaci s kolegy a ostatními studenty, z toho těžím opravdu hodně. Také tam byl kladen velký důraz na prezentování konečných i průběžných výstupů. Pamatuji si, že jsem to během studia dost nesnášela, postavit se před spolužáky a odprezentovat jim, jak jsme se posunuli nebo neposunuli. A pak hlavně bylo těžké unést zpětnou vazbu, která přicházela a nebylo to vždy příjemné. Ale celkově mi to dalo opravdu hodně a těžím z toho doteď.

A co by si mladším posluchačům doporučila, aby si dodali odvahy a předstoupili před třídu?

Klíčové slovo je příprava. To znamená… Vyzkoušet si to třeba i nanečisto, doma před zrcadlem, třeba i se stopkami, pokud má člověk časový limit, který je třeba dodržet. A pak mi nejvíc pomohlo, že se tak dělo znovu a znovu, takže se člověk otrká, ztratí ostych a naučí se reagovat na dotazy.

Měla jsi už při studiu nějakou práci, která by byla spojená s tvým oborem? Nebo jsi při studiu měla výhodu, že jsi nemusela ještě pracovat? Co byla tvoje první práce?

Při studiu jsem pracovala skoro vždy. Při bakalářském studiu jsem doučovala angličtinu, lektorovala jsem ve firmách a potom na magisterském studiu v rámci povinné praxe jsem se dostala k práci, kterou jsem vykonávala dalších pět téměř šest let.

Obě ty zkušenosti bych ráda rozvedla. Zajímá mě ta tvá angličtina, lektorka angličtiny. Ty jsi už na střední škole se hodně věnovala angličtině?

Těžila jsem opravdu hodně ze střední školy, pomohlo mi, že mě angličtina bavila a šla mi. A díky tomu jsem se hlásila i na studium oboru Anglistika a amerikanistika v Brně, kam jsem byla přijatá. Nicméně vyhrálo studium v Praze a po prvním semestru jsem si znovu podala přihlášku tentokrát na dálkové studium do Brna. Druhý semestr už nebyl v Praze tak jednoduchý, ale přesto jsem to zkusila, skloubit obě studia dohromady, dokud mě nevyhodí. Protože Prahu beru více jako přípravu na budoucí povolání a anglistika v Brně je zase více koníček… A nevyhodili mě, takže se mi podařilo souběžně vystudovat oba obory (až po magistra).

A co ta práce, ke které jsi přišla díky stáži v rámci studia magisterského oboru Veřejná a sociální politika? Můžeš nám to blíže popsat?

Jeden z předmětů, který se na FSV UK učí je Sociální politika v perspektivě životního cyklu. Tehdejší přednášející si zvali v rámci předmětu absolventy a jedna z pozvaných, Lucie Rybová, pracovala na Oddělení sociálního začleňování MPSV ČR, nyní je ředitelka Českého helsinského výboru. V té době na ministerstvu sháněli stážisty… Poslala jsem tam životopis a získala neplacenou stáž a postupně se vypracovala a získala pracovní smlouvu na dobu neurčitou.

Potkala jsi jistě nějaké politiky, jak působí na člověka prostředí na ministerstvu?

Potkala je možná silné slovo. Spíš jsem je tak zpovzdálí viděla, protože jednání probíhala v různých honosných sálech. Pro mě to byl opravdu velký zážitek, už jen z toho důvodu, že si člověk uvědomoval, že je v historické budově, že sedí ve stejné místnosti jako nějaký předseda, ministr, poslanec. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí, kteří mají opravdu co říci.

K náplni práce, jakou jsi měla agendu?

