Blog FSV UK

Štítek: IKSŽ FSV UK

Un/finished vernisáž

Výstava Un/finished: Vernisáž nedokončených fotoprojektů studentů Filipa Lába

Ve čtvrtek 21. října byla na Hollaru zahájena výstava Un/finished. V rámci té se představili fotografové, kteří na svých projektech pracovali s nedávno zesnulým pedagogem, docentem Filipem Lábem. Vystavené fotoprojekty si můžete prohlédnout v budově na Hollaru do konce roku.

Vystavené fotografie jsou nedokončenými projekty bývalých studentů Filipa Lába. „Když jsem telefonovala spolužačce, že právě čtu na internetu, že zemřel Filip Láb, řekla: „Ale to není možný, já mu přece ještě dlužím fotky.“ Na rozlučce u fakulty zmínilo i několik dalších lidí, že to mají stejně. Ještě ten večer jsme se s kamarádem a spolužákem Jiřím Krejčíkem, se kterým za sebou máme už několik autorských počinů, rozhodli, že se pokusíme tyhle nedokončené soubory shromáždit, vystavit je a dokončit je alespoň tímhle způsobem. Oba jsme měli potřebu udělat něco, cokoliv, v situaci, se kterou se nic udělat nedá,“ říká jedna z organizátorek výstavy Marie König Dudziaková.

„Vystavili jsme příspěvky od všech, kteří nám je poslali, protože každý měl vlastní příběh s Filipem Lábem a tuhle pestrost jsme chtěli ukázat. Výstava je pokusem dokončit něco nedokončitelného. A taky ukázat na výpovědích vystavujících, co doopravdy znamená, kdy se o někom v jedné větě shrne, že byl nezapomenutelný a výjimečný pedagog a člověk,“ říká Marie.

V rámci vernisáže se představilo 22 fotografů: Ondřej Bambas, Anežka Fenclová, Karolína Fialová, Hana Grohová, Aneta Hamerníková, Zuzana Jarolímková, Marie König Dudziaková, Tereza Kopelentová, Eliška Krátká, David Krkoška, Alžběta Medková, Anna Mikolandová. Zdenka Milotová, Martina Moudrá, Nikol Mudrová, Tomáš Pacovský, Dominik Patzner, Barbora Součková, Anna Strejcová, Kateřina Syslová, Veronika Šmausová, Kristýna Zvelebilová.

„Identita je vlastně strašný bordel

V rámci vernisáže jsme mluvili i se samotnými studenty-vystavovateli. Jak vnímají své fotoprojekty?

„Můj fotoprojekt je portrétem. Mě zajímalo širší téma identity a vybral jsem si identitu, která je svým způsobem dvakrát vyčleněna z mainstreamu. Hrdinou mých fotek je Quang, Čech vietnamského původu, který je zároveň gay. Vzhledem k tomu, že jsme to dělali za času koronaviru, tak jsme se snažili najít způsob, jak fotografovat bezpečně. Chtěl jsem aby tam byl i pohled člověka, který tu zkušenost reálně prožívá. My jsme se tedy rozhodli kombinovat fotografické techniky, Quang si třeba fotografoval svůj vlastní deník na jednorázový foťáky, já jsem zároveň jeho fotil na zrcadlovku a dávali jsme to dohromady. Je tam několik vizuálních strategií, jsou tam černobílý, barevný, analogový, digitální fotky, je to mix různých přístupů, je to metafora k tomu, jak je náročný utvářet si vlastní identitu. Ta identita je vlastně strašný bordel. I ta kniha je strašný vizuální bordel,“ říká o svém fotoprojektu student Tomáš Pacovský.

Foto: Tomáš Pacovský

Fotokniha je Tomášovou praktickou bakalářskou prací. „Vznikla pod vedením Filipa Lába. Bez jeho pomoci by to nikdy nevzniklo, to šlo nad rámec žurnalistický fotky, která je základem učení na této škole. Ono to šlo mnohem dál, a s tím mi pomohl Filip Láb, protože on funguje na pomezí mezi výtvarnou, dokumentární, žurnalistickou fotkou. Teda… fungoval. Bohužel.“

Foto: Tomáš Pacovský

Své fotografie vystavuje i Anna Mikolandová. „Moje fotokniha vznikla minulý semestr v rámci fotodílen s panem docentem Lábem. Souhrnné téma pro nás všechny byla identita, což pro nás byl opravdu oříšek. Jak si všichni myslíme, že se známe, tak to tak vlastně vůbec není. Ty hodiny a tvoření fotoknihy se pro nás všechny stalo obrovskou zkouškou, že jsme vlastně hledali kdo jsme, cesty, jakým způsobem nás samotné reprezentovat. Nejzákladnější bylo na fotografiích zachytit nás samotné, a to je i hlavní koncept mojí fotoknihy.“

Foto: Anna Mikolnadová

„Já jsem fotografovala hodně věcí na mobilní telefon, což byla věc, kterou pan Filip Láb podporoval a pro mě osobně to byla cesta, jak do těch fotografií dostat víc samu sebe. Když držím v ruce profesionální fotoaparát, tak mám takový pocit, že ty fotografie jsou hezké, ale nemám k nim takový cit, jako k těm, které fotím telefonem, který mám neustále u sebe. Můžu zachycovat i věci, které bych se zrcadlovkou zachytit nedokázala. To se ukazuje i na mojí fotoknize, která je celá osobní a citlivá,“ dodává Anna.

