Blog FSV UK

Rubrika: Rozhovory s osobnostmi

Tereza Klabíková Rábová: Je důležité, abychom normu jazyka neměnili tak strašně rychle.

Vážené posluchačky, vážení posluchači, posloucháte podcast De Facto, podcast Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Dnes si budeme povídat s Terezou Klabíkovou Rábovou, která na Fakultě sociálních věd vyučuje na katedře Marketingové komunikace a public relations. Paní doktorko, vítejte.

Hezký den.

Po delší době začal akademický rok, kdy konečně máme zase studenty na chodbách, v posluchárnách, v učebnách, jaký je to pocit?

Za mě je to skvělý pocit, moc ráda vás všechny opět vidím fyzicky, ale je pravda, že tím, jak jsme byli všichni zvyklí být doma, v té izolaci, tak to pro mě byl nezvyk oproti tomu, když jsme sem chodili třeba během prázdnin, tak jsme tady pracovali v klidu a nikdo tady na těch chodbách nebyl a najednou se to zalidnilo. I pro nás to byl takový mentální skok, ale v zásadě samé pozitivní pocity, mám pocit, že studenti jsou skutečně rádi, že jsou tady s námi i spolu navzájem, takže za mě jenom dobře.

Je něco, co si z té online výuky takzvaně přenášíte i do toho nového akademického roku, myslím, že to určitě bylo náročné, ale přece jen, je něco, co je na tom pozitivního?

Nechci říct únavu, protože to bylo skutečně náročné. Ale vždycky se říká, že krize je i příležitostí, všichni jsme se ze dne na den naučili mnoho dalších způsobů komunikace a ovládání mnoha dalších platforem, organizaci času, práci na dálku, dejme tomu i psychologickou práci, zjistit, jak na tom člověk je a snažit se ho rozhýbat pomocí prostředků, které k tomu máte. Nejsem úplně největším zastáncem pouze online výuky, myslím, ale na druhou stranu bych ani nezavrhovala nějakou hybridní formu, se kterou už umíme pracovat. Takže ani veskrze negativní, ani veskrze pozitivní zkušenost za mě.

Vy jste vystudovala češtinu a francouzštinu jako učitelství, potom máte malý doktorát z češtiny taky na Pedagogické fakultě a následně velký doktorát na mediálních studiích, tady na FSV. Kudy vedla ta cesta z Pedagogické fakulty až sem?

Mě nejdřív chytly ty jazyky, a to už na gymnáziu, takže jsem se odklonila od možná očekávané kariéry biologické a chtěla jsem dál pokračovat a při studiích mě ještě více zaujala čeština jako jazyk, protože jsem vždycky měla sklony vidět skrz texty a vnímat to, co se kolem nás píše a mluví. Protože jsem chtěla pokračovat dál a chtěla jsem se dál akademicky rozvíjet a nenašla jsem na své původní alma mater příležitost, tak proto jsem šla dost konkrétně za tehdy působícím panem profesorem Krausem, který je pro mě vzdělancem klasického střihu a dal mi obrovské množství informací v souvislostech, kontextu, posunul mě k důležitým figurám toho oboru diskurzivního a logistického zkoumání, takže já jsem konkrétně na ta mediální studia šla za ním, přičemž mi i vedl dizertaci.

Vy jste na katedře Marketingové komunikace a public relations, vyučujete češtinu, vyjadřování v médiích, jazyk v médiích. Je to něco, co už jste si vysnila od studií?

Zajímavá otázka. Já myslím, že to šlo organicky a že to souvisí s tou mou inklinací k tomu jazykovému pohledu na naši vnější realitu. Asi jsem si to úplně vědomě nevysnila, ale přišlo to úplně přirozeně a nesmírně mě to baví. Pořád máme přehršel materiálu ke zkoumání, takže podle mě to byla přirozená cesta, jak se nabalovalo jedno na druhé od teorie k praxi a naopak, hledání cest a pohledů na tu naši sociální realitu prostřednictvím jazyka.

Vy se hodně vyjadřujete k současnému jazyku, který je používaný v médiích, v reklamě. Jak byste zhodnotila tu úroveň?

Obecně mám pocit, že je vždycky těžké mít nadhled, když jste uvnitř médií. Myslím si, že se hodně zrychluje změna vnímání norem, masovost, se kterou nastupují sociální média, implikují změny ve vyjadřování, protože mají určitou logiku fungování a mám pocit, že se ta spirála roztočila poměrně rychle. Je zde dost jasná tendence k deformalizaci, že všichni máme být „free“. Naším úkolem by mělo být samozřejmě to nezpochybňovat, pozorovat, vnímat, konfrontovat studenty s tím, co se děje a na druhé straně udržovat jistou kontinuitu. Máme tady toho Karla IV., který na nás shlíží. My bychom se tomu neměli bránit a neměli bychom konzervovat nějaký stav, který už není únosný, ale zároveň ještě bychom měli pořád poskytovat tu kotvu toho stávajícího, tradičního, dejme tomu i minulého jazyka a kulturních vazeb k naší tradici. To znamená, že si tady teď nemůžeme začít tykat, nemůžeme si povídat v emotikonech a jen vizuálně, ale je pořád ještě důležité, abychom ze vzdělanostních důvodů znali historii našeho jazyka, která se tedy zatím ještě píše, abychom tu normu neměnili tak strašně rychle, abychom si ještě zachovávali to tradiční a neustupovali logice nových médií, která jsou rychlá, vizuální, zkrácená, fragmentální, neformální.

Když už jste mluvila o těch normách v jazyce, tak téma, které se v poslední době taky dost řešilo, byla přípona -ová za příjmením. Jaký na to máte pohled vy?

To je „trvalka“, vyjadřujeme se k tomu dnes a denně a já naprosto nemám problém přiznat, že jsem konzervativní a vycházím z toho jazyka, že čeština je prostě flexibilní jazyk, který slova ohýbá. Vůbec se to netýká jenom toho přechylování, ale týká se to prostě všech slov v jazyce. Když si necháte to příjmení, tak vám zůstane chudinka v té větě nepřechýlené se všemi ostatními slovy přechýlenými a najednou tam tak ční a je mi ho líto. Můj pohled je tedy čistě lingvistický, není ideologický. Protože někdy ty debaty mají mimoběžné argumenty, že někdo mluví o tom, co se mu líbí, jak je to pohodlné ve světě, co mě uráží, moje preference, ale jiná je ta jazyková složka. Zatím ještě nikdo nezpochybňuje, jestli budeme říkat u stůl, nebo sedíme u stolu a je to vlastně stejný princip.

Mluvíme o deformalizaci jazyka. Jak byste zhodnotila kultivovanost předvolebních kampaní?

I tady můžeme pozorovat snahu o přiblížení k adresátovi, naladění na stejnou notu, ta možnost identifikace až možná nějaké „pitvoření“, s tím souvisí i to, že ty kampaně třeba v obsahu jazykové chyby jsou nedbaleji strukturované a mají takový neformální tón. Minimálně můžeme říct, že i tady tu tendenci k tomu uvolňování ve vyjadřování pozorujeme, ale musíme zkoumat, jestli to je funkční, adekvátní, jestli se to dá vrátit, protože když dojdeme k nějakému konsenzu, že pro relevanci těch daných témat správy státu, správy naší obce, to není důstojné, tak už to těžko půjde vzít zpátky, když ta stavidla otevřeme, tak zpátky už se nebude možné dostat. Další věc je ta, že některé marketingově orientované materiály mají tento tón, ale když se podíváte na jiné materiály, tištěné, na web a tak dále, tak už nekorespondují. Takže je tam evidentně nějaký posun, jsme uvnitř toho procesu, je neukotvený a prostě se děje. Můžeme ho pozorovat, interpretovat, komentovat, můžeme dávat doporučení, ale to jazykové společenství si stejně žije dost živelně, organicky.

Opustila bych teď na chvíli jazyk český a zaměřila se na jazyk francouzský, jak jsem již zmínila, tak na magisterském studiu jste studovala francouzštinu jako učitelství. Jaký vztah máte k Francii?

Vřelý, veskrze vřelý i se vším, co to implikuje, asociace Eiffelovy věže versus sociální problémy, všechno. Mám nadmíru ráda francouzskou literaturu, snažím se ji pořád ještě stíhat číst, i tu současnou. Někdy se věnuji i jiným aspektům, třeba maturitním expertízám ve francouzském jazyce, nebo konzultacím, překladům a tak dále, takže se k tomu dostávám i během profesního života a ráda bych, aby mě to nepustilo, abych to pořád udržela.

Vy máte tři malé děti a s tím mateřstvím se vám povedlo skloubit akademickou kariéru. Jak? Máte nějaký univerzální recept, tipy, doporučení?

Mám postřeh, že akademická půda je podle mě v podstatě ideálním prostředí, kde si udržet tu práci, to mentální zaměstnání a zároveň stihnout rodinu. Mám zkušenosti i z korporátu a už bych neměnila. Zároveň mám pocit, že tím, jak to prostředí může být flexibilní a tu práci si můžete do jisté míry odsunout na tehdy, kdy potřebujete, tak je to prostě úplně ideální. Teď jsme si s kolegyní zrovna říkaly, jak ta práce je vlastně prima, delegovaná a prestižní, ale také implikuje jistou míru zodpovědnosti, bádáte, ale musíte něco odevzdávat. A doporučení rozhodně mám – škrtat to, co není nezbytné a šetřit se, protože dříve či později člověk zjistí, že všechno do toho života prostě nenacpe, takže rozhodně doporučuji všem, které tu cestu nastoupí, pečujte o sebe. Není to poučka z koučovacích knih, ale je to fakt realita.

Posluchači to nevidí, ale vám zpoza rukávu vykukují tetování plná květin i různých slov. Vypadá to, že je to vaše vášeň, protože máte skoro plné obě ruce.

Stalo se to, je to taková věc, která mě v životě potkala a myslím si, že to patří k nějaké cestě k sobě samé, že i po těch dětech jsem potřebovala další ultimátní zážitek. Úplně jenom pro mě, zároveň to přece jen není nic, co bychom tady měli my Evropané, domorodé národy to praktikují už staletí, tisíciletí a už tomu rozumím, proč to má ten rituální, očistný, symbolický rozměr. Já se nepovažuji za nejstatečnější prototyp, co se týče fyzické bolesti, ale i to tam patřilo, takže to byla nějaká cesta k pochopení sebe samé a já jsem o tom uvažovala už dlouho a ten čas prostě uzrál. Zároveň jsem potkala zajímavé lidi, jsou to veskrze ženy a dívky, takže to je zajímavé z hlediska té subkultury nebo komunity, protože jsem se setkala s osobami, které bych v životě jinak minula. Tedy nejen ten cíl, ale i ta setkání sama o sobě jsou velice zajímavou zkušeností a doopravdy mě to baví, je to ochutnávka jiných světů. Samozřejmě se mi to i líbí, to je legitimní a zároveň ta asociace, že to máte z vězení, už je asi pryč. Píší se o tom knihy, je to téma, máme tady kolegy z Filozofické fakulty, kteří se tomu věnují etnograficky, vznikají populárně naučné knihy. Dá se říct, že podnikám etnografický výzkum na vlastní kůži. Bála jsem se textů, protože jsem v tomto ohledu dost opatrná, tím, jak všechno vidím skrz texty, tak jsem si je šetřila. Ale pak jsem došla k tomu, jak říká jedna z těch tatérek „je to jen kůže, nic víc a nic míň“. Přijde mi to i zajímavé to pak dát k té akademičnosti a myslím si, že se to vtipně potkává, že se to nemusí vylučovat, že nejsem vyvrhel, že jsem pořád ještě seriózní osoba, ale prostě jsem pomalovaná.