V době, kdy jsem tam působila jako stážistka, tak se oddělení intenzivně zabývalo přípravou a schvalovacím procesem Strategie sociálního začleňování, což je hodně podstatný dokument, který v té době sloužil jako předběžná podmínka pro čerpání ze sociálního fondu EU. To znamená, že pokud by ČR takový dokument neměla a nebyl by schválený vládou, tak bychom v tom období nemohli čerpat evropské prostředky. Pro nás jako ČR a i jako pro oddělení to byla velká příležitost sepsat opravdu strategický a koncepční dokument, který pojmenuje velké sociální problémy, se kterými se ČR potýká a zároveň nastaví opatření, jak tyto problémy řešit a bude spolupracovat na tom, aby ta opatření byla splněna. Druhý velký koncepční dokument, kterým jsme se tehdy zabývali byla Koncepce a prevence řešení problematiky bezdomovectví v ČR. I přes strašný název, velmi podstatný dokument na vládní úrovni, který definoval, co to je bezdomovectví. Česká legislativa tento pojem nezná. ČR se přihlásila v rámci koncepce k ETHOS (Evropská typologie bezdomovectví a vyloučení z bydlení). Ta nechápe bezdomovectví, jen jako situaci člověka žijícího venku, ale i člověka, který žije v nevhodných podmínkách, nemá uzavřenou smlouvu na byt nebo i na ubytovně.

Jak z tvého pohledu ČR pomáhá lidem bez domova? Ty jsi pak z MPSV ČR přešla do Centra sociálních služeb Bohuslava Bureše, který spadá pod Armádu spásy. Kdy nastal moment, kdy jsi se rozhodla, že práci změníš? Mně to přijde, že jsi od těch spisů chtěla přejít do praxe a skutečně lidem pomáhat…

Trochu to tak bylo. Myslím si, že skutečná pomoc se opravdu odehrává i na té úrovni ministerstva, přestože je to hodně o papírování a administrativě. Jak jsem nastínila, po stáži jsem se stala zaměstnancem oddělení, po nějaké době vzniklo nové Oddělení sociálního bydlení a sociálního začleňování. To mělo za úkol připravit Koncepci sociálního bydlení a po té návrh Zákona o sociálním bydlení… Na tom jsme pracovali několik let, ale proces schvalování se nestihl do voleb. Po minulých volbách vláda určila, že zákon je potřebný, ale má jej připravit MMR ČR, které má na starost bytovou politiku. Teď se vrátím zpět k té profesní dráze na ministerstvu. Stala jsem se zástupkyní vedoucí, pak jsem jej i něco přes rok vedla, nicméně pak už jsem cítila, že potřebuji změnu a došlo tam i k organizačním změnám. Kolegům přibyla další agenda, která se týká stárnutí populace. Já jsem cítila, že nastal čas, abych se posunula dál. Za tu dobu, co jsem na ministerstvu byla, jsem se občas cítila trochu nekomfortně v tom, že jako absolvent, který přišel do státní správy, mám na starost nastavování systému, jehož fungování, ale neznám z první ruky. Pak mě oslovili z Armády spásy, chvilku jsem váhala. Nastoupila jsem loni v lednu (2020), ale nelituji. Mohu říci, že mám velké štěstí v profesním životě na lidi kolem sebe a tady se to opět potvrzuje.

A můžeme si nastínit, co je teď ve tvé gesci? Centrum sociálních služeb B. Bureše provozuje Azylový dům, Noclehárnu a Nízkoprahové denní centrum, tak co ta tvoje současná práce z toho zahrnuje?

Moje práce je, aby centrum fungovalo kvalitně, aby v něm byli spokojení lidé, a to jak zaměstnanci, tak klienti, abychom měli dostatek finančních prostředků na provoz, a aby to, co nabízíme se potkávalo s potřebami našich klientů. Stručně popíšu, co v našem centru děláme. Ubytováváme klienty, sepíšeme s nimi smlouvu. Zdůrazňuji, oni u nás nebydlí, ale jsou ubytováni, což je velký rozdíl, zpravidla na jeden rok. Klienti spolupracují se sociálními pracovníky, kteří jim pomáhají, aby si našli stabilní bydlení. Samozřejmě situace některých klientů je velmi složitá a je třeba řešit i další problémy týkající se např. zdravotního stavu, finanční situace, vztahy s rodinou, nalezení práce.

Je to tedy služba zadarmo nebo za nějaký poplatek?

