Vážené posluchačky, vážení posluchači, pouštíte si další díl podcastu De Facto, podcastu Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Před námi je opět rozhovor s úspěšným absolventem, dnes jím je Šimon Fiala, který na fakultě studoval sociologii. Teď se podle svých slov zabývá agendou udržitelnosti pod značkou IKEA a ve volném čase se věnuje městskému aktivismu. Mejen o tom si spolu budeme povídat následující půlhodinu. Dobrý den.
Dobrý den.
Zmínila jsem, že vy se zabýváte udržitelností, udržitelnost, to je takové módní slovo, co vy si pod ní představujete?
Za mě má dvě hlavní části, jedna je enviromentální a druhá je sociální. Pokud se na to podíváme z pohledu korporace, tak ta se musí zabývat oběma. Tradičně jsme se bavili o CSR a myslím, že tam převažovala spíš ta sociální. Že korporace vyčlenily nějaký rozpočet na to, aby podpořily pečovatelský domov. A já vnímám docela příjemnou proměnu v korporátním světě, že se už více zabýváme i tou enviromentální udržitelností a v případě retailových společností je to o designu produktů, je to o způsobu dopravy, jak provozují obchodní domy, jak zpracovávají odpadky, kolik spotřebovávají energie a to je vlastně ta moje agenda.
Přece jenom konkrétně IKEA, ta si získala svoje jméno tím, že je to cenově dostupný nábytek, rozbije se, koupím si nový. Tak není to vlastně trošku opak té udržitelnosti?
Asi to hodně závisí na tom, jak se k tomu člověk postaví. Tam je taková trojí zodpovědnost, je to o nějakém celospolečenském nastavení, nějaké kultuře spotřeby, je to samozřejmě o tom jak ten výrobce, potažmo prodejce funguje a vyrábí ty výrobky. A je to o tom, jak ten spotřebitel se rozhodne s tím výrobkem naložit, jestli ho chce mít dlouho, nebo ne. Takže všechny tyhle tři komponenty jsou důležité a ten výrobce samozřejmě má tu svojí zodpovědnost, aby si udělal ten svůj domácí úkol. A myslím si, že IKEA samozřejmě má svoje rezervy, ale zároveň si ty svoje domácí úkoly poctivě dělá, už například ploché balení je skvělá inovace, která umožňuje nepřepravovat vzduch a dopravit co nejefektivněji výrobek k zákazníkovi. Výrobek není složený, zákazník si to odpracuje doma a ten výrobek si složí. IKEA pracuje hodně na tom, aby ty materiály byly dobré a byly z udržitelnějších zdrojů, nebavíme se o dřevu, dřevotřísce, ale třeba recyklovaném plastu, bavlně, která je pěstovaná za kontrolovaných podmínek. Asi to existovalo jako takový zvyk, nebo pohled na IKEA, že koupím, vyhodím. Tak se snažíme s tím zákazníkem pracovat, komunikovat a ukazovat, že to tak nemusí být. Takže jen proto, že ten výrobek je levný, tak nemusí být zbytný nebo na vyhození. Snažíme podporovat second hand, snažíme se podporovat dostupnost náhradních dílů, ale i třeba inspiraci v oblasti „do it yourself“, aby si mohli zákazníci ten výrobek předělat, upravit, dát do jiného stavu, než původně byl.
Pojďme se bavit možná teď trošku konkrétněji. Na jakých projektech vy se v práci podílíte?
Tak já tam mám dvojí agendu, první je oblast obchodních domů a jejich fungování. Ještě dodám, že jsem pracovníkem retailu, tedy nenavrhuju výrobky, nezabývám se logistikou, mám na starosti až ten úplný konec toho řetězce, kdy to zboží vyrazí do obchodních domů. Ty musí nějakým způsobem fungovat, musí být dostupné veřejnou dopravou, popřípadě třeba na kole, což je něco, co dělám, musí být energeticky úsporné, musí tam být dobrý režim práce s odpady a nesmí se tam například plýtvat vodou. A pak ta moje druhá oblast se týká více zákazníků a jsou to služby zákazníkům s nějakou cirkulární připadanou hodnotou.
