Blog FSV UK

Rubrika: Rozhovory s absolventy FSV UK

Tereza Smužová: Cílem Česko-německých studií je porozumět Německu, pro to člověk nepotřebuje perfektní jazyk, ale znalost kontextu.

Vážené posluchačky, vážení posluchači, pouštíte si další díl podcastu De Facto, podcastu Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Před námi je opět rozhovor s úspěšným absolventem, kterým je tentokrát Tereza Smužová. Tereza vystudovala bakalářský program Česko-německá studia a následně magisterský program Německá a rakouská studia, byla na stáži v Bundestagu, pracovala u Evropské komise a k tomu je ještě úspěšnou absolventkou právnické fakulty. Své alma mater je tedy věrná stále, což dokládá i fakt, že pracuje na rektorátu Univerzity Karlovy a my si i o tom budeme následující půlhodinu povídat. Vítejte Terezo v našem podcastu.

Ahoj a moc děkuji za pozvání.

Česko-německá studia, Německá a rakouská studia, kde se vzala ta vazba na němčinu, německy hovořící země?

To je strašně dlouhá historie a vlastně nebylo to vůbec moje rozhodnutí. Když jsem chodila na základku do druhé třídy, tak moji rodiče mě poslali na jazykovku a rozhodli, že první cizí jazyk se budu učit německy a až potom anglicky, což si myslím, že je docela netradiční v dnešní době, většina lidí začíná tou angličtinou. Já jsem pak pokračovala na gympl, kde byla rozšířená výuka němčiny. Pro mě bylo přirozené, že jsem s tím chtěla pokračovat a hledala jsem studijní programy, který by tomu odpovídaly. Nechtěla jsem jít na klasickou germanistiku, abych se zabývala jen jazykem, a proto mi přišlo, že Česko-německá studia budou praktičtější, protože nejsou zaměřené na jazyk. Ten jazyk je spíše vnímaný jako nástroj nebo prostředek, ale tím hlavním tématem je Německo, německy mluvící země, jejich politika, hospodářství, dějiny. Takže je to dlouhá historie a člověk si často neuvědomuje, jak malé rozhodnutí někdy může ovlivnit v podstatě skoro celý život.

A pro ta studia bylo potřeba získat nějaký jazykový certifikát?

Přijímací zkoušky byly z němčiny a SCIA, klasický studijní obecný předpoklady. Nějakým způsobem němčina hrála roli, byli spolužáci, co byli rodilí mluvčí nebo byli bilingvní, ale měli jsme i spolužáky, kteří se to učili jako většina z nás, na gymplu, na základce. Nějaká úroveň němčiny určitě byla potřeba, protože některé předměty byly v němčině a potom jsme všichni odjeli na rok do Regensburgu, kde probíhala druhá část toho programu.

Jaké to bylo, když konkurenty byli právě ti rodilí mluvčí, byla to výhoda ve finále?

Nevím, jestli výhoda, ale německá komunita v Praze je relativně silná a spousta mých spolužáku měla třeba jednoho rodiče Němce, nebo měli prarodiče Němce. Asi bylo přirozený, že pak hledali nějaký studijní program, který měl k Německu blízko. Zároveň tam byl ten rok v Německu, to bylo taky velké lákadlo. Ale pokud se vrátím k tomu jazyku, tak určitě ze začátku byl člověk trošku nesvůj, mezi takovými lidmi mluvit německy. My jsme měli i nějaké německé vyučující, samozřejmě ta jejich němčina byla mnohem lepší, než moje němčina, ale myslím, že časem jsme si na to zvykli a určitě nám nikdo nedával nějak sežrat, že neumíme perfektně německy, protože to ani není cílem toho programu. Cílem je porozumět Německu, pro to člověk nepotřebuje perfektní jazyk, ale spíš znalost toho kontextu.

A rozumíš teď Německu, můžeš to říct, že až tam tě to studium dovedlo?

Myslím si, že poslední dobou trošku ztrácím ten kontakt, protože už se Německem tolik nezabývám, ale snažím se to držet. Teď jsem poslouchala podcast Jakuba Eberleho a Vladimíra Handla k volbám do Německého spolkového sněmu a o tom, kdo má být dalším německým kancléřem nebo kancléřkou a snažím se to trošku udržet, ale určitě už to není takové, jako když jsem to dělala každý den.

Ty jsi v Německu i Rakousku vlastně chvíli žila. Máš tam nějaké oblíbené místo, město?

Já jsem v Německu žila několikrát. Poprvé už na střední škole, kdy jsem byla půl roku v Německu ve Flensburgu, což je asi pět minut od hranic s Dánskem, úplně na severu a tam jsem žila v německé rodině a chodila jsem s Němci na německý gympl a to byla taková moje první velká zkušenost. Pak, jak už jsem zmiňovala, jsem byla rok v Regensburgu, to bylo klasický studium a nebyla jsem teda na Erasmu, ale byla jsem podpořená z Česko-německého fondu budoucnosti, což je další možnost, jak získat stipendium na zahraniční pobyt. A pak jsem byla ještě pět měsíců na stáži v Berlíně v Bundestagu, takže měla jsem tři úplně různé části Německa. Ty spolkové země jsou hodně odlišné, nejenom tím jazykem, ale i kulturou a životním stylem, takže nejdřív jsem měla takovou tu severskou německou náturu, kde polovina lidí byla úplně blonďatá a hráli házenou a jmenovali se Jensen a Svensen a jejich rodiče byli třeba Dánové nebo pracovali v Dánsku, bydlela jsem u moře, takže jiné podnebí, jiné klimatický podmínky. Pak jsem měla to Bavorsko, kde jsou ty preclíky, pivo.

A dirndl tedy nemáš?

Nemám, ale někteří moji spolužáci mají dirndl anebo kluci lederhosen. A pak jsem byla v Berlíně, což je úžasný multikulturní město, kde historie na vás dýchá úplně z každého rohu a ta směsice lidí, co jsem tam potkala, to bylo něco tak strašně rozmanitého, že to byl zase úplně jiný zážitek. Abych to shrnula, každá ta zkušenost byla úplně jiná a je super, že jsem měla příležitost vidět Německo z úplně jiných úhlů a jsem moc ráda, že jsem tu možnost měla.

Když už teda jsme v tom Německu, tak já bych navázala na tu stáž v Bundestagu, v Berlíně, pět měsíců, jak se tam člověk dostane a co to bylo za práci?

Jmenuje se to Mezinárodní stipendijní program a přímo to pořádá Bundestag, Německý spolkový sněm a spočívá to v tom, že asi 120 mladých lidí z celého světa přijede do Bundestagu a každý dostane přiděleného poslance a pro toho pak pracuje asi tři měsíce a ten zbylý čas tráví ta skupina pohromadě, prochází různými školeními, workshopy, různé výjezdy. Jsou to dvě takový části, jedna je ta samotná práce v kanceláři, kdy jste něco jako asistent poslance, pomáháte mu s denní agendou. A druhá část je spíš společensko-politické vzdělávání, kdy ta skupina je hodně různorodá, jsou to lidi z Východní Evropy, Asie, Jižní Ameriky.

My jsme se předtím bavily o tom jazyce, umím si představit, že ve škole jsou ještě benevolentní, ale co v tom spolkovém sněmu, přeci jenom práce u poslance, tam už by ten jazyk měl být, dá se říci, perfektní, v mých představách. Ptám se právě jaká je realita.

Ti poslanci si jsou vědomi toho, že ti stipendisti jsou cizinci a že nemusí mít úplně perfektní němčinu. Byli tam lidi, kteří mluvili na úrovni rodilých mluvčí, třeba i studovali už dlouho v Německu. Ale byli i lidi ze zemí, kde ta němčina nemá takovou tradici a potom měli samozřejmě nižší úroveň. Nicméně, co mě hodně překvapilo bylo, že i ta skupina, i když jsme nebyli v práci, tak mezi sebou se všichni bavili německy a musím říct, že i Američani ze Spojených států mluvili německy a ne anglicky, ani když se bavili s lidmi z Francie nebo z úplně jiných zemí. Všichni tam přijeli právě kvůli tomu Německu a dozvědět se něco o těch lidech. A kdybych měla říct nějaký svůj osobní zážitek, tak jsem třeba připravovala nějaké dopisy pro tu poslankyni, která je pak posílala, ale vždycky to po mně někdo četl, takže ty pády a podobně, tak to po mě opravili a i ta poslankyně všechno četla, než to podepsala.

Ty jsi říkala, že jsi měla poslankyni. A jsou to poslanci, poslankyně z celého toho politického spektra, nebo tam převažuje třeba nějaká strana? Respektive u koho jsi byla ty?

Ten poměr stran zastoupených v stipendiu by měl přibližně odpovídat poměru stran zastoupených v Bundestagu. Takže čím větší je ta skupina poslanců v Bundestagu, tak tím víc stipendistů dostane přiděleno. Zastoupeny jsou všechny strany, což představuje určitě výzvu. Když vybíráme nové stipendisty nebo děláme propagační akce, tak se nás ptají „no, ale co když skončím u komunistů“, nebo „co když skončím u AFD“ a vlastně nejde to zaručit. Každý si tam může dát svoje preference, jak tematicky, tak politicky nebo ideologicky, ale tím že musí být zastoupeny všechny strany, tak to nejde zaručit, že se člověk dostane tam kam chce. Nicméně drtivá většina lidí chce být u těch velkých stran CDU-CSU, SPD, někdy docela dost i u Zelených. Jednou přišel jeden můj slovenský kolega z prvního srazu Die Linke a byl naprosto zhrozený, že se tam oslovují soudruhu a soudružko, tak on říkál,že to je hrozné a že tam nechce být, ale myslím si, že člověk zase zažije něco úplně jiného a vidí tu politiku z úplně jiného náhledu a může to být cenný zase z jiných důvodů. Nebo ty menší strany často mívají víc času na ty stážisty a víc se jim věnují než třeba ti poslanci z těch velkých stran.

A ty jsi měla z jaké strany poslankyni?

Moje poslankyně byla z CDU, z dolního Saska od Hannoveru a byla náměstkyně na Ministerstvu pro zemědělství a výživu a musím říct, že to byla velmi hezká zkušenost v tom, že i takhle relativně vysoko postavená poslankyně byla velmi pracovitá, velmi milá a že to zaměstnání brala jako poslání a všechno měla načtené. Jeden z mých hodně specifických zážitků, které ráda vyprávím, je, že součástí té stáže je vždycky výlet do volebního obvodu za který kandidují ti poslanci a tady ta poslankyně říkala, proč bych si platila nějaký hotel, že můžu bydlet u ní doma. Takže já jsem bydlela v pokoji jejího syna, který tam teda nebyl, to jenom chci zdůraznit a večer jsem tam seděla s nimi, s ní a jejím manželem na gauči a koukali jsme se na fotbal a člověk vidí, že to jsou úplně normální lidi a že se s manželem se rádi špičkujou a řeší, jestli se jejich syn má přihlásit na tuhle vysokou, nebo někam jinam a bylo to pro mě strašně hezký vidět, že sice působí velmi profesionálně a velmi svědomitě v té práci, ale za ní je úplně normální člověk.

Ty jsi pracovala i v Senátu, v českém Senátu. Je tam nějaký rozdíl mezi českým parlamentem a tím německým parlamentem?

Ty zkušenosti byly hodně rozdílné v tom, že v Senátu jsem pracovala v administrativním, odborném zázemí, takže jsem nebyla příliš v kanceláři někoho konkrétního, ale pracovala jsem na oddělení Evropské Unie. Tam chodily různé materiály, který přicházely z Evropské Unie a já jsem je připravovala pro senátory, různé shrnutí, nebo i nějaké analytické materiály. Takže to byla úplně jiná zkušenost a nemůžu říct, že bych se přímo setkala s nějakým senátorem a věděla bych, jak pracuje, takže to asi nemůžu vůbec srovnat.

