Dobrý den. Vítám vás u podcastu De Facto FSV UK s Alicí Němcovou Tejkalovou a s vedoucí Katedry německých a rakouských studií IMS FSV UK Zuzanou Lizcovou.
Dobrý den.
Povídáme si spolu uprostřed července. Už jste se stihla zregenerovat z akademického roku?
Já mám velkou výhodu v tom, že mívám dovolenou koncem června až začátkem července a jezdíme s rodinou na sportovní tábor. Bylo to báječné a mám velkou radost, že se tuto akci podařilo uskutečnit i přes ty všechny okolnosti, které známe.
Takže teď už se spolu můžeme ponořit do pracovní oblasti, což je ve vašem případě vztah Německa k Rakousku. Zajímalo by mě, jak se po roce 1989 změnil vztah Němců a Rakušanů k Čechům? Moc dobře si pamatuji, jak po roce 1989, když jsme začali vyjíždět za hranice, jak se objevovaly nápisy typu „Češi nekraďte!“ apod. Později si pamatuji vztah sudetských Němců k nám, třeba i v souvislosti se vstupem ČR do EU. Jak je to dnes?
To je samozřejmě velmi komplikovaná otázka, protože každý to má se vztahem k sousednímu národu trochu jinak. Řekla bych, že ty hranice, o kterých jste mluvila do značné míry zmizely. Už jsme déle než 15 let členy Evropské unie, sdílíme ten společný politický prostor společně s našimi sousedy. Ty nápisy, o kterých mluvíte, také již z německých příhraničí zmizely. Nicméně to, co já vnímám, je to, že stále ta určitá distance existuje, jako například kvalita dopravních spojení. Zejména železniční napojení do jižního Německa, dálnice směrem na jih Čech a jejich napojení atd., tam je prostor vše ještě rozvíjet. Také by neškodilo se o své sousedy za hranicemi více zajímat. Máme občas tendenci v tom globalizovaném světě, to blízké přehlížet a třeba Německo používat jako dálnici směrem k údajně zajímavějším destinacím a myslím si, že by nám neškodilo se někdy zastavit. A to samé platí i opačně.
To znamená, že i Němci a Rakušané by se o nás mohli zajímat více?
Ano, myslím si, že ano. Když se bavím se svými kolegy německými novináři, korespondenty evropských médií, tak říkají: „Ano, my o vás píšeme málo, ale buďte rádi. Ono to znamená, že u vás není žádný velký problém.“ Zkrátka se v té evropské politice hovoří více o Polsku a tamních problémech a u nás vypadá ta situace relativně stabilizovaně, nezajímavě, což si ale lze vykládat i jako určitý nezájem. Myslím si, že by nám, Rakušanům i Němcům prospělo trochu více té vzájemné zvědavosti.
Když přejedeme bezprostředně hranice, tak zjistíme, že je úplně jiná ta rakouská i německá společnost, i třeba etnicky. Když se podíváme i do menších měst, než je třeba Vídeň nebo Berlín, tak pozorujeme, jak spolu soužívají komunity, často velmi odlišné. Je to něco, z čeho bychom také mohli získávat inspiraci nebo zkušenost?
To je zajímavé, že to říkáte. Já jsem byla v červnu v Berlíně, kde jsem měla podobnou zkušenost, když jsem vstoupila do S-Bahn a na první dojem mě zaujalo pestré složení lidí. Poslední rok a půl jsem strávila zavřená v jedné městské části v Praze a ten rozdíl je patrný na první pohled. Německá společnost se opravdu proměnila za ta poslední desetiletí. Přibližně čtvrtina obyvatel má tzv. migrační pozadí. To znamená, že buď oni sami nebo alespoň jeden z rodičů, se narodili s jiným než s německým občanstvím. Většinou tito lidé pochází z evropských zemí, přibližně jedna třetina z jiných zemí EU, jedna třetina ze zemí jako Turecko a Rusko. Potom je tam i výrazná imigrace z jiných částí světa. Německo věnuje v posledních letech opravdu velké úsilí tomu, aby se podařilo co nejvíce těchto lidí do německé společnosti integrovat. Ta bilance je samozřejmě velmi složitá, ale naštěstí katastrofické scénáře v souvislosti s uprchlickou vlnou nenastaly.
