Vážené posluchačky, vážení posluchači, pouštíte si další díl podcastu De Facto, podcastu Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, před námi je opět rozhovor s úspěšným absolventem, kterým je dnes Tomáš Sedláček, ekonom, filozof a taky pedagog. Jak to všechno stíhá dohromady? O tom si teď budeme povídat. Dobrý den.
Dobrý den. Děkuji moc za pozvání na mou milovanou alma mater.
Co všechno tedy děláte, vypíchla jsem ekonoma, filozofa, pedagoga. Co vy sám považujete za svou hlavní oblast zájmu?
Já mám těch zájmů strašně moc, což je na jednu stranu moc hezký, na druhou stranu si člověk uvědomuje kolika věcem z kolika úhlů nerozumí. Vše je propojeno se vším a my máme co dělat, abychom dohledali dna jednoho oboru. Ta rozšafnost těch zájmů je na jednu stranu velice hezká, mě strašně baví hledat podobnosti mezi obory, hledat tam možná i společný jazyk, paradoxy, dívat se na věci z mnoha úhlů najednou. Zároveň, když se potom jednou člověk dostane do depresí, tak ty jsou taky hlubší, protože se na ně člověk taky dívá z více úhlů než jen z jednoho.
Čím se tedy živíte, co je vaše hlavní oblast pro zdroj příjmů. Nebo je to opět propojené?
Je to propojené. U mě je těžko poznat, jestli pracuju, nebo se bavím, a to je právě podle mě nejhezčí, co se člověku může stát. Před asi šesti lety jsem byl v kině a měl jsem tam trošku výčitky a jeden hlas mi říkal, jestli bych neměl pracovat. A ten druhý, rozumnější, mi říkal, vždyť ty pracuješ. Tady je člověk od toho, aby se díval a aby uměl se nestát fachidiotem. Já vlastně nedělám rozdíl mezi Hvězdnými Válkami a Biblí a inflačním cílováním ČNB. Ne, že by to bylo to stejné, ale je to dělaný ze stejného fiktivního těsta. Já ať se dívám na cokoliv, tak u toho přemýšlím, jakým způsobem to sedí, nebo nesedí. Takže moje práce je snažit se dát současnému dění ekonomický příběh, aby to mělo začátek a konec. Takhle začínala klasická ekonomie v rukou Adama Smithe a Descarta, že to byla nějaká úvaha, jak bude vypadat společnost až společenské procesy proběhnou, až se vyčerpají.
A lidem to tedy sdělujete prostřednictvím nějakých článků?
Články, přednášky, knížky. Knížky se mi píšou hrozně těžko, protože nejsem moc systematický, takže mám asi 3 z 80 % dokončeny, dohromady to bude mít 800 stran, možná i víc. Ty knížky považuji za svoje hlavní poslání. Každý spisovatel, ale i student, který píše delší práci, která má nějaký příběh, si uvědomí, jak tahá ten příběh jako pavučinu z ničeho. Příběh o Karkulce nebyl vytažen z ničeho a podobně i ekonomie. Tohle všechno je dělaný z velice jemného vlákna a jednoduše se tam dělají chyby a ten proces psaní knížky je sám o sobě automaticky tak hluboký, že tam člověk doufejme najde své vlastní omyly, tím, jak je toho materiálu hodně, tak je těžké se nedostat do nějaké vnitřní kontradikce.
A označil byste se tedy za spisovatele, nebo spíše za píšícího ekonoma, filozofa?
To je dobrá otázka, nejvíc jsem sám sebou, když přednáším, diskutuju, když můžu povídat živým lidem a nejvíc mě baví, když mám rozmanitý obecenstvo. Kdysi jsem tohle zažil na Diplomatické akademii, kde to bylo od uklízečky až po velvyslance. Promlouvat o EU tak, aby se jeden nenudil a druhý nenaštval, to je přesně to, co mě baví. Na přednášení se těším, k psaní se musím kopat. Nevím, co to je v člověku, zjišťuji, že to má teda víc lidí, kteří se živí psaním, že já jsem třeba grafoman, když už se k tomu dostanu, tak toho napíšu hrozně moc, ale dokopat se k tomu, je jako legie malých démonů, který ve formě všeho možného člověka oddalují od pro mě té nejdůležitější práce, a to je prostě psaní. Všechno ostatní je pro mě jenom vyrušování od psaní.
Jak tedy začínáte, čím se k tomu dokopete, že si teda k tomu sednete a řeknete si – teď teda budu psát.
