Tereza Klabíková Rábová: Je důležité, abychom normu jazyka neměnili tak strašně rychle
Vážené posluchačky, vážení posluchači, posloucháte podcast De Facto, podcast Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Dnes si budeme povídat s Terezou Klabíkovou Rábovou, která na Fakultě sociálních věd vyučuje na katedře Marketingové komunikace a public relations. Paní doktorko, vítejte.
Hezký den.
Po delší době začal akademický rok, kdy konečně máme zase studenty na chodbách, v posluchárnách, v učebnách, jaký je to pocit?
Za mě je to skvělý pocit, moc ráda vás všechny opět vidím fyzicky, ale je pravda, že tím, jak jsme byli všichni zvyklí být doma, v té izolaci, tak to pro mě byl nezvyk oproti tomu, když jsme sem chodili třeba během prázdnin, tak jsme tady pracovali v klidu a nikdo tady na těch chodbách nebyl a najednou se to zalidnilo. I pro nás to byl takový mentální skok, ale v zásadě samé pozitivní pocity, mám pocit, že studenti jsou skutečně rádi, že jsou tady s námi i spolu navzájem, takže za mě jenom dobře.
Je něco, co si z té online výuky takzvaně přenášíte i do toho nového akademického roku, myslím, že to určitě bylo náročné, ale přece jen, je něco, co je na tom pozitivního?
Nechci říct únavu, protože to bylo skutečně náročné. Ale vždycky se říká, že krize je i příležitostí, všichni jsme se ze dne na den naučili mnoho dalších způsobů komunikace a ovládání mnoha dalších platforem, organizaci času, práci na dálku, dejme tomu i psychologickou práci, zjistit, jak na tom člověk je a snažit se ho rozhýbat pomocí prostředků, které k tomu máte. Nejsem úplně největším zastáncem pouze online výuky, myslím, ale na druhou stranu bych ani nezavrhovala nějakou hybridní formu, se kterou už umíme pracovat. Takže ani veskrze negativní, ani veskrze pozitivní zkušenost za mě.
Vy jste vystudovala češtinu a francouzštinu jako učitelství, potom máte malý doktorát z češtiny taky na Pedagogické fakultě a následně velký doktorát na mediálních studiích, tady na FSV. Kudy vedla ta cesta z Pedagogické fakulty až sem?
Mě nejdřív chytly ty jazyky, a to už na gymnáziu, takže jsem se odklonila od možná očekávané kariéry biologické a chtěla jsem dál pokračovat a při studiích mě ještě více zaujala čeština jako jazyk, protože jsem vždycky měla sklony vidět skrz texty a vnímat to, co se kolem nás píše a mluví. Protože jsem chtěla pokračovat dál a chtěla jsem se dál akademicky rozvíjet a nenašla jsem na své původní alma mater příležitost, tak proto jsem šla dost konkrétně za tehdy působícím panem profesorem Krausem, který je pro mě vzdělancem klasického střihu a dal mi obrovské množství informací v souvislostech, kontextu, posunul mě k důležitým figurám toho oboru diskurzivního a logistického zkoumání, takže já jsem konkrétně na ta mediální studia šla za ním, přičemž mi i vedl dizertaci.
Vy jste na katedře Marketingové komunikace a public relations, vyučujete češtinu, vyjadřování v médiích, jazyk v médiích. Je to něco, co už jste si vysnila od studií?
Zajímavá otázka. Já myslím, že to šlo organicky a že to souvisí s tou mou inklinací k tomu jazykovému pohledu na naši vnější realitu. Asi jsem si to úplně vědomě nevysnila, ale přišlo to úplně přirozeně a nesmírně mě to baví. Pořád máme přehršel materiálu ke zkoumání, takže podle mě to byla přirozená cesta, jak se nabalovalo jedno na druhé od teorie k praxi a naopak, hledání cest a pohledů na tu naši sociální realitu prostřednictvím jazyka.
Vy se hodně vyjadřujete k současnému jazyku, který je používaný v médiích, v reklamě. Jak byste zhodnotila tu úroveň?