Uprchlická krize, to byl jeden z milníků, o kterém se hovořilo, že bude stát Angelu Merkelovou křeslo. Německá kancléřka byla již mnohokrát posílána do politického důchodu. Jaký je vztah Němců k Angele Merkelové, která už není ani předsedkyní CDU, ale je vlastně pouze kancléřkou a předpokládá se, že jí bude do září 2021?
Pokud se podíváme na výzkumy veřejného mínění, tak zjistíme, že Angela Merkelová je, dá se říci o „parník“ populárnější, než jakýkoli jiný německý politik. Ona má dnes podporu v SRN až 70 procent obyvatelstva. To jsou skutečně neobvykle vysoká čísla. Ta spokojenost s ní v čele vlády je obrovská. My máme, z toho českého pohledu, tendenci vnímat Angelu Merkelovou velmi kriticky, což je dané prizmatem migrační otázky. Ona je nejen v celém Německu, ale i v celé řadě jiných zemí vnímaná jako solidní politička, která je velkou oporou západního demokratického světa. Myslím si, že by i některým komentátorům velmi prospělo, kdyby se na ni podívali trochu ze širší perspektivy.
Jsem ráda, že to říkáte. I pro mě je Angela Merkelová jednou z nejzajímavějších osobností soudobé světové politiky. Do jaké míry právě k tomu hodnocení Angely Merkelové přispívá i určitý sexismus v té mezinárodní politice, i v komentování mezinárodní politiky. Velmi často ti, kteří se vyjadřují na těch velkých fórech, jsou muži a mají svou představu o tom, jak vypadá ideální politik a Angela Merkelová, i přesto jak je úspěšná, s ní nekonvenuje.
Angela Merkelová je bezesporu velmi netypickou postavou a byla jí zejména ve svých politických začátcích. Připomeňme si situaci, jak se dostala ke své funkci v situaci, kdy vedení CDU nechtěl převzít nikdo jiný. Strana byla stíhaná velkou finanční aférou a Angela Merkelová byla považována za ženu, která bude jakýmsi přechodným řešením a jakmile odvede černou práci, tak rychle zase zmizí. Byly jí přisuzovány přezdívky typu Kohlovo děvčátko. A zkrátka se o ní hovořilo jako o někom, kdo v politice dlouho nevydrží. Angela Merkelová v tomhle všechny překvapila a vydržela v úřadu dlouhých 16 let. Za tu dobu si dovedla vydobýt svou pozici na mezinárodním parketu a ukázalo se, že její zdrženlivý styl politiky, vyčkávání a orientace na kompromis, že má své místo v politice, a to jak na parketu mezinárodní, tak vnitřní politiky. Nyní se to projevuje v komentářích k posledním zasedáním na evropské úrovni. A velmi často se zmiňuje, jak bude na politické scéně chybět, protože ona zkrátka je političkou, která je velmi trpělivá, ochotná prosedět celé noci a vyčkat, než se dosáhne nějaké dohody. Uvidíme, kdo tuto funkci po ní převezme, pokud vůbec někdo.
Pozice současného předsedy CDU Armina Lascheta není nijak silná a oslnivá. Dokonce se hovoří o tom, že by ani nemusel být kancléřem přímo on. Co je jeho výhoda?
Výhoda Armina Lascheta je, že je muž kompromisu, který je mírný a schopný sjednocovat různé názorové proudy. V tomto slova smyslu se dá považovat za pokračovatele stylu Angely Merkelové. Nicméně bych byla opatrná jej považovat za Merkel 2.0, protože Admin Laschet má úplně jiný původ. Pochází z Porýní, v současné době je ministerským předsedou nejlidnatější spolkové země, je to věřící katolík a v řadě těch základních statistik se od Angely Merkelové liší. A já si relativně myslím, že on tím příštím německým kancléřem nakonec bude.
Tak uvidíme, jestli se nakonec potvrdí vaše předpověď i po volbách do Bundestagu, které budou na konci září 2021, dva týdny před českými volbami. Je to tak?