Azylový dům je hrazená služba. Část našich klientů si tuto službu hradí z důchodu nebo jiných sociálních dávek, část klientů chodí do práce. Samozřejmě se neblížíme výší úhrady ani zdaleka tržnímu nájmu, jedná se o sociální službu. Celkem máme k dispozici 108 lůžek. Výhodou je poměrně nízký práh vůči lidem trpícím závislostmi, pokud tedy nenarušují zásady soužití, nevnášejí tam drogy a alkohol atd. Cílem je, aby klient byl otevřenější a my mu mohli lépe pomoci řešit jeho problém.

Potkáváš se se svými klienty?

Potkávám naše klienty každý den cestou do své kanceláře, protože procházím přes recepci Nízkoprahového denního centra. Náplní mé práce ale není přímý kontakt s klienty.

Člověk pro to ale musí mít nějaké předpoklady, vlohy… Byla jsi k pomoci druhým vedena rodinou? Každý na to nemá…

Souhlasím, na druhou stranu je spousta prací, které bych nemohla dělat zase já. Jestli jsem k tomu byla vychovávaná, to bych úplně neřekla. V rodině není nikdo, kdo by se věnoval sociálním službám. Byla jsem určitě vedená rodinou k úctě k ostatním lidem a ke slušnosti a myslím si, že to je základ i pro tuto práci. Není to práce pro každého a já si nesmírně vážím svých kolegů, kteří mají neskutečnou trpělivost a zachovávají profesionalitu za každé situace i toho, jak přijímají tu obrovskou zodpovědnost.

Je možné se k vám přihlásit na stáž nebo jako dobrovolník?

Možnost tu je, ale komplikuje nám to trochu pandemie Covid. Od září, pokud to epidemiologická situace umožní, otevřeme možnost stáží. Na stránkách www.armadaspasy.cz je kontakt nejen na Centrum sociálních služeb B. Bureše, ale i na kolegyni, která má na starosti stáže.

Máš nějaký kariérní sen? Je v tvých představách, že budeš pokračovat v této práci, nebo uvažuješ třeba o návratu z praxe do státní správy?

Říká se: „Nikdy neříkej, nikdy.“ Možné to je, že jsem ve státní správě ještě neřekla své poslední slovo. Mám ale určitě i své kariérní sny a ambice, které se týkají mé současné pozice. Nejde ani tak o vlastní osobní růst, ale spíš o to, abych měla nějakou zásluhu na tom, že v Praze bude například dostupnější zdravotní péče pro lidi bez domova.

Děkuji ti, že jsi byla naším prvním hostem – absolventem v podcastu De Facto FSV UK.


docent Perottino

Michel Perottino: Mainstreamové politické strany oslabují napříč celou Evropou

Rozhovor s osobností z Institutu politologických studií  FSV UK, Michelem Perottinem, nejen o životě a jeho mládí stráveném ve Francii, ale i o letech, které prožil v České republice a především o jeho vášni, kterou se stala politika jako taková. Přinášíme vám to nejlepší z 1. dílu podcastu De Facto FSV UK, který moderovala Alice Němcová Tejkalová, děkanka Fakulty sociálních věd UK.

Pane docente, vy jste expertem na populistické hnutí a populistické strany obecně a na politický systém. To, co teď sledujeme v České republice, ale třeba i ve Francii je něco, co se změnilo v souvislosti s pandemií koronaviru?

Pandemie, pokud něco změnila, tak vlastně jen zhoršila ten původní stav, respektive poskytla více nástrojů nebo možných odpovědí právě populistům. De facto jsme teď v situaci, kdy populismus má mnohem větší prostor pro svůj rozvoj.

Když se podíváme na to, jak si stojí tradiční strany v České republice… Vidíte nějaké rozdíly před pandemií a po ní, nebo v jejím průběhu, ještě za ní nejsme…

U těch původně mainstreamových stran vidíme ten dlouhodobý vývoj spíš negativní, respektive jejich oslabování, což je fenomén, který je vidět prakticky napříč celou Evropu.

