Tomáš Weiss: Jako člen EU sedíme u stolu, u kterého se rozhoduje o světě kolem nás
Dobrý den, posloucháte De Facto, podcast Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, dnes s Alicí Němcovou Tejkalovou a docentem Tomášem Weissem z Institutu mezinárodních studií.
Dobrý den.
Tomáši, my se známe léta, potkali jsme se v Akademickém senátu, kde jsi byl i předsedou. Co člověka přiměje k tomu stát se akademickým senátorem?
To je dobrá otázka, já si myslím, že ho k tomu přiměje to samé, co přiměje lidi jít do politiky. Tedy když se zajímáš o věci kolem sebe a v jeden okamžik člověka napadne, že nestačí se jenom zajímat, ale že by rád taky občas něco trochu ovlivnil. A senát je dobré místo, kde se dá něco ovlivnit. Protože člověk je blíž lidem, kteří rozhodují a je blíž okamžikům, kdy se rozhoduje.
Ty se věnuješ evropské otázce, evropské politice, když se dneska polarizují národnostně státy, spíš mají ty odstředivé tendence. Je aktuální evropská otázka?
Jasně, evropská otázka musí být aktuální a pro nás vždycky byla aktuální, i když nebyla Evropská Unie. Protože evropská otázka je ve své podstatě to, jakým způsobem žijeme se svými sousedy, jakým způsobem s nimi řešíme konflikty, jakým způsobem s nimi spolupracujeme, jakým způsobem generujeme společné pozice. A EU je institucionální rámec, ve kterém tohle děláme. A mě samozřejmě zajímá, jakým způsobem tenhle institucionální rámec funguje, jakým způsobem k tomu přispívá, jakým způsobem tomu, abychom našli společné pozice, v některých otázkách může i bránit nebo tu situaci komplikovat. A myslím si, že tomu se musíme věnovat pořád.
Je spousta lidí, kteří vnímají EU jako omezující. Ty jsi sám říkal, že v některých případech to může být komplikující, co by si naopak řekl, že je pozitivní?
Já si myslím, že ta klíčová přidaná hodnota pro Česko a obyvatele České republiky je primárně v tom, že máme schopnost ovlivňovat věci, které se kolem nás dějí. Jako člen EU můžeme sedět u stolu, u kterého se rozhoduje, jak vypadá svět kolem nás. A v okamžiku, kdybychom nebyli u toho stolu, tak se tam stejně bude rozhodovat, jenom bez nás. Samozřejmě jsme relativně malí, jsme relativně neschopní, což už je náš problém, ten už není objektivní. Ale každopádně máme větší vliv u stolu, než kdybychom u toho stolu nebyli. A naprostou většinu těch věcí, o kterých si myslíme, že bychom mohli rozhodovat, bychom vlastně stejně museli rozhodovat s vědomím toho a s ohledem na to, co se u toho stolu rozhodlo. Nějaká suverenita, o které se mluví, to je velká fikce. Formálně sice existuje, ale neformálně ty suverénní státy stejně musejí brát ohled i na to, co se děje kolem nich. Kdybychom nebyli v EU, ta Unie by kolem nás stejně byla. My bychom se stejně v rámci naší suverenity museli sami nějakým způsobem omezit a rozhodovat vlastně v souladu s tím, co rozhodne Evropa.
Ty jsi moc hezky pojmenoval to, co my si o sobě často myslíme, že jsme nesmírně významní. Konec konců byli jsme dlouho tím státem, který určoval dynamiku tohoto regionu, ale zároveň jsme byli ještě déle tím, kdo ji neurčoval. Přesto máme v sobě zakořeněno, že bychom to sami dokázali lépe, než součást nějakého většího celku. Může za to, jak lidé přistupují k EU, právě ta zkušenost rakousko-uherská a historická? To že jsme byli součástí velké mocnosti, která rozhodovala za nás a my jsme nebyli tak důležití. Totéž potom zahrnutí do Východního bloku?