Je to tak. To, co činí německé volby napínavými, je, že nebude po dlouhé době kandidovat Angela Merkelová. To znamená, že se zdá, že ten souboj je více otevřenější. Po velkém krátkodobém vzestupu Zelených, kolem dubna 2021, kdy CDU/CSU řešila své vnitřní potíže, se zdá, že nadále bude Křesťanskodemokratická unie tou nejsilnější politickou silou a potom se ukáže, kdo bude další v pořadí. Podle průzkumů to tak vypadá, na druhém místě skončí Zelení, Sociální demokracie má momentálně podporu kolem 15 procent hlasů a jsou tam ještě další tři menší strany, které můžou do koaličních vyjednávání po volbách promluvit. Volby budou určitě napínavé a bude zajímavé je sledovat.
Co se týče našeho druhého souseda, Rakouska, tak byť i z jiných důvodů, tamní kancléř Sebastian Kurz, byl opakovaně odepisován zejména pro svou politickou nezkušenost. On byl nejmladším kancléřem v době svého zvolení v roce 2017. A potom byl po roce 2020 nejmladším ministerským předsedou v zemi. Všichni se divili, jak je taková věc, v tak konzervativní zemi jako je Rakousko, možná? Pro magazín Reportér jste v únoru 2020 psala článek „Rakouský valčík na tenkém ledě“. Je o tom, jak se Sebastian Kurz pustil do odvážného a historicky nevyzkoušeného podniku, protože jeho konzervativní Lidovci vytvořili koaliční vládu s levicovými Zelenými, nemohli tedy koalovat se Svobodnými. Jak si vedou dnes?
Situace v Rakousku je poznamená v poslední době řadou větších či menších afér. Kancléř Kurz čelil kritice, protože byly zveřejněny jeho soukromé zprávy z nějaké messengerové aplikace. A ukázalo se, že on, který se prezentoval jako nový mladý typ politika, který nemá nic společného se starými zatuchlými stranickými strukturami… V zásadě jedná a přemýšlí v intencích starých mocenských struktur, a to mu skutečně neprospělo. Na druhou stranu, byť je velmi mladý, tak je jedním z největších politických talentů, které Rakousko mělo za poslední desetiletí. Předtím, než se stal ministerským předsedou byl ministrem zahraničí, takže tu kariéru na vrcholné úrovni začal skutečně dělat velmi mladý. Potom tvořil koalici s pravicově populistickou Svobodnou stranou, což řada Rakušanů vnímala kriticky, probíhaly demonstrace. Nicméně vláda zkrachovala na aféře Ibiza, došlo k novým volbám. Začátkem roku 2020 vznikla nová vládní konstelace se Zelenými, která vypadala jako velmi nesourodý celek, ale oni se, vedoucí politici těch dvou stran, domluvili na takovém zvláštním modelu, kdy na některých věcech mohou spolupracovat a na jiných jednají odděleně. Zdá se, že na té funkční spolupráci tento model funguje a samozřejmě poslední rok a půl je fatálně poznamenaný koronavirovou krizí.
Co se týče právě těch nových nastupujících politiků, i toho, jak se chovají v politice i v České republice, se očekávalo, že daleko rychleji nastoupí mladá progresivní generace nezatížená minulostí po roce 1989. Zatím se zdá, že i někteří mladší politici mají úplně stejné problémy jako měli jejich předchůdci, nebo někdy ještě dokonce horší. Jak dlouho to trvá, než se vymění politická generace třeba v Německu nebo v Rakousku?
To je velmi složitá otázka. Ukazuje se na řadě věcí, že ta setrvačnost té společnosti je mnohem delší, než bychom předpokládali. Vztáhla bych to obecně na celou společnost, kdy vidíme, že postkomunistická transformace, jak u nás, tak ve východním Německu probíhá mnohem déle. My už jsme si mysleli, že poté, co odejde ta první generace, tak budeme mít vyhráno, ale řada vzorců chování se dědí. Dědí se v rodinách a reprodukují se nejrůznější křivdy, pocity ublíženosti nebo nedocenění ve společnosti. Někteří sociologové říkají, že i demokratizace společnosti potřebuje probíhat přes několik generací. Myslím si, že ten proces bude postupný, i když už první vlaštovky vidíme, ale ještě to není proces, který by se týkal úplně všech.
S otázkou společenské transformace se pojí i vývoj ve školství a vysokém školství, kterého jsme obě součástí. My jsme, jak jsem se dočetla ve vašem životopise, obě jsme dokončily stejně, jak magisterské, tak to doktorské studium. Určitě jste zažila spoustu věcí, které byste sama nechtěla replikovat jako vyučující na vysoké škole. V čem posouváte Katedru německých a rakouských studií, oproti tomu, kde byla v době vašeho studia?