S ohledem na to, že nás čekají volby do poslanecké sněmovny, ve Francii budou volby prezidentské v roce 2022… Jak vidíte vyhlídky politických stran tady u nás v Česku, případně koalic do voleb?

Tak ta situace dnes je obzvlášť komplikovaná právě tou pandemií, protože… Podle mě v současné době ještě nejsme schopni vidět rozložení sil. Hodně bude záležet na tom, jak dopadne očkování a tudíž, jak strany budou schopny vyvíjet svou normální aktivitu během léta a na podzim. A tady bych upozornil na jednu věc, a sice, že Andrej Babiš (Hnutí Ano 2011) je obzvlášť agilní v digitálním prostoru. Ale často zapomínáme, že Andrej Babiš je také obzvlášť silný v tom, jak dělá kontaktní kampaň. Bylo to vidět právě v roce 2017, kdy se všichni politici snažili být lepší v digitálním prostoru, ale úplně zapomněli na tradiční kontaktní kampaň. A ti, kteří zůstali přítomní v ulicích, pak dokázali předvolební situaci nejlépe ovládat, zejména pak Andrej Babiš.

Jaké to je na sjezdech politických stran?

Upřímně, záleží na straně i časovém období, to se mění v čase. Pro mě je to moment, kdy se mohu dostat nejblíž ke každé politické straně, protože tam vidíme, jak strana funguje zevnitř. Je to prakticky ten jediný moment, kdy se tam můžeme dostat, protože politické strany jsou prakticky všude uzavřené. A tím pádem vidíme ty lidi jak v akci, tak i ve svém prostředí. A můžeme také vidět, jak ta strana funguje, resp. jaké tam jsou parametry, jak lidé fungují v reálném čase, což je dnes trošičku komplikovanější, i když už jsme viděli několik on-line sjezdů, tak už je to o něčem jiném.

Dá se vlastně udělat pořádný sjezd on-line?

Je to trochu podobné jako položit si otázku, jestli můžeme udělat pořádnou on-line hodinu na vysoké škole…(smích). Je to hodně podobné, on-line prostě znamená, že tam nebude, to sociálno, ta přímá osobní vazba a tím pádem jsme ochuzeni o velkou část toho samotného aktu.

Možná to vnímám příliš perspektivou různých mediálních zkratek, případně filmů o politických zápletkách, které mám moc ráda, ale… Já to pořád beru jako trochu rozdílné od běžné výuky, protože na hodině většinou neděláte tu zákulisní politiku… V hodině máte do značné míry jeden cíl, který se snažíte naplnit. Já si říkám, že to musí být omezující (a teď to vůbec nemyslím pejorativně) dělat zákulisní politiku, kde je prostor pro nejrůznější dohody v interpersonální komunikaci přímé na místě… Jak se něco takového dělá on-line?

Tak ono se to samozřejmě dělat může různými metodami od telefonů až po e-maily přes další platformy. Například na posledním sjezdu ČSSD se použila platforma Zoom. Ale dá se vycházet z toho, že lidé můžou mít několik počítačů nebo telefonů a podobně a komunikovat prostě prostřednictvím dalších aplikací, což třeba u sociálních demokratů bývával vždycky velký problém.

V souvislosti s tím, co sledujeme v posledním roce a obecně během pandemie, se společnost do jisté míry radikalizuje a ještě více polarizuje v souvislosti s tím, jak lidé tráví více času doma a nebo v on-line prostředí. Viděli jsme ve světě nejrůznější události, které bychom si asi jinak nedovedli představit, ať už to je velký vzestup hnutí „Black lives matter“, otázka strhávání pomníků v USA, naopak z té druhé strany útok na Kapitol Spojených států amerických, ve Francii Žluté vesty (ještě před pandemií). Co čekat od takových hnutí a možných změn, které mohou vyvolat ve společnosti?

