Tereza Drahoňovská: Česko má příjemnou dlouhodobou tradici komiksu
Hostem podcastu De Facto je tentokrát absolventka FSV UK Tereza Drahoňovská. Tereza je absolventkou žurnalistiky, následně vystudovala magisterský program Mediální studia. Je známá jako scénáristka komiksu Bez vlasů, na kterém spolupracovala s kreslířkou Štěpánkou Jislovou, a za který získala cenu Muriel, cenu za nejlepší českou komiksovou knihu roku 2020.
Terezo, ahoj. My jsme přijeli za tebou z Prahy do Plzně. Ty jsi studovala v Praze, jak jsi se k těmto městům dostala?
Já nejsem ani z Prahy, ani z Plzně. Původem jsem z Jablonce na Nisou, tedy z Českého ráje, ale za studiem jsem šla samozřejmě do Prahy a za mužem jsem šla následně do Plzně.
Momentálně se nacházíme v Plzni v krásné budově, po levé ruce máme pivovar a v zádech máme katedrálu… Co bys posluchačům doporučila v Plzni navštívit?
Mně se obecně líbí plzeňské centrum, je to taková malá Praha a když se mi stýská po Praze, jdu se projít právě sem a to mi Prahu vynahradí. Takže určitě doporučuji centrum Plzně.
Jak vzpomínáš na své studium? Diplomovou práci jsi obhajovala přesně před šesti lety, to už je čas vhodný pro určitou bilanci… Tak jaké ty vzpomínky jsou?
Moc příjemné. Mně se na Fakultě sociálních věd líbilo tak moc, že jsem začala i doktorské studium, ale jelikož jsem potřebovala studium skloubit s prací a práce bylo čím dál víc… A do toho přišla nemoc – alopecie, o ní je i onen zmíněný komiks Bez vlasů, tak nakonec šla škola trošičku vedle a doktorské studium jsem ukončila. Na studium a hlavně na lidi z fakulty ale vzpomínám nesmírně ráda.
A jsou to lidé, kteří tě provázejí i teď v pracovním životě?
Máme skupinu kamarádů, se kterými jsme stále ve spojení a píšeme si, ale jsou to i vyučující. Ráda bych tímto zavzpomínala na pana docenta Lába, na profesora Novotného. Dále pan Chuchma, který mě dovedl k sebedůvěře při psaní recenzí a dovedl mě až na portál iDnes.cz, kde jsem měla rubriku, kam jsem psala komiksové recenze. Obecně mi univerzita pomohla vytříbit si to, co mě baví, ale i to, co bych nechtěla dělat. Například jsem se rozhodla, že nechci pracovat v médiích…(smích).
Zajímal by mě ještě ten komiks… Šla jsi na vysokou školu s tím, že už jsi věděla, že chceš dělat komiks? Bakalářskou práci jsi psala o fotografii. Je tam nějaká provázanost komiksu a fotografie? Mně se typicky vybaví z Bravíčka komiksy ala fotoromány…(smích). Mají něco společného, nebo jsou to dvě odlišné disciplíny?
Toto bych nepropojovala, jsou to odlišné disciplíny. Společnou mají vizualitu. Fotografie i komiks jsou vizuální média a to mě vždycky lákalo. Když jsem nastupovala na vysokou školu, tak jsem se v komiksu ještě tolik neangažovala. Psala jsem recenze, ale nebylo to mou vášní. Až postupem času jsem při studiu k tomu inklinovala víc a víc. I proto jsem diplomovou práci psala již se zaměřením na komiks a jeho roli v médiích.
Už při nástupu na vysokou školu jsi měla zájem o komiks a fotografii, nebo to začalo až v průběhu?
Už od dětství se vizuální stránka prolínala vším, co jsem dělala. Na střední škole jsem přemýšlela i o tom, že bych si zvolila uměleckou školu. Nakonec pro mě psaní a příběhy byly silnější, proto jsem skončila na žurnalistice, protože jsem chtěla hlavně psát.
Tvá diplomová práce byla o komiksu. Konkrétně se jmenovala: Vývoj role a postavení komiksového stripu v českých publicistických (kulturních) časopisech. Co to je ten strip?
Komiksový strip je samostatný komiksový útvar, většinou bývá krátký. Například tři panely jako u komiksu Garfield a jeho příběhy. Je to proužek krátkého příběhu, může být samostatný, ale často i dějově navazuje. Ta definice komiksového stripu je u nás volná. Někdo si pod tím může představit i celou stránku příběhu.
Má to nějakou delší tradici?
Česko má příjemnou dlouhodobou tradici komiksu. Na komiksové scéně se objevuje několik generací kreslířů… Pokud se podíváte do kulturních magazínů, zjistíte, že komiks je volen často šéfredaktorem jako médium, které osvěží časopis a dostane tam trošku umění, vizuálna a zkrátka jiný formát, který dokáže čtenáře pobavit a zabavit.
A jak takový dobrý komiks vzniká? Co je jako první? Jsou to obrázky nebo text?
