Dobrý den, posloucháte De Facto, podcast Fakulty sociálních věd, dnes s Alicí Němcovou Tejkalovou a doktorkou Magdou Pečenou, předsedkyní Akademického senátu naší fakulty.
Dobrý den.
Magdo, jak tě napadlo, že půjdeš po maturitě zrovna na Institut ekonomických studií FSV UK?
Je to už hodně dávno, tenkrát Institut ekonomických studií fungoval velmi krátce, asi 2 roky. Já jsem chodila na gymnázium, které se jmenovalo Wilhelma Piecka, dneska je to Arcibiskupské gymnázium, kde moji starší spolužáci v poměrně velkém počtu šli právě na IES. Hlásila jsem se také na Vysokou školu ekonomickou, kde ani tenkrát nebyl takový problém se tam dostat. A mně se právě líbilo, že ty přijímací zkoušky na IES byly náročnější, vyžadovaly víc přemýšlení než na VŠE, takže nakonec jsem se rozhodla pro IES a nikdy jsem toho nelitovala.
Co tě bavilo tehdy, jací vyučující? IES v té době byl plný nesmírně zajímavých osobností, které spolu ne vždycky souhlasily, ale právě přinášely spoustu zajímavých pohledů, i ekonomických a lidských.
Tak mojí největší inspirací byl pan profesor Mejstřík, který mě prováděl studiem od 2. ročníku až po doktorské studium. On byl mým konzultantem diplomové práce a tenkrát mi i zprostředkoval mojí první práci v jedné zahraniční komerční bance. On už tenkrát měl svoji společnost, takže nevěnoval se jenom té akademii, ale hodně se věnoval i konzultanství v byznysu, což se mi líbilo. Nikdy jsem nebyla úplný teoretik a ani jsem do té akademie v té fázi vůbec nemířila, ani mě to nenapadlo, takže mně se líbilo to propojení s tou praxí.
Proč ses rozhodla zrovna pro bankovní sektor, protože ty máš vlastně s bankami spojený celý svůj profesní život.
To bylo asi i tím, kam mě nasměroval pan profesor Mejstřík. Protože já jsem se hodně zajímala o Německo, studovala jsem němčinu a vždycky jsem inklinovala víc k tomu německému prostoru, často jsem jezdila do Německa, do německé banky. No a pak ta banka se dál nerozvíjela a opustila trh, takže jsem hledala další angažmá a je pravda, že v té době jsem se přihlásila na doktorské studium.
Ty jsi byla na několika stážích, dvakrát jsi byla v Německu, jednou na Georgetown University. Často studenti řeší, jestli stojí za to vyjet ven, zpřetrhat tady ty pracovní vazby. Doporučila bys studentům, aby vyrazili?
Samozřejmě, říkám to pořád mým studentům a vlastně i u dětí bych chtěla, aby vyjeli do zahraničí. Často se mě třeba bývalí kolegové ptají na to, co jsou výhody vysokých škol. Já vždycky říkám, že FSV je nejlepší v tom, že má velmi širokou nabídku zahraničních pobytů. A nejde jen o Erasmus, studenti si mohou najít i dlouhodobější pobyty, třeba když vyjedou na degree. A tam to není jenom o tom na půl roku vyjet a seznámit se s kulturou, ale taky se něco naučit a opravdu mířit za určitým titulem. FSV je dobrým předpokladem pro to, že ti studenti budou schopní dosáhnout i titulů na zahraničních univerzitách.
Ty jsi podle životopisu opakovaně vystupovala z komfortní zóny, protože i když tvé angažmá v ČNB bylo dlouhé, tak ses rozhodla ho změnit a začít pracovat na jiných pozicích a zase trochu víc kombinovat tu práci s akademickou sférou.