Jediný, co mi funguje, jsou deadliny a sekluze. Koncentrační tábory, prostě místo, kde se koncentrujete. Můj kolega Radek Špicar z FSV říkal, že Cambridge je koncentrační tábor, že tam prostě není žádná zábava, je to dělaný na to, aby se tam dobře studovalo a musíte psát. To, co studenti zažijí na vysoké škole, je výjimečný právě kvůli tomu, že mají čas se soustředit na jednu jedinou věc. Proto všem doporučuju, ať pokud možno nepracují a pokud to jenom trošku jde, tak ať studují víc vysokých škol najednou.
Přiblížil byste nám práci na Hradě? Kolik vám bylo let? Jak jste se tam dostal?
Na Hrad mě doporučil pan profesor Mlčoch, tehdejší děkan, když mu volal tenkrát neznámý Pavel Fischer, že potřebují někoho místo Tomáše Jelínka, který šel dělat ředitele Židovské obce. Pan profesor doporučil mě a já jsem to nějak špatně pochopil a myslel si, že se jedná o cestovní kancelář Fischer, ne kancelář prezidenta – Pavel Fischer. Tak jsem to nejdřív odmítl, že se potřebuju soustředit na něco jiného a že si chci dělat akademickou kariéru a ne radit cestovní kanceláři. A na Hradě jsem měl na starosti zejména ekonomickou agendu pana prezidenta Havla, což byl vstup do EU, případné přijetí Eura. Komise pro cenné papíry tenkrát byla též pod gescí prezidenta. Jmenování nových členů bankovní rady a potom vůbec komentování ekonomické situace České republiky a porady.
Takže můžete říct, že jste třeba už na té škole vynikal, když jste byl takhle doporučený? Nedoporučili by přeci jen tak někoho.
Já si myslím, že udělali chybu. Já jsem se i Pavla Fischera po skončení zkušebního období ptal, jestli nemají někoho lepšího, že mně teče mléko po bradě. Ten inkoust na mých diplomech ještě nezaschnul. A on říkal, jo, teče vám mléko po bradě Tomáši, ale alespoň je to čerstvé mléko. Já jsem ten nedostatek zkušeností, kterého jsem si byl palčivě vědom, suploval tím, že jsem si prostě obvolal všechny ekonomy a ekonomky. A ti mi k tématu řekli své a já jsem z toho pak poskládal nějaký obrázek, co si asi reprezentativně myslí ekonomická obec. Takže takhle jsem to dělával, nedával jsem tam nikam svůj názor, protože koho by zajímal názor nějakého studenta. Já jsem byl z Dánska zvyklý, že tam se učí trošku jinak, na tom International Baccalaureate, to je něco mezi střední školou a bakalářským titulem, oni tam opravdu ty lidi už učí myslet vědecky. Tam se moc nepřednášelo, tam se přišlo na přednášku ekonomie a ten profesor tam seděl do té doby, než se ti studenti nezačali o něčem hádat. Já jsem vůbec nechápal o co jde, mně to přišlo hrozně liberální a takový dementní, byl jsem zvyklý na tu Rakousko-Uherskou školu. A až po čtrnácti dnech mi došlo, že tam si to všichni čtou doma a na tu cennou hodinu jdou připravený a už se tam jen hádají s tím profesorem. Pak tam máte intelektuální nepřátele v té třídě, což je to nejlepší, co se vám může stát, protože máte nejhezčí bič, abyste nad tím dotyčným intelektuálně vyhrál, a to je dobrá konkurence. Takže my jsme tady měli svoje hádky a pak jsme si založili ekonomický klub v roce 1999, ten tuším funguje dodnes. Idea toho klubu byla taková, že jednou za 14 dní se sejdeme jako studenti a někdo bude prezentovat stav komunismu v Čechách mezi mladými dětmi, já si tam budu povídat o Tomáši Akvinském, Zdeněk Kudrna bude hovořit o regulaci trhu a Adam Geršl bude povídat o monetární politice. A to bylo jen mezi námi, to byl takzvaný malý E-klub. A pak byl velký E-klub a tam jsme si zvali hosty, akademiky. Původní myšlenka byla, že se nebude přednášet, ale že my si jejich práce načteme doma a my pak budeme diskutovat. Tak na to jsem hrdý, to si myslím, že je věc, díky které jsem se později možná dostal do pozornosti pana profesora Mlčocha, ale nejspíš to bylo tím, že já jsem dělal teaching asistenta na etiku v ekonomii.
Mohli bychom si udělat inventuru vašeho vzdělání?
