Studenti Fakulty sociálních věd UK se už tradičně sešli 17. listopadu na Národní třídě a na Albertově. V rámci oslav uctili památku tohoto dne zapálením svíček, na Albertově pak zástupci studentů vystoupili s projevem. Zde navíc propagovali jednotlivé instituty fakulty. Na rok ’89 vzpomínal také docent Jan Halada, vyučující na FSV UK, který se před 32 lety stal „klíčníkem revoluce“.
O oslavách jsme si povídali s předsedou Politologického klubu FSV UK Markem Boňkem. „Uspořádali jsme tradiční setkání studentů politologie z celé České republiky. Společně s kolegy z FSS MUNI, FF UK, VŠE, FF UJEP a z FF ZU jsme šli položit pietní věnec na Národní třídu a poté se přesunuli na Albertov, kde jsme měli v 11:00 možnost vystoupit a připomenout si události výročí 17. listopadu v letech 1939 a 1989.“
„Na Albertově jsme měli od 14:30 debatu na téma vývoje investigativní žurnalistiky s hosty Jaroslavem Kmentou, Anetou Snopovou a Jakubem Zelenkou,“ doplňuje Marek.
Na prožité oslavy jsme se ptali také Michaely Němcové, studentky z Institutu mezinárodních studií, která na stánku na Albertově společně s dalšími propagovala svůj institut a studentský spolek. „Letos jsme připravili vědomostní a vlajkový kvíz, který si každý mohl vyzkoušet. Kromě toho jsme pro návštěvníky našeho stánku měli k dispozici různé letáčky nebo PR předměty a taky skvělé domácí brownies,“ vypráví Míša.
„17. listopad je pro mě úplně výjimečným svátkem. Je to den, který mám opravdu vyhrazený vzpomínkám a oslavám toho, jak můžeme žít dnes a jsem vděčná předchozí generaci za to, že dnes 17. listopad můžeme slavit. Zároveň je to pro mě den spousty setkání s lidmi, které nepotkávám třeba tak často, ale oslavy na Albertově nebo Národní nás spojí dohromady,“ říká dál o oslavách Míša.
Nejenom studenti, ale i vyučující si s námi povídali o revolučním roce 1989. Třeba docent Jan Halada, který působí na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky.
„K pseudonymu „klíčník revoluce“ jsem se dostal náhodou. Každý takový příběh má hlubší kořeny. Skoro dvacet let jsem pracoval v Mladé frontě. Poté jsem přešel v roce 1988 do Lidového nakladatelství, které sídlilo v Melantrichu. Pro mě vše začalo už 17. listopadu, kdy jsem dostal obuškem před domem, kde jsem bydlel. V sobotu jsem potkal své studenty, když lidé chodili po ulicích. Ptali se mě, jestli jdu s nimi, tak jsem šel. Rozhodující bylo úterý ráno, když za mnou přišel Dušan Provazník a povídal: „Mám k tobě takovou prosbu. Ten balkón, který patří redakci Svobodného slova, je v prvním patře a od prvního pohledu je kratší a nevypadá příliš stabilně. Kdežto balkón Lidového nakladatelství v druhém patře je delší a solidnější, takže tam nehrozí, že by se to s řečníky mohlo utrhnout.“ Zeptal se mě, jestli bych jim nepůjčil klíč od balkónu. Když druhý den přišel ředitel, tak říkal: „Oba nás odvezou na Sibiř.“ Neodvezl nás nikdo, ale sázka do loterie to byla,“ vypráví docent Halada.