Žijete vy udržitelně?
Není možné žít v dnešní době stoprocentně udržitelně, stejně tak není možné, aby firma byla stoprocentně udržitelná. Osobně, myslím si, že nežiju udržitelně v tom ohledu, že moje uhlíková stopa, nebo třeba i odpadková stopa je významná, jako každého Evropana, zároveň si myslím, že dělám dost pro to, abych vědomě na tom pracoval. Nakupuju v bezobalových obchodech, snažím se dopravovat co nejvíc na kole, co nejmíň autem. Pak jsou věci, které jednotlivec nemůže nikdy změnit a je podstatné, aby se změnily na úrovni státu, v těch společnostech, je potřeba vyvíjet zákaznický tlak na společnosti, od kterých lidé nakupují výrobky, aby tam taky zapracovali to svoje. V tomhle ohledu si myslím, že dělám kus práce.
Dá se říct, že jste tzv. společensky odpovědný, souvisí s tím možná i to, co už jsem zmiňovala v tom úvodu, že vy se angažujete v městském aktivismu?
Ano, jsem autorem projektu Přátelé Nuselských schodů. To je krásné místo v Praze, takové velké schody vedoucí z Vinohrad do Nuslí a já jsem tam před lety bydlel, a to místo mi úplně učarovalo. A když jsem se tam nastěhoval, tak mě ty schody strašně imponovaly a zároveň jsem cítil, že to místo je zanedbaný, jsou tam odpadky, strašně špatně je to udržované, nebylo kam si sednout, kde trávit volný čas. Vzhledem k tomu, že i na škole jsem se zabýval městským aktivismem, tak jsem si říkal, že bych vlastně tu teorii mohl otestovat, a tak jsem založil iniciativu Přátelé Nuselských schodů. Cílem bylo to místo zviditelnit, monetizovat a vyvinout třeba nějaký tlak na radnici, aby se ten prostor zlepšoval a mobilizovat lidi, aby svépomocí se tomu místu věnovali.
Co vede k tomu problému, že ta místa takhle dopadnou?
Ten problém se dá najít na mnoha místech a dá se najít určitě i tady někde v okolí Hollaru. Jde o to, to místo vnímat v té hodnotě, kterou má, protože si myslím, že ve městě, kde lidi žijí velmi blízko sebe, tak ten veřejný prostor je strašně cenný a my se ho vlastně hrozně snadno vzdáváme, odevzdáváme ho jako parkovací místa nebo ho necháme ležet ladem. A je to škoda, protože to má velký vliv na well being, na to, jak se cítíme v tom městě a ten důvod, k tomu dochází je asi nějaká nedokonalá správa ze strany města, nebo radnice, ale i kultura vlastně toho, že ten prostor nevnímáme jako hodnotu. Když jdeme ohledně Nuselských schodů na radnici Prahy 2 a ptáme se jich, co můžou udělat, tak argument zní: „My spravujeme 40 hektarů zeleně a nemůžeme se tady věnovat každému plácku.“ My se jim snažíme kontrovat, že by se měli věnovat každému plácku a když je tady kus zeleně ve vysoce zastavěném centru města, tak není možné, aby ho prostě nechali ležet ladem a vydali ho napospas sprejerům a pejskařům, kterým vlastně potom už ani nestojí za to se pro to sehnout a s tímhle je konfrontujeme.
Vy jste vystudoval sociologii, měl jste během vysokoškolského života už nějakou jasnou vizi o kariéře?
Já jsem si užil během studia ten luxus neřešit ten kariérní „fit“ a prostě jsem se věnoval tomu, co mě v tu chvíli bavilo. Bavila mě politická sociologie a v bakalářce jsem se věnoval tématu korupce jako příběhu skrze který si vysvětlujeme politické dění, kdy ho vnímáme jako moc komplexní. V diplomce jsem se už přesunul ke konkrétnějšímu tématu a studoval jsem cykloaktivisty, abych pochopil, jakým způsobem oni vstupují do nějakého politického dění, je to takový hybridní aktér politiky, který má nějakou legitimitu, ale není to ta legitimita, kterou čerpá třeba politická strana tím, že vyhraje volby. A tím jsem se vlastně dostával k veřejnému prostoru, protože téma dopravy a rozložení prostoru, kde bude silnice, kde bude parkovací místo, kde bude chodník, tak je vlastně politické téma. Od toho už byl vlastně krůček k Nuselským schodům, protože tam je to taky o tom, čí ten prostor vlastně bude, jestli bude odevzdaný sprejerům a narkomanům, nebo jestli si ho vezmou měšťané pro sebe jako místo pro trávení voleného času. To je výsostně politická otázka, a to mě na tom zajímá.