A jak si se vůbec do toho Senátu, tady v tom případě tedy českého Senátu, dostala? Berme tedy, že jsme podcast primárně pro uchazeče o studium, nebo pro lidi, které zajímá studium na Fakultě sociálních věd, tak jak se člověk k takhle zajímavým stážím dostane?

Do Senátu jsem se dostala přes kontakt z Institutu mezinárodních studií (IMS). Člověk, který v té době vedl to oddělení, byl absolventem IMS a řekl mi o té stáži, tak jsem se na ni přihlásila. Určitě to je o kontaktech, do Bundestagu jsem se přihlásila, protože tam přede mnou byli moji spolužáci, třeba z vyšších ročníku a i kvůli tomu, že naši vyučující nám to doporučovali. Dostala jsem doporučující dopisy od dvou vyučujících, od Tomáše Nigrina a Vladimíra Handla, takže i díky tomu jsem se tam dostala.

V tvém životopise je i Evropská komise, taky jsi zmiňovala ty evropské záležitosti u Senátu, tak jak ještě k tomu Evropská komise?

Když jsem se vrátila z Berlína, tak jsem si chvilku říkala, že už nikam nepojedu, že už budu jenom doma, ale pak přece jenom mě lákala stáž ještě v Bruselu. Tak jsem se přihlásila Bluebook, tak se jmenuje ta stáž u Evropské komise a tam je hodně nízká pravděpodobnost, že se tam člověk dostane, protože je tam velká konkurence, takže jsem si říkala, no tak to zkusím. Někdy v noci jsem vyplnila formulář, ráno jsem si to přečetla a odeslala a byla jsem tedy hodně překvapená, že mě vybrali. Vždycky mě zajímala Evropská unie, to bylo super, že jsem mohla jet do Bruselu a být v té Evropské unii a vidět, jak to funguje na vlastní oči.

Vzhledem tomu, co jsem teď všechno slyšela, mě napadá další otázka. Jak se stane, že je člověk takhle aktivní a úspěšný?

Určitě je to tím prostředím na IMS, kde všichni okolo mě měli super zajímavé stáže a všichni byli strašně aktivní a pořád jezdili někam do zahraničí, takže určitě je to i tím prostředím, které mě motivovalo.

Doteď bylo vše o Německu a teď najednou Rektorát Univerzity Karlovy v Praze. Snoubí se tam nějak ta zkušenost z Německa, nebo jaká je ta momentální pozice na rektorátu? Protože ty jsi k tomu ještě právník.

Určitě to souvisí a myslím si, že to zase odhaluje kousek toho pozadí, který třeba často není vidět, ale je strašně důležitý. Já jsem se k práci na rektorátu dostala přes svého školitele z FSV, Tomáše Nigrina, který byl předsedou Akademického senátu Univerzity Karlovy a hledal tajemníky, asistenty a podobně. A já jsem se na jeho doporučení přihlásila a dostala se tam. Původně jsem začínala jako taková pomocná síla v Akademickém senátu a v mezičase jsem byla na těch stážích a postupně jsem se dostala na pozici právničky a od té doby mi různě přibývaly další a další projekty a začala jsem pracovat i na jiných věcech, než na těch ryze právních. Myslím si, že to je i z důvodu, že jsem znala dvě fakulty, které jsem vystudovala. A taky jsem měla zkušenost z akademické samosprávy na fakultě. Já jsem byla v senátu Fakulty sociálních věd a v disciplinární komisi Fakulty sociálních věd, takže jsem trošku znala ty procesy, jak to funguje a možná díky tomu jsem líp rozuměla těm věcem na rektorátu, protože je často vnímán jako že stojí trošku vedle, trošku mimo a nerozumí tomu, co se děje na těch fakultách. I díky tomu, že jsem prošla tou samosprávou a znala jsem se s některými lidmi, kteří tím taky prošli, tak jsem tomu třeba líp rozuměla nebo jsem si to dokázala líp představit s jakými problémy bojují na těch fakultách a co řeší.

A mohla bys zmínit nějaký příklad? Pro mě je to teď hodně takové abstraktní.

Jedním z projektů, kterým se věnuju, je projekt HR Award, tady se jedná o Evropskou strategii pro zlepšení pracovních podmínek pro vědkyně a vědce na univerzitách a výzkumných institucích. My máme Evropskou chartu, podle které se snažíme vylepšovat naše procesy, aby právě odpovídaly více těm evropským standardům, aby třeba zahraniční zájemci věděli, když k nám půjdou pracovat, že tady máme svobodu výzkumu, že máme nastavené transparentní kritéria, kariérní postup a odměňování. Takže třeba v tomhle případě je to něco, co je řízený centrálně, z toho rektorátu, ale ta vlastní práce, kdy mají být naplňovány ty principy, to se děje na těch fakultách.

Jak si tedy čeští vědci v porovnání s těmi okolními zeměmi stojí? Řekla bych, že například doktorandi, budeme-li je počítat mezi vědce, si stěžují, že třeba ve srovnání s Německem, dostávají menší peníze.

Určitě jedno z těch hlavních kritérií je mzda a peníze, to je něco, kde nedokážeme tomu západu konkurovat. Na druhou stranu Česká republika má co nabídnout. To, jak tady žijeme, jakou máme životní úroveň a jak je tady bezpečné prostředí a vlastně do určité míry klid, jak tady funguje veřejná doprava a celkově Praha, to může být velké lákadlo. A druhá věc, co můžeme nabídnout, jsou třeba naše výzkumné infrastruktury, máme výborně vybaveny laboratoře a skvělé přístroje a zařízení, které jsme mohli nakoupit z evropských peněz, díky tomu, že jsme ty „zaostalejší země“, takže jsme měli víc peněz z těch strukturálních fondů než západ. Co si myslím, že nám ještě trochu pokulhává, je to, že se neumíme prodat, neumíme Českou republiku, naše univerzity a naše výzkumné organizace prodat tak, abychom dělali takový ten employer branding, abychom sem přilákali třeba ty uchazeče.

A máš ještě nějaký kariérní sen nebo cíl? Kde se vidí Tereza Smužová za pět let?

Já bych si hrozně přála, aby se univerzita posouvala tím správným směrem, abychom se přibližovali těm kvalitním univerzitám, abychom se zlepšovali v tom, že budeme mít víc zahraničních uchazečů o studium, i víc zahraničních vědců a akademiků, abychom se zkrátka přiblížili těm nejlepším univerzitám a budu ráda, když se na tom nějakým způsobem budu moct podílet a třeba propojovat ty zahraniční univerzity a Univerzitu Karlovu. Ale nemůžu říct, že bych měla třeba nějaké postavení v žebříčku, které bych chtěla, aby Univerzita Karlova dosáhla, to si myslím, že na to jsem malý pán, abych tohle to zařídila.

Mockrát děkuju za rozhovor, Tereza Smužová.

Děkuju moc za pozvání.


Podcast Defacto Tejkalová a Marhánková

Jaroslava Hasmanová Marhánková: Současná generace LGBT seniorů jsou lidi, kteří prožili část života v době, kdy se o těchto tématech nemluvilo.

Dobrý den, posloucháte De Facto, podcast Fakulty sociálních věd, dnes s Alicí Němcovou Tejkalovou a Jaroslavou Hasmanovou Marhánkovou z Katedry sociologie. 

Dobrý den.

My se potkáváme uprostřed léta. Jak se máte, doktorko?

Letně. Dobře, odpočatě. 

Po tom semestru, v podstatě celém roce, roce a půl, který máme za sebou v distanční výuce, těšíte se na to, že by podzim mohl být jiný?

No já se nejenom těším, ale věřím a doufám, že bude jiný. A určitě se těším, že se zase uvidíme všichni fyzicky. 

Naučila jste se něco z toho distančního studia pro sebe, co funguje se studenty? 

Já musím sobecky říct, že to byla taková na jednu stranu skvělá zkušenost, nemám pocit, že to byly ztracený měsíce. Mám pocit, že jsme se naučili všichni hodně nových věcí, které se podaří potom využít i v té prezenční výuce. Takže já trošku sobecky na to vzpomínám i jako na dobrou zkušenost, i když bych se k ní nechtěla vracet.

Vy máte za sebou zkušenosti z různých jiných škol. Jaká byla ta vaše cesta k nám na FSV? 

Oklikou, protože jsem jedno své magisterské studium absolvovala na Fakultě humanitních studií a pak jsem působila v Plzni dlouhou dobu. Poté jsem se vrátila zase na Katedru genderových studií a nakonec jsem zakotvila tady na sociologii. Takže to byla taková okružní jízda, včetně i nějakého kratšího působení v Brně, kde jsem studovala na doktorském studiu. Já jsem vlastně objela tu republiku a vrátila se zpátky na alma mater.

Našla jste si už kolegy, se kterými se vám dobře spolupracuje? Plánujete třeba nějaké nové projekty? 

Určitě. Jednak tedy musím říct, že tady mám kolegyni i z Plzně, Emu Hrešanovou. To je kolegyně, se kterou spolupracuji dlouhodobě. A jinak na katedře sociologie je docela silný proud lidí, kteří se věnují sociologii, medicíně a zdravotnictví, což je taky jeden z mých dlouhodobých zájmů, takže máme už společné projekty a myslím si, že ta spolupráce je tam výborná. 

Vy se věnujete tématu stárnutí v souvislosti s LGBT, mohla byste nám přiblížit právě to, co děláte?

V těch mých různých tématech je vždycky spojující linka, což je většinou zájem o tělo a gender i v tématech, které se týkají stárnutí. A přes to téma stárnutí jsem se dostala i k tomu tématu LGBT+ lidí. A především jak prožívá současná generace seniorů LGBT své stárnutí a jak i ten coming out přichází v různých fází života. Protože já jsem se dostala ne přes LGBT téma k LGBT seniorům, ale přes seniory k LGBT seniorům. A spolupracuji s ministerstvem práce a sociálních věcí, které otevírá to téma třeba v kontextu sociálních služeb a jak vlastně pracovat s LGBT+ klienty. Co mě hodně zajímalo bylo to, jak ty různé aspekty naší identity, ať je to genderová identita, když se díváme třeba na stárnutí žen nebo sexuální identita, když se díváme na LGBT+ lidi. Jak vlastně ovlivňují tu zkušenost stárnutí a mně osobně přijde, že to téma LGBT+ seniorů je jako lakmusový papírek, který umožňuje zvýznamňovat jaká je ta zkušenost stárnutí různá, jak my často mluvíme o Seniorech s velkým „S“, jako kdyby v nějakých šedesáti nebo pětašedesáti člověk udělal takovou metamorfózu. Jako kdybychom byli nějací motýli, že jsme chvilku ty housenky a pak najednou se nějak zakuklíme a najednou vyleze nějaké nový živočišný druh – ten motýl. A to je jako senior. My trošku tušíme, že má něco společného s tou housenkou, ale myslíme si, že to je něco úplně jiného ten motýl.

Mě zaujalo, když jsem si četla některé rozhovory s vámi, to, že třeba do domova seniorů odcházejí dvě lesby společně spíš jako kamarádky, chtějí spolu tedy bydlet v jednom pokoji, ale vlastně mají problém říct, že jsou lesby a že chtějí takhle žít spolu. Je ta adaptace naší společnosti, a právě třeba sociálních služeb, už lepší než dřív v tom přístupu právě k tomuhle typu seniorů? 

Myslím, že určitě. Vlastně i když jsme dělali výzkum s poskytovateli sociálních služeb, tak my žijeme v relativně liberální společnosti. Třeba sektor sociálních služeb není tak navázaný na náboženské organizace a tak dále, čili je tam trošku větší míra liberálního přístupu než třeba v některých jiných státech i na západě od našich hranic. Ale je tam třeba ta obava z reakce ostatních klientů a klientek a je potřeba taky zdůraznit, že současná generace LGBT seniorů jsou lidi, kteří prožili značnou část života v době, kdy se o těchto tématech nemluvilo. Ale když se vrátím k tomu výzkumu, co jsme dělali s poskytovateli, tak tam řada lidí byla zaskočená a překvapená tou samotnou ideou, že tady jsou LGBT senioři. Což zase mě vrací k tomu, jak moc je to takový lakmusový papírek i pro pochopení toho, jak se vůbec společnost staví ke starším lidem. 

