Tomáš Weiss, Institut mezinárodních studií FSV UK
Koronavirová krize zasáhla evropské země bezprecedentní silou a Evropa se stala v posledních týdnech jedním z globálních center šíření viru. Ukázalo se, že evropské státy nebyly na pandemii tohoto typu vůbec připraveny. Vlády začaly improvizovat, přijímat nejrůznější opatření od doporučení, přes zavírání škol, až po vyhlašování nouzových stavů. V tento okamžik už zřejmě všechny evropské vlády přistoupily k nějaké formě omezení pohybu a provozu některých sektorů svého hospodářství. Více či méně prodyšně se zavřely hranice, které si Evropané zvykli minimálně od poloviny devadesátých let překračovat volně a bez omezení.
V prvních dnech se zdálo, že evropské instituce jsou a budou v boji proti novému typu koronaviru zcela pasivní a nerelevantní. Národní politici vyhlašovali svá opatření zcela nekoordinovaně a někteří dokonce zpochybňovali užitečnost Evropské unie obecně. I mezi experty se objevily hlasy, které upozorňují, že EU v současné situaci riskuje další existenci, pokud nedokáže ukázat svůj přínos. Kritici Evropské unie navíc poukazují na mediálně velmi viditelnou přímou pomoc Číny či Ruska ve formě zdravotnického materiálu i lékařského personálu. Je tomu skutečně tak, že EU v současné krizi selhala a nedokázala ukázat svoji přidanou hodnotu?
Podle mého názoru je kritika EU a jejího postupu nemístná, protože se zaměřuje na nenaplnění očekávání, která nikdy neexistovala. Evropská unie může dělat jen to, co jí členské státy uloží. A zdravotnictví či dokonce reakce na pandemie mezi tyto úkoly nikdy nepatřily. Evropské instituce mají pouze koordinační roli a mohou zprostředkovávat dialog mezi členskými státy, nemají ale k dispozici ani zásoby hmotných rezerv, ani zdravotnický personál, který by mohly poslat na nejvíce zasažená místa. A vzhledem k tomu, že se členské státy nechtěly o pravomoci v této oblasti dělit, zůstaly v okamžiku krize odkázány z velké části samy na sebe. Navíc se ukazuje, že evropské instituce před vypuknutím epidemie v Evropě včas varovaly a nabízely členským státům asistenci. Ty ale o nic takového nestály.
Evropská unie proto přispívá k řešení současné situace pouze v těch oblastech, kde jí členské státy daly příslušné pravomoci. A tam se zdá, že postupuje relativně rychle, flexibilně a účinně. Jedním z příkladů může být rychlé rozvolnění pravidel pro státní pomoc a pro využití prostředků z evropského rozpočtu, aby členské státy mohly podpořit kolabující sektory ekonomiky. Evropská komise nabídla půjčky členským státům na financování krátkodobých pracovních kontraktů. Od ledna již také začala připravovat investice do výzkumu nového typu koronaviru a hledání účinného léku.
I tam, kde se zatím zdá, že rozhodná akce na evropské úrovni chybí, jde primárně o problém na úrovni členských států, nikoli evropských institucí. Názorně to ukazuje aktuální debata v eurozóně o možné podpoře kolabujících ekonomik některých členských států. Národní vlády se zakopaly v podobných pozicích jako během krize začátkem druhé dekády a debatují, jestli by eurozóna měla vydat společné dluhopisy, anebo využít zvláštní půjčky skrz systém ESM.
Přesto je třeba brát vážně hlasy, které volají po přehodnocení evropské integrace po koronavirové pandemii. Evropská unie totiž nemá svoji budoucnost jistou. Bude hodně záležet na tom, jak se Evropanům podaří překonat nadcházející ekonomické problémy a jestli toho dosáhnou společně. Bude zapotřebí nastartovat sektory hospodářství, které pandemie poškodila a ještě poškodí, bude nutné co nejrychleji znovuotevřít hranice, a to nejlépe koordinovaně tak, aby obnovený přeshraniční pohyb pomohl ekonomice, ale nevytvořil nová centra šíření nemoci. Evropské státy se musejí s Evropským parlamentem domluvit na nové podobě víceletého finančního rámce pro roky 2021-2027. A samozřejmě pandemie odvedla pozornost od témat, která rozhodně nezmizela, jako je migrace nebo vyjednávání s Velkou Británií o budoucí podobě vzájemných vztahů. Někteří evropští politici navíc využili krize k transformaci národního politického systému směrem od demokracie a systému brzd a protivah, což kohezi EU nepochybně neposílí.
Politici i společnost se obvykle připravují na minulou krizi. A tak tomu bylo i před současnou pandemií, která všechny zaskočila nepřipravené. Systém vládnutí v Evropě je ale kombinací mnoha úrovní – místní, národní a evropské. Zdá se, že všechny tyto úrovně přispívají v současnosti tam, kde mohou a umějí. Až za pár let budeme moci vyhodnotit, kdo selhal a kdo se osvědčil.
Tento příspěvek staví na online diskusi „Co bude s Evropskou unií po koronavirové pandemii?“, kterou pořádala Katedra evropských studií IMS FSV UK společně s Institutem pro evropskou politiku EUROPEUM ve spolupráci se Skautským institutem v rámci série debat EU +/- (videozáznam diskuse.)