Obecně mám pocit, že je vždycky těžké mít nadhled, když jste uvnitř médií. Myslím si, že se hodně zrychluje změna vnímání norem, masovost, se kterou nastupují sociální média, implikují změny ve vyjadřování, protože mají určitou logiku fungování a mám pocit, že se ta spirála roztočila poměrně rychle. Je zde dost jasná tendence k deformalizaci, že všichni máme být „free“. Naším úkolem by mělo být samozřejmě to nezpochybňovat, pozorovat, vnímat, konfrontovat studenty s tím, co se děje a na druhé straně udržovat jistou kontinuitu. Máme tady toho Karla IV., který na nás shlíží. My bychom se tomu neměli bránit a neměli bychom konzervovat nějaký stav, který už není únosný, ale zároveň ještě bychom měli pořád poskytovat tu kotvu toho stávajícího, tradičního, dejme tomu i minulého jazyka a kulturních vazeb k naší tradici. To znamená, že si tady teď nemůžeme začít tykat, nemůžeme si povídat v emotikonech a jen vizuálně, ale je pořád ještě důležité, abychom ze vzdělanostních důvodů znali historii našeho jazyka, která se tedy zatím ještě píše, abychom tu normu neměnili tak strašně rychle, abychom si ještě zachovávali to tradiční a neustupovali logice nových médií, která jsou rychlá, vizuální, zkrácená, fragmentální, neformální.
Když už jste mluvila o těch normách v jazyce, tak téma, které se v poslední době taky dost řešilo, byla přípona -ová za příjmením. Jaký na to máte pohled vy?
To je „trvalka“, vyjadřujeme se k tomu dnes a denně a já naprosto nemám problém přiznat, že jsem konzervativní a vycházím z toho jazyka, že čeština je prostě flexibilní jazyk, který slova ohýbá. Vůbec se to netýká jenom toho přechylování, ale týká se to prostě všech slov v jazyce. Když si necháte to příjmení, tak vám zůstane chudinka v té větě nepřechýlené se všemi ostatními slovy přechýlenými a najednou tam tak ční a je mi ho líto. Můj pohled je tedy čistě lingvistický, není ideologický. Protože někdy ty debaty mají mimoběžné argumenty, že někdo mluví o tom, co se mu líbí, jak je to pohodlné ve světě, co mě uráží, moje preference, ale jiná je ta jazyková složka. Zatím ještě nikdo nezpochybňuje, jestli budeme říkat u stůl, nebo sedíme u stolu a je to vlastně stejný princip.
Mluvíme o deformalizaci jazyka. Jak byste zhodnotila kultivovanost předvolebních kampaní?
I tady můžeme pozorovat snahu o přiblížení k adresátovi, naladění na stejnou notu, ta možnost identifikace až možná nějaké „pitvoření“, s tím souvisí i to, že ty kampaně třeba v obsahu jazykové chyby jsou nedbaleji strukturované a mají takový neformální tón. Minimálně můžeme říct, že i tady tu tendenci k tomu uvolňování ve vyjadřování pozorujeme, ale musíme zkoumat, jestli to je funkční, adekvátní, jestli se to dá vrátit, protože když dojdeme k nějakému konsenzu, že pro relevanci těch daných témat správy státu, správy naší obce, to není důstojné, tak už to těžko půjde vzít zpátky, když ta stavidla otevřeme, tak zpátky už se nebude možné dostat. Další věc je ta, že některé marketingově orientované materiály mají tento tón, ale když se podíváte na jiné materiály, tištěné, na web a tak dále, tak už nekorespondují. Takže je tam evidentně nějaký posun, jsme uvnitř toho procesu, je neukotvený a prostě se děje. Můžeme ho pozorovat, interpretovat, komentovat, můžeme dávat doporučení, ale to jazykové společenství si stejně žije dost živelně, organicky.
Opustila bych teď na chvíli jazyk český a zaměřila se na jazyk francouzský, jak jsem již zmínila, tak na magisterském studiu jste studovala francouzštinu jako učitelství. Jaký vztah máte k Francii?