Třeba moji rodiče, kterým je přes 60 let, tak táta je úplně v pohodě s označením senior a moje máma takové označení nesnáší. Jaké je to s lidmi, se kterými se potkáváte vy? 

Já myslím, že starší lidé s tím nemají problém, ale samozřejmě tyhle kategorie jsou vždycky kategoriemi, které s lehkostí aplikujeme na ty druhé. Já si v téhle souvislosti vždycky vzpomenu na projev našeho premiéra v době kovidové krize, kde on se ve svých pětašedesáti letech říká: „babičky, dědečkové, jste naši“. Což je na jednu stranu hezké, ale na druhou stranu ho pronáší vrstevních těch babiček a dědečků, který se ale tváří, že do té skupiny nepatří, a to si myslím, že je symptomatické pro většinu z nás. Že pokud ta kategorie má nějaký pejorativní nádech, tak jsme radši, když ji můžeme aplikovat na ty druhé.

Česká populace stárne, mluví se o tom, že třeba časem budou i problémy s tím, jestli vyplácet důchody, v jaké výši a tak podobně. Jaké nás čeká stáří? Naši generaci? 

No, to uvidíme. Asi jiné než tu generaci současnou. Ať už ekonomicky, ale i společensky, protože i dneska vidíme, jak roste počet starších lidí v populaci, tak se mění i společenská nálada. Jak už jsem mluvila o těch představách aktivního stárnutí a tahle idea prostě jde ruku v ruce s tím stárnutím populace, kdy najednou vidíme snahy přeznačit to období života, protože si ta společnost v uvozovkách nemůže dovolit žít v té představě, že to stáří je období pasivity a nějaké neaktivity ve všech různých směrech. A vidíme i ve veřejné politice, že s tím, jak roste počet seniorů, tak roste i apel na aktivní stáří. Tedy v tomhle ohledu generace současných seniorů žije v jiných představách o stáří, než to byly generace mých prarodičů a praprarodičů a je otázka v jakých představách o stáří budeme žít my a naše děti. Jestli vůbec instituce důchodů bude fungovat tak, jak funguje dnes. Nebo jestli se bude předpokládat, že se budeme pohybovat na trhu práce až do smrti, v uvozovkách.

Možná budeme i jinak nahlížet na generaci našich rodičů, protože se občas setkávám s tím, že se na mě obrací ať už kamarádky nebo známí a říkají: „Nám ale rodiče hlídají málo, oni jezdí na ty dovolené a chtějí si užít život a je to úplně jiné. Babička, ta mě hlídala daleko víc“. Tak možná se na ty naše rodiče budeme taky časem koukat tolerantněji, že mají dovolenou a všechno další, co většinou nebylo spojené s babičkami Boženy Němcové, která byla prostě na Starém bělidle a tak jsme si je představovali. 

No babičce Boženy Němcové bylo padesát, to dneska bychom se taky takhle nepředstavili padesátiletou ženu na Bělidle. Ale dobře poukazujete i na takové to protichůdné očekávání, které my máme, zvlášť teda v české společnosti, kde ten imperativ těch aktivních prarodičů je velice silný, i třeba v tom evropským srovnání. V tomhle ohledu představa aktivního stárnutí je hrozně omezená, protože je spojená s nějakými aktivitami. Že když jdete za peníze někomu uklidit byt, tak jste aktivní, ale když si doma uklízíte svůj vlastní, ale jinak jste doma, tak to vlastně aktivní stárnutí už tak není. Stejně tak když jdete ven se učit angličtinu do kurzu pro seniory, tak jste aktivní, když sedíte doma u televize, tak to jako úplně aktivní nevnímáme. Čili to, co je aktivní označení, je vlastně strašně selektivní a samozřejmě to odráží i nějaké normy určité společenský skupiny, takže já bych na to byla trošku opatrná, o čem mluvíme jako o aktivitě. Třeba to prarodičovství je určitě aktivní stárnutí par excelence. 

Vy jste právě prarodičovství věnovala taky jeden ze svých výzkumů, proto jsem i tohle téma vznesla. Jací jsou současní čeští prarodiče, respektive prarodiče v době toho výzkumu?

Jsou relativně aktivní, to znamená, že máme obrovské množství prarodičů, kteří hlídají děti každý týden a aspoň nějakou část dne bez přítomnosti rodičů. To je ta nejintenzivnější péče, kterou můžou prarodiče věnovat. Čili i v tom evropském srovnání, my jsme spíš mezi tou aktivní částí prarodičů. Samozřejmě to má různé dynamiky, tam záleží na tom, jak blízko ti prarodiče bydlí, to nejvíce ovlivňuje aktivní zapojení prarodičů. A věk prarodičů, tedy čím jsou mladší, tím jsou aktivněji zapojeni a ženy hlídají častěji než muži, nepřekvapivě. Jedna ze studií ukazovala, jak třeba i současné trendy, co se týče partnerského, rodinného chování, ovlivňují zapojení prarodičů. Když se prarodiče rozvedou, tak organizátorky té péče jsou babičky, to znamená, že rozvedení dědečkové jsou často stejně aktivními prarodiči jako ti, co žijí v manželství. Ale jsou aktivními prarodiči více ve vztahu k dětem té nové partnerky, to znamená, že ženy jsou ty, které vtahují svoje nové partnery do péče o svoje vnoučata. I ta dynamika partnerských vztahů a sešívaných rodin se promítá do těch vzorců prarodičovství. 

Právě v souvislosti s tím, že ženy se dožívají vyššího věku než muži, je i poměrně velká skupina osamělých žen, starších žen, které vlastně v naší společnosti žijí. To je také jedno z témat, kterému se věnujete v souvislosti se stárnutím a genderem. Jak se žije starším samotným českým ženám?

Vdovství nebo ztráta partnera v pozdějším věku je dominantně ženská skutečnost. Ne, že by to muže nepotkávalo, ale ta pravděpodobnost, že žena bude žít na sklonku života jako vdova je nepoměrně větší než v případě mužů. Tam najdeme ženy, pro které ovdovění znamená trošku takový restart. Pokud mají ještě dostatek sil, tak to vdovství může být i nějaký pozitivní impuls, není to nutně jenom něco, co by přinášelo trauma. Ten výzkum byl ale zaměřený na specifickou skupinu seniorek, aktivních, které právě chodí do různých volnočasových center, učí se anglicky a jdou na univerzity třetího věku. To jsou často ženy, které mají za sebou zkušenost ovdovění a často to byl moment, který nastartoval chuť pouštět se do nových věcí. Protože to ovdovění, to není jen ta zkušenost, že zemře partner, ale je to často zkušenost, které předchází měsíce, roky nějaké velice intenzivní péče o partnera, což zase je ta dominantně ženská zkušenost. Ty ženy se často starají o své umírající rodiče a pak ještě se starají o své umírající partnery a pak zůstávají samy a přichází většinou jejich dcery, které přebírají tu péči. To ovdovění má často před sebou období intenzivní a psychicky náročné péče a v tomhle ohledu pro řadu žen, se kterými jsem mluvila, to byl i nějaký impuls, možnost se zase věnovat svým koníčkům. Nechci tím říct, že by ztráta partnera byla pozitivní zkušenost, ale že to může být i impuls.

V okolí kamarádek mojí babičky je poměrně jednoznačná situace, kdy potom, co umřeli partneři, se ztrácí mobilita, protože ty ženy neřídily v tomhle věku. Já si toho všímám, protože řídím ráda, navíc s tím mám spojenou i velkou nezávislost právě toho pohybu a uvědomila jsem si, jak nepříjemná situace to je. Vy jste odkázaná na to, že vás někdo musí odvézt na chalupu, kde jste to měla do té doby s partnerem ráda. Je to něco, co je trendem celkově v té starší ženské populaci?

Česká republika v tomhle ohledu nemá až takové tradiční rozdělení, aspoň co se týče těch kompetencí, ale obecně ta ztráta partnera, teď to nemusí být jen v případě žen, prostě přináší reorganizaci denní rutiny. Třeba to není jen o tom, že se nedopravíte na chalupu, ale že ji nemůžete třeba ekonomicky udržet nebo že se nechcete vracet někam, kde je to spjaté se vzpomínkami, které můžou být bolestivé. Ale tyto mobilitní problémy jsou něco, na co jsem narážela v těch rozhovorech taky. Ty ženy se zbavovaly těch chalup a chat, protože se tam nemohly dostat a proto, že to pro ně finančně ani nebylo udržitelné.

My se hodně bavíme o ženách, ale víme, že současná společnost přináší velké nároky i na muže a na jejich roli, proměňuje se nějak ta seniorská role mužů?

Já jsem se vysloveně na tu mužskou zkušenost zas až tak v těch výzkumech nezaměřovala. Ale třeba v tom projektu, který jsme měli k prarodičovství, tak jsme se věnovali mužům prarodičům. A tam mi přišlo fascinující to, jakým způsobem to prarodičovství se pro řadu mužů z té generace současných seniorů, stávalo příležitostí, jak „poprvé“ zažít nějakou péči o děti. To období, kdy jejich vlastní děti byly malé, tak de facto bylo často obdobím dost nepřítomného otcovství. Ti muži často byli na vojně nebo bylo běžné, že pracovali někde na stavbách, byli přes týden pryč. V těch rozhovorech byl hodně přítomný příběh toho, že s těmi vnoučaty často zažívali poprvé, co to je starat se o malé děti nebo s nimi trávit aktivně celý den. Což je na jednu stranu velice pozitivní a na druhou stranu je to smutné, protože to poukazuje i na nepřítomné otcovství v generaci současných starších mužů. Ukazuje to na to, jak přijatelná byla představa toho, že dobrý otec může být i otec, který není nutně přítomný fyzicky v životě dětí.

Co vás čeká teď za zajímavá témata, kterým se věnujete a plánujete je rozvíjet dál?

Pracujeme na dvou projektech. Já osobně se teď věnuju tématu demence, především strachu z demence a to, jakým způsobem obrazy Alzheimerovy nemoci ovlivňují zkušenost stárnutí a to, jak se lidi dívají na stáří. Tam já se věnuji rozhovorům s lidmi a o jejich životním stylu ve stáří a o jejich znalostech a postojích k demenci. A druhý projekt, ten je možná aktuálnější v kontextu společenských debat. To je projekt, který se věnuje váhavým postojům k očkování, ne nutně covid očkování, ale jako k očkování proti „běžným dětským nemocem“. To je velký evropský projekt, který zkoumá to, jak se rodí a vyvíjí váhavost. Ne nutně odmítání, ale taková ta váhavost ve vztahu k očkování u rodičů.

Kde berete tu pozitivní energii a to nadšení? Jak se nenechat takovými tématy semlít? Já se dlouho věnovala sportu handicapovaných a někdy jsem se setkala s osudy, které nebyly úplně příjemné. Pomáhalo mi, že jsem vlastně viděla i spoustu pozitivního. Je to stejné u toho výzkumu stárnutí demence? 

Určitě. Já se setkávám většinou s velice pozitivními seniory a seniorkami a myslím si, že tam vždycky jde najít něco pozitivního. Otevírání těch témat trošku zbavuje i toho strachu a toho ostychu vůbec o těchto věcech přemýšlet, protože když je otevřete, tak najednou zjistíte, že třeba to není taková černá díra a taková deprese. Já se snažím i psychicky to vyrovnávat, že se věnuji intenzivně pár let nějakému tématu, které je pro mě těžší, a pak se snažím otevřít téma, kde vím, že mi umožní trošku se odpoutat od těch těžších věcí. Ale řekla bych, že rozhodně to téma seniorství není téma, které by bylo depresivní, takhle ho rozhodně nevnímám. A myslím si, že čím víc se o něm mluví, tak tím menší obavy nebo míň negativních emocí ve spojitosti se stárnutím já osobně pociťuji.