Než jsme začaly tento rozhovor, vy sama jste to pojmenovala „Jazyková krajina“, tak pokud vám to nevadí, mohla byste odhalit tu symboliku za těmi tetováními, jestli některá konkrétní se vztahují ke vzpomínkám, k lidem?

To je dobrá otázka, která mi pomáhá v tom, říct úplně otevřeně, že to symboliku vůbec mít nemusí, že cokoliv, co je váš motiv, je legitimní, že to nemusí mít symboly, počty a cestu. Je úplně v pořádku přijít a intuitivně něco udělat. Ale mám třeba obrázek od své dcery, takže ten je dost symbolický, mám květiny, které mám celoživotně ráda, mám okýnko, mám nějaké texty, mám čáry, všehochuť. Ničeho nelituji, patří to tam, je to zkušenost a mám to takhle ráda.

Kolik bychom jich napočítali na vašem těle?

No, asi už přes desítku a pravda je, že to jsem tomu nevěřila, ale je to návykové.

A za jakou dobu jste těch deset zhruba posbírala?

Dva roky, kamarádi si dělali legraci, že když skončí karanténa, že mě nepoznají, ale zas až tak to není, není to závislost, ale je to radost. Je to jiný přístup k sobě i k tělu a vlastně i k vnější realitě. Na jedné straně jste seriózní a zvládáte tu seriózní roli a na druhé straně jste prostě svá a ty věci tolik neřešíte.

Já když jsem vás tady potkala na chodbě před pár týdny, tak jsem si říkala – ta studentka má pěkná tetování, protože jsem vám neviděla do tváře a nepoznala jsem vás.

To je milé, tak třeba možná i ta deformalizace probíhá i tímto způsobem a vůbec to není žádný kalkul. Myslím si, že ty věci by měly vycházet z každého z nás, že to nemá být podle někoho a musíte si k tomu dojít.

Všimla jsem si na vašich sociálních sítích, že hodně běháte. Tak – kolik?

Zdráhám se říct čísla, protože si nechci na sebe ušít další bič povinnosti, ale já jsem na jedné straně takový intuitivní typ a mám ráda interpretaci textu, kvalitativní přístup, aby ten materiál na nás hovořil a my ho poslouchali, ale na druhé straně jsem dost strukturovaná třeba v některých číslech a mám tendenci se dívat do aplikace kolik, za jak dlouho, srovnávat se a nechci to. Tudíž se nyní přeučuji, abych to měla opravdu jen pro klid, prázdno v hlavě, pro radost z toho pohybu. I když ty aplikace a technologická lákadla evidentně jsou, samozřejmě sleduji někoho, kdo běhá hodně a dobře, ale samozřejmě mám své možnosti, své limity a nechci tomu propadnout ve smyslu závislosti nebo povinnosti, ale chci to mít jako radost. Pravda je, že během té karantény mě to asi zachránilo a spoustu dalších lidí. Rozumím tomu, proč lidé běhají, protože to tu hlavu čistí, ty hormony opravdu fungují a běh mohu doporučit.

Chápu to tedy správně, že pro vás to není úplně fyzická aktivita, fyzické vybití té energie, ale spíš ta duševní očista.

To rozhodně jo. Vidíte, řekla jsem to intuitivně jako první, ale samozřejmě ta fyzická náročnost je velmi příjemná, jde to ruku v ruce, je to prostě „čistička“.

My už se pomalu blížíme ke konci tohoto rozhovoru. Vy na mě působíte jako velmi pozitivní člověk plný motivace i příjemné energie. Existuje něco, co byste ráda vzkázat studentům do nového akademického roku. Jak to všechno zase ve zdraví přežít?

Že se na ně osobně velice těším, ať ještě užívají slunce, protože je úplně krásně, tak ať to do sebe nasají a zachovají si tu energii, kterou teď nashromáždili, tu sociální potřebnost, ale i tu touhu po vědění, protože bychom měli být tady tržiště informací a vědomostí, tak aby si to zkusili zachovat, tu motivaci, tu chuť a těšíme se na společné potkávání.

Paní doktorko, moc vám děkuji, že jste byla hostem dnešního dílu podcastu De Facto, děkuji a na shledanou.

Mějte se hezky, na shledanou.


Podcast Defacto Tejkalová a Marhánková

Jaroslava Hasmanová Marhánková: Současná generace LGBT seniorů jsou lidi, kteří prožili část života v době, kdy se o těchto tématech nemluvilo.

Dobrý den, posloucháte De Facto, podcast Fakulty sociálních věd, dnes s Alicí Němcovou Tejkalovou a Jaroslavou Hasmanovou Marhánkovou z Katedry sociologie. 

Dobrý den.

My se potkáváme uprostřed léta. Jak se máte, doktorko?

Letně. Dobře, odpočatě. 

Po tom semestru, v podstatě celém roce, roce a půl, který máme za sebou v distanční výuce, těšíte se na to, že by podzim mohl být jiný?

No já se nejenom těším, ale věřím a doufám, že bude jiný. A určitě se těším, že se zase uvidíme všichni fyzicky. 

Naučila jste se něco z toho distančního studia pro sebe, co funguje se studenty? 

Já musím sobecky říct, že to byla taková na jednu stranu skvělá zkušenost, nemám pocit, že to byly ztracený měsíce. Mám pocit, že jsme se naučili všichni hodně nových věcí, které se podaří potom využít i v té prezenční výuce. Takže já trošku sobecky na to vzpomínám i jako na dobrou zkušenost, i když bych se k ní nechtěla vracet.

Vy máte za sebou zkušenosti z různých jiných škol. Jaká byla ta vaše cesta k nám na FSV? 

Oklikou, protože jsem jedno své magisterské studium absolvovala na Fakultě humanitních studií a pak jsem působila v Plzni dlouhou dobu. Poté jsem se vrátila zase na Katedru genderových studií a nakonec jsem zakotvila tady na sociologii. Takže to byla taková okružní jízda, včetně i nějakého kratšího působení v Brně, kde jsem studovala na doktorském studiu. Já jsem vlastně objela tu republiku a vrátila se zpátky na alma mater.

Našla jste si už kolegy, se kterými se vám dobře spolupracuje? Plánujete třeba nějaké nové projekty? 

Určitě. Jednak tedy musím říct, že tady mám kolegyni i z Plzně, Emu Hrešanovou. To je kolegyně, se kterou spolupracuji dlouhodobě. A jinak na katedře sociologie je docela silný proud lidí, kteří se věnují sociologii, medicíně a zdravotnictví, což je taky jeden z mých dlouhodobých zájmů, takže máme už společné projekty a myslím si, že ta spolupráce je tam výborná. 

Vy se věnujete tématu stárnutí v souvislosti s LGBT, mohla byste nám přiblížit právě to, co děláte?

V těch mých různých tématech je vždycky spojující linka, což je většinou zájem o tělo a gender i v tématech, které se týkají stárnutí. A přes to téma stárnutí jsem se dostala i k tomu tématu LGBT+ lidí. A především jak prožívá současná generace seniorů LGBT své stárnutí a jak i ten coming out přichází v různých fází života. Protože já jsem se dostala ne přes LGBT téma k LGBT seniorům, ale přes seniory k LGBT seniorům. A spolupracuji s ministerstvem práce a sociálních věcí, které otevírá to téma třeba v kontextu sociálních služeb a jak vlastně pracovat s LGBT+ klienty. Co mě hodně zajímalo bylo to, jak ty různé aspekty naší identity, ať je to genderová identita, když se díváme třeba na stárnutí žen nebo sexuální identita, když se díváme na LGBT+ lidi. Jak vlastně ovlivňují tu zkušenost stárnutí a mně osobně přijde, že to téma LGBT+ seniorů je jako lakmusový papírek, který umožňuje zvýznamňovat jaká je ta zkušenost stárnutí různá, jak my často mluvíme o Seniorech s velkým „S“, jako kdyby v nějakých šedesáti nebo pětašedesáti člověk udělal takovou metamorfózu. Jako kdybychom byli nějací motýli, že jsme chvilku ty housenky a pak najednou se nějak zakuklíme a najednou vyleze nějaké nový živočišný druh – ten motýl. A to je jako senior. My trošku tušíme, že má něco společného s tou housenkou, ale myslíme si, že to je něco úplně jiného ten motýl.

Mě zaujalo, když jsem si četla některé rozhovory s vámi, to, že třeba do domova seniorů odcházejí dvě lesby společně spíš jako kamarádky, chtějí spolu tedy bydlet v jednom pokoji, ale vlastně mají problém říct, že jsou lesby a že chtějí takhle žít spolu. Je ta adaptace naší společnosti, a právě třeba sociálních služeb, už lepší než dřív v tom přístupu právě k tomuhle typu seniorů? 

Myslím, že určitě. Vlastně i když jsme dělali výzkum s poskytovateli sociálních služeb, tak my žijeme v relativně liberální společnosti. Třeba sektor sociálních služeb není tak navázaný na náboženské organizace a tak dále, čili je tam trošku větší míra liberálního přístupu než třeba v některých jiných státech i na západě od našich hranic. Ale je tam třeba ta obava z reakce ostatních klientů a klientek a je potřeba taky zdůraznit, že současná generace LGBT seniorů jsou lidi, kteří prožili značnou část života v době, kdy se o těchto tématech nemluvilo. Ale když se vrátím k tomu výzkumu, co jsme dělali s poskytovateli, tak tam řada lidí byla zaskočená a překvapená tou samotnou ideou, že tady jsou LGBT senioři. Což zase mě vrací k tomu, jak moc je to takový lakmusový papírek i pro pochopení toho, jak se vůbec společnost staví ke starším lidem. 

Třeba moji rodiče, kterým je přes 60 let, tak táta je úplně v pohodě s označením senior a moje máma takové označení nesnáší. Jaké je to s lidmi, se kterými se potkáváte vy? 

Já myslím, že starší lidé s tím nemají problém, ale samozřejmě tyhle kategorie jsou vždycky kategoriemi, které s lehkostí aplikujeme na ty druhé. Já si v téhle souvislosti vždycky vzpomenu na projev našeho premiéra v době kovidové krize, kde on se ve svých pětašedesáti letech říká: „babičky, dědečkové, jste naši“. Což je na jednu stranu hezké, ale na druhou stranu ho pronáší vrstevních těch babiček a dědečků, který se ale tváří, že do té skupiny nepatří, a to si myslím, že je symptomatické pro většinu z nás. Že pokud ta kategorie má nějaký pejorativní nádech, tak jsme radši, když ji můžeme aplikovat na ty druhé.