Vřelý, veskrze vřelý i se vším, co to implikuje, asociace Eiffelovy věže versus sociální problémy, všechno. Mám nadmíru ráda francouzskou literaturu, snažím se ji pořád ještě stíhat číst, i tu současnou. Někdy se věnuji i jiným aspektům, třeba maturitním expertízám ve francouzském jazyce, nebo konzultacím, překladům a tak dále, takže se k tomu dostávám i během profesního života a ráda bych, aby mě to nepustilo, abych to pořád udržela.
Vy máte tři malé děti a s tím mateřstvím se vám povedlo skloubit akademickou kariéru. Jak? Máte nějaký univerzální recept, tipy, doporučení?
Mám postřeh, že akademická půda je podle mě v podstatě ideálním prostředí, kde si udržet tu práci, to mentální zaměstnání a zároveň stihnout rodinu. Mám zkušenosti i z korporátu a už bych neměnila. Zároveň mám pocit, že tím, jak to prostředí může být flexibilní a tu práci si můžete do jisté míry odsunout na tehdy, kdy potřebujete, tak je to prostě úplně ideální. Teď jsme si s kolegyní zrovna říkaly, jak ta práce je vlastně prima, delegovaná a prestižní, ale také implikuje jistou míru zodpovědnosti, bádáte, ale musíte něco odevzdávat. A doporučení rozhodně mám – škrtat to, co není nezbytné a šetřit se, protože dříve či později člověk zjistí, že všechno do toho života prostě nenacpe, takže rozhodně doporučuji všem, které tu cestu nastoupí, pečujte o sebe. Není to poučka z koučovacích knih, ale je to fakt realita.
Posluchači to nevidí, ale vám zpoza rukávu vykukují tetování plná květin i různých slov. Vypadá to, že je to vaše vášeň, protože máte skoro plné obě ruce.
Stalo se to, je to taková věc, která mě v životě potkala a myslím si, že to patří k nějaké cestě k sobě samé, že i po těch dětech jsem potřebovala další ultimátní zážitek. Úplně jenom pro mě, zároveň to přece jen není nic, co bychom tady měli my Evropané, domorodé národy to praktikují už staletí, tisíciletí a už tomu rozumím, proč to má ten rituální, očistný, symbolický rozměr. Já se nepovažuji za nejstatečnější prototyp, co se týče fyzické bolesti, ale i to tam patřilo, takže to byla nějaká cesta k pochopení sebe samé a já jsem o tom uvažovala už dlouho a ten čas prostě uzrál. Zároveň jsem potkala zajímavé lidi, jsou to veskrze ženy a dívky, takže to je zajímavé z hlediska té subkultury nebo komunity, protože jsem se setkala s osobami, které bych v životě jinak minula. Tedy nejen ten cíl, ale i ta setkání sama o sobě jsou velice zajímavou zkušeností a doopravdy mě to baví, je to ochutnávka jiných světů. Samozřejmě se mi to i líbí, to je legitimní a zároveň ta asociace, že to máte z vězení, už je asi pryč. Píší se o tom knihy, je to téma, máme tady kolegy z Filozofické fakulty, kteří se tomu věnují etnograficky, vznikají populárně naučné knihy. Dá se říct, že podnikám etnografický výzkum na vlastní kůži. Bála jsem se textů, protože jsem v tomto ohledu dost opatrná, tím, jak všechno vidím skrz texty, tak jsem si je šetřila. Ale pak jsem došla k tomu, jak říká jedna z těch tatérek „je to jen kůže, nic víc a nic míň“. Přijde mi to i zajímavé to pak dát k té akademičnosti a myslím si, že se to vtipně potkává, že se to nemusí vylučovat, že nejsem vyvrhel, že jsem pořád ještě seriózní osoba, ale prostě jsem pomalovaná.
Než jsme začaly tento rozhovor, vy sama jste to pojmenovala „Jazyková krajina“, tak pokud vám to nevadí, mohla byste odhalit tu symboliku za těmi tetováními, jestli některá konkrétní se vztahují ke vzpomínkám, k lidem?