Já jsem do ČNB nastoupila v roce 2000 a opustila jsem ji v roce 2019, začínala jsem jako inspektor dohledu nad bankami. Tenkrát ČNB měla ve svém portfoliu pouze dohled nad bankami, později se v roce 2006 rozšířila i na ostatní instituce finančního trhu a víceméně jsem dlouho byla v té pozici, kdy jsme v rámci, my tomu říkáme „on side“ kontroly, to znamená kontroly na místě, obcházeli jednotlivé banky a kontrolovali jejich systém řízení rizika. Pak jsem se stala vedoucí oddělení dohledu nad polovinou bank v ČR. A v té ČNB jsem byla dlouho a jak se někdy říká, když člověk leží na gauči dlouho na jedné straně, tak potřebuje někdy změnit bok, aby se pak mohl třeba vrátit na ten původní a leželo se mu dobře. A byla jsem 20 let v ČNB, je to úžasný zaměstnavatel, je to úžasné prostředí i do určité míry motivující, těch informací, které se tam na vás hrnou, je spousty, ale říkala jsem, že bych chtěla zkusit i něco jiného. Je to 2,5 roku, co jsem ČNB opustila a můžu říct, že za tu dobu jsem zažila víc, než za 10 let v ČNB, protože jsem vlastně vyměnila několik činností, několik prací a jsem za to ráda.
Ty jsi byla mimo jiné dluhovou konzultantkou pro Člověka v tísni, Člověk v tísni se této problematice dlouhodobě věnuje, protože dluhy trápí poměrně velkou část populace v ČR. Co jsi přesně dělala?
Já jsem v klubu přátel Člověka v tísni. Ta organizace má velký smysl a velmi její práci obdivuju, a tak jsem si řekla, že bych mohla i trochu přispět dobru společnosti a přihlásit se k sociální práci v Člověku v tísni. Já jsem se dostala do části, která funguje jako konzultace pro řešení exekucí a navrhování insolvencí. A musím říct, že velmi obdivuju lidi, kteří tam pracují, Ten drive, který mají a to nasazení, i za ten nízký plat, který dostávají. A někdy ten drive a ta dynamika a flexibilita je mnohem vyšší než třeba u některých zaměstnanců ČNB.
Ty jsi pracovala i pro IMF. Jak vypadá taková tvoje mise pro Mezinárodní měnový fond?
Mě oslovili po tom, co jsem opustila ČNB. Bylo to velmi rychlé, volali mi, jestli bych nejela na misi do Zimbabwe. Nakonec to nevyšlo, nicméně měsíc, dva potom přišla nabídka do Indie, a to už jsem na to byla připravená, už jsme pracovali na vízech. Moje zkušenost s Indií byla úžasná, protože člověk pozná tu zemi trošku jinak, než když tam jede jako turista a skutečně pozná to pracovní prostředí a ty lidi při práci. Nicméně jsem se vracela ve chvíli, kdy v Indii odhalili první případ covidu, a tím moje mise skončily. Nicméně i měnový fond přešel do módu virtuálních misí, říkají tomu remote missions a začala jsem vlastně pracovat pak pro Kazachstán.
Radíte nějakým konkrétním skupinám, decision makerům, co děláte?
Víceméně naší protistranou je centrální banka nebo instituce, která se zabývá dohledem nad finančním trhem. A my vlastně radíme pracovníkům dohledu, jakým způsobem přistupovat k dohledu bank. Já si myslím, že to má takový jako dvojí cíl, první je ten tedy zprostředkovat nějakou mezinárodní zkušenost a nějaký mezinárodní standard pro dohled nad řízením rizik bank, ale na druhou stranu taky IMF chce vědět, jakým způsobem tyto instituce fungují, protože v mnoha případech jim poskytují nějakou pomoc nebo nějaké půjčky na té nadnárodní úrovni, takže chtějí vědět, jestli ty peníze v konečném důsledku mohou té zemi jako takové pomoct nebo budou někde ztraceny třeba v korupci. Takže oni si vyberou téma a my jim prezentujeme, jakým způsobem se v zahraničí přistupuje třeba k dohledu nad úvěrovým rizikem, tržním rizikem, úrokovým rizikem, rizikem likvidity a víceméně o tom diskutujeme. Měla by to být určitě oboustranná diskuze, kdy obě strany se do určité míry obohacují, protože my si potom bereme i tu zkušenost z té jedné země a přenášíme ji dál, takže není to jenom jednostranné, ale jsou to prostě diskuze na dálku, což určitě není nejefektivnější způsob, jak takovou misi provést, ale bohužel situace je taková.