Česká populace stárne, mluví se o tom, že třeba časem budou i problémy s tím, jestli vyplácet důchody, v jaké výši a tak podobně. Jaké nás čeká stáří? Naši generaci? 

No, to uvidíme. Asi jiné než tu generaci současnou. Ať už ekonomicky, ale i společensky, protože i dneska vidíme, jak roste počet starších lidí v populaci, tak se mění i společenská nálada. Jak už jsem mluvila o těch představách aktivního stárnutí a tahle idea prostě jde ruku v ruce s tím stárnutím populace, kdy najednou vidíme snahy přeznačit to období života, protože si ta společnost v uvozovkách nemůže dovolit žít v té představě, že to stáří je období pasivity a nějaké neaktivity ve všech různých směrech. A vidíme i ve veřejné politice, že s tím, jak roste počet seniorů, tak roste i apel na aktivní stáří. Tedy v tomhle ohledu generace současných seniorů žije v jiných představách o stáří, než to byly generace mých prarodičů a praprarodičů a je otázka v jakých představách o stáří budeme žít my a naše děti. Jestli vůbec instituce důchodů bude fungovat tak, jak funguje dnes. Nebo jestli se bude předpokládat, že se budeme pohybovat na trhu práce až do smrti, v uvozovkách.

Možná budeme i jinak nahlížet na generaci našich rodičů, protože se občas setkávám s tím, že se na mě obrací ať už kamarádky nebo známí a říkají: „Nám ale rodiče hlídají málo, oni jezdí na ty dovolené a chtějí si užít život a je to úplně jiné. Babička, ta mě hlídala daleko víc“. Tak možná se na ty naše rodiče budeme taky časem koukat tolerantněji, že mají dovolenou a všechno další, co většinou nebylo spojené s babičkami Boženy Němcové, která byla prostě na Starém bělidle a tak jsme si je představovali. 

No babičce Boženy Němcové bylo padesát, to dneska bychom se taky takhle nepředstavili padesátiletou ženu na Bělidle. Ale dobře poukazujete i na takové to protichůdné očekávání, které my máme, zvlášť teda v české společnosti, kde ten imperativ těch aktivních prarodičů je velice silný, i třeba v tom evropským srovnání. V tomhle ohledu představa aktivního stárnutí je hrozně omezená, protože je spojená s nějakými aktivitami. Že když jdete za peníze někomu uklidit byt, tak jste aktivní, ale když si doma uklízíte svůj vlastní, ale jinak jste doma, tak to vlastně aktivní stárnutí už tak není. Stejně tak když jdete ven se učit angličtinu do kurzu pro seniory, tak jste aktivní, když sedíte doma u televize, tak to jako úplně aktivní nevnímáme. Čili to, co je aktivní označení, je vlastně strašně selektivní a samozřejmě to odráží i nějaké normy určité společenský skupiny, takže já bych na to byla trošku opatrná, o čem mluvíme jako o aktivitě. Třeba to prarodičovství je určitě aktivní stárnutí par excelence. 

Vy jste právě prarodičovství věnovala taky jeden ze svých výzkumů, proto jsem i tohle téma vznesla. Jací jsou současní čeští prarodiče, respektive prarodiče v době toho výzkumu?

Jsou relativně aktivní, to znamená, že máme obrovské množství prarodičů, kteří hlídají děti každý týden a aspoň nějakou část dne bez přítomnosti rodičů. To je ta nejintenzivnější péče, kterou můžou prarodiče věnovat. Čili i v tom evropském srovnání, my jsme spíš mezi tou aktivní částí prarodičů. Samozřejmě to má různé dynamiky, tam záleží na tom, jak blízko ti prarodiče bydlí, to nejvíce ovlivňuje aktivní zapojení prarodičů. A věk prarodičů, tedy čím jsou mladší, tím jsou aktivněji zapojeni a ženy hlídají častěji než muži, nepřekvapivě. Jedna ze studií ukazovala, jak třeba i současné trendy, co se týče partnerského, rodinného chování, ovlivňují zapojení prarodičů. Když se prarodiče rozvedou, tak organizátorky té péče jsou babičky, to znamená, že rozvedení dědečkové jsou často stejně aktivními prarodiči jako ti, co žijí v manželství. Ale jsou aktivními prarodiči více ve vztahu k dětem té nové partnerky, to znamená, že ženy jsou ty, které vtahují svoje nové partnery do péče o svoje vnoučata. I ta dynamika partnerských vztahů a sešívaných rodin se promítá do těch vzorců prarodičovství. 

Právě v souvislosti s tím, že ženy se dožívají vyššího věku než muži, je i poměrně velká skupina osamělých žen, starších žen, které vlastně v naší společnosti žijí. To je také jedno z témat, kterému se věnujete v souvislosti se stárnutím a genderem. Jak se žije starším samotným českým ženám?

Vdovství nebo ztráta partnera v pozdějším věku je dominantně ženská skutečnost. Ne, že by to muže nepotkávalo, ale ta pravděpodobnost, že žena bude žít na sklonku života jako vdova je nepoměrně větší než v případě mužů. Tam najdeme ženy, pro které ovdovění znamená trošku takový restart. Pokud mají ještě dostatek sil, tak to vdovství může být i nějaký pozitivní impuls, není to nutně jenom něco, co by přinášelo trauma. Ten výzkum byl ale zaměřený na specifickou skupinu seniorek, aktivních, které právě chodí do různých volnočasových center, učí se anglicky a jdou na univerzity třetího věku. To jsou často ženy, které mají za sebou zkušenost ovdovění a často to byl moment, který nastartoval chuť pouštět se do nových věcí. Protože to ovdovění, to není jen ta zkušenost, že zemře partner, ale je to často zkušenost, které předchází měsíce, roky nějaké velice intenzivní péče o partnera, což zase je ta dominantně ženská zkušenost. Ty ženy se často starají o své umírající rodiče a pak ještě se starají o své umírající partnery a pak zůstávají samy a přichází většinou jejich dcery, které přebírají tu péči. To ovdovění má často před sebou období intenzivní a psychicky náročné péče a v tomhle ohledu pro řadu žen, se kterými jsem mluvila, to byl i nějaký impuls, možnost se zase věnovat svým koníčkům. Nechci tím říct, že by ztráta partnera byla pozitivní zkušenost, ale že to může být i impuls.

V okolí kamarádek mojí babičky je poměrně jednoznačná situace, kdy potom, co umřeli partneři, se ztrácí mobilita, protože ty ženy neřídily v tomhle věku. Já si toho všímám, protože řídím ráda, navíc s tím mám spojenou i velkou nezávislost právě toho pohybu a uvědomila jsem si, jak nepříjemná situace to je. Vy jste odkázaná na to, že vás někdo musí odvézt na chalupu, kde jste to měla do té doby s partnerem ráda. Je to něco, co je trendem celkově v té starší ženské populaci?

Česká republika v tomhle ohledu nemá až takové tradiční rozdělení, aspoň co se týče těch kompetencí, ale obecně ta ztráta partnera, teď to nemusí být jen v případě žen, prostě přináší reorganizaci denní rutiny. Třeba to není jen o tom, že se nedopravíte na chalupu, ale že ji nemůžete třeba ekonomicky udržet nebo že se nechcete vracet někam, kde je to spjaté se vzpomínkami, které můžou být bolestivé. Ale tyto mobilitní problémy jsou něco, na co jsem narážela v těch rozhovorech taky. Ty ženy se zbavovaly těch chalup a chat, protože se tam nemohly dostat a proto, že to pro ně finančně ani nebylo udržitelné.

My se hodně bavíme o ženách, ale víme, že současná společnost přináší velké nároky i na muže a na jejich roli, proměňuje se nějak ta seniorská role mužů?

Já jsem se vysloveně na tu mužskou zkušenost zas až tak v těch výzkumech nezaměřovala. Ale třeba v tom projektu, který jsme měli k prarodičovství, tak jsme se věnovali mužům prarodičům. A tam mi přišlo fascinující to, jakým způsobem to prarodičovství se pro řadu mužů z té generace současných seniorů, stávalo příležitostí, jak „poprvé“ zažít nějakou péči o děti. To období, kdy jejich vlastní děti byly malé, tak de facto bylo často obdobím dost nepřítomného otcovství. Ti muži často byli na vojně nebo bylo běžné, že pracovali někde na stavbách, byli přes týden pryč. V těch rozhovorech byl hodně přítomný příběh toho, že s těmi vnoučaty často zažívali poprvé, co to je starat se o malé děti nebo s nimi trávit aktivně celý den. Což je na jednu stranu velice pozitivní a na druhou stranu je to smutné, protože to poukazuje i na nepřítomné otcovství v generaci současných starších mužů. Ukazuje to na to, jak přijatelná byla představa toho, že dobrý otec může být i otec, který není nutně přítomný fyzicky v životě dětí.

Co vás čeká teď za zajímavá témata, kterým se věnujete a plánujete je rozvíjet dál?

Pracujeme na dvou projektech. Já osobně se teď věnuju tématu demence, především strachu z demence a to, jakým způsobem obrazy Alzheimerovy nemoci ovlivňují zkušenost stárnutí a to, jak se lidi dívají na stáří. Tam já se věnuji rozhovorům s lidmi a o jejich životním stylu ve stáří a o jejich znalostech a postojích k demenci. A druhý projekt, ten je možná aktuálnější v kontextu společenských debat. To je projekt, který se věnuje váhavým postojům k očkování, ne nutně covid očkování, ale jako k očkování proti „běžným dětským nemocem“. To je velký evropský projekt, který zkoumá to, jak se rodí a vyvíjí váhavost. Ne nutně odmítání, ale taková ta váhavost ve vztahu k očkování u rodičů.

Kde berete tu pozitivní energii a to nadšení? Jak se nenechat takovými tématy semlít? Já se dlouho věnovala sportu handicapovaných a někdy jsem se setkala s osudy, které nebyly úplně příjemné. Pomáhalo mi, že jsem vlastně viděla i spoustu pozitivního. Je to stejné u toho výzkumu stárnutí demence? 

Určitě. Já se setkávám většinou s velice pozitivními seniory a seniorkami a myslím si, že tam vždycky jde najít něco pozitivního. Otevírání těch témat trošku zbavuje i toho strachu a toho ostychu vůbec o těchto věcech přemýšlet, protože když je otevřete, tak najednou zjistíte, že třeba to není taková černá díra a taková deprese. Já se snažím i psychicky to vyrovnávat, že se věnuji intenzivně pár let nějakému tématu, které je pro mě těžší, a pak se snažím otevřít téma, kde vím, že mi umožní trošku se odpoutat od těch těžších věcí. Ale řekla bych, že rozhodně to téma seniorství není téma, které by bylo depresivní, takhle ho rozhodně nevnímám. A myslím si, že čím víc se o něm mluví, tak tím menší obavy nebo míň negativních emocí ve spojitosti se stárnutím já osobně pociťuji.