Foto: Anna Mikolandová

„Filip Láb znamenal pro studenty spřízněnou duši“

Celý večer byl památkou na Filipa Lába. O jeho roli a vlivu na vystavující fotografy jsme se také ptali.

„Byl to člověk, díky kterému jsem objevil svoji vášeň pro fotku, kterou jsem si myslel, že jsem ztratil. Byl to člověk, díky kterému jsem přežil kovid. My jsme občas nekonzultovali ani fotky, my jsme konzultovali stav a naše rozpoložení v kovidovým světě. To byly opravdu terapeutický sezení,“ vzpomíná student Tomáš Pacovský

Já si troufám říct, že Filip Láb byl pro mě, nejen v rámci studií, ale i v rámci posledních let mého života stěžejní osobností, která mi vždycky dodávala odvahu naplno vyjádřit svůj názor a svoje pocity. Semináře s Filipem Lábem byly bezpečné prostředí, kdy se člověk cítil opravdu přijatý – nejen ním, ale i celou tou skupinou, která tam byla. Ta atmosféra, kterou dokázal vytvořit, byla opravdu pečující,“ říká studentka Anna Mikolandová.

„Mně Filip Láb učaroval laskavostí a důvěrou, jako v nás měl. Tu důvěru jste prostě nechtěli zklamat. Hodiny s Filipem nebyla žádná power game – já jsem pedagog, vy studenti a splňte zadání. Nechal nás zkoušet věci sami za sebe. Zajímalo ho PROČ, ne jenom JAK. Zajímali jsme ho my. A nás zajímalo, jak to vidí on,“ vypráví o docentu Lábovi Marie König Dudziaková.

„Řekl bych, že Filip v první řadě znamenal pro studenty něco jako spřízněnou duši. Nejen kantora, ale i parťáka. Člověka, co se zajímá nejen o vaši práci, ale i o vaši osobnost. Asi není náhoda, že skupiny, které se scházely na jeho fotodílnách a seminářích, spolu dodnes kamarádí i tvoří,“ dodává další z organizátorů výstavy Jiří Krejčík.


Tereza Klabíková Rábová: Je důležité, abychom normu jazyka neměnili tak strašně rychle.

Vážené posluchačky, vážení posluchači, posloucháte podcast De Facto, podcast Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Dnes si budeme povídat s Terezou Klabíkovou Rábovou, která na Fakultě sociálních věd vyučuje na katedře Marketingové komunikace a public relations. Paní doktorko, vítejte.

Hezký den.

Po delší době začal akademický rok, kdy konečně máme zase studenty na chodbách, v posluchárnách, v učebnách, jaký je to pocit?

Za mě je to skvělý pocit, moc ráda vás všechny opět vidím fyzicky, ale je pravda, že tím, jak jsme byli všichni zvyklí být doma, v té izolaci, tak to pro mě byl nezvyk oproti tomu, když jsme sem chodili třeba během prázdnin, tak jsme tady pracovali v klidu a nikdo tady na těch chodbách nebyl a najednou se to zalidnilo. I pro nás to byl takový mentální skok, ale v zásadě samé pozitivní pocity, mám pocit, že studenti jsou skutečně rádi, že jsou tady s námi i spolu navzájem, takže za mě jenom dobře.

Je něco, co si z té online výuky takzvaně přenášíte i do toho nového akademického roku, myslím, že to určitě bylo náročné, ale přece jen, je něco, co je na tom pozitivního?

Nechci říct únavu, protože to bylo skutečně náročné. Ale vždycky se říká, že krize je i příležitostí, všichni jsme se ze dne na den naučili mnoho dalších způsobů komunikace a ovládání mnoha dalších platforem, organizaci času, práci na dálku, dejme tomu i psychologickou práci, zjistit, jak na tom člověk je a snažit se ho rozhýbat pomocí prostředků, které k tomu máte. Nejsem úplně největším zastáncem pouze online výuky, myslím, ale na druhou stranu bych ani nezavrhovala nějakou hybridní formu, se kterou už umíme pracovat. Takže ani veskrze negativní, ani veskrze pozitivní zkušenost za mě.

Vy jste vystudovala češtinu a francouzštinu jako učitelství, potom máte malý doktorát z češtiny taky na Pedagogické fakultě a následně velký doktorát na mediálních studiích, tady na FSV. Kudy vedla ta cesta z Pedagogické fakulty až sem?