Ráda bych předeslala, že si velmi vážím práce svých předchůdců. Mojí ambicí je na úspěšnou činnost katedry navázat. Rozvinout ji tím stylem, aby katedra byla otevřená i navenek, což může být způsobené i tím, že sama pocházím z novinářského prostředí. Chtěla bych, aby katedra vstupovala do veřejného života a byla pevnou součástí vztahů, které fungují kolem německých a německo-rakousko-českých vztahů v rámci střední Evropy. Snažím se, aby se členové katedry aktivně zapojovali do veřejné diskuze, aby byli ochotni komunikovat navenek. Snažím se také navazovat vztahy se středními školami, které intenzivně vyučují němčinu a zajímají se o ten region, ať už jsou to instituce kulturní či politické. To je věc, která mi připadá důležitá. V přístupu ke studentům se snažíme být osobní. Studenti jsou pro nás osobnosti nikoliv čísla, protože jsme malý obor. A mohou se na nás v každé situaci obrátit. Myslím si, že jsme v tomto unikátní a vstřícní.
Já jsem samozřejmě nechtěla říct, že jste zažila jenom ty negativní zkušenosti v průběhu studia, protože předpokládám, že pak byste na fakultě nezůstávala…(smích). Ale zajímalo mě, co se snažíte zlepšit, protože naši vyučující nemohli pracovat s řadou materiálů ani technologií, se kterými nyní lze pracovat. Když jsem procházela předměty, které vyučujete, tak mě zaujalo, že vyučujete společenské a ekonomické důsledky digitalizace. Je tam celá řada nesmírně zajímavých témat. Sama bych k vám ráda chodila na seminář, ať už jsou to fake news a média, robotizace a umělá inteligence, či pracovní trh, smart cities, genetika, biologie a optimalizace lidstva. Jak máte tento předmět vystavěný a o co se v něm pokoušíte?
Přiznám se, že je to můj oblíbený seminář, který mě baví. Už jsem ho učila dvakrát a vždy je to velmi zajímavé, protože nerada předkládám studentům nějaké neotřesitelné pravdy, ale baví mě na tom ta diskuze. Na rozdíl ode mě jsou studenti součástí generace digital natives a od kolébky s technologiemi vyrostli. Mají na řadu věcí vlastní náhled a názory, které zachycují na blogu naší katedry. Velkým deficitem naší politiky je, že se neustále točíme v kruhu a bavíme o korupčních aférách nejvyšších představitelů politiky, ale nebavíme se o tom, jak bude společnost vypadat za deset či dvacet let. A je to právě digitalizace, která výrazným způsobem mění to, jak společnost funguje. Jak bude v budoucnosti vypadat pracovní trh a jaké schopnosti budeme potřebovat, abychom se uplatnili ve světové konkurenci. Domnívám se, že je potřeba o tom diskutovat a mladým lidem v tomto směru otevřít oči, pro to, co nás čeká a co čeká především je.
A zabýváte se v tomto případě německými zeměmi a zkušenostmi především z nich, jestli jsem to správně pochopila dle toho, co máte v anotaci?
Ano, používáme příklady z německy mluvících zemí. Mohu to ukázat na příkladu smart cities. Na semináři jsem měla dvakrát pozvaného našeho absolventa Martina Landu, který pracuje v Kanceláři města Vídně se zastoupením v Praze. Město Vídeň patří v celosvětovém měřítku mezi obce, které téma smart cities nejvíce prosazují. Je skvělé pro studenty se nad tím tématem celkově zamyslet, ale i vidět člověka, který je napojený na praktickou vídeňskou správu a politiku. A skutečně vidět, že nejde jen o nějaké vize na papíře, které se teprve kreslí, ale reálné projekty, které se již uplatňují a které bychom v některých oblastech mohli převzít.
Čím jsou naši studenti, jak jste sama řekla, digital natives, stejní jako jsme byli my a čím se liší?