Je pravda, že když se přiblížíte k tomu, čeho se bojíte nejvíc, tak zjistíte, že to není tak hrozivé, jak to vypadá. A současná generace seniorů, která je v podstatě aktivnější, než byly ty předchozí, nám dává velkou naději, takže doufám, že se všechno bude dařit dobře, jak v naší společnosti, tak ve vašemu výzkumu. Děkuji, že jste si udělala čas na De Facto, a to byl tedy další díl podcastu De Facto Fakulty sociálních věd a já se těším zase někdy na slyšenou.

Já děkuji za pozvání. Na shledanou.


Tomáš Petříček a Dominika Tollingerová

Tomáš Petříček: In the case of European policy it is necessary to perceive that it is based on different cultural and historical traditions

Dear listeners, you’ve tuned in into De Facto, a podcast of the Faculty of Social Sciences of Charles University. This episode will be about our successful graduate, namely Tomáš Petříček, who was the Minister of Foreign Affairs from October 2018 to April this year. He started his studies at the Faculty of Social Sciences in 2001 with a bachelor’s degree in political science and international relations and subsequently studied for a master’s degree, as well as a doctoral degree in international relations. During his studies, he also visited universities abroad and is returning to the Faculty of Social Sciences to teach next academic year. Doctor Petříček, welcome to Hollar.

Hello.

Having you here as a former foreign minister, I can’t help asking you about the current situation in Afghanistan. So, allow me to ask right off the bat… In your opinion, could the rapid occupation of the country by the Taliban have been avoided?

It is clear that we made some mistakes in Afghanistan and we will certainly need to analyze that, to know in the future what not to do, what to do better because after twenty years we really did not expect that the Afghan government and the Afghan security forces would actually collapse so quickly, we had supported them for so long, which not only cost a lot of money, but also, unfortunately, a lot of lives of coalition soldiers, including Czech soldiers. But I would also like to keep in mind the reason why we actually went to Afghanistan in 2001, at a time when I was actually starting my studies at the Faculty of Social Sciences and I still remember the moment I heard about the attacks in New York and Washington on 9 September… I was on the train, returning from Prague from the Faculty of Social Sciences to Rokycany – my friend called me to ask me if I knew what had happened and that it was terrible, and actually everything else drew on that, and the reason we went to Afghanistan was to stop such attacks from happening again, so that Afghanistan would not be a country, from where international terrorist organizations like Al-Qaeda, nowadays perhaps the Islamic State and other dangerous organizations of this type operate, and for twenty years this objective was successfully followed and, in fact, the agreement that the United States made with the Taliban was mainly aimed at preventing Afghanistan from again becoming a breeding ground for international terrorism.

And is that agreement credible?

In the case of any agreement, it is based on some elementary trust between the two parties and I would just like to point out that the negotiations with the Taliban were certainly not easy, they went on for many years, it was not as if some agreement that was negotiated in Doha suddenly came out of the blue, those efforts to actually communicate with the Taliban go back to previous administrations, not just to the Donald Trump administration. And, of course, there is a certain risk that the Taliban will not keep their word, that they will not actually combat the Islamic State and other extremist organizations that are present in Afghanistan, we know that they are, we met them there. But then it is also up to some coordination of a possible response, whether by NATO, the European Union, or by the wider international community, as to what to do when the Taliban do not keep their word.

So, you would say that from the perspective of what we know now the invasion 20 years ago had a purpose, which was therefore fulfilled regardless of what has happened now.

In the case of the first and main reason why we were in Afghanistan, I believe that to a large extent it was. It’s impossible to say that we failed completely. But it’s important to admit that we also defined a second objective, and that was to stabilize Afghanistan. But that second objective was perhaps not defined clearly enough, it was not said exactly what it meant that Afghanistan would be stabilized, in what situation we could leave and have a clear conscience that we had actually achieved that objective, and it is perhaps the fact that that second objective actually turned out to be much more distant than we ourselves believed that is actually what today’s critics are pointing to.

Another point that we have to discuss is your career. Can you tell our listeners the recipe for becoming a foreign minister as a graduate of the Faculty of Social Sciences?

There’s certainly no recipe for that, and in my case it was a coincidence, I was probably at the right place at the right time and well prepared, but I was interested in politics from the beginning of my studies, I was a member of the youth organization of the Social Democrats, I took part in a number of political debates, actually I was kind of moving around politics all the time, although at the same time I always wanted to be involved in foreign policy, European affairs, energy, which I was also very interested in. So it was more like a coincidence that happened at a time when I was maybe well prepared for it.

So, you didn’t have such ambitions from your studies?

I admit that while studying at the Faculty of Social Sciences, I was more tempted by diplomacy, and I also admit that later I got over diplomacy as a career of a professional diplomat. And I focused more on politics, on things around politics, and that actually led to me becoming a member of the Social Democrats and then eventually a minister.

And what discouraged you from diplomacy if I may ask.

Suddenly, the wind just blows you somewhere else, and you don’t even realize that what you originally thought might be your career might change from day to day. Well, it was probably not from day to day, but gradually and through considerations and different options I was offered, including the fact that the Faculty of Social Sciences offered me the opportunity to go abroad to study, I could actually get acquainted for the first time with European politics during my internship in the European Parliament, and so my steps were a little more directed at the European institutions, at that time.

Now we’ve actually touched base on a lot of topics that I’d like to address, but I’d like to go back to your ministerial position. What do you think were your main assets why you got into this position, what do you think was why you were appointed?

I have been involved in foreign policy for a long time, as I said, also with the Social Democrats and I contributed professionally to the party’s program discussion through our foreign commission, participated in a number of political discussions on this topic and last but not least I had the experience, with European structures, but also with the Czech politics. This combination might have actually led to the situation where the choice was made in those discussions that I would represent ČSSD in the government in this position.

You mentioned the European policy, you had the opportunity to get the feel of it, so what is the difference between the European policy, when you work in it, and ours – the domestic one. I mean, for example, in terms of some political culture, I understand that the content of the policy is different, but something that you yourself felt was different.

So European politics is a much bigger pond than Czech politics, but on the other hand, the way politics is made, what politics is, so it’s the same in the Czech Republic, in Brussels, in France, in Germany, it is a question of how to make a compromise out of often conflicting interests, come up with a proposal that will simply be acceptable to most citizens, whether those from the Czech Republic or the European Union, through their elected representatives, so the policy dynamics may be a little different, but what remains the same is the point for which we’re talking about politics. In the case of European policy, it is – of course – necessary to perceive that it is a policy that is based on different cultural, historical traditions. You have representatives of countries such as Cyprus, small states in the south, in the centre, in the north of Europe, countries that have gone through a different historical development, and this can to some extent influence how they approach certain topics. It is actually a very interesting mishmash, but it has its own interesting trends, dynamics and it is a sort of a political culture that may just be emerging.

You also mentioned that you were on Erasmus while at FSV, can you tell us where? In short, how, what was it like?

It will sound pretty boring because I was on Erasmus in Brussels.

I would say that it fits exactly into that picture.

And in fact, it somehow came together that at the time when I had the opportunity to go on Erasmus, I was also able to face some practical experience with the European institutions for the first time. Also, I briefly did an internship there at our embassy in Belgium, and these were actually some practical steps as I began to look backstage of what we often see in newspapers or on television.

And what, for example, was the agenda of the internship? Can you mention a practical specific thing?

In the case of the European institutions, it was, for example, the opportunity to participate in some negotiations, where, for example, European Parliament resolutions were negotiated under the supervision of experienced administrators and I worked in a foreign committee, so I could actually watch the outputs, which we can then read on the website. I could see how negotiations were proceeding, for example, between political factions, but it was also about preparing materials for supervisors or mentors, but also some manual things, which were not so popular yet belong to internships, so I also shredded some documents.

Speaking of those negotiations, is there any negotiation during your political career that stands out in your mind in some way, either positive or negative? Either during your internship or in the last three or four years when you were a minister. I’ll leave it up to you. We can even divide it, you can also mention two. My idea is to hear about something that you really remember, that stands out in your memory.

I have to admit that it’s quite current. In the current context, not one or a specific one has come to my mind, but a visit to Kabul to meet Czech soldiers in Kabul, for example, because suddenly you find yourself somewhere in a completely different world and even though you know you are going to a culturally different area, you still cannot count on the society working there the way we are used to it working over here. And as far as specific negotiations are concerned, of course you will remember the first experiences, such as when I first attended the Council of Foreign Ministers, so it’s actually the moment when you go there with certain nervousness, because this is the first time. It’s a bit like you have to get the feel of how it actually works, and when you’re going for the second time you already know those people. In the end, it’s in the high politics like when coming to a new team, and in fact you suddenly appear among those ministers and try to establish some normal social contact. It’s easier with someone, you make contact with someone and form not necessarily friendship, but a certain trust. Someone is a little bit more reserved, so it’s harder to break the ice. As for the unpleasant negotiations, I do not want to mention any specific ones, but these are mainly negotiations when really a lot is at stake and both parties are in it to win. And you know that in the end you have to reach a compromise, which can be unpleasant for both of you, because the expectations can be higher than what can be agreed.

And when you mentioned the meeting, for example the meeting of foreign ministers, what does it look like? How should we imagine it? You come there as you came here today, say „good morning“, sit down, pour yourself some water. Consider us to be complete outsiders.

I had the advantage that I actually attended the first meeting as deputy minister, so I could see how the meeting itself was going, so it was not about sink or swim, but the team of our permanent representation brings you there and helps you prepare for the meeting according to the latest developments, as this is usually preceded by other meetings where some details are negotiated. Along the way, you must, of course, get acquainted with all the details of the content, of the meeting. The days before, national positions are defined, for example, the Czech position of what we are actually going to defend there, you are talking about it. The meeting itself is like the icing on the cake, which is preceded by really big preparations by a team of people, experts, whether from the Ministry of Foreign Affairs or completely different departments, when it comes to the topics that have something to do with defence, security, or also the ministry of the interior. So, there is a huge amount of work already done, and in fact some things are to be fine-tuned at the meeting … The agreement is not complete, it’s supposed to be given the political weight, this is something that the ministers agree on. And as it goes from the human point of view, you suddenly come to a larger room where there are a lot of people, for the first time you actually get to know each other a bit, you introduce yourself to others.

In what language? In English?

The vast majority of those debates, especially the ones held in the corridors, take place in English, but it is good to use French, because, for example, some colleagues prefer being spoken to in French.

As for the language, how many languages do you actually speak?

My first foreign language is definitely English. I speak French, as my wife and I lived in Brussels for many years. I’m learning Spanish, but I admit, it’s sort of a Sisyphean job, there’s just not that much time left to learn foreign languages. And when it comes down to it, for example, we use a kind of a Polish-Czech lingo with Polish friends.

And where did you learn those languages?

I started learning German in elementary school, I’m from north-western Bohemia, so German was the first choice, but in high school I immediately switched to English and in fact for me it was already at school. My parents made me take some extra classes from time to time, but I have to admit that you make a big step forward in English when you suddenly meet your peers, when you go out for a beer with them. Also during student exchanges at university, one makes huge progress at once, from basic English you learned or at that time it was possible to learn in high school, if you understand, you can communicate. You reach this self-confident use of the language once you start using it practically.

I would like to touch base on the fact that you are now returning to FSV as a teacher. What led you to this?

