Vážené posluchačky, vážení posluchači, pouštíte si další díl podcastu De Facto, podcastu Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Před námi je opět rozhovor s úspěšným absolventem, kterým je tentokrát Tereza Smužová. Tereza vystudovala bakalářský program Česko-německá studia a následně magisterský program Německá a rakouská studia, byla na stáži v Bundestagu, pracovala u Evropské komise a k tomu je ještě úspěšnou absolventkou právnické fakulty. Své alma mater je tedy věrná stále, což dokládá i fakt, že pracuje na rektorátu Univerzity Karlovy a my si i o tom budeme následující půlhodinu povídat. Vítejte Terezo v našem podcastu.
Ahoj a moc děkuji za pozvání.
Česko-německá studia, Německá a rakouská studia, kde se vzala ta vazba na němčinu, německy hovořící země?
To je strašně dlouhá historie a vlastně nebylo to vůbec moje rozhodnutí. Když jsem chodila na základku do druhé třídy, tak moji rodiče mě poslali na jazykovku a rozhodli, že první cizí jazyk se budu učit německy a až potom anglicky, což si myslím, že je docela netradiční v dnešní době, většina lidí začíná tou angličtinou. Já jsem pak pokračovala na gympl, kde byla rozšířená výuka němčiny. Pro mě bylo přirozené, že jsem s tím chtěla pokračovat a hledala jsem studijní programy, který by tomu odpovídaly. Nechtěla jsem jít na klasickou germanistiku, abych se zabývala jen jazykem, a proto mi přišlo, že Česko-německá studia budou praktičtější, protože nejsou zaměřené na jazyk. Ten jazyk je spíše vnímaný jako nástroj nebo prostředek, ale tím hlavním tématem je Německo, německy mluvící země, jejich politika, hospodářství, dějiny. Takže je to dlouhá historie a člověk si často neuvědomuje, jak malé rozhodnutí někdy může ovlivnit v podstatě skoro celý život.
A pro ta studia bylo potřeba získat nějaký jazykový certifikát?
Přijímací zkoušky byly z němčiny a SCIA, klasický studijní obecný předpoklady. Nějakým způsobem němčina hrála roli, byli spolužáci, co byli rodilí mluvčí nebo byli bilingvní, ale měli jsme i spolužáky, kteří se to učili jako většina z nás, na gymplu, na základce. Nějaká úroveň němčiny určitě byla potřeba, protože některé předměty byly v němčině a potom jsme všichni odjeli na rok do Regensburgu, kde probíhala druhá část toho programu.
Jaké to bylo, když konkurenty byli právě ti rodilí mluvčí, byla to výhoda ve finále?
Nevím, jestli výhoda, ale německá komunita v Praze je relativně silná a spousta mých spolužáku měla třeba jednoho rodiče Němce, nebo měli prarodiče Němce. Asi bylo přirozený, že pak hledali nějaký studijní program, který měl k Německu blízko. Zároveň tam byl ten rok v Německu, to bylo taky velké lákadlo. Ale pokud se vrátím k tomu jazyku, tak určitě ze začátku byl člověk trošku nesvůj, mezi takovými lidmi mluvit německy. My jsme měli i nějaké německé vyučující, samozřejmě ta jejich němčina byla mnohem lepší, než moje němčina, ale myslím, že časem jsme si na to zvykli a určitě nám nikdo nedával nějak sežrat, že neumíme perfektně německy, protože to ani není cílem toho programu. Cílem je porozumět Německu, pro to člověk nepotřebuje perfektní jazyk, ale spíš znalost toho kontextu.
A rozumíš teď Německu, můžeš to říct, že až tam tě to studium dovedlo?
Myslím si, že poslední dobou trošku ztrácím ten kontakt, protože už se Německem tolik nezabývám, ale snažím se to držet. Teď jsem poslouchala podcast Jakuba Eberleho a Vladimíra Handla k volbám do Německého spolkového sněmu a o tom, kdo má být dalším německým kancléřem nebo kancléřkou a snažím se to trošku udržet, ale určitě už to není takové, jako když jsem to dělala každý den.
Ty jsi v Německu i Rakousku vlastně chvíli žila. Máš tam nějaké oblíbené místo, město?
