Ve čtvrtek 21. října byla na Hollaru zahájena výstava Un/finished. V rámci té se představili fotografové, kteří na svých projektech pracovali s nedávno zesnulým pedagogem, docentem Filipem Lábem. Vystavené fotoprojekty si můžete prohlédnout v budově na Hollaru do konce roku.
Vystavené fotografie jsou nedokončenými projekty bývalých studentů Filipa Lába. „Když jsem telefonovala spolužačce, že právě čtu na internetu, že zemřel Filip Láb, řekla: „Ale to není možný, já mu přece ještě dlužím fotky.“ Na rozlučce u fakulty zmínilo i několik dalších lidí, že to mají stejně. Ještě ten večer jsme se s kamarádem a spolužákem Jiřím Krejčíkem, se kterým za sebou máme už několik autorských počinů, rozhodli, že se pokusíme tyhle nedokončené soubory shromáždit, vystavit je a dokončit je alespoň tímhle způsobem. Oba jsme měli potřebu udělat něco, cokoliv, v situaci, se kterou se nic udělat nedá,“ říká jedna z organizátorek výstavy Marie König Dudziaková.
„Vystavili jsme příspěvky od všech, kteří nám je poslali, protože každý měl vlastní příběh s Filipem Lábem a tuhle pestrost jsme chtěli ukázat. Výstava je pokusem dokončit něco nedokončitelného. A taky ukázat na výpovědích vystavujících, co doopravdy znamená, kdy se o někom v jedné větě shrne, že byl nezapomenutelný a výjimečný pedagog a člověk,“ říká Marie.
V rámci vernisáže se představilo 22 fotografů: Ondřej Bambas, Anežka Fenclová, Karolína Fialová, Hana Grohová, Aneta Hamerníková, Zuzana Jarolímková, Marie König Dudziaková, Tereza Kopelentová, Eliška Krátká, David Krkoška, Alžběta Medková, Anna Mikolandová. Zdenka Milotová, Martina Moudrá, Nikol Mudrová, Tomáš Pacovský, Dominik Patzner, Barbora Součková, Anna Strejcová, Kateřina Syslová, Veronika Šmausová, Kristýna Zvelebilová.
„Identita je vlastně strašný bordel“
V rámci vernisáže jsme mluvili i se samotnými studenty-vystavovateli. Jak vnímají své fotoprojekty?
„Můj fotoprojekt je portrétem. Mě zajímalo širší téma identity a vybral jsem si identitu, která je svým způsobem dvakrát vyčleněna z mainstreamu. Hrdinou mých fotek je Quang, Čech vietnamského původu, který je zároveň gay. Vzhledem k tomu, že jsme to dělali za času koronaviru, tak jsme se snažili najít způsob, jak fotografovat bezpečně. Chtěl jsem aby tam byl i pohled člověka, který tu zkušenost reálně prožívá. My jsme se tedy rozhodli kombinovat fotografické techniky, Quang si třeba fotografoval svůj vlastní deník na jednorázový foťáky, já jsem zároveň jeho fotil na zrcadlovku a dávali jsme to dohromady. Je tam několik vizuálních strategií, jsou tam černobílý, barevný, analogový, digitální fotky, je to mix různých přístupů, je to metafora k tomu, jak je náročný utvářet si vlastní identitu. Ta identita je vlastně strašný bordel. I ta kniha je strašný vizuální bordel,“ říká o svém fotoprojektu student Tomáš Pacovský.
Fotokniha je Tomášovou praktickou bakalářskou prací. „Vznikla pod vedením Filipa Lába. Bez jeho pomoci by to nikdy nevzniklo, to šlo nad rámec žurnalistický fotky, která je základem učení na této škole. Ono to šlo mnohem dál, a s tím mi pomohl Filip Láb, protože on funguje na pomezí mezi výtvarnou, dokumentární, žurnalistickou fotkou. Teda… fungoval. Bohužel.“
Své fotografie vystavuje i Anna Mikolandová. „Moje fotokniha vznikla minulý semestr v rámci fotodílen s panem docentem Lábem. Souhrnné téma pro nás všechny byla identita, což pro nás byl opravdu oříšek. Jak si všichni myslíme, že se známe, tak to tak vlastně vůbec není. Ty hodiny a tvoření fotoknihy se pro nás všechny stalo obrovskou zkouškou, že jsme vlastně hledali kdo jsme, cesty, jakým způsobem nás samotné reprezentovat. Nejzákladnější bylo na fotografiích zachytit nás samotné, a to je i hlavní koncept mojí fotoknihy.“
„Já jsem fotografovala hodně věcí na mobilní telefon, což byla věc, kterou pan Filip Láb podporoval a pro mě osobně to byla cesta, jak do těch fotografií dostat víc samu sebe. Když držím v ruce profesionální fotoaparát, tak mám takový pocit, že ty fotografie jsou hezké, ale nemám k nim takový cit, jako k těm, které fotím telefonem, který mám neustále u sebe. Můžu zachycovat i věci, které bych se zrcadlovkou zachytit nedokázala. To se ukazuje i na mojí fotoknize, která je celá osobní a citlivá,“ dodává Anna.
„Filip Láb znamenal pro studenty spřízněnou duši“
Celý večer byl památkou na Filipa Lába. O jeho roli a vlivu na vystavující fotografy jsme se také ptali.
„Byl to člověk, díky kterému jsem objevil svoji vášeň pro fotku, kterou jsem si myslel, že jsem ztratil. Byl to člověk, díky kterému jsem přežil kovid. My jsme občas nekonzultovali ani fotky, my jsme konzultovali stav a naše rozpoložení v kovidovým světě. To byly opravdu terapeutický sezení,“ vzpomíná student Tomáš Pacovský
Já si troufám říct, že Filip Láb byl pro mě, nejen v rámci studií, ale i v rámci posledních let mého života stěžejní osobností, která mi vždycky dodávala odvahu naplno vyjádřit svůj názor a svoje pocity. Semináře s Filipem Lábem byly bezpečné prostředí, kdy se člověk cítil opravdu přijatý – nejen ním, ale i celou tou skupinou, která tam byla. Ta atmosféra, kterou dokázal vytvořit, byla opravdu pečující,“ říká studentka Anna Mikolandová.
„Mně Filip Láb učaroval laskavostí a důvěrou, jako v nás měl. Tu důvěru jste prostě nechtěli zklamat. Hodiny s Filipem nebyla žádná power game – já jsem pedagog, vy studenti a splňte zadání. Nechal nás zkoušet věci sami za sebe. Zajímalo ho PROČ, ne jenom JAK. Zajímali jsme ho my. A nás zajímalo, jak to vidí on,“ vypráví o docentu Lábovi Marie König Dudziaková.
„Řekl bych, že Filip v první řadě znamenal pro studenty něco jako spřízněnou duši. Nejen kantora, ale i parťáka. Člověka, co se zajímá nejen o vaši práci, ale i o vaši osobnost. Asi není náhoda, že skupiny, které se scházely na jeho fotodílnách a seminářích, spolu dodnes kamarádí i tvoří,“ dodává další z organizátorů výstavy Jiří Krejčík.