I have taught externally at the faculty in the past at IES and IPS, it was a joint program with a lot of foreign students and I taught international political economics, which was also one of the study fields I studied abroad and basically the offer came if I did not want to share with students a little bit more practical, perhaps, view of Czech-foreign policy, Czech diplomacy and there was word for word and I am glad that from the new academic year I will teach Czech diplomacy, its genesis and main topics.

What kind of teachers did you like when you studied? What qualities, what approach of the teachers?

I’ve always enjoyed teachers who wanted some interactivity, when it wasn’t just a lecture, but instead space was given to students, and it was about the debate, that we could actually present our opinions in some way, and I believe that is something that is more and more common at Czech universities. Compared to the past, the way of teaching has changed over time, so I would also like – if I can provide a teaser – to direct the teaching the way to see what opinions students will have on the topic on the basis of reading and on the basis of discussion.

And are you preparing for it in any way? Or will you make some preparation before the beginning of the semester? Which is actually approaching …

Of course, I’m preparing for the course, but I also tried to spend some time with my family, so the ambitions were bigger and I believed that by now I would have everything done, but I still need to tie up some loose ends in the coming days and weeks.

And when you’ve mentioned it so nicely, you said earlier that you also met your wife at school, so could you give us a tip on where to meet someone at the Faculty of Social Sciences?

Well, I don’t know if the course is still taught, because it was an optional subject in Aristotelian philosophy, and it was taught by Professor Havlíček, unfortunately already deceased. So philosophy actually brought us together.

So that’s a beautiful conclusion, I think. Thank you very much for the time you have given us and good luck.

I also wish you all a nice academic year.


Tomáš Petříček: U evropské politiky je potřeba vnímat to, že vychází z různých kulturních, historických tradic.

Vážení příznivci, posloucháte podcast De Facto, podcast Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Tento díl bude o našem dalším úspěšném absolventovi, a sice o Tomáši Petříčkovi, který byl od října 2018 do letošního dubna ministrem zahraničních věcí. Na Fakultě sociálních věd začínal v roce 2001 bakalářským programem politologie a mezinárodní vztahy. Následně studoval magisterský a doktorský program mezinárodní vztahy. Při svých studiích se podíval i na zahraniční univerzity a příští akademický rok se vrací na Fakultu sociálních věd vyučovat. Pane doktore, vítám vás na Hollaru.

Hezký den.

Jako bývalého ministra zahraničí se vás nelze nezeptat na současnou situaci v Afghánistánu. Dalo se tomu rychlému obsazení země Talibánci podle Vás nějak předejít?

Je zřejmé, že jsme v Afghánistánu některé chyby udělali a určitě bude potřeba si to vyhodnotit. Už jenom kvůli tomu, abychom do budoucna věděli, co nedělat, co dělat lépe. Protože po dvaceti letech skutečně jsme asi nečekali, že takto rychle zkolabuje afghánská vláda, afghánské bezpečnostní složky, které jsme tak dlouho podporovali. To nejenom stálo nemalé finanční prostředky, ale také bohužel při tom zahynula spousta koaličních vojáků, včetně českých vojáků. Ale já bych také rád připomenul, proč jsme vlastně do Afghánistánu šli v roce 2001, v době, kdy jsem vlastně začínal studovat na Fakultě sociálních věd. Doteď si ještě pamatuji, kdy jsem slyšel o útocích v New Yorku a ve Washingtonu 9. září. To bylo ve vlaku, když jsem se vracel právě z Prahy z Fakulty sociálních věd do Rokycan. Volala mi kamarádka, jestli nevím, co se stalo a že to je hrozný a vlastně od toho se všechno další odvíjelo. A ten důvod, proč jsme do Afghánistánu šli, bylo, aby takovéto útoky se neopakovaly, aby prostě Afghánistán nebyla země, odkud operují mezinárodní teroristické organizace jako Al-Káida, v dnešní době Islámský stát a další nebezpečné organizace tohoto typu. A dvacet let se dařilo tento cíl naplňovat. Vlastně i ta dohoda, kterou Spojené státy uzavřely s Talibánem, byla zaměřena na to, aby se Afghánistán znovu nestal semeništěm mezinárodního terorismu. 

A je ta dohoda důvěryhodná?

V případě jakékoliv dohody je to na nějaké elementární důvěře mezi dvěma stranami a já bych jenom podotknul, že ta jednání s Talibánem určitě nebyla jednoduchá, táhla se řadu let. To nebylo, že by najednou z čistého nebe spadla nějaká dohoda, která byla dojednána v Dauhá. Ty snahy s Talibánem komunikovat sahají zpátky ještě do předchozích administrativ, nejenom do administrativy Donalda Trumpa. Samozřejmě je zde jisté riziko, že Talibán nebude dodržovat slovo, že skutečně nebude potírat Islámský stát a jiné extremistické organizace, které v Afghánistánu jsou. Potom je to na nějaké koordinaci případné reakce NATO, Evropské Unie, či širšího mezinárodního společenství – co udělat ve chvíli, kdy Talibán slovo nedodrží.

Takže byste řekl, že z té perspektivy, co víme teď, ta invaze před dvaceti lety měla svůj smysl, který byl naplněn bez ohledu na to, co se stalo teď.

V případě toho prvního a hlavního důvodu, proč jsme v Afghánistánu byli, tak já jsem přesvědčen, že do značné míry ano. Tam není možné říct, že bychom neuspěli úplně. Je dobré si ale přiznat, že jsme si také definovali druhý cíl, a to bylo stabilizovat Afghánistán. Ten druhý cíl ale možná nebyl dostatečně jasně definován, nebylo řečeno, co to přesně znamená, že Afghánistán bude stabilizován, v jaké situaci můžeme odejít a mít čisté svědomí, že jsme ten cíl skutečně naplnili. Právě asi na to, že ten druhý cíl byl mnohem vzdálenější, než jsme tomu sami věřili, tak na to vlastně dnešní kritici poukazují. 

Další věc, kterou musíme probrat, je vaše kariéra. Můžete našim posluchačům říct, jaký je recept stát se jako absolvent Fakulty sociálních věd ministrem zahraničních věcí?

Na to určitě neexistuje žádný recept, i v mém případě to byla souhra okolností. Člověk byl ve správné době správně připraven, na správném místě. Já jsem se o politiku zajímal od začátku studií, byl jsem členem mládežnické organizace sociální demokracie, účastnil jsem se řady politických debat. Zároveň jsem se chtěl vždy věnovat odborně zahraniční politice, evropským záležitostem, energetice, což mě také velmi bavilo. Takže to spíš byla náhoda, která se stala ve chvíli, kdy na to člověk byl dobře připraven.

Neměl jste tedy takové ambice od studia?

Přiznám se, když jsem studoval Fakultu sociálních věd, tak mě spíše lákala diplomacie. Kariéra profesionálního diplomata mě potom přešla. Spíše jsem se zaměřil právě na politiku, na věci kolem politiky a vlastně to vedlo i k tomu, že jsem se stal jak členem sociální demokracie, tak také vlastně nakonec ministrem.

A od té diplomacie vás odradilo tedy co, jestli se ještě můžu doptat.

Najednou vás prostě ten vítr prostě někam zavane a vlastně si ani neuvědomíte, že to, co původně jste myslela, že by mohla být vaše profesní dráha, tak ze dne na den se třeba změní. I jak se postupně nabízely některé možnosti včetně třeba toho, že Fakulta sociálních věd mi nabídla možnost jet studovat do zahraničí Mohl jsem se poprvé trochu seznámit s evropskou politikou na stáži v Evropském parlamentu. A tak trochu ty kroky směřovaly spíš k těm evropským institucím.

Teď jsme nakousli vlastně spoustu témat, kterým bych se ráda věnovala, ale ještě bych se vrátila k tomu ministrování. Co si myslíte, že byly ty vaše hlavní výhody, že jste se dostal na tento post?

Já jsem dlouhodobě se zahraniční politice věnoval i v sociální demokracii a odborně jsem přispíval do té programové diskuze strany prostřednictvím naší zahraniční komise, účastnil se řady politických diskusí na toto téma. V neposlední řadě jsem měl i ty zkušenosti, ať už z evropských struktur, ale z české politiky taky. Tahle kombinace vlastně vedla k tomu, že na mě padla volba, že budu zastupovat ČSSD ve vládě na tomto postu.

Zmínil jste tu evropskou politiku, měl jste tedy tu možnost k ní přičichnout. Tak jaký je tedy rozdíl mezi tou evropskou politikou a tou naší, domácí. Teď myslím třeba z hlediska nějaké politické kultury.

Evropská politika je mnohem větší rybníček, než ta česká politika, ale ono na druhou stranu, to jak se tvoří politika, to co je politika, tak to je stejné v Česku, v Bruselu, ve Francii, v Německu. Prostě je to otázka jak vlastně z různých, často protichůdných zájmů přijít s kompromisním řešením, s nějakým návrhem, který nakonec bude pro většinu občanů, ať už Česka nebo Evropské Unie, přijatelný a to prostřednictvím svých volených zástupců. Takže ta dynamika politiky může být trošku jiná, ale to kvůli čemu o politice hovoříme, tak to je pořád stejné. V případě evropské politiky, je potřeba samozřejmě vnímat to, že je to politika, která vychází z různých kulturních, historických tradic. Máte vedle sebe zástupce zemí jako je Kypr, malých států na jihu, ve středu, na severu Evropy, zemí, které si prošly jiným historickým vývojem, a to do jisté míry může ovlivňovat i to, jak třeba přistupují k některým tématům. Je to vlastně velmi zajímavý i mišmaš, který ale má svoje zajímavé trendy, dynamiku a je to taková vlastně politická kultura, která se možná teprve rodí.

Vy jste zmínil i že jste byl na Erasmu s FSV, můžete nám říct kde?

To bude znít docela nudně, protože já jsem byl na Erasmu v Bruselu.

To já bych řekla, že zapadá přesně do toho obrázku.

Se to nějak sešlo, že v době, kdy jsem měl možnost odjet na Erasmus, tak zároveň jsem mohl poprvé zažít nějakou praktickou zkušenost s evropskými institucemi. Zároveň jsem tam krátce dělal i stáž na naší ambasádě v Belgii. To byly takové praktické krůčky k tomu, kdy jsem se začal dívat za oponu toho, co často vidíme v novinách nebo v televizi.

A co bylo například náplní té stáže? Jestli můžete zmínit nějakou praktickou konkrétní věc? 

V případě evropských institucí, tak to bylo možnost se už účastnit některých jednání, kdy se třeba vyjednávaly rezoluce Evropského parlamentu už pod dozorem zkušených administrátorů. A působil jsem v rámci zahraničního výboru, tak jsem mohl sledovat, jak vznikají výstupy, které potom si můžeme přečíst na internetových stránkách. Jak probíhají jednání třeba mezi politickými frakcemi, ale také to byla otázka třeba přípravy podkladů pro supervizory nebo mentory. A také některé manuální věci, které nebyly tolik populární, ale ke stážím patří. Takže taky jsem třeba skartoval věci.

A když jste zmínil ta jednání, tak je nějaké jednání za vaši politickou kariéru, které vám utkvělo v hlavě?

Musím se přiznat, že je to asi aktuální. V současném kontextu se mi zaryla do paměti návštěva Kábulu, setkání s českými vojáky v Kábulu, protože najednou se ocitnete někde v úplně jiném světě. A co se týče konkrétních jednání, tak samozřejmě vám utkví v paměti takové ty první zkušenosti. Třeba když jsem jako první absolvoval radu ministrů zahraničích věcí, tak to je vlastně takový okamžik, kdy tam jedete i s jistou nervozitou, protože to je poprvé. Trochu si jako musíte osahat, jak to probíhá. Ale když jedete podruhé, už se s těmi lidmi znáte. Nakonec i v té vysoké politice je to jako když přijdete do nového kolektivu. I mezi těmi ministry se najednou objevíte a snažíte se navázat nějaký normální sociální kontakt. S někým je to jednodušší, s někým navážete kontakt tak, že vlastně vznikají nějaké, nechci říct přátelství, ale jistá důvěra. Někdo je třeba zase odtažitější, takže je třeba těžší prolomit ty ledy. Co se týče nepříjemných jednání, tak to nechci zmiňovat konkrétní, ale to jsou především jednání, kdy vlastně skutečně jde o hodně a obě dvě strany do toho jdou, že chtějí vyhrát. A víte, že nakonec musíte dospět ke kompromisu, který může být nepříjemný pro oba dva, protože očekávání jsou třeba větší, než je možné dojednat. 