Když už jste zmínil tu diplomovou práci, tak já jenom pro doplním, že i za tu diplomovou práci jste byl oceněn cenou Josefa Vavrouška, získal jste druhé místo. Ale po skončení studia jste hned nešel do IKEA, strávil jste pár let takovou tou typickou sociologickou prací, proč jste u ní nezůstal?
To je zajímavý, že říkáte, že výzkum trhu je typická sociologická práce. Já jsem to vlastně tak nevnímal, protože to, co jsem dělal na škole, se výzkumu trhu týkalo úplně nejmíň, jak to šlo. Víc mě zajímala ta kvalitativní sociologie, nějaká taková antropologická sociologie a na té druhé byl ten výzkum trhu, což je prostě kvantitativní výzkum na základě dotazníku, zpravidla úplně nejmíň zaměřující se na otázky politiky a spravedlnosti a mnohem víc týkající se toho, jak spotřebováváme věci, co konzumujeme, co se nám líbí, nelíbí a jestli tohle radši, nebo tamto. Takže mně to vlastně zas tak přirozené nepřišlo, ale nějak po škole jsem potřeboval začít vydělávat peníze a prostě se nějak živit, takže jsem následoval cestu, na kterou se řada mých kolegů vydala. Výzkum trhu je zajímavý, člověk se tam hodně naučí, je to vlastně zase takový praktický přístup zkoumání, který se pak hodí vlastně i v tom tématu udržitelnosti, protože téma udržitelnosti je reakcí na společenskou poptávku. Firmy často tomu ještě nerozumí a nevědí, kde by měly začít, co je za problém a jak to udělat, aby ty aktivity měly nějaký obchodní přínos, aby to nebylo jenom, že si vlastně zdaní svoji činnost, ale aby to šlo v harmonii.
Vy sám jste během studia hodně cestoval, využil jste mnoho možností, které Fakulta sociálních věd i Univerzita Karlova nabízí. Byl jste na Erasmu ve Velké Británii, na mezifakultní výměně v Koreji a na meziuniverzitní výměně v Kanadě, jaké to bylo?
Bylo to super a já předpokládám, že posluchači podcastu jsou studenti FSV, tak možná budu parafrázovat film Láska nebeská, kde Billy Mack promlouval k publiku a říká: „Nekupujte drogy, staňte se hvězdou a budou vám je dávat zdarma“, tak myslím si, že Erasmus a jiné příležitosti cestovat jsou hodně podobné, nejezděte na dovolenou, neutrácejte za dovolenou, přihlaste se na Erasmus a můžete to mít v ceně studia nebo z větší části zaplacené.
Která z těch zemí byla nejzajímavější?
Tak to nedokážu vůbec říct, Británie byla první, tam jsem jel na univerzitu ve Warwicku a byl to pro mě šok, protože z Prahy jsem zvyklý, že se tak jako šlo na přednášku a pak přednáška skončila, tak se šlo do kavárny. A v Británii ten studentský život fungoval úplně jinak, tam je to prostě všechno na jednom místě, všechno v jednom balíčku. Od toho studia, přes sport, přes kulturní dění, přes aktivismus, všechno dohromady a je to hrozně pohlcující. Korea byla úplně jiná kulturně, takže to byl pro mě exkurz do toho, jak se žije v Asii. Velký šok byl samozřejmě jazyk, jenom se postavit na ulici a vnímat ty nápisy a neony a zjistit, že člověk nedokáže přečíst vůbec nic z toho. A Kanada, ta byla skvělá v tom, že jsem se dostal na prestižní univerzitu, která s těmi studenty hrozně pracovala jako s budoucími elitami a je to skvělý si tohle zažít, kdy ta univerzita už vám říká, takže vy jste ti budoucí lídři, kteří budou řešit změny klimatu, neudržitelné spotřeby, ekonomické transformace energetiky a teď se to naučte, protože vy to rozhodnete, a to si myslím, že mi dodalo sebevědomí a vlastně jsem si to taky hrozně užil.