Já nejsem ani sociolog, abych dokázal odpovědět na to, co si myslí společnost a nejsem ani historik, abych dokázal úplně docenit, jakým způsobem fungovala česká společnost za Rakousko-Uherska. To, co já budu prezentovat, je můj subjektivní názor, který vychází z toho, že sleduju současnou debatu o Evropě a Evropské Unii. Já si myslím, že je to do značné míry alibismus, že to je neschopnost převzít odpovědnost za svůj vlastní osud, svoje vlastní rozhodnutí. Je vždycky výhodnější říct „No to tady ta zlá Vídeň, ta zlá Moskva, ten zlý Brusel“. Abychom nemohli říct, my chceme tohle a tohle jsou rizika a tohle jsou zisky, a proto z těch variant, které jsou na stole, volíme tuhle a tuhle. A když se člověk podívá zpátky na debatu o EU za posledních dvacet let, tak bylo velmi málo politiků, kteří byli schopni říct: „Já volím tuhle alternativu a beru za to zodpovědnost“. To, že společnost funguje úplně stejně je částečně důsledek toho, že máme takové politiky, ale samozřejmě máme takové politiky proto, že společnost tohle chování oceňuje a bere. Já si myslím, že malá část z nás je schopná převzít zodpovědnost za svoje jednání. Nevím, jestli je to výchovou, jestli je to školským systémem, který se může vracet zpátky k Marii Terezii a do Rakouska-Uherska. Nebo jestli jsme to naučení z těch let komunismu a z domova, že něco jiného se říká venku, něco jiného se říká doma. To už je otázka pro sociology, ale v tom českém postoji k EU to vidím velmi silně.
Ty jsi strávil rok na University of Cambridge a měl jsi možnost pozorovat i to, jak se Britové vztahují k EU. Ty jsi byl v Británii ještě předtím, než vystoupila z EU. Čím je to, že nahlížejí na EU také velmi polarizovaně.
Já jsem sice byl mezi lety 2018-2019 v Cambridge, ale já si nejsem úplně jistý, do jaké míry je Cambridge Británie. A ještě méně si jsem jistý, do jaké míry je University of Cambridge Británie. Je to mezinárodní bublina, kde je samozřejmě spousta lidí, kteří podporovali vystoupení Británie z nejrůznějších důvodů z EU, ale není to ta Británie, která nakonec rozhodovala, není to tam masa. Na druhou stranu já mám v Británii rodinu, takže jsem tam byl už mnohokrát předtím. Británie je důležitý evropský stát, tak jsem vždycky sledoval britskou debatu a mám pocit, že britská debata byl v určitých aspektech podobná té české. Nikdy tam úplně nebylo pochopení toho, co je vlastně přidaná hodnota evropské integrace. Druhý problém byl ten, že tisk to nikdy nezajímalo, myslím si, že tisk a média ve Velké Británii vždycky byla trošku specifická, jiná než třeba v Německu nebo ve Francii. Daleko víc orientovaná na trh, na zisk, což ovlivnilo to, jakým způsobem prezentují ta dost komplikovaná témata evropské integrace. Pochopit, proč je to výhodné a proč to není jenom byrokracie, je objektivně docela komplikovaná záležitost, takže já chápu, že médiím se do toho moc nechce, což konec konců u nás vidíme taky. A určitý způsob politické kultury v Británii tomu přispěl, ta vyhrocenost dvoustranického systému. A strana pro remain teda hodně zvorala kampaň, ale ono to bylo taky těžké udělat tu kampaň nějak líp. Spousta faktorů, které nakonec přispěly k tomu relativně těsnému a zároveň přesvědčivému rozdílu.
Jak udržuješ kontakty s kolegy z University of Cambridge?
Relativně obtížně, online. Na druhou stranu, já když jsem tam byl, tak jsme společně s jedním kolegou svolali workshop na téma malých států v evropské bezpečnosti, z čehož nakonec vypadla knížka. A teď by měla vyjít v Routledge. Já měl už několikrát od té doby koupenou letenku zpátky do Cambridge, měl jsem zarezervované bydlení, ale vlastně kvůli pandemii jsem se tam od té doby nedostal. Ale rozhodně plánujeme se tam třeba jednou ročně na týden vrátit, přesně kvůli tomu, abychom obnovili nějaké vazby, ať už akademické, tak i nějaké přátelské, co jsme za ten rok tam vybudovali.
Ty teď pořádáš v rámci svého projektu E-note online konferenci, která se bude zaměřovat na schopnosti vysokoškolských pracovníků vyučovat. Proč je to důležité, aby vysokoškolští vyučující měli dostatek didaktických schopností a proč vlastně se k nim nedostáváme dříve než potom ve chvíli, kdy začneme skutečně učit?