A když jste zmínil to jednání ministrů zahraničí, tak jak to vypadá? Jak si to máme představit? Vy tam přijdete jako jste dnes přišel tady za námi, řeknete „dobrý den“, usadíte se, nalijete si vodu. Vemte si, že jsme úplní laici.

Já jsem měl tu výhodu, že jsem vlastně první jednání absolvoval ještě jako náměstek ministra, takže jsem mohl vidět, jak samo jednání probíhá, takže to nebylo, že by mě hodili úplně do studené vody. Ale tak přivede vás tým našeho stálého zastoupení, pomůže vám se připravit na to jednání podle nejnovějšího vývoje, protože většinou tomu předchází pracovní schůzky, které dojednávají některé detaily. Sám po cestě se musíte samozřejmě seznámit se všemi detaily toho obsahu, toho jednání. Dny před tím se definují třeba i národní pozice, česká pozice, co tam vlastně jdeme hájit. Samotné jednání je taková třešinka na dortu, které předchází skutečně velké přípravy, týmu lidí, expertů, ať už ministerstva zahraničních věcí nebo zcela jiných resortů, pokud se jedná o témata, která mají něco společného třeba s obranou, s bezpečností, popřípadě se také zapojuje vnitro. Takže tam je obrovský kus práce a na tom jednání se mají doladit případně některé věci, kde ta shoda není plná. Má se tomu dát ta politická váha – toto je něco, nad čím se ministři shodnou. A jak to probíhá jako z toho lidského pohledu, najednou přijdete do větší místnosti, kde je spousta lidí, poprvé se vlastně tak trochu seznamujete, představujete, kdo jste.

V jakém jazyce? V angličtině?

Naprostá většina těch debat, zejména těch kuloárních, probíhá v angličtině. Ale je dobré třeba využít francouzštinu, protože někteří kolegové preferují to, že se s nimi hovoří francouzsky.

Mě ten jazyk zajímá, kolika jazyky tedy vlastně mluvíte? 

Tak můj první cizí jazyk je angličtina jednoznačně. Domluvím se francouzsky, žili jsme s ženou v Bruselu řadu let. Učím se španělsky, ale přiznám se, je to taková sisyfovská práce, toho času na učení cizích jazyků není tolik. No a když na to přijde, tak třeba s polskými kamarády se bavíme takovou polsko-českou hatmatilkou. 

A kde jste se ty jazyky učil?

Já jsem začínal na základní škole se učit německy, jsem ze severozápadních Čech, takže němčina byla taková první volba. Na gymnáziu jsem hned přešel na angličtinu. Rodiče mě nutili, abych ještě si občas vzal nějaký hodiny navíc, ale musím se přiznat, že nejvíc se člověk v angličtině posune, když se potká s těmi vrstevníky, jde s nimi na pivo. Při nějakých výměnách potom na vysoké škole, tam je obrovský skok najednou, od té základní angličtiny, kterou se naučíte nebo v té době se dalo naučit na střední, když rozumíte, domluvíte se. K takovému tomu sebevědomému používání toho jazyka vlastně člověk dospěje až ve chvíli, kdy ho používá prakticky.

Ještě bych se ráda dotkla toho, že vy se teď vracíte na fakultu jako vyučující. Co vás k tomu přivedlo?

Já jsem na fakultě v minulosti už externě vyučoval na IES a IPS, byl to společný program, kde bylo hodně zahraničních studentů a učil jsem mezinárodní politickou ekonomii. A jsem rád, že od nového akademického roku budu vyučovat o české diplomacii, její genezi a hlavních tématech. 

Jaké učitele jste měl vy rád, když jste studoval?

Mě vždycky bavili učitelé, kteří chtěli nějakou interaktivitu. Pokud to nebyla pouze přednáška, ale naopak dali prostor i studentům a bylo to o debatě, o tom, že jsme mohli nějakým způsobem prezentovat své názory. A já věřím, že to je něco, co na českých vysokých školách je běžnější a běžnější. V porovnání s minulostí přece jenom ten způsob výuky se mění v čase, takže rád bych taky, jestli můžu nějaký teaser udělat, tak přece jenom bych radši tu výuku směřoval k tomu, že bych rád viděl, jaké názory si na to téma studenti udělají na základě četby a na základě třeba diskuze. 

A připravujete se na to nějak už?

Samozřejmě se připravuji na kurz, ale také jsem trochu teď trávil čas s rodinou. Takže ty ambice byly větší, že jsem věřil, že v tuto dobu už budu mít všechno hotovo, ale ještě nějaké věci budu muset v následujících dnech a týdnech dodělat.

A když jste to tak hezky zmínil, tak jste dříve uvedl, že jste se ve škole seznámili i s vaší manželkou. Tak mohl byste nám na závěr dát tip, kde se na Fakultě sociálních věd seznámit?

No já nevím, jestli ten předmět se ještě stále vyučuje, protože to byl volitelný předmět Aristotelská filozofie a bohužel to učil již zesnulý profesor Havlíček. Takže vlastně filozofie nás dala dohromady.

Tak to je krásný závěr, myslím si. Mockrát vám děkuji za čas, který jste nám věnoval a ať se vám daří.

Vám také a přeji všem hezký akademický rok.


zleva Drahoňovská a Tollingerová

Tereza Drahoňovská: Česko má příjemnou dlouhodobou tradici komiksu

Hostem podcastu De Facto je tentokrát absolventka FSV UK Tereza Drahoňovská. Tereza je absolventkou žurnalistiky, následně vystudovala magisterský program Mediální studia. Je známá jako scénáristka komiksu Bez vlasů, na kterém spolupracovala s kreslířkou Štěpánkou Jislovou, a za který získala cenu Muriel, cenu za nejlepší českou komiksovou knihu roku 2020.

Terezo, ahoj. My jsme přijeli za tebou z Prahy do Plzně. Ty jsi studovala v Praze, jak jsi se k těmto městům dostala?

Já nejsem ani z Prahy, ani z Plzně. Původem jsem z Jablonce na Nisou, tedy z Českého ráje, ale za studiem jsem šla samozřejmě do Prahy a za mužem jsem šla následně do Plzně.

Momentálně se nacházíme v Plzni v krásné budově, po levé ruce máme pivovar a v zádech máme katedrálu… Co bys posluchačům doporučila v Plzni navštívit?

Mně se obecně líbí plzeňské centrum, je to taková malá Praha a když se mi stýská po Praze, jdu se projít právě sem a to mi Prahu vynahradí. Takže určitě doporučuji centrum Plzně.

Jak vzpomínáš na své studium? Diplomovou práci jsi obhajovala přesně před šesti lety, to už je čas vhodný pro určitou bilanci… Tak jaké ty vzpomínky jsou?

Moc příjemné. Mně se na Fakultě sociálních věd líbilo tak moc, že jsem začala i doktorské studium, ale jelikož jsem potřebovala studium skloubit s prací a práce bylo čím dál víc… A do toho přišla nemoc – alopecie, o ní je i onen zmíněný komiks Bez vlasů, tak nakonec šla škola trošičku vedle a doktorské studium jsem ukončila. Na studium a hlavně na lidi z fakulty ale vzpomínám nesmírně ráda.

A jsou to lidé, kteří tě provázejí i teď v pracovním životě?

Máme skupinu kamarádů, se kterými jsme stále ve spojení a píšeme si, ale jsou to i vyučující. Ráda bych tímto zavzpomínala na pana docenta Lába, na profesora Novotného. Dále pan Chuchma, který mě dovedl k sebedůvěře při psaní recenzí a dovedl mě až na portál iDnes.cz, kde jsem měla rubriku, kam jsem psala komiksové recenze. Obecně mi univerzita pomohla vytříbit si to, co mě baví, ale i to, co bych nechtěla dělat. Například jsem se rozhodla, že nechci pracovat v médiích…(smích).

Zajímal by mě ještě ten komiks… Šla jsi na vysokou školu s tím, že už jsi věděla, že chceš dělat komiks? Bakalářskou práci jsi psala o fotografii. Je tam nějaká provázanost komiksu a fotografie? Mně se typicky vybaví z Bravíčka komiksy ala fotoromány…(smích). Mají něco společného, nebo jsou to dvě odlišné disciplíny?

Toto bych nepropojovala, jsou to odlišné disciplíny. Společnou mají vizualitu. Fotografie i komiks jsou vizuální média a to mě vždycky lákalo. Když jsem nastupovala na vysokou školu, tak jsem se v komiksu ještě tolik neangažovala. Psala jsem recenze, ale nebylo to mou vášní. Až postupem času jsem při studiu k tomu inklinovala víc a víc. I proto jsem diplomovou práci psala již se zaměřením na komiks a jeho roli v médiích.

Už při nástupu na vysokou školu jsi měla zájem o komiks a fotografii, nebo to začalo až v průběhu?

Už od dětství se vizuální stránka prolínala vším, co jsem dělala. Na střední škole jsem přemýšlela i o tom, že bych si zvolila uměleckou školu. Nakonec pro mě psaní a příběhy byly silnější, proto jsem skončila na žurnalistice, protože jsem chtěla hlavně psát.

Tvá diplomová práce byla o komiksu. Konkrétně se jmenovala: Vývoj role a postavení komiksového stripu v českých publicistických (kulturních) časopisech. Co to je ten strip?

Komiksový strip je samostatný komiksový útvar, většinou bývá krátký. Například tři panely jako u komiksu Garfield a jeho příběhy. Je to proužek krátkého příběhu, může být samostatný, ale často i dějově navazuje. Ta definice komiksového stripu je u nás volná. Někdo si pod tím může představit i celou stránku příběhu.

Má to nějakou delší tradici?

Česko má příjemnou dlouhodobou tradici komiksu. Na komiksové scéně se objevuje několik generací kreslířů… Pokud se podíváte do kulturních magazínů, zjistíte, že komiks je volen často šéfredaktorem jako médium, které osvěží časopis a dostane tam trošku umění, vizuálna a zkrátka jiný formát, který dokáže čtenáře pobavit a zabavit.

A jak takový dobrý komiks vzniká? Co je jako první? Jsou to obrázky nebo text?

U nás v Česku se často stává, že kreslíř vymýšlí také příběh, takže není oddělená role kreslíře a scénáristy. Někteří kreslíři rovnou začnou kreslit a nedělají si story boardy a tak. Ale existuje několik fází… Dalo by se říci, že nejdřív vzniká komiksový scénář, dialogy, co bude obsahem obrázku, což je podobné jako ve filmu, ale již s přihlédnutím na specifika komiksového média. Následně začnete spolupracovat s kreslířem, který si udělá character design. Tedy vymyslí, jak jednotlivé postavičky vypadají a do jakých barev to chcete ladit, jak moc chcete zjednodušit vizualitu. A následuje, že to spojíte dohromady, ale ani to ještě není ta poslední fáze. Pak přichází fáze, kdy je to ještě v lince, máte tedy pouze obrysy, pak přichází inkování, kdy obtahujete obrysy, barva, lettering a pak přichází teprve finální fáze.

Jak dlouho to trvá? Ať jsme konkrétní, komiksová knížka Bez vlasů, kolik to je času a práce?