Je pravda, že když se přiblížíte k tomu, čeho se bojíte nejvíc, tak zjistíte, že to není tak hrozivé, jak to vypadá. A současná generace seniorů, která je v podstatě aktivnější, než byly ty předchozí, nám dává velkou naději, takže doufám, že se všechno bude dařit dobře, jak v naší společnosti, tak ve vašemu výzkumu. Děkuji, že jste si udělala čas na De Facto, a to byl tedy další díl podcastu De Facto Fakulty sociálních věd a já se těším zase někdy na slyšenou.

Já děkuji za pozvání. Na shledanou.


foto Zuzany Lizcové

Zuzana Lizcová: Čechům, Rakušanům i Němcům by prospělo více vzájemné zvědavosti

Dobrý den. Vítám vás u podcastu De Facto FSV UK s Alicí Němcovou Tejkalovou a s vedoucí Katedry německých a rakouských studií IMS FSV UK Zuzanou Lizcovou.

Dobrý den.

Povídáme si spolu uprostřed července. Už jste se stihla zregenerovat z akademického roku?

Já mám velkou výhodu v tom, že mívám dovolenou koncem června až začátkem července a jezdíme s rodinou na sportovní tábor. Bylo to báječné a mám velkou radost, že se tuto akci podařilo uskutečnit i přes ty všechny okolnosti, které známe.

Takže teď už se spolu můžeme ponořit do pracovní oblasti, což je ve vašem případě vztah Německa k Rakousku. Zajímalo by mě, jak se po roce 1989 změnil vztah Němců a Rakušanů k Čechům? Moc dobře si pamatuji, jak po roce 1989, když jsme začali vyjíždět za hranice, jak se objevovaly nápisy typu „Češi nekraďte!“ apod. Později si pamatuji vztah sudetských Němců k nám, třeba i v souvislosti se vstupem ČR do EU. Jak je to dnes?

To je samozřejmě velmi komplikovaná otázka, protože každý to má se vztahem k sousednímu národu trochu jinak. Řekla bych, že ty hranice, o kterých jste mluvila do značné míry zmizely. Už jsme déle než 15 let členy Evropské unie, sdílíme ten společný politický prostor společně s našimi sousedy. Ty nápisy, o kterých mluvíte, také již z německých příhraničí zmizely. Nicméně to, co já vnímám, je to, že stále ta určitá distance existuje, jako například kvalita dopravních spojení. Zejména železniční napojení do jižního Německa, dálnice směrem na jih Čech a jejich napojení atd., tam je prostor vše ještě rozvíjet. Také by neškodilo se o své sousedy za hranicemi více zajímat. Máme občas tendenci v tom globalizovaném světě, to blízké přehlížet a třeba Německo používat jako dálnici směrem k údajně zajímavějším destinacím a myslím si, že by nám neškodilo se někdy zastavit. A to samé platí i opačně.

To znamená, že i Němci a Rakušané by se o nás mohli zajímat více?

Ano, myslím si, že ano. Když se bavím se svými kolegy německými novináři, korespondenty evropských médií, tak říkají: „Ano, my o vás píšeme málo, ale buďte rádi. Ono to znamená, že u vás není žádný velký problém.“  Zkrátka se v té evropské politice hovoří více o Polsku a tamních problémech a u nás vypadá ta situace relativně stabilizovaně, nezajímavě, což si ale lze vykládat i jako určitý nezájem. Myslím si, že by nám, Rakušanům i Němcům prospělo trochu více té vzájemné zvědavosti.

Když přejedeme bezprostředně hranice, tak zjistíme, že je úplně jiná ta rakouská i německá společnost, i třeba etnicky. Když se podíváme i do menších měst, než je třeba Vídeň nebo Berlín, tak pozorujeme, jak spolu soužívají komunity, často velmi odlišné. Je to něco, z čeho bychom také mohli získávat inspiraci nebo zkušenost?

To je zajímavé, že to říkáte. Já jsem byla v červnu v Berlíně, kde jsem měla podobnou zkušenost, když jsem vstoupila do S-Bahn a na první dojem mě zaujalo pestré složení lidí. Poslední rok a půl jsem strávila zavřená v jedné městské části v Praze a ten rozdíl je patrný na první pohled. Německá společnost se opravdu proměnila za ta poslední desetiletí. Přibližně čtvrtina obyvatel má tzv. migrační pozadí. To znamená, že buď oni sami nebo alespoň jeden z rodičů, se narodili s jiným než s německým občanstvím. Většinou tito lidé pochází z evropských zemí, přibližně jedna třetina z jiných zemí EU, jedna třetina ze zemí jako Turecko a Rusko. Potom je tam i výrazná imigrace z jiných částí světa. Německo věnuje v posledních letech opravdu velké úsilí tomu, aby se podařilo co nejvíce těchto lidí do německé společnosti integrovat. Ta bilance je samozřejmě velmi složitá, ale naštěstí katastrofické scénáře v souvislosti s uprchlickou vlnou nenastaly.

Uprchlická krize, to byl jeden z milníků, o kterém se hovořilo, že bude stát Angelu Merkelovou křeslo. Německá kancléřka byla již mnohokrát posílána do politického důchodu. Jaký je vztah Němců k Angele Merkelové, která už není ani předsedkyní CDU, ale je vlastně pouze kancléřkou a předpokládá se, že jí bude do září 2021?

Pokud se podíváme na výzkumy veřejného mínění, tak zjistíme, že Angela Merkelová je, dá se říci o „parník“ populárnější, než jakýkoli jiný německý politik. Ona má dnes podporu v SRN až 70 procent obyvatelstva. To jsou skutečně neobvykle vysoká čísla. Ta spokojenost s ní v čele vlády je obrovská. My máme, z toho českého pohledu, tendenci vnímat Angelu Merkelovou velmi kriticky, což je dané prizmatem migrační otázky. Ona je nejen v celém Německu, ale i v celé řadě jiných zemí vnímaná jako solidní politička, která je velkou oporou západního demokratického světa. Myslím si, že by i některým komentátorům velmi prospělo, kdyby se na ni podívali trochu ze širší perspektivy.

Jsem ráda, že to říkáte. I pro mě je Angela Merkelová jednou z nejzajímavějších osobností soudobé světové politiky. Do jaké míry právě k tomu hodnocení Angely Merkelové přispívá i určitý sexismus v té mezinárodní politice, i v komentování mezinárodní politiky. Velmi často ti, kteří se vyjadřují na těch velkých fórech, jsou muži a mají svou představu o tom, jak vypadá ideální politik a Angela Merkelová, i přesto jak je úspěšná, s ní nekonvenuje.

Angela Merkelová je bezesporu velmi netypickou postavou a byla jí zejména ve svých politických začátcích. Připomeňme si situaci, jak se dostala ke své funkci v situaci, kdy vedení CDU nechtěl převzít nikdo jiný. Strana byla stíhaná velkou finanční aférou a Angela Merkelová byla považována za ženu, která bude jakýmsi přechodným řešením a jakmile odvede černou práci, tak rychle zase zmizí. Byly jí přisuzovány přezdívky typu Kohlovo děvčátko. A zkrátka se o ní hovořilo jako o někom, kdo v politice dlouho nevydrží. Angela Merkelová v tomhle všechny překvapila a vydržela v úřadu dlouhých 16 let. Za tu dobu si dovedla vydobýt svou pozici na mezinárodním parketu a ukázalo se, že její zdrženlivý styl politiky, vyčkávání a orientace na kompromis, že má své místo v politice, a to jak na parketu mezinárodní, tak vnitřní politiky. Nyní se to projevuje v komentářích k posledním zasedáním na evropské úrovni. A velmi často se zmiňuje, jak bude na politické scéně chybět, protože ona zkrátka je političkou, která je velmi trpělivá, ochotná prosedět celé noci a vyčkat, než se dosáhne nějaké dohody. Uvidíme, kdo tuto funkci po ní převezme, pokud vůbec někdo.

Pozice současného předsedy CDU Armina Lascheta není nijak silná a oslnivá. Dokonce se hovoří o tom, že by ani nemusel být kancléřem přímo on. Co je jeho výhoda?

Výhoda Armina Lascheta je, že je muž kompromisu, který je mírný a schopný sjednocovat různé názorové proudy. V tomto slova smyslu se dá považovat za pokračovatele stylu Angely Merkelové. Nicméně bych byla opatrná jej považovat za Merkel 2.0, protože Admin Laschet má úplně jiný původ. Pochází z Porýní, v současné době je ministerským předsedou nejlidnatější spolkové země, je to věřící katolík a v řadě těch základních statistik se od Angely Merkelové liší. A já si relativně myslím, že on tím příštím německým kancléřem nakonec bude.

Tak uvidíme, jestli se nakonec potvrdí vaše předpověď i po volbách do Bundestagu, které budou na konci září 2021, dva týdny před českými volbami. Je to tak?

Je to tak. To, co činí německé volby napínavými, je, že nebude po dlouhé době kandidovat Angela Merkelová. To znamená, že se zdá, že ten souboj je více otevřenější. Po velkém krátkodobém vzestupu Zelených, kolem dubna 2021, kdy CDU/CSU řešila své vnitřní potíže, se zdá, že nadále bude Křesťanskodemokratická unie tou nejsilnější politickou silou a potom se ukáže, kdo bude další v pořadí. Podle průzkumů to tak vypadá, na druhém místě skončí Zelení, Sociální demokracie má momentálně podporu kolem 15 procent hlasů a jsou tam ještě další tři menší strany, které můžou do koaličních vyjednávání po volbách promluvit. Volby budou určitě napínavé a bude zajímavé je sledovat.

Co se týče našeho druhého souseda, Rakouska, tak byť i z jiných důvodů, tamní kancléř Sebastian Kurz, byl opakovaně odepisován zejména pro svou politickou nezkušenost. On byl nejmladším kancléřem v době svého zvolení v roce 2017. A potom byl po roce 2020 nejmladším ministerským předsedou v zemi. Všichni se divili, jak je taková věc, v tak konzervativní zemi jako je Rakousko, možná? Pro magazín Reportér jste v únoru 2020 psala článek „Rakouský valčík na tenkém ledě“. Je o tom, jak se Sebastian Kurz pustil do odvážného a historicky nevyzkoušeného podniku, protože jeho konzervativní Lidovci vytvořili koaliční vládu s levicovými Zelenými, nemohli tedy koalovat se Svobodnými. Jak si vedou dnes?