Mě nejdřív chytly ty jazyky, a to už na gymnáziu, takže jsem se odklonila od možná očekávané kariéry biologické a chtěla jsem dál pokračovat a při studiích mě ještě více zaujala čeština jako jazyk, protože jsem vždycky měla sklony vidět skrz texty a vnímat to, co se kolem nás píše a mluví. Protože jsem chtěla pokračovat dál a chtěla jsem se dál akademicky rozvíjet a nenašla jsem na své původní alma mater příležitost, tak proto jsem šla dost konkrétně za tehdy působícím panem profesorem Krausem, který je pro mě vzdělancem klasického střihu a dal mi obrovské množství informací v souvislostech, kontextu, posunul mě k důležitým figurám toho oboru diskurzivního a logistického zkoumání, takže já jsem konkrétně na ta mediální studia šla za ním, přičemž mi i vedl dizertaci.

Vy jste na katedře Marketingové komunikace a public relations, vyučujete češtinu, vyjadřování v médiích, jazyk v médiích. Je to něco, co už jste si vysnila od studií?

Zajímavá otázka. Já myslím, že to šlo organicky a že to souvisí s tou mou inklinací k tomu jazykovému pohledu na naši vnější realitu. Asi jsem si to úplně vědomě nevysnila, ale přišlo to úplně přirozeně a nesmírně mě to baví. Pořád máme přehršel materiálu ke zkoumání, takže podle mě to byla přirozená cesta, jak se nabalovalo jedno na druhé od teorie k praxi a naopak, hledání cest a pohledů na tu naši sociální realitu prostřednictvím jazyka.

Vy se hodně vyjadřujete k současnému jazyku, který je používaný v médiích, v reklamě. Jak byste zhodnotila tu úroveň?

Obecně mám pocit, že je vždycky těžké mít nadhled, když jste uvnitř médií. Myslím si, že se hodně zrychluje změna vnímání norem, masovost, se kterou nastupují sociální média, implikují změny ve vyjadřování, protože mají určitou logiku fungování a mám pocit, že se ta spirála roztočila poměrně rychle. Je zde dost jasná tendence k deformalizaci, že všichni máme být „free“. Naším úkolem by mělo být samozřejmě to nezpochybňovat, pozorovat, vnímat, konfrontovat studenty s tím, co se děje a na druhé straně udržovat jistou kontinuitu. Máme tady toho Karla IV., který na nás shlíží. My bychom se tomu neměli bránit a neměli bychom konzervovat nějaký stav, který už není únosný, ale zároveň ještě bychom měli pořád poskytovat tu kotvu toho stávajícího, tradičního, dejme tomu i minulého jazyka a kulturních vazeb k naší tradici. To znamená, že si tady teď nemůžeme začít tykat, nemůžeme si povídat v emotikonech a jen vizuálně, ale je pořád ještě důležité, abychom ze vzdělanostních důvodů znali historii našeho jazyka, která se tedy zatím ještě píše, abychom tu normu neměnili tak strašně rychle, abychom si ještě zachovávali to tradiční a neustupovali logice nových médií, která jsou rychlá, vizuální, zkrácená, fragmentální, neformální.

Když už jste mluvila o těch normách v jazyce, tak téma, které se v poslední době taky dost řešilo, byla přípona -ová za příjmením. Jaký na to máte pohled vy?

To je „trvalka“, vyjadřujeme se k tomu dnes a denně a já naprosto nemám problém přiznat, že jsem konzervativní a vycházím z toho jazyka, že čeština je prostě flexibilní jazyk, který slova ohýbá. Vůbec se to netýká jenom toho přechylování, ale týká se to prostě všech slov v jazyce. Když si necháte to příjmení, tak vám zůstane chudinka v té větě nepřechýlené se všemi ostatními slovy přechýlenými a najednou tam tak ční a je mi ho líto. Můj pohled je tedy čistě lingvistický, není ideologický. Protože někdy ty debaty mají mimoběžné argumenty, že někdo mluví o tom, co se mu líbí, jak je to pohodlné ve světě, co mě uráží, moje preference, ale jiná je ta jazyková složka. Zatím ještě nikdo nezpochybňuje, jestli budeme říkat u stůl, nebo sedíme u stolu a je to vlastně stejný princip.

Mluvíme o deformalizaci jazyka. Jak byste zhodnotila kultivovanost předvolebních kampaní?

I tady můžeme pozorovat snahu o přiblížení k adresátovi, naladění na stejnou notu, ta možnost identifikace až možná nějaké „pitvoření“, s tím souvisí i to, že ty kampaně třeba v obsahu jazykové chyby jsou nedbaleji strukturované a mají takový neformální tón. Minimálně můžeme říct, že i tady tu tendenci k tomu uvolňování ve vyjadřování pozorujeme, ale musíme zkoumat, jestli to je funkční, adekvátní, jestli se to dá vrátit, protože když dojdeme k nějakému konsenzu, že pro relevanci těch daných témat správy státu, správy naší obce, to není důstojné, tak už to těžko půjde vzít zpátky, když ta stavidla otevřeme, tak zpátky už se nebude možné dostat. Další věc je ta, že některé marketingově orientované materiály mají tento tón, ale když se podíváte na jiné materiály, tištěné, na web a tak dále, tak už nekorespondují. Takže je tam evidentně nějaký posun, jsme uvnitř toho procesu, je neukotvený a prostě se děje. Můžeme ho pozorovat, interpretovat, komentovat, můžeme dávat doporučení, ale to jazykové společenství si stejně žije dost živelně, organicky.