Přípravou knihy jsme strávili téměř dva roky. S tím, že jsme začali od prvotního nápadu a scénáře a pak s malou ukázkou jsme šli do nakladatelství, kde nám řekli, že o to mají zájem a jdeme do toho společně. Pak jsem skoro rok finalizovala scénář, protože jsem to konzultovala s odborníky z oboru, s komiksovými scénáristy. Pořád jsem váhala, kolik tam toho dávat. Vymýšleli jsme, jak by to mělo být logicky zarámováno, a to jak scénáristicky, tak dramaturgicky, aby to celé dávalo smysl. Pak z nakladatelství přišla připomínka, abychom to rozšířili o další rovinu, aby to nebylo jen životopisné a vyprávěcí, ale i trochu přidat lifestylovou rovinu.

Kolik na tom tedy pracuje lidí?

Docela dost, u nás to byl tým cca pěti lidí. Byla jsem tam já, kreslířka Štěpánka Jislová, z nakladatelství Paseka komiksový redaktor Lukáš Růžička, který nám hodně pomáhal s celým konceptem. Pak grafik z nakladatelství Paseka, korektury, překlady. Je toho dost.

Má komiks nějaká úskalí? Na co si má dát začátečník pozor?

Určitě, chyb můžete udělat spoustu, na to by bylo dobré se zeptat nějakého kreslíře. Tradiční chybou ale je, že o komiksu přemýšlíme jako o filmu. Také každá komiksová stránka by měla mít začátek a konec z nějakého důvodu. Měla by přitáhnout pozornost a zvýšit napětí před tou následující stránkou. Každá stránka je samostatným dílem a na to, když zapomenete, tak je to také chyba.

A je komiks délkou nějak omezen?

Ne, nejsou tam žádná taková omezení.

Jak je dlouhá komiksová kniha Bez vlasů?

My jsme něco přes 100 stránek dlouzí, ale autobiografické komiksy ve světě bývají i 400 stránek dlouhé.

Vrátila bych se ještě zpátky k přerodu od školy k praxi. Měla už jsi během školy nějakou stáž nebo praxi spojenou nějak s komiksem?

Měla. Od 17 let jsem psala komiksové recenze na jeden server pro mladé. Během školy jsem si našla brigádu na Aktuálně.cz, kde jsem psala články. Zkrátka jsem se snažila získat praxi. I ve škole je to podporováno, aby student získal praxi z médií. Zjistila jsem, že psaní do médií mi přijde trošku jednotvárné, protože pořád opakujete stejné postupy, zpracováváte tiskové zprávy a připravujete výstupy do médií. A tak jsem hledala něco různorodějšího. Po návratu z Finska z Erasmu jsem si našla práci na částečný úvazek. Hledala jsem práci v oboru PR a externí komunikace, něco, kde bych si mohla oťukat více věcí a zjistit, co mě baví. Dostala jsem se do oddělení marketingu jedné české firmy, kde jsem se postupně propracovala až k interní komunikaci, kde působím až doteď.

Dala se ta práce při studiu skloubit se samotným studiem, bylo to pro tebe únosné?

Určitě se to dalo skloubit a částečně si to i nastavit po svém. Při studiu žurnalistiky nás ponoukali, abychom nebyli jenom na univerzitě, abychom si k tomu něco přidali. Ať už by to byl jiný obor jako politologie či právo, aby se z nás stal novinář se specializací, nebo aby jsme šli do praxe a získali použitelné zkušenosti.

Co všechno zahrnuje interní komunikace?

Je toho opravdu strašně moc. Cílem ale je, aby se v rámci firmy dostávaly potřebné informace všem zaměstnancům tak, aby věděli, kde je najít a ideálně, aby je to i bavilo. Tady mě povzbuzují, abych psala zábavně a vtipně, takže si mohu dovolit mnohem více, než kdekoli jinde. Zkrátka mohu popustit uzdu i vtipu a neformálnosti.

Jakou formu komunikace používáš?

Je to různorodé. Když jsem nastoupila do současného zaměstnání, cílem bylo zapracovat na interní komunikaci a vybudovat strukturu. Takže jsem se věnovala vymýšlení nového intranetu, začala rozesílat pravidelný interní newsletter. Dále se začal natáčet interní podcast, aby lidi zjistili, kdo je kdo ve firmě a co, kdo dělá. Děláme rozhovory se zaměstnanci, aby dění ve firmě bylo všem srozumitelné. Také jsem definovala firemní hodnoty, na nich stavím veškerou komunikace a eventy, třeba i ty neformální po práci a buduji tak firemní kulturu. Do interní komunikace patří samozřejmě i metriky, informace pro nováčky a průzkumy spokojenosti. V době pandemie tato role nabyla na významu. Zvlášť, když se pracuje z domova a všichni potřebují vědět aktuálně, co platí, jak se mají ve firmě chovat a na koho se obrátit s dotazy. Když je tato role rozdělena mezi HR, marketing a facility management, tak lidé často nevědí, na koho a s čím se mohou obrátit.

Platí tato potřeba ve všech firmách? Chápu takovou potřebu ve větších firmách, ale je to opravdu potřeba i v malých firmách? Je potřeba člověk, který by se interní komunikaci věnoval?

To je dobrý dotaz. Nedávno my byla položena otázka, jak je to s interní komunikací ve start-up společnostech? Jestli je taková role užitečná. Mně to přivedlo k myšlence… Jestli a pokud by tam taková role byla, zda by nevyřešila spoustu otázek během růstu firmy. Ať už se jedná o zjemnění tenze mezi odděleními, o informační chaos, nastavení interních pravidel. Jak nakládat s informacemi, co a kam a proč ukládat. Jaký komunikační kanál používat a k čemu. To jsou takové ty klasické bolesti i malých firem, které firmy řeší a neví, jak je správně uchopit. Může to být i informační kaskáda od managementu směrem dolů a vůbec to, jak by se měla dělat rozhodnutí ve firmě a jak o nich dále informovat ostatní zaměstnance.

Ono se to nezdá, ale v praxi to často funguje tak, že tu práci vykonává nějaký člověk nad rámec své náplně práce a je okrádán v té své práci o čas…

Přesně tak, většinou interní komunikaci řeší někdo, kdo dělá marketing a zvládne občas napsat nějaký článek nebo e-mail, nebo pak někdo z HR, ale přitom to tito lidé sice zvládnou, ale už nemají prostor o věcech přemýšlet komplexně a třeba je i zlepšit.

Co tě vedlo k napsání komiksu Bez vlasů? Chápu tu nemoc – alopecie (ztráta vlasů), ale co byl ten motiv, že jsi z toho udělala komiks a byla o tom schopná mluvit?

Nebylo to tak, že by se u mě nemoc objevila a já si řekla… Výborně, mám materiál na komiks…(smích). To ne. Ale v průběhu prvního roku, kdy jsem se snažila s nemocí psychicky vypořádat, jsem si vše pečlivě zapisovala. Až postupem času mi došlo, že mě to vlastně baví a že by to mohlo být někomu užitečné. Zapisovala jsem si jak zážitky, tak i rozhovory. Přišlo mnoho nových zážitků a já si uvědomila, že to vlastně mohu někomu předat. Snažila jsem se zachytit ten příběh, vzpomínky. Spíš než aby to byla terapie, šlo o to, jak to celé posunout dál a třeba i někomu pomoci.

A jak vypadala ta vlastní selekce? Představuji si ten spis, hrubý materiál a vedle toho pak tu hotovou komiksovou knihu…

Začala jsem já, zapsala si tematickou kostru s tematickými celky a na ní jsem začala nabalovat ony zážitky. Těžké bylo nastavit si onen level té intimity, kolik toho chci sdílet. Až mě samotnou překvapilo, kolik jsem tam toho dala. Mně je bližší psaný projev, mnohem příjemnější, než o něčem nahlas mluvit. Pak jsem úplně přirozeně zjistila, že jsem tam napsala opravdu všechno.

Opravdu všechno? Neměla jsi v sobě nějaký interní spor, jestli něco není až příliš?

Byl tam a pořád je. Vždycky, když se na to podívám, tak mi vyběhne taková ta myšlenka… A co když to bude číst moje babička, co si asi pomyslí? Ale babička už to četla a zvládla to.

A co na to říkala babička?

Hezký, hezký, máš to hezké. (Smích.)

A co říkala na tu postavičku, kterou jsi ty? Ta vznikala jak?

To taky zabralo nějakou chviličku… Vymyslet, jak moc to chceme zjednodušit, zda tam dáme i karikaturu. Od původního detailního návrhu jsme ustoupili a se Štěpánkou nakonec zvolili tu nejvíc minimalistickou variantu. Často mi lidi říkají, že mi to není podobné. No, ale jak mi může být podobný kroužek, dvě tečky a čárka? (smích). Skrz tu postavičku jsme zvládli i to, jak tam dát vtip, tak to, aby to uneslo i vážnou situaci. I když jsme se to snažili udržet odlehčené a zábavné, tak v knize jsou i části, které jsou hodně psychicky náročné.

A bude třeba i nějaký druhý díl?

Tuto otázku také často dostávám, ale nevím. Mám nějaké materiály, ale zdraví mi kromě alopecie, opět dodalo hodně vzrušující ránu, takže druhý díl by se mohl jmenovat Bez kůže. Ale to je ještě úplně jiný příběh… No, nicméně doufám, že už jsem si vše vybrala a uvidíme, zda ještě něco vznikne.

Máš nějaký kariérní sen, čeho bys ještě chtěla dosáhnout?

Kariérní sen si prožívám teď, protože jsem chtěla dělat čistě interní komunikaci a cítit podporu firmy, abych ji mohla dělat po svém a dále se v tom oboru rozvíjet, a to mi firma umožnila. Co se týče komiksu, moc ráda bych ještě jednu, možná i víc komiksových knih scénáristicky zvládla. Na horizontu se objevují nějaké projekty, tak snad je úspěšně dotáhneme (do konce).

A kdybys mohla dát našim mladším posluchačům nějakou radu ohledně práce, studia… Jak dokázat, abych dělala to, co mě baví?

Nebát se říci, že něco nechcete dělat. Nemyslet na to, co byste jako měli dělat, protože ostatní vám říkají, co byste měli dělat. Když nenacházíte příležitost, tak si ji vytvořit. A budete překvapeni, jak to jde snadno a kolik toho zvládnete, když sami sobě věříte a dáte si prostor.

Perfekní. Moc děkuji za krásný rozhovor.

Děkuji za pozvání.

Podcast De Facto FSV UK si můžete poslechnout na Spotify.


foto Jitky Modlitbové

Jitka Modlitbová: Skutečná pomoc se odehrává i na půdě ministerstva

Vítám vás. Jsem Daniela Tollingerová a budu si v jednotlivých dílech podcastu De Facto pokaždé povídat s různými zajímavými absolventy naší fakulty. Říkám záměrně naší, protože sama jsem absolventkou studijního programu Politologie a mezinárodní vztahy. Budu ráda, pokud vás podcast motivuje například nastoupit na FSV UK, anebo pokud si třeba jen zavzpomínáte na svá dřívější studia.

Naproti mně sedí Jitka Modlitbová, která je absolventkou bakalářského programu Politologie a mezinárodní vztahy a následně magisterského programu Veřejná a sociální politika. Nyní pracuje jako ředitelka Centra sociálních služeb Bohuslava Bureše v Holešovicích, které spadá pod Armádu spásy.

Proč člověk, pocházející z městečka Fryšták ve Zlínském kraji, se rozhodne jít na Fakultu sociálních věd do Prahy?

Chtěla jsem do Prahy. Vždycky mě zajímaly dějiny. Šlo mi dobře se také učit jazyky, zajímala mě společnost a myslím, že FSV všechny tyto oblasti zajímavě spojuje. Praha mě více než před 12 lety uchvátila svým životem, jak je plná lidí a dodnes si to tu v dobrém slova smyslu užívám i jako turista. Nicméně, když jsem v době maturity přemýšlela, kam půjdu studovat, podala jsem si přihlášku i do Brna na Fakultu sociálních studií a na Filosofickou fakultu a byla jsem přijata jak do Prahy, tak i do Brna. Samozřejmě jsem se rozmýšlela a rodiče byli tím posledním rádcem. Doporučili mi jít do Prahy, i když teď je jim to asi líto, protože je na Moravě navštěvuji dost málo.