Situace v Rakousku je poznamená v poslední době řadou větších či menších afér. Kancléř Kurz čelil kritice, protože byly zveřejněny jeho soukromé zprávy z nějaké messengerové aplikace. A ukázalo se, že on, který se prezentoval jako nový mladý typ politika, který nemá nic společného se starými zatuchlými stranickými strukturami… V zásadě jedná a přemýšlí v intencích starých mocenských struktur, a to mu skutečně neprospělo. Na druhou stranu, byť je velmi mladý, tak je jedním z největších politických talentů, které Rakousko mělo za poslední desetiletí. Předtím, než se stal ministerským předsedou byl ministrem zahraničí, takže tu kariéru na vrcholné úrovni začal skutečně dělat velmi mladý. Potom tvořil koalici s pravicově populistickou Svobodnou stranou, což řada Rakušanů vnímala kriticky, probíhaly demonstrace. Nicméně vláda zkrachovala na aféře Ibiza, došlo k novým volbám. Začátkem roku 2020 vznikla nová vládní konstelace se Zelenými, která vypadala jako velmi nesourodý celek, ale oni se, vedoucí politici těch dvou stran, domluvili na takovém zvláštním modelu, kdy na některých věcech mohou spolupracovat a na jiných jednají odděleně. Zdá se, že na té funkční spolupráci tento model funguje a samozřejmě poslední rok a půl je fatálně poznamenaný koronavirovou krizí.

Co se týče právě těch nových nastupujících politiků, i toho, jak se chovají v politice i v České republice, se očekávalo, že daleko rychleji nastoupí mladá progresivní generace nezatížená minulostí po roce 1989. Zatím se zdá, že i někteří mladší politici mají úplně stejné problémy jako měli jejich předchůdci, nebo někdy ještě dokonce horší. Jak dlouho to trvá, než se vymění politická generace třeba v Německu nebo v Rakousku?

To je velmi složitá otázka. Ukazuje se na řadě věcí, že ta setrvačnost té společnosti je mnohem delší, než bychom předpokládali. Vztáhla bych to obecně na celou společnost, kdy vidíme, že postkomunistická transformace, jak u nás, tak ve východním Německu probíhá mnohem déle. My už jsme si mysleli, že poté, co odejde ta první generace, tak budeme mít vyhráno, ale řada vzorců chování se dědí. Dědí se v rodinách a reprodukují se nejrůznější křivdy, pocity ublíženosti nebo nedocenění ve společnosti. Někteří sociologové říkají, že i demokratizace společnosti potřebuje probíhat přes několik generací. Myslím si, že ten proces bude postupný, i když už první vlaštovky vidíme, ale ještě to není proces, který by se týkal úplně všech.

S otázkou společenské transformace se pojí i vývoj ve školství a vysokém školství, kterého jsme obě součástí. My jsme, jak jsem se dočetla ve vašem životopise, obě jsme dokončily stejně, jak magisterské, tak to doktorské studium. Určitě jste zažila spoustu věcí, které byste sama nechtěla replikovat jako vyučující na vysoké škole. V čem posouváte Katedru německých a rakouských studií, oproti tomu, kde byla v době vašeho studia?

Ráda bych předeslala, že si velmi vážím práce svých předchůdců. Mojí ambicí je na úspěšnou činnost katedry navázat. Rozvinout ji tím stylem, aby katedra byla otevřená i navenek, což může být způsobené i tím, že sama pocházím z novinářského prostředí. Chtěla bych, aby katedra vstupovala do veřejného života a byla pevnou součástí vztahů, které fungují kolem německých a německo-rakousko-českých vztahů v rámci střední Evropy. Snažím se, aby se členové katedry aktivně zapojovali do veřejné diskuze, aby byli ochotni komunikovat navenek. Snažím se také navazovat vztahy se středními školami, které intenzivně vyučují němčinu a zajímají se o ten region, ať už jsou to instituce kulturní či politické. To je věc, která mi připadá důležitá. V přístupu ke studentům se snažíme být osobní. Studenti jsou pro nás osobnosti nikoliv čísla, protože jsme malý obor. A mohou se na nás v každé situaci obrátit. Myslím si, že jsme v tomto unikátní a vstřícní.

Já jsem samozřejmě nechtěla říct, že jste zažila jenom ty negativní zkušenosti v průběhu studia, protože předpokládám, že pak byste na fakultě nezůstávala…(smích). Ale zajímalo mě, co se snažíte zlepšit, protože naši vyučující nemohli pracovat s řadou materiálů ani technologií, se kterými nyní lze pracovat. Když jsem procházela předměty, které vyučujete, tak mě zaujalo, že vyučujete společenské a ekonomické důsledky digitalizace. Je tam celá řada nesmírně zajímavých témat. Sama bych k vám ráda chodila na seminář, ať už jsou to fake news a média, robotizace a umělá inteligence, či pracovní trh, smart cities, genetika, biologie a optimalizace lidstva. Jak máte tento předmět vystavěný a o co se v něm pokoušíte?

Přiznám se, že je to můj oblíbený seminář, který mě baví. Už jsem ho učila dvakrát a vždy je to velmi zajímavé, protože nerada předkládám studentům nějaké neotřesitelné pravdy, ale baví mě na tom ta diskuze. Na rozdíl ode mě jsou studenti součástí generace digital natives a od kolébky s technologiemi vyrostli. Mají na řadu věcí vlastní náhled a názory, které zachycují na blogu naší katedry. Velkým deficitem naší politiky je, že se neustále točíme v kruhu a bavíme o korupčních aférách nejvyšších představitelů politiky, ale nebavíme se o tom, jak bude společnost vypadat za deset či dvacet let. A je to právě digitalizace, která výrazným způsobem mění to, jak společnost funguje. Jak bude v budoucnosti vypadat pracovní trh a jaké schopnosti budeme potřebovat, abychom se uplatnili ve světové konkurenci. Domnívám se, že je potřeba o tom diskutovat a mladým lidem v tomto směru otevřít oči, pro to, co nás čeká a co čeká především je.

A zabýváte se v tomto případě německými zeměmi a zkušenostmi především z nich, jestli jsem to správně pochopila dle toho, co máte v anotaci?

Ano, používáme příklady z německy mluvících zemí. Mohu to ukázat na příkladu smart cities. Na semináři jsem měla dvakrát pozvaného našeho absolventa Martina Landu, který pracuje v Kanceláři města Vídně se zastoupením v Praze. Město Vídeň patří v celosvětovém měřítku mezi obce, které téma smart cities nejvíce prosazují. Je skvělé pro studenty se nad tím tématem celkově zamyslet, ale i vidět člověka, který je napojený na praktickou vídeňskou správu a politiku. A skutečně vidět, že nejde jen o nějaké vize na papíře, které se teprve kreslí, ale reálné projekty, které se již uplatňují a které bychom v některých oblastech mohli převzít.

Čím jsou naši studenti, jak jste sama řekla, digital natives, stejní jako jsme byli my a čím se liší?

Na fakultě jsem zpátky něco přes dva roky a je velmi zajímavé pozorovat novou generaci. Rozhodně si nemohu na studenty stěžovat. Nesouhlasím s tvrzením, že jsou to lidé, kteří se nezajímají o svět kolem sebe. Jsou velmi otevření a v naprosté většině případů mají skvělé jazykové dovednosti. Co mě trochu překvapilo a přikládám to za vinu českému školství je, že nejsou zvyklí prezentovat a obhajovat své názory. V rámci svých seminářů je obvykle musím vyzvat k diskuzi a podpořit je při prezentacích, ale předpokládala bych, že s touto znalostí a schopností budou přicházet již ze středních škol.

Toto a nácvik sociální komunikace bylo hodně omezené právě tou koronavirovou pandemií, která nás postihla v minulém roce a půl. Jak se vám učilo v tomto období?

Myslím si, a teď budu mluvit i za své kolegy, že online výuku si nikdo z nás nepřál. Je to něco, s čím jsme se museli naučit žít. Ten první letní semestr byl trochu improvizovaný. Ale potom si vedení našeho institutu uvědomilo, že to není záležitost jen několika týdnů. Měli jsme tedy možnost v létě absolvovat sérii několika školení v rámci online výuky a seznámit se s novými nástroji, které lze při online výuce používat. Velmi nám to všem prospělo. Jednak to pomohlo našemu sebevědomí a pak bylo vidět, že to i více bavilo naše studenty. Díky online výuce jsme objevili nové možnosti. Já jsem třeba měla v zimním semestru předmět, který se týkal německého předsednictví v Radě EU. Za normálních okolností by se vše realizovalo exkurzí do Berlína, ale to samozřejmě nebylo možné. Ten předmět jsme tedy rozdělili do série diskuzí s externími experty. Takže jsme měli třeba na jednom semináři připojeného řečníka z Berlína, někoho z Evropského parlamentu a já sama jsem se v té době připojovala z Düsseldorfu. Bylo úžasné, že to mohlo fungovat, a to mnohem snadněji a za mnohem nižších nákladů, ať už finančních nebo časových. To byl třeba projekt, ze kterého jsem během online výuky měla opravdu radost.

Zmínila jste právě univerzitu v Düsseldorfu, vaše katedra s ní má velmi dobré až nadstandardní vztahy. Mohla byste přiblížit, jak to vypadá?

My máme s univerzitou v Düsseldorfu velmi jedinečný projekt, který trvá více než čtvrtstoletí, o který se tedy zasloužili moji předchůdci. Ten projekt má několik součástí. Zaprvé, my jako vyučující vědci můžeme do Düsseldorfu jezdit na delší pobyty, a někteří z nás tam dokonce i přednášejí, můžeme využívat skvělé možnosti místní knihovny a archivů. Naopak, naši studenti mohou získat stipendia a odjet do Düsseldorfu. A pak také na naší katedře máme hostující profesory, zpravidla dva na semestr, kteří u nás nabízejí blokové semináře. Potom máme také možnost pozvat studenta, který přijíždí z Düsseldorfu a zase třeba vede pro naše studenty jazykové kurzy, anebo jsem společně s jedním z nich vyučovala kurz k aktuální německé politice. Je to velmi osvěžující učit v tandemu a vidět ten německý pohled na věc. Spolupráce s düsseldorfskou univerzitou je velmi komplexní a doufáme, že nám ještě dlouho vydrží.

Patříte mezi kolegy a kolegyně, kteří jsou viditelní v médiích. Je to proto, že máte novinářský background, nebo považujete vystupování v médiích za velmi důležitou součást té třetí role univerzity?

Řekla bych, že je to obojí. Já jsem vystupovala v médiích ještě před tím, než jsem se na univerzitu vrátila. Domnívám se, že je důležité, aby lidé, kteří mají expertizu ve svém oboru, aby vstupovali do veřejné diskuze. Na příkladu koronavirové pandemie jsme viděli, jak se často k aktuálním otázkám vyjadřovali i lidé, kteří o tématu vědí něco jenom okrajově, nebo pochází z příbuzného oboru a viděli jsme, jakým způsobem to pak veřejnou diskuzi může deformovat a mást. Je to tedy podstatné a vědci z univerzit, tam, kde jsou silní v kramflecích, by měli do veřejné debaty vstupovat. Nicméně respektuji i to, že jsou kolegové, kteří do odborné debaty vstupovat nechtějí a je to samozřejmě jejich volba.

Měla jste možnost stáže v Deutsche Presse Agentur. To znamená, že jste měla možnost porovnat její fungování i s ČTK, kde jste dříve pracovala. Jaké to tehdy bylo v roce 2007?