Opustila bych teď na chvíli jazyk český a zaměřila se na jazyk francouzský, jak jsem již zmínila, tak na magisterském studiu jste studovala francouzštinu jako učitelství. Jaký vztah máte k Francii?

Vřelý, veskrze vřelý i se vším, co to implikuje, asociace Eiffelovy věže versus sociální problémy, všechno. Mám nadmíru ráda francouzskou literaturu, snažím se ji pořád ještě stíhat číst, i tu současnou. Někdy se věnuji i jiným aspektům, třeba maturitním expertízám ve francouzském jazyce, nebo konzultacím, překladům a tak dále, takže se k tomu dostávám i během profesního života a ráda bych, aby mě to nepustilo, abych to pořád udržela.

Vy máte tři malé děti a s tím mateřstvím se vám povedlo skloubit akademickou kariéru. Jak? Máte nějaký univerzální recept, tipy, doporučení?

Mám postřeh, že akademická půda je podle mě v podstatě ideálním prostředí, kde si udržet tu práci, to mentální zaměstnání a zároveň stihnout rodinu. Mám zkušenosti i z korporátu a už bych neměnila. Zároveň mám pocit, že tím, jak to prostředí může být flexibilní a tu práci si můžete do jisté míry odsunout na tehdy, kdy potřebujete, tak je to prostě úplně ideální. Teď jsme si s kolegyní zrovna říkaly, jak ta práce je vlastně prima, delegovaná a prestižní, ale také implikuje jistou míru zodpovědnosti, bádáte, ale musíte něco odevzdávat. A doporučení rozhodně mám – škrtat to, co není nezbytné a šetřit se, protože dříve či později člověk zjistí, že všechno do toho života prostě nenacpe, takže rozhodně doporučuji všem, které tu cestu nastoupí, pečujte o sebe. Není to poučka z koučovacích knih, ale je to fakt realita.

Posluchači to nevidí, ale vám zpoza rukávu vykukují tetování plná květin i různých slov. Vypadá to, že je to vaše vášeň, protože máte skoro plné obě ruce.

Stalo se to, je to taková věc, která mě v životě potkala a myslím si, že to patří k nějaké cestě k sobě samé, že i po těch dětech jsem potřebovala další ultimátní zážitek. Úplně jenom pro mě, zároveň to přece jen není nic, co bychom tady měli my Evropané, domorodé národy to praktikují už staletí, tisíciletí a už tomu rozumím, proč to má ten rituální, očistný, symbolický rozměr. Já se nepovažuji za nejstatečnější prototyp, co se týče fyzické bolesti, ale i to tam patřilo, takže to byla nějaká cesta k pochopení sebe samé a já jsem o tom uvažovala už dlouho a ten čas prostě uzrál. Zároveň jsem potkala zajímavé lidi, jsou to veskrze ženy a dívky, takže to je zajímavé z hlediska té subkultury nebo komunity, protože jsem se setkala s osobami, které bych v životě jinak minula. Tedy nejen ten cíl, ale i ta setkání sama o sobě jsou velice zajímavou zkušeností a doopravdy mě to baví, je to ochutnávka jiných světů. Samozřejmě se mi to i líbí, to je legitimní a zároveň ta asociace, že to máte z vězení, už je asi pryč. Píší se o tom knihy, je to téma, máme tady kolegy z Filozofické fakulty, kteří se tomu věnují etnograficky, vznikají populárně naučné knihy. Dá se říct, že podnikám etnografický výzkum na vlastní kůži. Bála jsem se textů, protože jsem v tomto ohledu dost opatrná, tím, jak všechno vidím skrz texty, tak jsem si je šetřila. Ale pak jsem došla k tomu, jak říká jedna z těch tatérek „je to jen kůže, nic víc a nic míň“. Přijde mi to i zajímavé to pak dát k té akademičnosti a myslím si, že se to vtipně potkává, že se to nemusí vylučovat, že nejsem vyvrhel, že jsem pořád ještě seriózní osoba, ale prostě jsem pomalovaná.

Než jsme začaly tento rozhovor, vy sama jste to pojmenovala „Jazyková krajina“, tak pokud vám to nevadí, mohla byste odhalit tu symboliku za těmi tetováními, jestli některá konkrétní se vztahují ke vzpomínkám, k lidem?

To je dobrá otázka, která mi pomáhá v tom, říct úplně otevřeně, že to symboliku vůbec mít nemusí, že cokoliv, co je váš motiv, je legitimní, že to nemusí mít symboly, počty a cestu. Je úplně v pořádku přijít a intuitivně něco udělat. Ale mám třeba obrázek od své dcery, takže ten je dost symbolický, mám květiny, které mám celoživotně ráda, mám okýnko, mám nějaké texty, mám čáry, všehochuť. Ničeho nelituji, patří to tam, je to zkušenost a mám to takhle ráda.