Já jsem v Německu žila několikrát. Poprvé už na střední škole, kdy jsem byla půl roku v Německu ve Flensburgu, což je asi pět minut od hranic s Dánskem, úplně na severu a tam jsem žila v německé rodině a chodila jsem s Němci na německý gympl a to byla taková moje první velká zkušenost. Pak, jak už jsem zmiňovala, jsem byla rok v Regensburgu, to bylo klasický studium a nebyla jsem teda na Erasmu, ale byla jsem podpořená z Česko-německého fondu budoucnosti, což je další možnost, jak získat stipendium na zahraniční pobyt. A pak jsem byla ještě pět měsíců na stáži v Berlíně v Bundestagu, takže měla jsem tři úplně různé části Německa. Ty spolkové země jsou hodně odlišné, nejenom tím jazykem, ale i kulturou a životním stylem, takže nejdřív jsem měla takovou tu severskou německou náturu, kde polovina lidí byla úplně blonďatá a hráli házenou a jmenovali se Jensen a Svensen a jejich rodiče byli třeba Dánové nebo pracovali v Dánsku, bydlela jsem u moře, takže jiné podnebí, jiné klimatický podmínky. Pak jsem měla to Bavorsko, kde jsou ty preclíky, pivo.
A dirndl tedy nemáš?
Nemám, ale někteří moji spolužáci mají dirndl anebo kluci lederhosen. A pak jsem byla v Berlíně, což je úžasný multikulturní město, kde historie na vás dýchá úplně z každého rohu a ta směsice lidí, co jsem tam potkala, to bylo něco tak strašně rozmanitého, že to byl zase úplně jiný zážitek. Abych to shrnula, každá ta zkušenost byla úplně jiná a je super, že jsem měla příležitost vidět Německo z úplně jiných úhlů a jsem moc ráda, že jsem tu možnost měla.
Když už teda jsme v tom Německu, tak já bych navázala na tu stáž v Bundestagu, v Berlíně, pět měsíců, jak se tam člověk dostane a co to bylo za práci?
Jmenuje se to Mezinárodní stipendijní program a přímo to pořádá Bundestag, Německý spolkový sněm a spočívá to v tom, že asi 120 mladých lidí z celého světa přijede do Bundestagu a každý dostane přiděleného poslance a pro toho pak pracuje asi tři měsíce a ten zbylý čas tráví ta skupina pohromadě, prochází různými školeními, workshopy, různé výjezdy. Jsou to dvě takový části, jedna je ta samotná práce v kanceláři, kdy jste něco jako asistent poslance, pomáháte mu s denní agendou. A druhá část je spíš společensko-politické vzdělávání, kdy ta skupina je hodně různorodá, jsou to lidi z Východní Evropy, Asie, Jižní Ameriky.
My jsme se předtím bavily o tom jazyce, umím si představit, že ve škole jsou ještě benevolentní, ale co v tom spolkovém sněmu, přeci jenom práce u poslance, tam už by ten jazyk měl být, dá se říci, perfektní, v mých představách. Ptám se právě jaká je realita.
Ti poslanci si jsou vědomi toho, že ti stipendisti jsou cizinci a že nemusí mít úplně perfektní němčinu. Byli tam lidi, kteří mluvili na úrovni rodilých mluvčí, třeba i studovali už dlouho v Německu. Ale byli i lidi ze zemí, kde ta němčina nemá takovou tradici a potom měli samozřejmě nižší úroveň. Nicméně, co mě hodně překvapilo bylo, že i ta skupina, i když jsme nebyli v práci, tak mezi sebou se všichni bavili německy a musím říct, že i Američani ze Spojených států mluvili německy a ne anglicky, ani když se bavili s lidmi z Francie nebo z úplně jiných zemí. Všichni tam přijeli právě kvůli tomu Německu a dozvědět se něco o těch lidech. A kdybych měla říct nějaký svůj osobní zážitek, tak jsem třeba připravovala nějaké dopisy pro tu poslankyni, která je pak posílala, ale vždycky to po mně někdo četl, takže ty pády a podobně, tak to po mě opravili a i ta poslankyně všechno četla, než to podepsala.
Ty jsi říkala, že jsi měla poslankyni. A jsou to poslanci, poslankyně z celého toho politického spektra, nebo tam převažuje třeba nějaká strana? Respektive u koho jsi byla ty?
Ten poměr stran zastoupených v stipendiu by měl přibližně odpovídat poměru stran zastoupených v Bundestagu. Takže čím větší je ta skupina poslanců v Bundestagu, tak tím víc stipendistů dostane přiděleno. Zastoupeny jsou všechny strany, což představuje určitě výzvu. Když vybíráme nové stipendisty nebo děláme propagační akce, tak se nás ptají „no, ale co když skončím u komunistů“, nebo „co když skončím u AFD“ a vlastně nejde to zaručit. Každý si tam může dát svoje preference, jak tematicky, tak politicky nebo ideologicky, ale tím že musí být zastoupeny všechny strany, tak to nejde zaručit, že se člověk dostane tam kam chce. Nicméně drtivá většina lidí chce být u těch velkých stran CDU-CSU, SPD, někdy docela dost i u Zelených. Jednou přišel jeden můj slovenský kolega z prvního srazu Die Linke a byl naprosto zhrozený, že se tam oslovují soudruhu a soudružko, tak on říkál,že to je hrozné a že tam nechce být, ale myslím si, že člověk zase zažije něco úplně jiného a vidí tu politiku z úplně jiného náhledu a může to být cenný zase z jiných důvodů. Nebo ty menší strany často mívají víc času na ty stážisty a víc se jim věnují než třeba ti poslanci z těch velkých stran.