Co na tom studiu bylo pro tebe nejtěžší? Může to být s ohledem na předměty, ale i přestěhování se do jiného města…

Nebylo to stěhování do města, kde jsem nikoho neznala. Asi to byl ten rytmus vysokoškolského studia, kdy člověk poprvé zjišťuje, že když nechce, tak nic nemusí a spousta věcí je hodně na něm. Ta volnost je na jednu stranu úžasná a zábavná, ale na druhou stranu, když ty povinnosti, které na tebe čekají, nikam neutečou… Tak potom začne jít do tuhého a člověk si studijní a pracovní režim musí nastavit sám.

A z čeho v práci nejvíc teď těžíš, co ti dala škola? Jestli něco takového je?

Odlišila bych, co mě naučilo bakalářské studium Politologie a mezinárodních vztahů a jaké dovednosti jsem si pak osvojila na magisterském studiu Veřejná a sociální politika. Bakalářské studium mi dalo schopnost poměrně rychle číst rozsáhlé texty, orientovat se v nich a číst je kriticky, rozumět jim a být schopná se k nim vyjádřit. Co se týká magisterského studia, tam byl kladen důraz na kooperaci s kolegy a ostatními studenty, z toho těžím opravdu hodně. Také tam byl kladen velký důraz na prezentování konečných i průběžných výstupů. Pamatuji si, že jsem to během studia dost nesnášela, postavit se před spolužáky a odprezentovat jim, jak jsme se posunuli nebo neposunuli. A pak hlavně bylo těžké unést zpětnou vazbu, která přicházela a nebylo to vždy příjemné. Ale celkově mi to dalo opravdu hodně a těžím z toho doteď.

A co by si mladším posluchačům doporučila, aby si dodali odvahy a předstoupili před třídu?

Klíčové slovo je příprava. To znamená… Vyzkoušet si to třeba i nanečisto, doma před zrcadlem, třeba i se stopkami, pokud má člověk časový limit, který je třeba dodržet. A pak mi nejvíc pomohlo, že se tak dělo znovu a znovu, takže se člověk otrká, ztratí ostych a naučí se reagovat na dotazy.

Měla jsi už při studiu nějakou práci, která by byla spojená s tvým oborem? Nebo jsi při studiu měla výhodu, že jsi nemusela ještě pracovat? Co byla tvoje první práce?

Při studiu jsem pracovala skoro vždy. Při bakalářském studiu jsem doučovala angličtinu, lektorovala jsem ve firmách a potom na magisterském studiu v rámci povinné praxe jsem se dostala k práci, kterou jsem vykonávala dalších pět téměř šest let.

Obě ty zkušenosti bych ráda rozvedla. Zajímá mě ta tvá angličtina, lektorka angličtiny. Ty jsi už na střední škole se hodně věnovala angličtině?

Těžila jsem opravdu hodně ze střední školy, pomohlo mi, že mě angličtina bavila a šla mi. A díky tomu jsem se hlásila i na studium oboru Anglistika a amerikanistika v Brně, kam jsem byla přijatá. Nicméně vyhrálo studium v Praze a po prvním semestru jsem si znovu podala přihlášku tentokrát na dálkové studium do Brna. Druhý semestr už nebyl v Praze tak jednoduchý, ale přesto jsem to zkusila, skloubit obě studia dohromady, dokud mě nevyhodí. Protože Prahu beru více jako přípravu na budoucí povolání a anglistika v Brně je zase více koníček… A nevyhodili mě, takže se mi podařilo souběžně vystudovat oba obory (až po magistra).

A co ta práce, ke které jsi přišla díky stáži v rámci studia magisterského oboru Veřejná a sociální politika? Můžeš nám to blíže popsat?

Jeden z předmětů, který se na FSV UK učí je Sociální politika v perspektivě životního cyklu. Tehdejší přednášející si zvali v rámci předmětu absolventy a jedna z pozvaných, Lucie Rybová, pracovala na Oddělení sociálního začleňování MPSV ČR, nyní je ředitelka Českého helsinského výboru. V té době na ministerstvu sháněli stážisty… Poslala jsem tam životopis a získala neplacenou stáž a postupně se vypracovala a získala pracovní smlouvu na dobu neurčitou.

Potkala jsi jistě nějaké politiky, jak působí na člověka prostředí na ministerstvu?

Potkala je možná silné slovo. Spíš jsem je tak zpovzdálí viděla, protože jednání probíhala v různých honosných sálech. Pro mě to byl opravdu velký zážitek, už jen z toho důvodu, že si člověk uvědomoval, že je v historické budově, že sedí ve stejné místnosti jako nějaký předseda, ministr, poslanec. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí, kteří mají opravdu co říci.

K náplni práce, jakou jsi měla agendu?

V době, kdy jsem tam působila jako stážistka, tak se oddělení intenzivně zabývalo přípravou a schvalovacím procesem Strategie sociálního začleňování, což je hodně podstatný dokument, který v té době sloužil jako předběžná podmínka pro čerpání ze sociálního fondu EU. To znamená, že pokud by ČR takový dokument neměla a nebyl by schválený vládou, tak bychom v tom období nemohli čerpat evropské prostředky. Pro nás jako ČR a i jako pro oddělení to byla velká příležitost sepsat opravdu strategický a koncepční dokument, který pojmenuje velké sociální problémy, se kterými se ČR potýká a zároveň nastaví opatření, jak tyto problémy řešit a bude spolupracovat na tom, aby ta opatření byla splněna. Druhý velký koncepční dokument, kterým jsme se tehdy zabývali byla Koncepce a prevence řešení problematiky bezdomovectví v ČR. I přes strašný název, velmi podstatný dokument na vládní úrovni, který definoval, co to je bezdomovectví. Česká legislativa tento pojem nezná. ČR se přihlásila v rámci koncepce k ETHOS (Evropská typologie bezdomovectví a vyloučení z bydlení). Ta nechápe bezdomovectví, jen jako situaci člověka žijícího venku, ale i člověka, který žije v nevhodných podmínkách, nemá uzavřenou smlouvu na byt nebo i na ubytovně.

Jak z tvého pohledu ČR pomáhá lidem bez domova? Ty jsi pak z MPSV ČR přešla do Centra sociálních služeb Bohuslava Bureše, který spadá pod Armádu spásy. Kdy nastal moment, kdy jsi se rozhodla, že práci změníš? Mně to přijde, že jsi od těch spisů chtěla přejít do praxe a skutečně lidem pomáhat…

Trochu to tak bylo. Myslím si, že skutečná pomoc se opravdu odehrává i na té úrovni ministerstva, přestože je to hodně o papírování a administrativě. Jak jsem nastínila, po stáži jsem se stala zaměstnancem oddělení, po nějaké době vzniklo nové Oddělení sociálního bydlení a sociálního začleňování. To mělo za úkol připravit Koncepci sociálního bydlení a po té návrh Zákona o sociálním bydlení… Na tom jsme pracovali několik let, ale proces schvalování se nestihl do voleb. Po minulých volbách vláda určila, že zákon je potřebný, ale má jej připravit MMR ČR, které má na starost bytovou politiku. Teď se vrátím zpět k té profesní dráze na ministerstvu. Stala jsem se zástupkyní vedoucí, pak jsem jej i něco přes rok vedla, nicméně pak už jsem cítila, že potřebuji změnu a došlo tam i k organizačním změnám. Kolegům přibyla další agenda, která se týká stárnutí populace. Já jsem cítila, že nastal čas, abych se posunula dál. Za tu dobu, co jsem na ministerstvu byla, jsem se občas cítila trochu nekomfortně v tom, že jako absolvent, který přišel do státní správy, mám na starost nastavování systému, jehož fungování, ale neznám z první ruky. Pak mě oslovili z Armády spásy, chvilku jsem váhala. Nastoupila jsem loni v lednu (2020), ale nelituji. Mohu říci, že mám velké štěstí v profesním životě na lidi kolem sebe a tady se to opět potvrzuje.

A můžeme si nastínit, co je teď ve tvé gesci? Centrum sociálních služeb B. Bureše provozuje Azylový dům, Noclehárnu a Nízkoprahové denní centrum, tak co ta tvoje současná práce z toho zahrnuje?

Moje práce je, aby centrum fungovalo kvalitně, aby v něm byli spokojení lidé, a to jak zaměstnanci, tak klienti, abychom měli dostatek finančních prostředků na provoz, a aby to, co nabízíme se potkávalo s potřebami našich klientů. Stručně popíšu, co v našem centru děláme. Ubytováváme klienty, sepíšeme s nimi smlouvu. Zdůrazňuji, oni u nás nebydlí, ale jsou ubytováni, což je velký rozdíl, zpravidla na jeden rok. Klienti spolupracují se sociálními pracovníky, kteří jim pomáhají, aby si našli stabilní bydlení. Samozřejmě situace některých klientů je velmi složitá a je třeba řešit i další problémy týkající se např. zdravotního stavu, finanční situace, vztahy s rodinou, nalezení práce.

Je to tedy služba zadarmo nebo za nějaký poplatek?

Azylový dům je hrazená služba. Část našich klientů si tuto službu hradí z důchodu nebo jiných sociálních dávek, část klientů chodí do práce. Samozřejmě se neblížíme výší úhrady ani zdaleka tržnímu nájmu, jedná se o sociální službu. Celkem máme k dispozici 108 lůžek. Výhodou je poměrně nízký práh vůči lidem trpícím závislostmi, pokud tedy nenarušují zásady soužití, nevnášejí tam drogy a alkohol atd. Cílem je, aby klient byl otevřenější a my mu mohli lépe pomoci řešit jeho problém.

Potkáváš se se svými klienty?

Potkávám naše klienty každý den cestou do své kanceláře, protože procházím přes recepci Nízkoprahového denního centra. Náplní mé práce ale není přímý kontakt s klienty.

Člověk pro to ale musí mít nějaké předpoklady, vlohy… Byla jsi k pomoci druhým vedena rodinou? Každý na to nemá…

Souhlasím, na druhou stranu je spousta prací, které bych nemohla dělat zase já. Jestli jsem k tomu byla vychovávaná, to bych úplně neřekla. V rodině není nikdo, kdo by se věnoval sociálním službám. Byla jsem určitě vedená rodinou k úctě k ostatním lidem a ke slušnosti a myslím si, že to je základ i pro tuto práci. Není to práce pro každého a já si nesmírně vážím svých kolegů, kteří mají neskutečnou trpělivost a zachovávají profesionalitu za každé situace i toho, jak přijímají tu obrovskou zodpovědnost.

Je možné se k vám přihlásit na stáž nebo jako dobrovolník?

Možnost tu je, ale komplikuje nám to trochu pandemie Covid. Od září, pokud to epidemiologická situace umožní, otevřeme možnost stáží. Na stránkách www.armadaspasy.cz je kontakt nejen na Centrum sociálních služeb B. Bureše, ale i na kolegyni, která má na starosti stáže.

Máš nějaký kariérní sen? Je v tvých představách, že budeš pokračovat v této práci, nebo uvažuješ třeba o návratu z praxe do státní správy?

Říká se: „Nikdy neříkej, nikdy.“ Možné to je, že jsem ve státní správě ještě neřekla své poslední slovo. Mám ale určitě i své kariérní sny a ambice, které se týkají mé současné pozice. Nejde ani tak o vlastní osobní růst, ale spíš o to, abych měla nějakou zásluhu na tom, že v Praze bude například dostupnější zdravotní péče pro lidi bez domova.

Děkuji ti, že jsi byla naším prvním hostem – absolventem v podcastu De Facto FSV UK.