Kolik bychom jich napočítali na vašem těle?

No, asi už přes desítku a pravda je, že to jsem tomu nevěřila, ale je to návykové.

A za jakou dobu jste těch deset zhruba posbírala?

Dva roky, kamarádi si dělali legraci, že když skončí karanténa, že mě nepoznají, ale zas až tak to není, není to závislost, ale je to radost. Je to jiný přístup k sobě i k tělu a vlastně i k vnější realitě. Na jedné straně jste seriózní a zvládáte tu seriózní roli a na druhé straně jste prostě svá a ty věci tolik neřešíte.

Já když jsem vás tady potkala na chodbě před pár týdny, tak jsem si říkala – ta studentka má pěkná tetování, protože jsem vám neviděla do tváře a nepoznala jsem vás.

To je milé, tak třeba možná i ta deformalizace probíhá i tímto způsobem a vůbec to není žádný kalkul. Myslím si, že ty věci by měly vycházet z každého z nás, že to nemá být podle někoho a musíte si k tomu dojít.

Všimla jsem si na vašich sociálních sítích, že hodně běháte. Tak – kolik?

Zdráhám se říct čísla, protože si nechci na sebe ušít další bič povinnosti, ale já jsem na jedné straně takový intuitivní typ a mám ráda interpretaci textu, kvalitativní přístup, aby ten materiál na nás hovořil a my ho poslouchali, ale na druhé straně jsem dost strukturovaná třeba v některých číslech a mám tendenci se dívat do aplikace kolik, za jak dlouho, srovnávat se a nechci to. Tudíž se nyní přeučuji, abych to měla opravdu jen pro klid, prázdno v hlavě, pro radost z toho pohybu. I když ty aplikace a technologická lákadla evidentně jsou, samozřejmě sleduji někoho, kdo běhá hodně a dobře, ale samozřejmě mám své možnosti, své limity a nechci tomu propadnout ve smyslu závislosti nebo povinnosti, ale chci to mít jako radost. Pravda je, že během té karantény mě to asi zachránilo a spoustu dalších lidí. Rozumím tomu, proč lidé běhají, protože to tu hlavu čistí, ty hormony opravdu fungují a běh mohu doporučit.

Chápu to tedy správně, že pro vás to není úplně fyzická aktivita, fyzické vybití té energie, ale spíš ta duševní očista.

To rozhodně jo. Vidíte, řekla jsem to intuitivně jako první, ale samozřejmě ta fyzická náročnost je velmi příjemná, jde to ruku v ruce, je to prostě „čistička“.

My už se pomalu blížíme ke konci tohoto rozhovoru. Vy na mě působíte jako velmi pozitivní člověk plný motivace i příjemné energie. Existuje něco, co byste ráda vzkázat studentům do nového akademického roku. Jak to všechno zase ve zdraví přežít?

Že se na ně osobně velice těším, ať ještě užívají slunce, protože je úplně krásně, tak ať to do sebe nasají a zachovají si tu energii, kterou teď nashromáždili, tu sociální potřebnost, ale i tu touhu po vědění, protože bychom měli být tady tržiště informací a vědomostí, tak aby si to zkusili zachovat, tu motivaci, tu chuť a těšíme se na společné potkávání.

Paní doktorko, moc vám děkuji, že jste byla hostem dnešního dílu podcastu De Facto, děkuji a na shledanou.

Mějte se hezky, na shledanou.


Filip Láb: Absolvovat Erasmus Mundus Master’s in Journalism Media and Globalisation se vyrovná studiu dvou magisterských programů naráz

Institut komunikačních studií FSV UK je novým členem konsorcia programu Journalism, Media and Globalisation, a to díky úspěchu v letošním kole schvalování žádostí o získání podpory v mezinárodním programu společného magisterského studia Erasmus Mundus Joint Master Degrees (2019). Jak probíhá studium tohoto programu, jaké jsou jeho přednosti a benefity, které jeho absolvování přináší, vysvětluje garant programu, vedoucí katedry žurnalistiky IKSŽ FSV UK, Filip Láb.

FSV UK se čerstvě zapojila do programu Erasmus Mundus Media and Globalisation.  Jistě máte z tohoto úspěchu radost.

Je to tak, Erasmus Mundus Master’s in Journalism Media and Globalisation je už letitým tradičním programem v oblasti mediálních a komunikačních studií, který funguje od roku 2005. Proto mám velkou radost, že se Fakultě sociálních věd, konkrétně našemu institutu podařilo do něj zapojit a získat financování na další období 2020-2025. V současné chvíli se nám přihlašují první uchazeči a chystáme první kolo přijímacího řízení pro studenty, kteří k nám příští podzim přijedou ze zahraničí.

Jaká je struktura samotného studia?