A ty jsi měla z jaké strany poslankyni?
Moje poslankyně byla z CDU, z dolního Saska od Hannoveru a byla náměstkyně na Ministerstvu pro zemědělství a výživu a musím říct, že to byla velmi hezká zkušenost v tom, že i takhle relativně vysoko postavená poslankyně byla velmi pracovitá, velmi milá a že to zaměstnání brala jako poslání a všechno měla načtené. Jeden z mých hodně specifických zážitků, které ráda vyprávím, je, že součástí té stáže je vždycky výlet do volebního obvodu za který kandidují ti poslanci a tady ta poslankyně říkala, proč bych si platila nějaký hotel, že můžu bydlet u ní doma. Takže já jsem bydlela v pokoji jejího syna, který tam teda nebyl, to jenom chci zdůraznit a večer jsem tam seděla s nimi, s ní a jejím manželem na gauči a koukali jsme se na fotbal a člověk vidí, že to jsou úplně normální lidi a že se s manželem se rádi špičkujou a řeší, jestli se jejich syn má přihlásit na tuhle vysokou, nebo někam jinam a bylo to pro mě strašně hezký vidět, že sice působí velmi profesionálně a velmi svědomitě v té práci, ale za ní je úplně normální člověk.
Ty jsi pracovala i v Senátu, v českém Senátu. Je tam nějaký rozdíl mezi českým parlamentem a tím německým parlamentem?
Ty zkušenosti byly hodně rozdílné v tom, že v Senátu jsem pracovala v administrativním, odborném zázemí, takže jsem nebyla příliš v kanceláři někoho konkrétního, ale pracovala jsem na oddělení Evropské Unie. Tam chodily různé materiály, který přicházely z Evropské Unie a já jsem je připravovala pro senátory, různé shrnutí, nebo i nějaké analytické materiály. Takže to byla úplně jiná zkušenost a nemůžu říct, že bych se přímo setkala s nějakým senátorem a věděla bych, jak pracuje, takže to asi nemůžu vůbec srovnat.
A jak si se vůbec do toho Senátu, tady v tom případě tedy českého Senátu, dostala? Berme tedy, že jsme podcast primárně pro uchazeče o studium, nebo pro lidi, které zajímá studium na Fakultě sociálních věd, tak jak se člověk k takhle zajímavým stážím dostane?
Do Senátu jsem se dostala přes kontakt z Institutu mezinárodních studií (IMS). Člověk, který v té době vedl to oddělení, byl absolventem IMS a řekl mi o té stáži, tak jsem se na ni přihlásila. Určitě to je o kontaktech, do Bundestagu jsem se přihlásila, protože tam přede mnou byli moji spolužáci, třeba z vyšších ročníku a i kvůli tomu, že naši vyučující nám to doporučovali. Dostala jsem doporučující dopisy od dvou vyučujících, od Tomáše Nigrina a Vladimíra Handla, takže i díky tomu jsem se tam dostala.
V tvém životopise je i Evropská komise, taky jsi zmiňovala ty evropské záležitosti u Senátu, tak jak ještě k tomu Evropská komise?
Když jsem se vrátila z Berlína, tak jsem si chvilku říkala, že už nikam nepojedu, že už budu jenom doma, ale pak přece jenom mě lákala stáž ještě v Bruselu. Tak jsem se přihlásila Bluebook, tak se jmenuje ta stáž u Evropské komise a tam je hodně nízká pravděpodobnost, že se tam člověk dostane, protože je tam velká konkurence, takže jsem si říkala, no tak to zkusím. Někdy v noci jsem vyplnila formulář, ráno jsem si to přečetla a odeslala a byla jsem tedy hodně překvapená, že mě vybrali. Vždycky mě zajímala Evropská unie, to bylo super, že jsem mohla jet do Bruselu a být v té Evropské unii a vidět, jak to funguje na vlastní oči.
Vzhledem tomu, co jsem teď všechno slyšela, mě napadá další otázka. Jak se stane, že je člověk takhle aktivní a úspěšný?
Určitě je to tím prostředím na IMS, kde všichni okolo mě měli super zajímavé stáže a všichni byli strašně aktivní a pořád jezdili někam do zahraničí, takže určitě je to i tím prostředím, které mě motivovalo.