Na fakultě jsem zpátky něco přes dva roky a je velmi zajímavé pozorovat novou generaci. Rozhodně si nemohu na studenty stěžovat. Nesouhlasím s tvrzením, že jsou to lidé, kteří se nezajímají o svět kolem sebe. Jsou velmi otevření a v naprosté většině případů mají skvělé jazykové dovednosti. Co mě trochu překvapilo a přikládám to za vinu českému školství je, že nejsou zvyklí prezentovat a obhajovat své názory. V rámci svých seminářů je obvykle musím vyzvat k diskuzi a podpořit je při prezentacích, ale předpokládala bych, že s touto znalostí a schopností budou přicházet již ze středních škol.
Toto a nácvik sociální komunikace bylo hodně omezené právě tou koronavirovou pandemií, která nás postihla v minulém roce a půl. Jak se vám učilo v tomto období?
Myslím si, a teď budu mluvit i za své kolegy, že online výuku si nikdo z nás nepřál. Je to něco, s čím jsme se museli naučit žít. Ten první letní semestr byl trochu improvizovaný. Ale potom si vedení našeho institutu uvědomilo, že to není záležitost jen několika týdnů. Měli jsme tedy možnost v létě absolvovat sérii několika školení v rámci online výuky a seznámit se s novými nástroji, které lze při online výuce používat. Velmi nám to všem prospělo. Jednak to pomohlo našemu sebevědomí a pak bylo vidět, že to i více bavilo naše studenty. Díky online výuce jsme objevili nové možnosti. Já jsem třeba měla v zimním semestru předmět, který se týkal německého předsednictví v Radě EU. Za normálních okolností by se vše realizovalo exkurzí do Berlína, ale to samozřejmě nebylo možné. Ten předmět jsme tedy rozdělili do série diskuzí s externími experty. Takže jsme měli třeba na jednom semináři připojeného řečníka z Berlína, někoho z Evropského parlamentu a já sama jsem se v té době připojovala z Düsseldorfu. Bylo úžasné, že to mohlo fungovat, a to mnohem snadněji a za mnohem nižších nákladů, ať už finančních nebo časových. To byl třeba projekt, ze kterého jsem během online výuky měla opravdu radost.
Zmínila jste právě univerzitu v Düsseldorfu, vaše katedra s ní má velmi dobré až nadstandardní vztahy. Mohla byste přiblížit, jak to vypadá?
My máme s univerzitou v Düsseldorfu velmi jedinečný projekt, který trvá více než čtvrtstoletí, o který se tedy zasloužili moji předchůdci. Ten projekt má několik součástí. Zaprvé, my jako vyučující vědci můžeme do Düsseldorfu jezdit na delší pobyty, a někteří z nás tam dokonce i přednášejí, můžeme využívat skvělé možnosti místní knihovny a archivů. Naopak, naši studenti mohou získat stipendia a odjet do Düsseldorfu. A pak také na naší katedře máme hostující profesory, zpravidla dva na semestr, kteří u nás nabízejí blokové semináře. Potom máme také možnost pozvat studenta, který přijíždí z Düsseldorfu a zase třeba vede pro naše studenty jazykové kurzy, anebo jsem společně s jedním z nich vyučovala kurz k aktuální německé politice. Je to velmi osvěžující učit v tandemu a vidět ten německý pohled na věc. Spolupráce s düsseldorfskou univerzitou je velmi komplexní a doufáme, že nám ještě dlouho vydrží.
Patříte mezi kolegy a kolegyně, kteří jsou viditelní v médiích. Je to proto, že máte novinářský background, nebo považujete vystupování v médiích za velmi důležitou součást té třetí role univerzity?
Řekla bych, že je to obojí. Já jsem vystupovala v médiích ještě před tím, než jsem se na univerzitu vrátila. Domnívám se, že je důležité, aby lidé, kteří mají expertizu ve svém oboru, aby vstupovali do veřejné diskuze. Na příkladu koronavirové pandemie jsme viděli, jak se často k aktuálním otázkám vyjadřovali i lidé, kteří o tématu vědí něco jenom okrajově, nebo pochází z příbuzného oboru a viděli jsme, jakým způsobem to pak veřejnou diskuzi může deformovat a mást. Je to tedy podstatné a vědci z univerzit, tam, kde jsou silní v kramflecích, by měli do veřejné debaty vstupovat. Nicméně respektuji i to, že jsou kolegové, kteří do odborné debaty vstupovat nechtějí a je to samozřejmě jejich volba.