První rok magisterského studia absolvují studenti u koordinátora programu v Dánsku, na Univerzitě v Aarhusu a na Danish School of Media and Journalism. Zde se jim dostane obecného základu. Pro druhý rok studia si zvolí následně jednu ze specializací, které mohou v rámci různých universit studovat dle širokého výběru zaměření. V letošním roce jsme museli snížit jejich nabídku vzhledem k nejisté situaci kolem brexitu, protože dvě partnerské univerzity se nacházejí na území Velké Británie. Pro letošní rok tedy nabízíme specializaci na Univerzitě v Amsterdamu a specializaci zde na Fakultě sociálních věd. Stále je tedy z čeho vybírat.

V čem je tento program Erasmus Mundus unikátní?

Kromě už zmíněné velké tradice, kterou program má, je unikátní v možnostech, které nabízí. Vedle klasických partnerů, máme ještě tzv. non-degree partnery, tj. partnerské univerzity, kam mohou studenti v průběhu prvního roku odjet na kratší stáž. Jsou mezi nimi zajímavé a prestižní univerzity, např. univerzita v kalifornském Berkeley, Katolická univerzita v Chile nebo University of Technology Sydney. V praxi to tedy vypadá tak, že studenti přijedou studovat do Aarhusu a k tomu mají možnost během prvního roku studia odskočit si na stáž třeba na to Berkeley, aniž by museli absolvovat znovu přijímací řízení, což je fantastická příležitost, kterou mnoho programů nenabízí.

Z jakých specializací mohou studenti vybírat?

Specializace zde na FSV UK se zaměřuje na média v posttotalitní společnosti. V rámci ní se zaměřujeme na zkoumání transformačních procesů od totality směrem k demokracii, tedy jakým způsobem probíhají, jaký vliv mají na mediální krajinu a jaké z nich vyplývají důsledky pro svobodu médií v dané zemi. Program všechny tyto jevy sice ilustruje pochopitelně na dění ve středoevropském prostoru, ale je postaven tak, že má univerzální přesah. Tedy aby například i student z Latinské Ameriky si ze studia dokázal odnést obecný poznatek, co sebou tyto transformační procesy nesou, jaká jsou tam rizika atd.

A specializace na Univerzitě v Amsterdamu?

Jde o specializaci Politics & Communication. V ní se studenti soustředí na klíčové otázky dnešní doby, jako jsou evropská integrace, změna klimatu, vzestup populismu a volební polarizace, a to z pohledu žurnalistiky. Pozornost se tu věnuje také otázce legitimity novinářského povolání, otázce fake news a také novým formám v novinářské profesi, např. datové žurnalistice. Studenti v rámci toho druhého, specializačního roku absolvují mnoho stáží a exkurzí – v minulosti navštívili mj. Evropskou komisi, nevládní organizace v Bruselu, výstavu World Press Photo, Nizozemský institut mezinárodních vztahů (Clingendael) a Mezinárodní trestní soud (ICC).

Jaké jsou vlastně nároky přijímacího řízení?

Hlavní je požadavek na znalost anglického jazyka, testy z něj promíjíme pouze v případě, že uchazeči absolvovali celé předchozí bakalářské studium v angličtině. Důraz je rovněž kladen na bohatou žurnalistickou praxi. Chceme, aby k nám studenti přicházeli už s nějakými zkušenostmi z oboru, ať už je to práce pro média, ale třeba také pro státní správu, soukromý nebo neziskový sektor v oblasti komunikace.

Jaký budou mít absolventi titul?

Program je zakončen magisterským titulem, a to v obou specializacích, tedy jak z Univerzity v Aarhusu, tak i z Fakulty sociálních věd.

Jaké jsou hlavní benefity absolvování programu Erasmus Mundus Media and Globalisation?

Obecnou výhodou join a double degree programů je to, že máte mnohem pestřejší studijní zkušenost z několika vysokých škol. Navíc konkrétně v tomto programu se kombinují jedny z nejprestižnějších výukových a akademických pracovišť, která v rámci oborů médií a komunikace fungují. Dá se bez nadsázky říci, že absolvování tohoto programu se vyrovná vystudování dvou magisterských studií zároveň. Pokud tedy toužíte po studiu, které vám dá kromě kvalitního vzdělání i velkou praktickou zkušenost ze zahraničí, je tento program tou správnou volbou.

Děkuji vám za rozhovor.

Rozhovor ze dne 11. 12. 2019 vedl Jakub Říman


Foto osobnosti Jakuba Končelíka

Jakub Končelík: V současné společnosti patří naši absolventi k těm nejcennějším z cenných

Na FSV UK jste prošel vývojem od studenta až po děkana. Jak dlouho zde vlastně působíte?

Na Fakultu sociálních věd jsem nastoupil v roce 1994. Na Hollaru jsem už krásných 26 let a dá se tak říct, že jsem s fakultou prošel skoro celým jejím vývojem.

Co se vám vybaví, když se vrátíte na samý začátek svého působení zde?