Každé z těch vyjmenovaných hnutí má jinou povahu, ať už ve spíše pozitivním či spíše negativním smyslu, takže těžko obecně můžeme dát jasný signál, zda jsou dobrá či špatná. Co se týká strhávání pomníků v našem prostředí jsme byli v historii svědky (1918) stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, to byla také součást nějakého politického dění. Ve světě, jsou pak různé sochy, které padly za oběť, jako například sochy jižanských generálů, které jsou signálem toho, že společnost se měnila spíše pozitivně. V Evropě se tento jev také občas objevuje, ne sice formou strhávání pomníků či soch, ale zajímavé je, jakým způsobem, se lidé dávají dohromady. To je ta velká novinka, použití/využití/zneužití sociálních sítí a obejití starých zavedených systémů a institucí, což pak vede k objevení skrytých problémů. Například Žluté vesty ve Francii… Ten způsob, jakým se příznivci hnutí začali vměšovat do veřejného prostoru, ukázal na velkou proměnu. Ve Francii, když chcete udělat demonstraci, tak ji musí někdo organizovat a je jasné, kdo pak nese odpovědnost za případné škody. U Žlutých vest to nikdo neorganizuje, není tam žádná struktura a tím pádem, ani nikdo nenese odpovědnost, kromě jedinců, kteří jsou lapeni přímo při činu.

Vám je každopádně bližší Francie, protože máte dvojí občanství, české i francouzské. Když se díváte na českou a francouzskou politiku, je některá z nich, která vás jako fanouška politiky, baví víc? 

Baví mě obě. Snažím se je sledovat zhruba ve stejných intencích obě. Když žiju v Praze, je pro mě snazší sledovat tu českou, ale samozřejmě se snažím zůstat v kontaktu i s politikou francouzskou. 

Dařilo se vám během pandemie cestovat do Francie, za přáteli a rodinou, anebo jste musel zůstat tady a navštěvovat je jen on-line? 

My jsme zůstali doma (v ČR), takže jsme byli ve Francii v létě a od té doby už ne.

Studoval jste v Nice. Umíte perfektně česky i francouzsky, jste bilingvní a pro mě je to svým způsobem fascinující. Jak náročné bylo adaptovat se na studium v Nice a francouzské prostředí. Pokud vím, pocházíte z Prahy?

Narodil jsem se sice v Praze, ale přesídlili jsme do Nice poměrně brzy, takže jsem s tím neměl problém se adaptovat. Pravidelně jsme do Francie jezdili a ta dvojí realita byla pro mě přirozená.

A návrat z francouzského prostředí do českého? Jak jste si vybral Fakultu sociálních věd? 

Během studií jsem se začal zabývat českou politikou a tím pádem jsem začal hledat kontakty v Praze a pak celkem logicky jsem se dostal na Institut politologických studií FSV UK.

Pracoval jste i v CEFRES (Francouzský ústav pro výzkum ve společenských vědách) atd. Dokázal byste srovnat, jak vypadá vysokoškolské prostředí na Univerzitě Karlově v porovnání se studiem v Nice, potažmo vědecké instituty ve Francii a u nás? Jaké jsou základní rozdíly?

Základní rozdíl tkví v tom, že ve Francii, je univerzita otevřená všem. Jakmile máte maturitu, a pokud je na univerzitě místo, tak se tam dostanete. Nevýhoda je, že počet lidí, kteří nedokončí studium, je mnohem vyšší. Tehdy, když já studoval práva, v prvním ročníku nás byla zhruba tisícovka a postupně každý rok zhruba třetina studentů odpadla. 

A co se týče pracovního prostředí? 

V pracovním prostředí je největší rozdíl kulturní přístup. Což je možná specifikum české republiky, takový ten postkomunistický model, kdy se na vše hodně spěchá, všechno se dělá (ne ukvapeně), ale prostě rychle. Zatímco ve Francii, ale i jinde v západní Evropě je ten rytmus pomalejší.

Je to něco, co bychom dokázali přenést aspoň v nějaké míře do našeho českého prostředí? Jaké kroky by k tomu mohly vést?

To jsou společenské nebo spíše sociální změny, které potřebují hodně času. Než se to k nám přenese, tak to bude spíš generační změna.

Celý podcast si můžete poslechnout na Spotify – De Facto FSV UK