Doteď bylo vše o Německu a teď najednou Rektorát Univerzity Karlovy v Praze. Snoubí se tam nějak ta zkušenost z Německa, nebo jaká je ta momentální pozice na rektorátu? Protože ty jsi k tomu ještě právník.
Určitě to souvisí a myslím si, že to zase odhaluje kousek toho pozadí, který třeba často není vidět, ale je strašně důležitý. Já jsem se k práci na rektorátu dostala přes svého školitele z FSV, Tomáše Nigrina, který byl předsedou Akademického senátu Univerzity Karlovy a hledal tajemníky, asistenty a podobně. A já jsem se na jeho doporučení přihlásila a dostala se tam. Původně jsem začínala jako taková pomocná síla v Akademickém senátu a v mezičase jsem byla na těch stážích a postupně jsem se dostala na pozici právničky a od té doby mi různě přibývaly další a další projekty a začala jsem pracovat i na jiných věcech, než na těch ryze právních. Myslím si, že to je i z důvodu, že jsem znala dvě fakulty, které jsem vystudovala. A taky jsem měla zkušenost z akademické samosprávy na fakultě. Já jsem byla v senátu Fakulty sociálních věd a v disciplinární komisi Fakulty sociálních věd, takže jsem trošku znala ty procesy, jak to funguje a možná díky tomu jsem líp rozuměla těm věcem na rektorátu, protože je často vnímán jako že stojí trošku vedle, trošku mimo a nerozumí tomu, co se děje na těch fakultách. I díky tomu, že jsem prošla tou samosprávou a znala jsem se s některými lidmi, kteří tím taky prošli, tak jsem tomu třeba líp rozuměla nebo jsem si to dokázala líp představit s jakými problémy bojují na těch fakultách a co řeší.
A mohla bys zmínit nějaký příklad? Pro mě je to teď hodně takové abstraktní.
Jedním z projektů, kterým se věnuju, je projekt HR Award, tady se jedná o Evropskou strategii pro zlepšení pracovních podmínek pro vědkyně a vědce na univerzitách a výzkumných institucích. My máme Evropskou chartu, podle které se snažíme vylepšovat naše procesy, aby právě odpovídaly více těm evropským standardům, aby třeba zahraniční zájemci věděli, když k nám půjdou pracovat, že tady máme svobodu výzkumu, že máme nastavené transparentní kritéria, kariérní postup a odměňování. Takže třeba v tomhle případě je to něco, co je řízený centrálně, z toho rektorátu, ale ta vlastní práce, kdy mají být naplňovány ty principy, to se děje na těch fakultách.
Jak si tedy čeští vědci v porovnání s těmi okolními zeměmi stojí? Řekla bych, že například doktorandi, budeme-li je počítat mezi vědce, si stěžují, že třeba ve srovnání s Německem, dostávají menší peníze.
Určitě jedno z těch hlavních kritérií je mzda a peníze, to je něco, kde nedokážeme tomu západu konkurovat. Na druhou stranu Česká republika má co nabídnout. To, jak tady žijeme, jakou máme životní úroveň a jak je tady bezpečné prostředí a vlastně do určité míry klid, jak tady funguje veřejná doprava a celkově Praha, to může být velké lákadlo. A druhá věc, co můžeme nabídnout, jsou třeba naše výzkumné infrastruktury, máme výborně vybaveny laboratoře a skvělé přístroje a zařízení, které jsme mohli nakoupit z evropských peněz, díky tomu, že jsme ty „zaostalejší země“, takže jsme měli víc peněz z těch strukturálních fondů než západ. Co si myslím, že nám ještě trochu pokulhává, je to, že se neumíme prodat, neumíme Českou republiku, naše univerzity a naše výzkumné organizace prodat tak, abychom dělali takový ten employer branding, abychom sem přilákali třeba ty uchazeče.
A máš ještě nějaký kariérní sen nebo cíl? Kde se vidí Tereza Smužová za pět let?
Já bych si hrozně přála, aby se univerzita posouvala tím správným směrem, abychom se přibližovali těm kvalitním univerzitám, abychom se zlepšovali v tom, že budeme mít víc zahraničních uchazečů o studium, i víc zahraničních vědců a akademiků, abychom se zkrátka přiblížili těm nejlepším univerzitám a budu ráda, když se na tom nějakým způsobem budu moct podílet a třeba propojovat ty zahraniční univerzity a Univerzitu Karlovu. Ale nemůžu říct, že bych měla třeba nějaké postavení v žebříčku, které bych chtěla, aby Univerzita Karlova dosáhla, to si myslím, že na to jsem malý pán, abych tohle to zařídila.
Mockrát děkuju za rozhovor, Tereza Smužová.
Děkuju moc za pozvání.