Pro mě to byla skvělá životní zkušenost, protože jsem byla tři měsíce na jaře v Berlíně, kde bylo skvělé počasí a místní berlínská redakce mě posílala po velmi vtipných termínech, kam jsem jezdila na kole. Jela jsem například na kole fotit medvídě do berlínské ZOO, nebo jsem šla na předávání nějakého ocenění na francouzskou ambasádu. Zkrátka takové drobné věci mi zadávali, ale bylo velmi zajímavé zkusit si novinařinu v němčině a zároveň jsem tehdy v Berlíně pracovala i pro ČTK, takže jsem psala některé texty i pro domovskou agenturu. Dalo mi to hodně v tom slova smyslu, že jsem se otrkala a začala jsem skutečně fungovat jako klasický novinář, který je v terénu, protože ta má práce pro ČTK byla malinko jiná. Ještě si pamatuji, že jsem každé ráno chodila na zasedání redakce, kde se konaly porady o tom, o jakých tématech se bude informovat, co je důležité, co je méně důležité a co je třeba pokrýt. V DPA mě poslali také na školení o mediální etice, což mě jako člověku, který nevystudoval žurnalistiku, připadalo velmi prospěšné a skutečně ráda na tuto dobu vzpomínám.

Chystáte se, pokud to samozřejmě okolnosti dovolí, zase někam vyjet? 

Určitě a velmi ráda. Podařilo se mi, zpětně viděno, úplným zázrakem vycestovat v polovině října 2020 do Düsseldorfu. V rámci těch dlouhých koronavirových měsíců mě to zachránilo profesně, protože jsem potřebovala napsat kapitolu do knihy, kterou jsem tam během dvou týdnů napsala. Byla to velká příležitost oddechnout si od toho českého lockdownu. V Německu, byť za přísných hygienických opatření, byla otevřená stále divadla, galerie, takže jsem měla možnost se před dlouhou zimní sezónou předzásobit alespoň těmi kulturními zážitky. A pokud bude spolupráce s düsseldorfskou univerzitou pokračovat, ráda bych se tam zase vypravila příští rok. Teď čekám, jak dopadnou některé grantové žádosti a od toho se bude odvíjet má další činnost.

Vypadáte neuvěřitelně pozitivně nabitá energií. Je to tím, že jste po dovolené, nebo máte nějaké triky, jak se udržet fit v této nepříliš lehké době?

Dovolená samozřejmě pomohla. Posledních několik jarních měsíců je z mého pohledu dobrých, postupně se rozvolňuje. Trochu s obavami hledím zase k podzimu, zda se znovu vše nezavře. Obávám se také menší ochoty českých obyvatel se očkovat, doufám, že se to ještě změní. V době tvrdých lockdownů jsem měla výhodu v tom, že patřím mezi lidi, kteří měli dost práce. Myslím si, že to bylo mnohem těžší pro lidi, kteří žijí sami a práci neměli. Mám řadu přátel a kamarádů, kteří tím byli postiženi mnohem více. Také velmi dobře zafungovala má rodina, snažili jsme se společně být co nejvíc venku a sportovat. To nás společně nabíjelo a celkem dobře jsme tu dobu přečkali. 

Ťukám do stolu a přeji nám všem, aby to bylo lepší. Říkala jsem si, že s tou vakcínou, dokud byla nedostatkovým zbožím, tak každý, s kým jsem mluvila, se chtěl nechat očkovat. Teď to takové není. Takže bychom zase mohli vyvolat ten umělý efekt, že je zase nedostatková. Třeba by to více lidí přitáhlo. Také z toho mám obavu, jak to bude vypadat na podzim, právě proto, že se někteří očkovat nenechají. Ale stále doufám, že se to změní a lidé se nechají očkovat. Budeme si držet palce, i kvůli našim studentům, abychom mohli zase učit i jinak, než on-line. Takový byl tedy podcast De Facto FSV UK s vedoucí Katedry německých a rakouských studií Institutu mezinárodních studií. Děkuji, že jste přišla na natáčení podcastu a trávila s námi část svého letního času a přeji vám úspěchy ve vaší práci. Posluchačům děkuji za pozornost a zase někdy na slyšenou.


Foto Tomáše Nigrina

Tomáš Nigrin: Nová nabídka studijních programů umožní našim studentům přesah do více studijních oblastí

S ředitelem Institutu mezinárodních studií Tomášem Nigrinem o jeho současných výzkumných projektech, nové nabídce studijních programů a dění na institutu.

Institut mezinárodních studií je vaší alma mater. Jaká byla vaše cesta až na pozici jeho ředitele?

Institut mezinárodních studií jsem vystudoval takříkajíc od začátku do konce, tedy od bakaláře až po habilitaci. Mým oborem jsou německá a rakouská studia. Odborným zaměřením jsem pak historik moderních dějin Německa. Postupně jsem se zabýval vyhnáním a vysídlením Němců z nových polských území po 2. světové válce, zásobováním civilního obyvatelstva Düsseldorfu po 2. světové válce a nakonec vývojem západního Berlína po stavbě Berlínské zdi.

Během přípravy na tento rozhovor mě mimo jiné zaujalo, že se zabýváte i dějinami železnic. Co vás k tomuto tématu přivedlo?

Dějiny železnic jsou mým letitým koníčkem. Ten se mi podařilo skloubit s akademickým zájmem v mé habilitační práci. Jejím tématem bylo fungování Československých drah v hospodářském systému 70. a 80. let. Během práce na ní jsem měl mnohdy přístup do některých archivních fondů jako vůbec první badatel. Mnoho poznatků je tedy poměrně unikátních, například mě překvapilo, že centrální úřady nejprve přetížily železnici úkoly, kvůli kterým fungovala na hranici kapacity, a následně, protože byla zahlcená, zcela vědomě rezignovaly na údržbu nejvýznamnějších úseků, což zase dokola zhoršovalo stav železnice. V současné době je kniha o tomto tématu v tisku.

Na jakých výzkumných projektech se podílíte?

V současné době řeším jeden projekt TA ČR s aplikovanými výstupy pro Ministerstvo dopravy ČR vztahujícím se k současným trendům v železniční dopravě. Dále za UK vedu tým v projektu Nová mobilita (OP VVV), což je obrovský projekt mapující výzvy a dopady zamýšlených vysokorychlostních tratí na Českou republiku.

Na začátku tohoto roku jste vystřídal ve funkci ředitele IMS pana docenta Vykoukala. Jaká je vaše vize institutu do budoucna?

Předně bych si přál, aby IMS zůstal tím špičkovým pracovištěm, jakým je v současné době. Rád bych proto pokračoval v tom směru rozvoje, který nastavil pan docent Vykoukal, kterého si velmi vážím. Plánujeme také posílit anglojazyčné studijní programy, máme hotové akreditace navazujícího magisterského programu Media and Area Studies, který budeme realizovat spolu s IKSŽ, a bakalářského History and Area Studies, na němž se podílí také Ústav jazykové a odborné přípravy UK. Vedle toho bych rád naplno využil potenciál, který má vystupování mých kolegů z institutu v médiích.  Mým cílem je, aby za ty čtyři roky mého vedení stál náš institut na fakultě jako silný, sebevědomý partner, který je plně srovnatelný se zahraničními standardy, má dobře placené pedagogy, pro které bude IMS hlavní prioritou.

Pocítí vámi plánované změny nějakým způsobem i sami studenti?

Dobrým výsledkem samozřejmě bude, pokud studenti nic nepoznají (smích). Nicméně chceme posílit vedení institutu tak, aby naši studenti měli více členů vedení či řekněme partnerů, na které se mohou se svými dotazy a požadavky obracet. Nesouvisejíce s mým nástupem jsme před nedávnem spustili nové webové stránky institutu, které nabízejí uživatelsky více přívětivě strukturované informace jak pro uchazeče o studium, tak pro studenty. Kompletně celé stránky jsme také zprovoznili v anglické verzi, abychom byli jako instituce v zahraničí čitelnější.

V České republice byl zaveden nový systém akreditací studijních programů vysokých škol. Všechny vysoké školy tak budou muset postupně nově akreditovat veškerou svou studijní nabídku.  Jak se s touto změnou vypořádal váš institut?

Pro nás byly nové akreditace studijních programů výzvou a jejich konečná podoba je výsledkem čtyřleté vnitřní diskuze. Naším cílem bylo nabídnout kompaktní nabídku jak standardních prezenčních, tak nově i distančních studijních programů, čehož jsme dosáhli. Od příštího roku nabídneme  anglojazyčný studijní programu na bakalářském a doktorském stupni. V navazujícím studiu otevřeme distanční studijní program pro české studenty.

Jaké faktory a motivy hrály při diskuzi nad konečnou podobou nové studijní nabídky roli?

Cílem bylo pomocí specializací propojit obsah magisterských studijních programů jednotlivých kateder, či chcete-li teritorií, tak, abychom využili synergie mezi nimi.  Chtěli jsme touto cestou umožnit studentům snadnější přestup a náhled do ostatních specializací, protože původní obory byly relativně oddělené. Já jsem například studoval německá a rakouská studia a chyběl mi, jak jsme tehdy říkali, přesah za Rýn a Odru. Systém specializací toto odstraňuje.

Jaké jsou ohlasy studentů na novou strukturu studijní nabídky?

Jsou studenti, kteří si to pochvalují, ale také ti, kteří k tomu mají nějaké výtky. Je to nově zabíhající se model, takže je to přirozené a ještě si to bude chvilku „sedat“. Myslím si ale, že nakonec bude tato inovace přínosná pro všechny.

Jaké konkrétní studijní programy tedy nyní Institut mezinárodních studií nabízí?

Nově nabízíme jeden studijní program Teritoriální studia na bakalářském stupni, a to jak v prezenční, tak i v distanční formě s několika specializacemi. Dále máme double degree studijní obor česko-německá studia s univerzitou v Řezně, což je největší a jeden z nejstarších bakalářských double degree oborů na Univerzitě Karlově. V magisterském studijním cyklu máme opět navazující magisterský obor Mezinárodní teritoriální studia, který nabízí více specializací, než bylo dříve oborů. To umožňuje, aby se studenti zaměřili skutečně na to, co je zajímá a v čem jsou dobří. A s univerzitou v Krakově nabízíme magisterský obor Německá a středoevropská studia se dvěma specializacemi. V neposlední řadě pak dva doktorské programy – Moderní dějiny a Mezinárodní teritoriální studia.

Jak se reakreditace dotkla studijních programů v anglickém jazyce?

Struktura anglojazyčných magisterských studijních programů rovněž prošla změnou. Na bakalářském stupni otevřeme History and Area Studies. Na magisterském stupni máme programy Master in Area Studies a Balkan, Eurasian and Central European Studies. Oba tyto programy nabízíme se specializacemi. První z nich má disciplinární specializace a ten druhý specializace teritoriální. Mezi anglo-jazyčnými programy nabízíme také program European Politics and Society (EPS) – studijní program Václava Havla. Je to double degree anglojazyčný studijní program realizovaní společně s univerzitami v Leidenu, Barceloně a Krakově. Program byl již podruhé podpořen projektem Erasmus Mundus a jsme jediné (!) pracoviště ze středovýchodní Evropy, které vede obdobný projekt. Na magisterském stupni navíc dlouhodobě spolupracujeme s University College London na studijním programu International Master in European Society.