To je dobrá otázka, která mi pomáhá v tom, říct úplně otevřeně, že to symboliku vůbec mít nemusí, že cokoliv, co je váš motiv, je legitimní, že to nemusí mít symboly, počty a cestu. Je úplně v pořádku přijít a intuitivně něco udělat. Ale mám třeba obrázek od své dcery, takže ten je dost symbolický, mám květiny, které mám celoživotně ráda, mám okýnko, mám nějaké texty, mám čáry, všehochuť. Ničeho nelituji, patří to tam, je to zkušenost a mám to takhle ráda.
Kolik bychom jich napočítali na vašem těle?
No, asi už přes desítku a pravda je, že to jsem tomu nevěřila, ale je to návykové.
A za jakou dobu jste těch deset zhruba posbírala?
Dva roky, kamarádi si dělali legraci, že když skončí karanténa, že mě nepoznají, ale zas až tak to není, není to závislost, ale je to radost. Je to jiný přístup k sobě i k tělu a vlastně i k vnější realitě. Na jedné straně jste seriózní a zvládáte tu seriózní roli a na druhé straně jste prostě svá a ty věci tolik neřešíte.
Já když jsem vás tady potkala na chodbě před pár týdny, tak jsem si říkala – ta studentka má pěkná tetování, protože jsem vám neviděla do tváře a nepoznala jsem vás.
To je milé, tak třeba možná i ta deformalizace probíhá i tímto způsobem a vůbec to není žádný kalkul. Myslím si, že ty věci by měly vycházet z každého z nás, že to nemá být podle někoho a musíte si k tomu dojít.
Všimla jsem si na vašich sociálních sítích, že hodně běháte. Tak – kolik?
Zdráhám se říct čísla, protože si nechci na sebe ušít další bič povinnosti, ale já jsem na jedné straně takový intuitivní typ a mám ráda interpretaci textu, kvalitativní přístup, aby ten materiál na nás hovořil a my ho poslouchali, ale na druhé straně jsem dost strukturovaná třeba v některých číslech a mám tendenci se dívat do aplikace kolik, za jak dlouho, srovnávat se a nechci to. Tudíž se nyní přeučuji, abych to měla opravdu jen pro klid, prázdno v hlavě, pro radost z toho pohybu. I když ty aplikace a technologická lákadla evidentně jsou, samozřejmě sleduji někoho, kdo běhá hodně a dobře, ale samozřejmě mám své možnosti, své limity a nechci tomu propadnout ve smyslu závislosti nebo povinnosti, ale chci to mít jako radost. Pravda je, že během té karantény mě to asi zachránilo a spoustu dalších lidí. Rozumím tomu, proč lidé běhají, protože to tu hlavu čistí, ty hormony opravdu fungují a běh mohu doporučit.
Chápu to tedy správně, že pro vás to není úplně fyzická aktivita, fyzické vybití té energie, ale spíš ta duševní očista.
To rozhodně jo. Vidíte, řekla jsem to intuitivně jako první, ale samozřejmě ta fyzická náročnost je velmi příjemná, jde to ruku v ruce, je to prostě „čistička“.
My už se pomalu blížíme ke konci tohoto rozhovoru. Vy na mě působíte jako velmi pozitivní člověk plný motivace i příjemné energie. Existuje něco, co byste ráda vzkázat studentům do nového akademického roku. Jak to všechno zase ve zdraví přežít?
Že se na ně osobně velice těším, ať ještě užívají slunce, protože je úplně krásně, tak ať to do sebe nasají a zachovají si tu energii, kterou teď nashromáždili, tu sociální potřebnost, ale i tu touhu po vědění, protože bychom měli být tady tržiště informací a vědomostí, tak aby si to zkusili zachovat, tu motivaci, tu chuť a těšíme se na společné potkávání.
Paní doktorko, moc vám děkuji, že jste byla hostem dnešního dílu podcastu De Facto, děkuji a na shledanou.
Mějte se hezky, na shledanou.