Mě nikdo nikdy neřekl, jak mám učit. V konečném důsledku neučím úplně špatně, ale je to spíš náhoda než cokoliv jiného. A samozřejmě musí to nakonec rozhodnout studenti, ne já. Myslím si, že je to věc, která je tady v ČR velmi podceněná. Ne, že by tomu tak nebylo v jiných zemích, nejsme v tom rozhodně sami. Ale třeba v té Británii univerzity už dávno přišly na to, že nejen výzkum, ale i výuka je jednou z jejich důležitých funkcí. A že sice vychovávají svoje absolventy v tom, jak mají dělat výzkum a u doktorského studia je vychovávají extrémně dobře, ale zároveň předpokládají, že tím, že budou dělat výzkum, budou umět i učit. V Británii je nějaký minimální standard pro budoucí učitele, co člověk může vystudovat během svého doktorského studia. V jiných zemích, třeba v Nizozemsku, se domluvily univerzity nezávisle na státu, udělaly svůj vlastní systém, kdy každá z nich bude učit své lidi učit. U nás nic takového není. Evropa se nějakým způsobem integruje a integruje se i v oblasti univerzitního vzdělávání, máme něco, čemu se říká European higher education area. Všichni, kdo byli na Erasmu vědí, že je možné si vystudovat předmět někde jinde a doma mu ho uznají. A necestují jenom studenti, cestují i akademici. A problém je, že každý ten akademik má nějaké jiné standardy doma a naši kolegové v rámci konsorcia to pociťují na vlastní kůži a říkají, že by bylo záhodno s tím něco dělat. A právě to, že neexistuje jeden standard pro vysokoškolské vyučující a že každý stát, každá univerzita po nich chce něco jiného, tak to vlastně nějakým způsobem brání evropskému trhu, brání to konkurenci. Příklad: – v Británii je nějaký standard, v Nizozemsku je nějaký standard, ale pokud přijde vyučující po dvaceti letech vyučování v Británii do Nizozemska, tak stejně má dva roky na to, aby splnil nizozemské standardy, protože ty britské a ta jeho zkušenost se téměř žádným způsobem nezohlední. To je něco, co Evropskou komisi může samozřejmě zajímat, proto naši Nizozemští kolegové si zažádali o grant, kam nás přizvali do konsorcia a ta snaha je nejen zkusit nadefinovat, co to je být dobrý vysokoškolský učitel, ale zároveň zkusit nadesignovat něco, co by mohlo být definováno jako nějaký minimální standard, který bychom poté mohli nabídnout univerzitám po Evropě a říct, zkuste tohle vyučovat a když poté dáte svým vyučujícím tento certifikát, tak ostatní univerzity to třeba také budou akceptovat, že to je vyučující, který umí vyučovat.
Máš nesmírné množství aktivit, kterým se věnuješ, pořád je stíháš, což je obdivuhodné. Co z toho dalšího, čemu se věnuješ, bys tady rád zmínil?
Jsem dost aktivní v administrativě, jako zástupce IMS pro výzkum, my jsme teď rozeběhli výzkumné skupiny na IMS, které by měly líp identifikovat, co děláme a co chceme dělat do budoucna, v čem chceme být excelentní výzkumně a měl by to taky být nástroj, jak zapojit naše doktorandy do výzkumu. A poté se snažím dělat sám výzkum, což je poslední měsíce trošku problém, už jsem tady zmiňoval knížku. A pak mám článek, který teď vstupuje do recenzního řízení. A potom jsem aktivní v Peace Research Centre Prague, což je univerzitní centrum excelence, které vede doktor Michal Smetana na IPS, ale je nás pár z IMS, kteří k tomu také přispívají. Já se snažím vést výzkumný seminář, snažím se společně s ostatními komentovat vznikající výzkum, který probíhá.
Moc fandím, aby se ti pořád dál dařilo tak, jak se ti daří a fakulta na tebe mohla být i nadále právem pyšná a budu se těšit, že někdy se znovu potkáme v podcastu, za dva, za tři roky a ty řekneš, co se podařilo posunout v těch všech aktivitách, které máš.
Moc doufám, že budu mít alespoň jeden další článek navíc, nejsem si tím úplně jistý, ale třeba. Děkuju za pozvání.