Byly ty zahraniční pobyty to nejvíc, co vám FSV dala, nebo v čem vidíte tu přidanou hodnotu?
Tak byla by škoda říct, že nejvíc jsem si užil na FSV to, když jsem tam nebyl. Myslím si, že to tak není, já jsem si užil i to studium sociologie a moc rád na to vzpomínám. Když jsem se vrátil ze zahraniční cesty, tak jsem vlastně začal studovat i v Česku úplně jinak než předtím. Jak je v Česku studium zadarmo a máme tu univerzitu takovou roztroušenou po celém městě, tak se snadno stane, že člověk z toho tak jako vyhnije. V Kanadě jsem měl zajímavý zážitek, že jsem napsal seminárku, dostal jsem na ní nějakou zpětnou vazbu a chtěl jsem ji pak probrat s tím profesorem. A ten profesor mi v podstatě dal najevo, že to už není součástí mého předplatného, prostě na to už nemám právo, to on mi nemůže poskytnout. A pak jsem si uvědomil, no to je vlastně úžasný, že v Praze já můžu kdykoliv za tím profesorem jít a on mě nikdy neodmítne, bude rád, že s ním chci probrat nějaký téma a do něčeho se podívat hlouběji.
Šimone, měl jste během studia i nějaké mimoškolní aktivity, angažoval jste se?
Ano, my jsme měli magazín Sociopress, kde jsem přispíval jako editor, psal články a myslím se, že i to bylo něco, co jsem si odnesl z toho zahraničního studia, že ta univerzita je prostor pro takové hřiště, kde si člověk může odzkoušet tyhle skills, které se pak rozhodně budou hodit do kariéry. A pak, když po pěti letech je to zmíněno v rozhovoru, tak si uvědomuju, že to stálo za to. Dělal jsem taky zajímavý projekt pro tehdejšího ředitele Institutu sociálních studií, který se jmenoval Mapování kurzů. Ředitel vlastně chtěl zjistit, jak vypadá cyklus bakalářský sociologie, co vlastně v něm je. Každý ten profesor, každý ten vyučující má svoji látku, která je rozsáhlá, skládá se z mnoha textů, povinné četby, doporučené četby, přednáškových materiálů a je vlastně velmi složité vědět pro kohokoliv, co to obnáší. Takže jsme si řekli, že to zkusíme kvantitativně, že budeme kódovat materiály z těch kurzů a hledat společná témata a tím vlastně sestavíme mapu, na které bude vidět, které kurzy jsou v nějakých shlucích dohromady, skládají se z nějakých společných témat, které jsou pak někde úplně jinde. Některé ty výsledky byly zřejmé, samozřejmě člověk ví, že ekonomie se tolik netýká antropologie a sociální politika zase něčeho jiného, ale často se ukázalo, že některé kurzy se překrývají až moc a že vlastně splývají do sebe a jiné kurzy zase postrádají nějaké pojítko, které by se tam hodilo, aby ten celý cyklus dával smysl.
Tak to jste možná na sociologii byl už známá firma, když vám pan ředitel svěřil takový projekt.
A to jsem se stal ještě známější firmou, když jsem na večírcích sociologů tahal z lidí výpisky, protože ke každému kurzu existoval nějaký sylabus, který byl dost obsáhlý, nebo nějaká skripta, takže jsem byl už vyhlášený tím vždycky.
Šimone, já Vám moc děkuji za dnešní rozhovor, já doufám, že budete inspirací pro naše studenty nebo budoucí studenty nejen v té udržitelnosti, ale třeba i v tom, aby vyjeli na zahraniční pobyty. Moc vám děkuji, že jste dnes přišel.
Děkuju vám, krásný den.