Celá fakulta byla tehdy namačkaná tady na Hollaru, byť nějaké místnosti jsme měli ještě po trase odsud do Celetné. Opravdu to tady tenkrát žilo – vzpomínám si, že chodby byly permanentně přeplněné. Dneska je už docela bizarní si představit, že v každém rohu budovy sídlil nějaký z institutů, které mají nyní samostatná patra nebo budovy. Například v té rohové kanceláři, kde nyní sídlí katedra marketingové komunikace a PR, tak tam byl prakticky celý IKSŽ. Nebo v rohu, kde máme dnes sekretariát a kde je i má kancelář, tak tam sídlil celý Institut ekonomických studií. Je ovšem třeba také dodat, že studentů tehdy bylo o poznání méně než dnes.

Chtěl jste vždycky studovat žurnalistiku?

Kdepak! Já jsem chtěl původně studovat historii. Takže o přijímačkách jsem se snažil primárně o historii, souběžně s tím jsem si dal přihlášku i na práva a na třetím místě byla žurnalistika. Na práva jsem se nedostal o bod, na historii o dva body a na žurnalistiku jako jedinou jsem se dostal. Za rok jsem se dostal obor historie na Filozofické fakultě a také na obor geografie na Přírodovědecké fakultě. Do roku 2000 jsem to všechno souběžně studoval, takže mám nahlédnuto i do jiných vědních oborů. Jedinou dokončenou mám ale nakonec jen Fakultu sociálních věd, té jsem tím pádem skutečně věrný (smích).

A věrný jste zůstal i v rámci své profese. Proč jste se rozhodl zůstat v akademické sféře?

On to byl takový zásah osudu, že jsem si u paní docentky Köpplové vybral pro svou bakalářskou práci téma „Novináři v roce 1968“, kterému jsem úplně propadl. V polovině 90. let, kdy jsem práci psal, to bylo téma zcela nezpracované, byl jsem vlastně jeden z prvních, kdo se mu u nás začal systematicky věnovat. Přišlo mi pak přirozené, že jsem v něm pokračoval v rámci magisterské a následně i doktorské práce.

Jste i členem rady Ústavu pro studium totalitních režimů, dá se říci, že dějiny komunistické totality jsou vaše celoživotní téma?

V podstatě ano. Ač je dnes v této oblasti mnoho jiných badatelů, kteří už došli mnohem dále než já, pořád jde o oblast, která mě ohromně zajímá. Události roku 1968 jsou vlastně takovou laboratoří, ve které můžeme sledovat, jak se autoritativní režim prudce změní a po půl roce se opět navrací do původního stavu. Na tom se dá mnoho ukázat. Totalizace společnosti prostřednictvím konkrétních kroků je na tom opravdu dobře viditelná. Snažím se na tom ukázat i nějaké obecné principy, které můžeme aplikovat na soudobé společenské procesy.

Tím se dostáváme do současnosti. Co vidíte jako největší změnu oproti situaci před rokem 1989 v oblasti médií?

Až do konce 80. let platilo, že centrálně řízená média jsou prakticky jediným zdrojem informací, který je volně k dispozici veřejnosti. Vedle toho existovala neoficiální média, ke kterým byl poměrně omezený přístup a pak to, čemu se už za protektorátu říkalo šeptanda. To byl relativně uzavřený komunikační model, do kterého se celkem obtížně vstupuje, zatímco v současné době žijeme ve velmi otevřeném módu, kdy tradiční média umírají, protože část konzumentů jim přestala věřit, například vlivem změny vlastníka.

A lidem také často stačí konzumace obsahu sociálních sítí…

Ano, vznikají paralelní komunikační kanály, nejen na sociálních sítích, ale i různé alternativní zpravodajské platformy, které velmi silně podporují všechny ty pokusy o alternativní výklad světa a konspirační teorie. Navíc se v současnosti nacházíme v situaci, kdy profesionální mediální obsah často vytváří jedinec, který je erudovaný přibližně podobně jak onen konspirátor na webu, což zpětně oslabuje důvěru v tradiční média. Celé se to pak cyklí do tvaru, který je dost nešťastný.

Jak hodnotíte současnou situaci kolem epidemie z hlediska médií?   

Myslím si, že mediální pokrytí celé společenské situace bylo nepochybně dostačující, o tématu se hovořilo prakticky všude. Zároveň však platí i trend, který vidíme v posledních letech, a to, že média ztrácejí pozici názorového vůdce. Nevím, zda je možné toto klást za vinu samotným novinářům, myslím si, že je to dané celkovým oslabením důvěry v tradiční mediální výstupy.

Co mohla podle vás média dělat během současné krize jinak?

Myslím si, že novináři by měli vládě a jejím komunikačním dovednostem vystavovat účet mnohem častěji, než se to dělo doposavad. Od samého počátku této krize se měla média více dotazovat na vládní strategii, na to kam směřujeme. V tomto novináři dle mého názoru pravidelně a dlouhodobě selhávají. Je ovšem otázka, zda existuje vůbec poptávka na straně jejich publika.

Vidíte tedy nějakou prioritu, klíčovou schopnost, ke které by měli být vedeni budoucí novináři zde na fakultě?