Co chystáte na institutu v nejbližší době?

Rád bych více rozvinul spolupráci IMS se středními školami, která u nás již nějakou dobu funguje. V rámci ní budou naši pedagogové pořádat na vybraných školách krátké semináře a představovat náš institut. Naším cílem je navýšit počet uchazečů o studium, pro které bude IMS jejich první volbou. Vedle toho rozjíždíme přípravné kurzy na oba naše bakalářské programy. Plánujeme také změnu vizuální prezentace IMS.

A otázka na závěr. Co vám studium a působení na IMS kromě kvalitního vzdělání dalo?

Kromě znalostí, odborných dovedností, široké sítě kontaktů a zkušeností ze zahraničního studia a výzkumných pobytů mi dal IMS především možnost dělat, co mě baví a co má smysl. Na IMS si cením mimořádně zajímavého a inspirativního kolektivu. Tvoří jej mimořádné osobnosti, které mě stále inspirují a se kterými mě baví spolupracovat. V neposlední řadě mi vlastně institut dal také skutečnou rodinu, protože svoji ženu jsem potkal právě na IMS.

Děkuji vám za rozhovor.

Rozhovor ze dne 24. 10. 2019 vedl Jakub Říman.


Ladislav Krištoufek

Ladislav Krištoufek: I jako profesor mám ve výuce stále ambice

Dobrý den, vítám vás u dalšího dílu podcastu Fakulty sociální věd De Facto. Dnes s Alicí Němcovou Tejkalovou a proděkanem pro studijní záležitosti Ladislavem Krištoufkem.

Láďo, seznámili jsme se v roce 2010 v Akademickém senátu, kde jsem byla místopředsedkyní. Byl to senát, který ekonomové ovládali. A ty jsi tam byl tehdy nováčkem, seděli jste vedle sebe s Michalem Červinkou a myslím, že jste v té době spolu i učili. Co tě přimělo, abys kandidoval do Akademického senátu FSV UK?

Ano, je to přesně tak. V roce 2010 jsme se potkali v AS. Já jsem v roce 2009 začínal doktorát a jelikož jsem se dostal hned první rok do Centra doktorských studií (CDS) na Institutu ekonomických studií (IES), tak jsem byl rozhodnut, že doktorát chci dělat opravdu naplno a k tomu patřila i nějaká ta činnost pro fakultu. Akademický senát byla volba, která se nabízela, takže jsem kandidoval jako doktorand v Pedagogické komoře. Ta kandidatura byla riskantní i trošku nestandardní, ale my, jako doktorandi CDS, už jsme byli akademickými pracovníky (ne studenty), takže se kandidatura podařila. Také jsem tehdy první rok učil semináře s názvem Ekonometrie I a Michal Červinka měl na starosti právě ten dohled nad semináři.

Co ti dala práce v Akademickém senátu? Ty jsi tam rozhodně nebyl jen jedno funkční období…

Práce v AS pro mě byla rozhodně důležitá. Osobně bych ji doporučil všem, co se na fakultě chtějí dále realizovat, nebo i kariérně rozvíjet. Bez působení v AS bych nepoznal celou fakultu, netušil, jací lidé tu jsou, ani kdo na jednotlivých institutech fakulty působí. Bylo důležité získat tuto identifikaci s fakultou.

Těžíš do dneška z práce v Akademickém senátu ve funkci proděkana?

Použiji sportovní výraz… Tak určitě. Protože předpokládám, že kdybych nepůsobil v AS, tak bych nebyl ani proděkanem. Byl jsem tam tři období, v jednom jsem byl předsedou studijní komise, obě období předtím jsem byl členem studijní komise. To mi dalo hodně zkušeností a asi i kvalifikační předpoklad pro to, zde dál působit.

Ty to říkáš tak kulantně. Když jsou zasedání AS, tak si často vzpomenu na svou zkušenost. Tak si říkám a pomůžu si sportovní terminologií… Jak to ten tým na druhé straně hřiště zahraje? Protože si dokážu představit i to, jakou motivaci mají senátoři k některým dotazům a k tomu, co chtějí. Snažíš se předejít už dopředu tomu, aby tvůj materiál nebyl neúspěšný?

Tak určitě to pomáhá, to je jasné. Moje senátorská zkušenost ze začátku, ještě jako takového agilního mladého doktoranda byla, když to řeknu familiárně, spíš jako prudičská…(smích). Takže v tomto ohledu to jistě pomáhá, dává to vhled do toho, jak senátoři mohou přemýšlet.

Teď je období přijímacích řízení a zápisů ke studiu. Proč sis kdysi vybral studium ekonomie právě u nás?

Já jsem byl standardní student a blížící se absolvent gymnázia, který toho umí hodně a musí se nějakým způsobem rozhodnout. Bavila mě matematika a šla mi i angličtina, ale zároveň jsem byl trošku i filosof (jak si ze mě dělala legraci naše češtinářka). Tak mě to směrovalo k té ekonomii, ne k technickým disciplínám, ačkoliv matematicky by to problém nebyl, ale nebyl jsem úplně technický typ, že by mě nějak extrémně bavila třeba fyzika nebo přírodní vědy. Známky jsem na to měl, ale abych šel na nějakou měkkou nematematizovanou vědu, na to to také nebylo. Hlásil jsem se relativně logicky do Prahy. Narodil jsme se v Praze a má rodina pochází z Prahy. V té době se ještě vysoká škola vybírala v Učitelských novinách, což současná generace už nepamatuje. Tam jsem narazil na to, že i na FSV se dá studovat ekonomie. Sálalo z toho doteď ono známé legendární elitářství spojené s Institutem ekonomických studií (IES), což mě do jisté míry uhranulo, musím přiznat. Byl tam pan profesor Mejstřík, profesor Víšek, kteří na Dni otevřených dveřích mluvili o tom, že z nás udělají analytické stroje a další jejich oblíbené floskule. A to na mě zapůsobilo. Hlásil jsem se na IES FSV UK, VŠE, ČZU, na Matematicko-fyzikální fakultu, kam mě vzali bez přijímaček. V momentě, kdy mě ale vzali na IES FSV UK, už jsem zbytek neřešil.

Ty jsi naťuknul zajímavé téma, které se týká Institutu ekonomických studií a jeho vztahu k ostatním institutům na Fakultě sociálních věd. IES je známé svým veřejně proklamovaným sebevědomím, i AS s deseti členy z IES byl hodně náročný.  Ekonomové jistě mají být na co pyšní, ale musí o tom tolik mluvit? Později se ukázalo, že spoustu věcí, z toho co děláte, jak se umíte propagovat, umíte i využít. Také si vzpomínám na boje o přejmenování fakulty, zda má být v názvu FSV UK zmíněna i ekonomie… V poslední době mi připadá, že IES je daleko více zapojený do fakultní činnosti, jakkoliv pořád trvá to, že sídlíte v jiné budově. Je to jenom můj pocit?

Od té doby, roku 2010, se mnoho změnilo, ačkoli ten boj o přejmenování fakulty jsme prohráli. Přišlo mi, že už v té době jsme byli relativně vyklidnění a rozumní. Ten fakt, většího zapojení do činnosti fakulty, ale také pozoruji.

Co se týče tvého odborného zaměření… Máš celou řadu témat, kterým se věnuješ. Je to například ekonometrie a její napojení na dolování dat, nebo na Bitcoin, energetiku a celou řadu dalších témat. Společně jsme napsali i článek, který zabývá sportovní tématikou. Patříš mezi výjimečné lidi, jinak bys nebyl ve svém věku profesorem UK, a to bez pochyby. Jak se to dá všechno stíhat? Podle hodnocení Zlatých kurzů, jsi i výborným učitelem…

Děkuji, možná se teď i červenám (to ale nebude slyšet). Byl jsem vždycky otevřen tématu, snažím se jej uchopit empiricky. Pracuji s daty a to otevírá velké možnosti, když člověk není uzavřen v nějaké úzké linii. A tím jsem se vlastně dostal k většině témat. K energetice jsem se dostal, když jsem byl na krátké návštěvě na University of California, Berkeley, kde působil v té době profesor Janda. On tam pracoval na tématu biopaliv, a já zjišťoval použití nějakých síťových metod a ta data se na to zdála být vhodná a tak jsme na tom společně bádali. Podobně jsem přišel i k tématu kryptoaktiv a Bitcoinu a využití online dat. Zajímal jsem se o to, co vyhledávají lidé na Googlu a Wikipedii.

Čemu se chceš věnovat do budoucna? Máš za sebou profesuru, což je pro řadu lidí vyvrcholení jejich profesního snažení, což pro tebe by bylo příliš brzo… Na co cílíš?

To je těžká otázka. Samozřejmě zažil jsem podobné reakce… Když jsi v 35 letech profesorem, co teď budeš dělat? Neodpovídá se na to jednoduše, protože já neplánuji extra dlouhodobě. Já říkám, že mě baví dělat věci dva roky většinou, ale jako proděkan jsem vydržel déle. Šel jsem od doktorátu k habilitaci, od habilitace k profesuře… Tedy od zápasu k zápasu s trochu větším odstupem. Výhled nějaký mám, ale asi bych to neříkal nahlas. Baví mě hodně výzkum okolo kryptoaktiv, dají se na to psát i relativně rychle články. Teorie je zatím nerozvinutá, člověk je nucen se tím zabývat a publikovat rychle, jinak to za něj udělá někdo jiný. Tím se to hodně blíží k přírodním vědám nebo informatice. Co se týká výuky na IES, tam bych také nějaké ambice měl, zvlášť ohledně metod empirického výzkumu. To je pro mě střednědobý plán. A přijde mi to zajímavé, jako pro staršího profesora, se takto angažovat.

Mladý profesor se ale může potýkat i s celou řadou předsudků… Sama jsem toho byla svědkem na tvé velmi úspěšné jmenovací přednášce, která proběhla před velkou vědeckou radou Univerzity Karlovy. Sklidil jsi zde, jak velký obdiv, tak ze strany některých kolegů i otázky, jak pro juniora, kdy tě zkoušeli, jestli opravdu víš všechno, co bys jako profesor vědět měl. Stává se ti, že k tobě tak lidé přistupují i jinde? Ptají se tě na základní věci, protože si chtějí ověřit, jestli ta zářivá star je opravdu tak zářivá?

Český systém habilitací a profesur je hodně zásluhový a předpokládá se, že ta zásluhovost koreluje s věkem. V zahraničí, v obecné rovině konferencí, jsem se s tím nikdy nesetkal, protože jsem se v ekonomii pohyboval mimo hlavní proud, na hraně ekonomie, bylo tam výrazně více mladých lidí a to prostředí i výrazně otevřenější. Ekonomie jako taková, je dost rigidní věda. Prostředí na velkých konferencích je také dost zásluhové a i publikační procesy jsou na dost podobné bázi. Tím, že jsem se pohyboval mimo hlavní proud ve své komunitě, tak jsem byl zván jako přední řečník. V českém systému je to o trošku složitější. Na FSV UK jsem to úplně nepocítil, to bylo relativně v pohodě. Na UK jsem to cítil například při té jmenovací přednášce.