Ty ses zároveň s tím, kdy jsi opustila ČNB, začala víc věnovat i studentům na IES, patříš mezi pedagogy, které studenti vyhledávají pro tu jejich praktickou zkušenost. Uvažuješ o tom, že tvoje budoucnost bude výrazněji akademická? Koneckonců jsi předsedkyní Akademického senátu.
Musím říct, i se svou funkcí v akademickém senátu, o tom nejsem úplně přesvědčená. Já jsem IES nikdy neopustila, byla jsem si vědomá toho, že by to šlo dělat líp, že člověk chodí normálně do práce, občas chodí přednášet, má rodinu, jiné činnosti, takže někdy jsem v sobě měla ten špatný pocit, že tomu nedávám tolik, co bych měla. Tento pocit jsem trošku odstranila tím, že skutečně na to mám míň času a těm studentům se skutečně věnuji víc, ale že bych to vlastně přetvořila ve svou hlavní náplň, to ještě nevím. A se svou zkušeností s Akademickým senátem nevím, jestli po dvou letech budu znovu kandidovat, to musím přiznat. Nicméně je to úžasná zkušenost pro mě.
Ty patříš mezi lidi, kteří mají i zajímavé koníčky, věnuješ se sportu, běháš, zároveň trénuješ děti…
Já teď trénuju malé děti gymnastiku, kterou jsem kdysi aktivně dělala a vlastně jsem s tím skončila až když se mi narodilo první dítě, v roce 2003. Pak jsem se vrátila k trénování, ale atletiky. A od té doby víceméně trénuji, protože jsem začala hodně běhat a oni si mě všimli, že běhám, tak se mě zeptali, jestli nechci trénovat. Od té doby jsem si udělala samozřejmě několik kurzů – trenér atletických přípravek a trenér žactva.
Proměnil se za ta léta přístup dětí ke sportu?
Já myslím, že je většinou přivedou rodiče, protože ty děti začínají velmi brzo. My začínáme už od předškolního ročníku, takže to určitě není rozhodnutí dětí, také atletika, kterou trénuji, není sport, který by byl snem dětí. Děti chtějí hrát hokej, chtějí hrát fotbal, ale atletika je všeobecný základ pro všechno a od nás potom často odcházejí děti na ten fotbal nebo hokej. Stejně moje dcera dělala 4, 5 let atletiku a následně odešla a hraje volejbal. Určitě je spousta motivovaných dětí, ale je spousta dětí, které tam rodiče nutí právě proto, že ví, že ty děti budou do určité míry třeba méně šikovné nebo už je na nich vidět to zaoblování a prostě chtějí, aby se hýbaly. To není žádný problém, my nehodnotíme v tomhle malém věku jaké mají výkony, ale jaký mají přístup. Je radost pracovat s dětmi, které jsou motivované a nadšené, bez ohledu na to, jak jsou ještě šikovné. Já jsem velmi pro to, aby děti soutěžily, když jsou takhle malé. Úplně nejsem zastánce těch přístupů, že všem dětem říkáme „dělej si podle své rychlosti, hlavně aby ty jsi byl spokojený“. Určitá míra přirozené soutěživosti a dravosti je potřeba a ten sport tomu, myslím, je dobrým impulsem.
Já tomu rozumím. Vychováváš je pro IES, vy soutěžíte pořád. Děkuji moc, Magdo, že sis na nás udělala čas a přeji ti hodně štěstí, ať už v profesní kariéře nebo v trénování.
Děkuji za pozvání.