V současnosti se ztrácí to, co jsme po novinářích chtěli prakticky od okamžiku, kdy se média konstituovala do podoby takové, jakou dnes známe. Aby se stali tím úvodním filtrem, tím, kdo je schopný informaci posoudit a ověřit. Tak, aby byla vhodná pro další distribuci a aby byla pro veřejnost důvěryhodná tak, že už by nebylo nutné ji dále ověřovat. Toto je dovednost, ke které jsme budoucí novináře zde na fakultě vedli, a jsem rád, že v tom vytrváváme i nadále.

A jak zvládáte toto složité období u vás na institutu?

Jsem přesvědčený, že jsme se na nastálou situaci adaptovali mimořádně úspěšně a dokázali jsme prakticky ze dne na den převést výuku do online podoby. Tam, kde jsme identifikovali nějaká slabá místa, a to i díky zpětné vazbě od našich studentů v rámci pravidelného hodnocení výuky, jsme zapracovali na nápravě a myslím, že nyní již vše zvládáme na sto procent. Navíc si myslím, že nastalá situace urychlila vývoj našeho institutu. 

Jakým způsobem?

Když to vezmu pozitivně, tak loňský rok byl pro nás přelomový v tom, že jsme se na institutu ohromně posunuli v míře využívání moderních výukových technologií. Využití online prostoru ve vyučovacím procesu jsme v omezené míře zkoušeli už před epidemií, ovšem nyní jsme byli donuceni přejít do onlinu zcela masově a to pozitivum, které v tom vidím, je, že se k tomuto stylu práce dostali i kolegové, kteří by se k němu za normálních okolností neodhodlali. A kteří navíc zjistili, že jim to i jde.

Co plánujete v nejbližších měsících?

Tak priority jsou jasné – přežít. Musíme dostát všem povinnostem tak, abychom tuto situaci překonali a zachovali kvalitu výuky, kterou nabízíme, což se nyní daří na výbornou.

A jaké jsou vaše dlouhodobé plány, na co se mohou vaši studenti a zaměstnanci těšit?

Rád bych posílil internacionalizaci institutu. Dlouhodobě se snažím posílit mobilitu našich akademiků a studentů. Uplynulý rok byl v tomto ohledu velmi úspěšný – cestovat do partnerských pracovišť začali i kolegové, kteří dříve tyto cesty nevyužívali. V tuto chvíli máme na institutu čtyři zahraniční akademiky, mým cílem do budoucna je posílit celý náš tým ještě o dva. Mým snem je postavit silný tým složený ze zahraničních odborníků, který se bude věnovat problematice mediálního vzdělávání, což je podle mého názoru klíčová oblast, k jejímuž rozvoji by měl náš institut přispívat.

Kdo jiný než univerzita by měl ukazovat nedostatky a aktuální potřeby v úrovni mediální kultury a vzdělávání? Jsem přesvědčen, že toto je náš úkol a na jeho plnění by se měli velkou měrou podílet akademičtí pracovníci zakotvení mimo oblast českého akademického prostředí, kteří toto téma sledují z širšího pohledu a mají přehled o stavu mediální výchovy v ostatních zemích.

Blížíme se pomalu k závěru našeho povídání. V loňském roce oslavila naše fakulta třicet let své existence. Jaká je podle vás úloha společenských věd v soudobé společnosti?

To, co obecně nabízejí humanitní a společenskovědní obory a co se v současnosti hluboce podceňuje, je schopnost adaptace a porozumění společenským procesům. Lékař nebo inženýr, kteří jsou specialisty ve svých oborech, mají relativně úzce vymezené pole působnosti a musí si poměrně složitě hledat cesty pro chápání společnosti a dění v ní. Hluboce věřím tomu, že bez společenskovědního vzdělávání by naše společnost velmi záhy skončila špatně, a že máme-li být schopni udržet si vše dobré, co naše civilizace vyprodukovala během mnoha staletí svého vývoje, tak potřebujeme skupinu vzdělaných a moudrých, kteří dokáží vždy v pravý čas vystoupit a varovat – v situacích majících potenciál vést společnost špatným směrem.

Jak mohou v tomto směru přispět absolventi Institutu komunikačních studií a žurnalistiky?

U nás na institutu vzděláváme mezi těmi, kteří rozumí společenským procesům, elitu – odborníky se vzděláním na úrovni srovnatelné s mezinárodními standardy, kteří jsou zároveň vybaveni dovednostmi nutnými k profesnímu růstu v povoláních navázaných na práci s informacemi.

V současné společnosti, kde média zasahují prakticky do každé oblasti lidské existence, patří naši absolventi k těm nejcennějším z cenných. Pokud bychom selhali my, pak v konečném důsledku hrozí, že selže společnost jako celek. Jsem ale optimista a věřím, že jsme to právě my, kteří to nedopustí.

Děkuji vám za rozhovor a přeji, ať se i nadále daří!

Rozhovor ze dne 15. 2. 2021 vedl Jakub Říman.