Na sociálních sítích se věnuješ celé řadě jiných témat, která nesouvisí s tvým výzkumem a zapojuješ se i do dalších debat. Baví tě to?

Baví mě to, docela. Bavíme se o mém Twitteru. Během pandemie jsem začal víc vystupovat, neboť jsem byl celkově nazloben, ale zakládal jsem si Twitter již v roce 2013. Během Covidu se bavilo o různých věcech, jako například exponenciální růst, nakažlivost a reprodukční číslo, ale bylo vidět, že lidé vůbec netuší, co to je. Tak jsem měl nápad, dělat základní kvízy na úrovni střední školy a měl jsem až 1600 sledujících. Nachytalo se dost lidí, ale celkem jsem to téma rychle vyčerpal a pak jsem se věnoval i dalším tématům. Jinak jsem zastáncem myšlenky, aby se člověk jako akademik k politickým záležitostem moc nevyjadřoval. Snažím se do svých názorů explicitně nedávat politiku.

Věnuješ se i koníčkům, kterým je třeba sbírání knížek a karet typu Magic: The Gathering. Představil bys nám, co děláš?

Koníčků nemám moc. Sbírání nebo hraní her je normální zrání geekovského hocha. Jsem fanoušek fantasy a sci-fi mě nikdy moc nebralo, snad nebudou fanoušci Hvězdných válek smutní. Hrával jsem hry jako Dračí doupě, ADD a podobné.  A jedna z nich je velmi komplexní karetní hra ze světa Fantasy, světová. V ČR má relativně silnou historii, máme dokonce i mistra světa. Jsou to sběratelské karty pro fanoušky. Balík karet se stavuje podle daných pravidel, hra jeden na jednoho… Člověk reprezentuje čaroděje, který má magickou manu, kterou si generuje ze zemí a pomocí toho vyvolává kouzla a příšery. Má to komplikovanější pravidla, na kterých to pak celé funguje.

Zajímá mě, zda se těch karet můžeš dotýkat? Pokud někdo třeba sbírá fyzicky Lego, tak významnější edice vůbec nesmí otevřít. Ty na karty saháš a jejich hodnota neklesá?

Sekundární trh s kartami se dá rozdělit na několik segmentů, jelikož samotné karty mají různou kvalitu i užitnou hodnotu pro hraní v těch balících, a je to tedy vzácnost a dle toho pak cena roste. Když karta je v dobrém stavu, pak má samozřejmě i vyšší cenu. Pak jsou balíčky karet, které se dají kupovat investičně, ale dnes už to není tak dobrá investice, jako u těch starých edicí.

Jsi tatínek dvou synů, ještě relativně malých, aby docenili tvé sběratelské schopnosti, ale je to něco, co s nimi pak jednou budeš chtít dál sdílet?

Určitě, ale nebudu jim to vnucovat. No, možná jen částečně… Z mého pohledu je to intelektuální hra, která rozvíjí dítě člověka, ale já nejsem rodič, který by dětem nutil nějaké specifické koníčky, sporty a tak, protože nemám nějaké nenaplněné ambice, které bych si kompenzoval na svých dětech. Pokud je to bude bavit, tak proč ne.

Prošli jsme docela náročnou dobou. Bezpochyby nás ještě čeká to, jakým způsobem se dostaneme z koronavirové pandemie. Jak se v této době dá rozumně udržet rodinný a profesní život, jak nepodlehnout nejrůznějším deprimujícím okolnostem, které kolem nás jsou? Máš pro nás na závěr nějaké tipy? Jak se vám to daří s tvojí ženou, která je ve své profesi úspěšná také?

První rada je, nedělat studijního proděkana…(smích). Není to jednoduché nikde, ale základní pravidla jsou všude stejná. Důležité je prostě mluvit. Pokud se o věcech nemluví, pak bobtnají a přerůstají jejich následky přes hlavu a hůře se řeší. A to platí i pro skloubení práce a soukromého života. Naše povolání je obecně velmi flexibilní, dá se dělat více věcí najednou i pro ten rodinný život. Proto, to je vlastně jedno z těch ideálních povolání. Zároveň je to nebezpečné v tom…, stejně jako u těch povolání, které se dají dělat v rámci home office.  A to je… Oddělení toho, co je práce a kdy už je na řadě osobní život a tehdy musí být člověk striktní, nastavit si nějaké osobní pravidla. Třeba po osmé večer už neodpovídat na e-maily, i když je to technicky možné. Ale pak s přibývajícím věkem to může přinášet nepříjemnosti a nemusí se to dařit dlouhodobě zvládat (něco jiného je samozřejmě mladý doktorand bez rodiny). Jde tedy o komunikaci a nastavení jednoduchých pravidel, to je asi ta správná cesta.

Děkuji za motivační konec dnešního dílu podcastu De Facto. Budu se na vás těšit příště. Do té doby nás můžete sledovat na fakultních sociálních sítích a určitě uslyšíte i nový díl s moderátorkou Danielou Tollingerovou. Mějte se hezky a na shledanou.


Filip Láb: Absolvovat Erasmus Mundus Master’s in Journalism Media and Globalisation se vyrovná studiu dvou magisterských programů naráz

Institut komunikačních studií FSV UK je novým členem konsorcia programu Journalism, Media and Globalisation, a to díky úspěchu v letošním kole schvalování žádostí o získání podpory v mezinárodním programu společného magisterského studia Erasmus Mundus Joint Master Degrees (2019). Jak probíhá studium tohoto programu, jaké jsou jeho přednosti a benefity, které jeho absolvování přináší, vysvětluje garant programu, vedoucí katedry žurnalistiky IKSŽ FSV UK, Filip Láb.

FSV UK se čerstvě zapojila do programu Erasmus Mundus Media and Globalisation.  Jistě máte z tohoto úspěchu radost.

Je to tak, Erasmus Mundus Master’s in Journalism Media and Globalisation je už letitým tradičním programem v oblasti mediálních a komunikačních studií, který funguje od roku 2005. Proto mám velkou radost, že se Fakultě sociálních věd, konkrétně našemu institutu podařilo do něj zapojit a získat financování na další období 2020-2025. V současné chvíli se nám přihlašují první uchazeči a chystáme první kolo přijímacího řízení pro studenty, kteří k nám příští podzim přijedou ze zahraničí.

Jaká je struktura samotného studia?

První rok magisterského studia absolvují studenti u koordinátora programu v Dánsku, na Univerzitě v Aarhusu a na Danish School of Media and Journalism. Zde se jim dostane obecného základu. Pro druhý rok studia si zvolí následně jednu ze specializací, které mohou v rámci různých universit studovat dle širokého výběru zaměření. V letošním roce jsme museli snížit jejich nabídku vzhledem k nejisté situaci kolem brexitu, protože dvě partnerské univerzity se nacházejí na území Velké Británie. Pro letošní rok tedy nabízíme specializaci na Univerzitě v Amsterdamu a specializaci zde na Fakultě sociálních věd. Stále je tedy z čeho vybírat.

V čem je tento program Erasmus Mundus unikátní?

Kromě už zmíněné velké tradice, kterou program má, je unikátní v možnostech, které nabízí. Vedle klasických partnerů, máme ještě tzv. non-degree partnery, tj. partnerské univerzity, kam mohou studenti v průběhu prvního roku odjet na kratší stáž. Jsou mezi nimi zajímavé a prestižní univerzity, např. univerzita v kalifornském Berkeley, Katolická univerzita v Chile nebo University of Technology Sydney. V praxi to tedy vypadá tak, že studenti přijedou studovat do Aarhusu a k tomu mají možnost během prvního roku studia odskočit si na stáž třeba na to Berkeley, aniž by museli absolvovat znovu přijímací řízení, což je fantastická příležitost, kterou mnoho programů nenabízí.

Z jakých specializací mohou studenti vybírat?

Specializace zde na FSV UK se zaměřuje na média v posttotalitní společnosti. V rámci ní se zaměřujeme na zkoumání transformačních procesů od totality směrem k demokracii, tedy jakým způsobem probíhají, jaký vliv mají na mediální krajinu a jaké z nich vyplývají důsledky pro svobodu médií v dané zemi. Program všechny tyto jevy sice ilustruje pochopitelně na dění ve středoevropském prostoru, ale je postaven tak, že má univerzální přesah. Tedy aby například i student z Latinské Ameriky si ze studia dokázal odnést obecný poznatek, co sebou tyto transformační procesy nesou, jaká jsou tam rizika atd.

A specializace na Univerzitě v Amsterdamu?

Jde o specializaci Politics & Communication. V ní se studenti soustředí na klíčové otázky dnešní doby, jako jsou evropská integrace, změna klimatu, vzestup populismu a volební polarizace, a to z pohledu žurnalistiky. Pozornost se tu věnuje také otázce legitimity novinářského povolání, otázce fake news a také novým formám v novinářské profesi, např. datové žurnalistice. Studenti v rámci toho druhého, specializačního roku absolvují mnoho stáží a exkurzí – v minulosti navštívili mj. Evropskou komisi, nevládní organizace v Bruselu, výstavu World Press Photo, Nizozemský institut mezinárodních vztahů (Clingendael) a Mezinárodní trestní soud (ICC).

Jaké jsou vlastně nároky přijímacího řízení?

Hlavní je požadavek na znalost anglického jazyka, testy z něj promíjíme pouze v případě, že uchazeči absolvovali celé předchozí bakalářské studium v angličtině. Důraz je rovněž kladen na bohatou žurnalistickou praxi. Chceme, aby k nám studenti přicházeli už s nějakými zkušenostmi z oboru, ať už je to práce pro média, ale třeba také pro státní správu, soukromý nebo neziskový sektor v oblasti komunikace.

Jaký budou mít absolventi titul?

Program je zakončen magisterským titulem, a to v obou specializacích, tedy jak z Univerzity v Aarhusu, tak i z Fakulty sociálních věd.

Jaké jsou hlavní benefity absolvování programu Erasmus Mundus Media and Globalisation?

Obecnou výhodou join a double degree programů je to, že máte mnohem pestřejší studijní zkušenost z několika vysokých škol. Navíc konkrétně v tomto programu se kombinují jedny z nejprestižnějších výukových a akademických pracovišť, která v rámci oborů médií a komunikace fungují. Dá se bez nadsázky říci, že absolvování tohoto programu se vyrovná vystudování dvou magisterských studií zároveň. Pokud tedy toužíte po studiu, které vám dá kromě kvalitního vzdělání i velkou praktickou zkušenost ze zahraničí, je tento program tou správnou volbou.

Děkuji vám za rozhovor.

Rozhovor ze dne 11. 12. 2019 vedl Jakub Říman