Rád si udělám inventuru, doufám, že mi to teda bude vycházet. Já bych začal u základní školy, protože mě učila maminka doma, protože ve Finsku jiná možnost, než chodit do ruské školy nebyla, což moji rodiče odmítli Takže já jsem se naučil finsky na ulici a maminka mě naučila číst, psát, počítat a trojčlenku. V roce 1986 jsme se vrátili do České republiky, to jsem absolvoval českou komunistickou školu. To pro mě bylo těžký. Já si pamatuju, když jsem byl poprvé ve třídě, tak jsem se hrozně lekl, když všichni najednou otočili stránku, protože jsem tenhle zvuk nikde neslyšel. Když třicet lidí otočí najednou stránku, tak pro neznalého je to jako bouřka. Nebo to, jak jsme museli chodit ve dvojicích a držet se za ruce a jíst to odporný jídlo v těch školních jídelnách a pít ty čaje a všechno bylo šedivý. Takže jediný, co tady bylo v tomhle období hezký, byla Sametová revoluce, která je dodnes můj největší veřejný politický zážitek, co jsem kdy zažil. Pak jsem si tady našel turisticko-skautský oddíl, kde jsme si hráli na indiány, ale jinak ta škola byla strašná. To je vůbec zázrak, že jsem nějak prošel. No a pak jsem nastoupil už na gymnázium Jaroslava Seiferta. A tam to bylo bezvadný, naučil jsem se tam hrozně moc věcí a našel si kamarády, který mám dodnes. No a potom jsme se odstěhovali do Dánska, takže dánská škola, tam jsem byl rok jako běženec, tam mě v šestnácti letech učili znova číst a psát. Já jsem si to vlastně uvědomil až před několika lety, že jsem tam byl ve třídě s běženci. Dodnes si pamatuji na své vynikající kurdské kamarády, kteří byli v patnácti letech kastrování a pak vysvětlovali rukama, nohama, co se jim stalo, když týden nemohli sedět na židli.
Do Dánska jste odešel s rodiči jako celá rodina?
Tatínek pracoval pro Československé aerolinie, takže celá rodina ho následovala. A nakonec se nám po roce na dánské škole podařilo dostat na britskou katolickou školu, kde byly řádový sestry a ve čtvrtek jsme chodili do kostela a byla to silná katolická škola. Já byl v té době protestant, takže jednoho rána jsem tam přikoval deset přikázání na dveře kostela, podtrhal ty první tři, podobně jako Luther jsem si stěžoval na zhýralost katolické církve. Nicméně to vzdělání bylo skvělý a pak jsem nastoupil na International Baccalaureate, to je systém, který všem strašně moc doporučuju, to bylo nejtěžší studium. Pak jsem se rozhodl vrátit do Česka, dokonce tady na Fakultě sociálních věd jsem potkal pana profesora Mlčocha ještě předtím, než jsem byl student, tak jsem se ho ptal jaký to tady je a není. No a dělal jsem tady bakalářský studium, magisterský titul, malý doktorát, pak jsem tady několik let učil, měl jsem pochvaly děkanů a jedničky a Hlávkovy ceny a bůh ví, co ještě. A pak se všechno zaseklo na velkém doktorátu, kdy mě kolegové vyhodili, jak malého pejska. Já jsem řekl, že jsem ochotný se hádat, že ta práce je průměrná, ale podprůměrná fakt není a ukažte mi chyby a já jsem ochotný to nějakým způsobem napravit. Nic z toho se nestalo. Asi možná dobře, že mě vykopli, protože já jsem v tu dobu použil tu negativní energii, protože jsem chtěl říct a já vám ukážu a vydám to. A vyšlo to v Oxfordu v 21 nebo 22 překladech.
Ono to nakonec dobře dopadlo.
Jo, o dva roky později jsem to obhájil a dostal jsem ústní pochvalu, že přesně takhle by si představovali, aby studenti se vyvíjeli. Beru to pozitivně, zhrzený nejsem, naopak to vnímám jako velký dobro, který se mi stalo a dalo mi to tolik energie. A teď jsem rád, že jsem aspoň napsal takhle jednu knížku, ta moje kariéra je trošku celá naopak. Já jsem měl dělat poradce prezidenta na konci své kariéry, stejně tak, jako člověk má napsat knížku ke konci své kariéry, kde milosrdně shrne všechno poznání, které naakumuloval během svého života a mně se to děje trošku pozpátku. Jako z filmu Podivuhodný příběh Benjamina Buttona.
Já vám mockrát děkuju, že jste byl naším hostem. Já bych řekla, že pro posluchače, uchazeče o studium jste vlastně dobrý příklad toho, že i když ta cesta je někdy trnitá, tak se dá zdárně dokončit.
Dokonce jsem někde četl, že jsem se stal patronem všech vyhozených studentů, takže z toho mám takovou malou radost a všechny tím zdravím a nevzdávejte to.
Díky.
Díky.