Měla jste možnost stáže v Deutsche Presse Agentur. To znamená, že jste měla možnost porovnat její fungování i s ČTK, kde jste dříve pracovala. Jaké to tehdy bylo v roce 2007?
Pro mě to byla skvělá životní zkušenost, protože jsem byla tři měsíce na jaře v Berlíně, kde bylo skvělé počasí a místní berlínská redakce mě posílala po velmi vtipných termínech, kam jsem jezdila na kole. Jela jsem například na kole fotit medvídě do berlínské ZOO, nebo jsem šla na předávání nějakého ocenění na francouzskou ambasádu. Zkrátka takové drobné věci mi zadávali, ale bylo velmi zajímavé zkusit si novinařinu v němčině a zároveň jsem tehdy v Berlíně pracovala i pro ČTK, takže jsem psala některé texty i pro domovskou agenturu. Dalo mi to hodně v tom slova smyslu, že jsem se otrkala a začala jsem skutečně fungovat jako klasický novinář, který je v terénu, protože ta má práce pro ČTK byla malinko jiná. Ještě si pamatuji, že jsem každé ráno chodila na zasedání redakce, kde se konaly porady o tom, o jakých tématech se bude informovat, co je důležité, co je méně důležité a co je třeba pokrýt. V DPA mě poslali také na školení o mediální etice, což mě jako člověku, který nevystudoval žurnalistiku, připadalo velmi prospěšné a skutečně ráda na tuto dobu vzpomínám.
Chystáte se, pokud to samozřejmě okolnosti dovolí, zase někam vyjet?
Určitě a velmi ráda. Podařilo se mi, zpětně viděno, úplným zázrakem vycestovat v polovině října 2020 do Düsseldorfu. V rámci těch dlouhých koronavirových měsíců mě to zachránilo profesně, protože jsem potřebovala napsat kapitolu do knihy, kterou jsem tam během dvou týdnů napsala. Byla to velká příležitost oddechnout si od toho českého lockdownu. V Německu, byť za přísných hygienických opatření, byla otevřená stále divadla, galerie, takže jsem měla možnost se před dlouhou zimní sezónou předzásobit alespoň těmi kulturními zážitky. A pokud bude spolupráce s düsseldorfskou univerzitou pokračovat, ráda bych se tam zase vypravila příští rok. Teď čekám, jak dopadnou některé grantové žádosti a od toho se bude odvíjet má další činnost.
Vypadáte neuvěřitelně pozitivně nabitá energií. Je to tím, že jste po dovolené, nebo máte nějaké triky, jak se udržet fit v této nepříliš lehké době?
Dovolená samozřejmě pomohla. Posledních několik jarních měsíců je z mého pohledu dobrých, postupně se rozvolňuje. Trochu s obavami hledím zase k podzimu, zda se znovu vše nezavře. Obávám se také menší ochoty českých obyvatel se očkovat, doufám, že se to ještě změní. V době tvrdých lockdownů jsem měla výhodu v tom, že patřím mezi lidi, kteří měli dost práce. Myslím si, že to bylo mnohem těžší pro lidi, kteří žijí sami a práci neměli. Mám řadu přátel a kamarádů, kteří tím byli postiženi mnohem více. Také velmi dobře zafungovala má rodina, snažili jsme se společně být co nejvíc venku a sportovat. To nás společně nabíjelo a celkem dobře jsme tu dobu přečkali.
Ťukám do stolu a přeji nám všem, aby to bylo lepší. Říkala jsem si, že s tou vakcínou, dokud byla nedostatkovým zbožím, tak každý, s kým jsem mluvila, se chtěl nechat očkovat. Teď to takové není. Takže bychom zase mohli vyvolat ten umělý efekt, že je zase nedostatková. Třeba by to více lidí přitáhlo. Také z toho mám obavu, jak to bude vypadat na podzim, právě proto, že se někteří očkovat nenechají. Ale stále doufám, že se to změní a lidé se nechají očkovat. Budeme si držet palce, i kvůli našim studentům, abychom mohli zase učit i jinak, než on-line. Takový byl tedy podcast De Facto FSV UK s vedoucí Katedry německých a rakouských studií Institutu mezinárodních studií. Děkuji, že jste přišla na natáčení podcastu a trávila s námi část svého letního času a přeji vám úspěchy ve vaší práci. Posluchačům děkuji za pozornost a zase někdy na slyšenou.