U nás v Česku se často stává, že kreslíř vymýšlí také příběh, takže není oddělená role kreslíře a scénáristy. Někteří kreslíři rovnou začnou kreslit a nedělají si story boardy a tak. Ale existuje několik fází… Dalo by se říci, že nejdřív vzniká komiksový scénář, dialogy, co bude obsahem obrázku, což je podobné jako ve filmu, ale již s přihlédnutím na specifika komiksového média. Následně začnete spolupracovat s kreslířem, který si udělá character design. Tedy vymyslí, jak jednotlivé postavičky vypadají a do jakých barev to chcete ladit, jak moc chcete zjednodušit vizualitu. A následuje, že to spojíte dohromady, ale ani to ještě není ta poslední fáze. Pak přichází fáze, kdy je to ještě v lince, máte tedy pouze obrysy, pak přichází inkování, kdy obtahujete obrysy, barva, lettering a pak přichází teprve finální fáze.
Jak dlouho to trvá? Ať jsme konkrétní, komiksová knížka Bez vlasů, kolik to je času a práce?
Přípravou knihy jsme strávili téměř dva roky. S tím, že jsme začali od prvotního nápadu a scénáře a pak s malou ukázkou jsme šli do nakladatelství, kde nám řekli, že o to mají zájem a jdeme do toho společně. Pak jsem skoro rok finalizovala scénář, protože jsem to konzultovala s odborníky z oboru, s komiksovými scénáristy. Pořád jsem váhala, kolik tam toho dávat. Vymýšleli jsme, jak by to mělo být logicky zarámováno, a to jak scénáristicky, tak dramaturgicky, aby to celé dávalo smysl. Pak z nakladatelství přišla připomínka, abychom to rozšířili o další rovinu, aby to nebylo jen životopisné a vyprávěcí, ale i trochu přidat lifestylovou rovinu.
Kolik na tom tedy pracuje lidí?
Docela dost, u nás to byl tým cca pěti lidí. Byla jsem tam já, kreslířka Štěpánka Jislová, z nakladatelství Paseka komiksový redaktor Lukáš Růžička, který nám hodně pomáhal s celým konceptem. Pak grafik z nakladatelství Paseka, korektury, překlady. Je toho dost.
Má komiks nějaká úskalí? Na co si má dát začátečník pozor?
Určitě, chyb můžete udělat spoustu, na to by bylo dobré se zeptat nějakého kreslíře. Tradiční chybou ale je, že o komiksu přemýšlíme jako o filmu. Také každá komiksová stránka by měla mít začátek a konec z nějakého důvodu. Měla by přitáhnout pozornost a zvýšit napětí před tou následující stránkou. Každá stránka je samostatným dílem a na to, když zapomenete, tak je to také chyba.
A je komiks délkou nějak omezen?
Ne, nejsou tam žádná taková omezení.
Jak je dlouhá komiksová kniha Bez vlasů?
My jsme něco přes 100 stránek dlouzí, ale autobiografické komiksy ve světě bývají i 400 stránek dlouhé.
Vrátila bych se ještě zpátky k přerodu od školy k praxi. Měla už jsi během školy nějakou stáž nebo praxi spojenou nějak s komiksem?
Měla. Od 17 let jsem psala komiksové recenze na jeden server pro mladé. Během školy jsem si našla brigádu na Aktuálně.cz, kde jsem psala články. Zkrátka jsem se snažila získat praxi. I ve škole je to podporováno, aby student získal praxi z médií. Zjistila jsem, že psaní do médií mi přijde trošku jednotvárné, protože pořád opakujete stejné postupy, zpracováváte tiskové zprávy a připravujete výstupy do médií. A tak jsem hledala něco různorodějšího. Po návratu z Finska z Erasmu jsem si našla práci na částečný úvazek. Hledala jsem práci v oboru PR a externí komunikace, něco, kde bych si mohla oťukat více věcí a zjistit, co mě baví. Dostala jsem se do oddělení marketingu jedné české firmy, kde jsem se postupně propracovala až k interní komunikaci, kde působím až doteď.
Dala se ta práce při studiu skloubit se samotným studiem, bylo to pro tebe únosné?
Určitě se to dalo skloubit a částečně si to i nastavit po svém. Při studiu žurnalistiky nás ponoukali, abychom nebyli jenom na univerzitě, abychom si k tomu něco přidali. Ať už by to byl jiný obor jako politologie či právo, aby se z nás stal novinář se specializací, nebo aby jsme šli do praxe a získali použitelné zkušenosti.
Co všechno zahrnuje interní komunikace?
Je toho opravdu strašně moc. Cílem ale je, aby se v rámci firmy dostávaly potřebné informace všem zaměstnancům tak, aby věděli, kde je najít a ideálně, aby je to i bavilo. Tady mě povzbuzují, abych psala zábavně a vtipně, takže si mohu dovolit mnohem více, než kdekoli jinde. Zkrátka mohu popustit uzdu i vtipu a neformálnosti.
Jakou formu komunikace používáš?
Je to různorodé. Když jsem nastoupila do současného zaměstnání, cílem bylo zapracovat na interní komunikaci a vybudovat strukturu. Takže jsem se věnovala vymýšlení nového intranetu, začala rozesílat pravidelný interní newsletter. Dále se začal natáčet interní podcast, aby lidi zjistili, kdo je kdo ve firmě a co, kdo dělá. Děláme rozhovory se zaměstnanci, aby dění ve firmě bylo všem srozumitelné. Také jsem definovala firemní hodnoty, na nich stavím veškerou komunikace a eventy, třeba i ty neformální po práci a buduji tak firemní kulturu. Do interní komunikace patří samozřejmě i metriky, informace pro nováčky a průzkumy spokojenosti. V době pandemie tato role nabyla na významu. Zvlášť, když se pracuje z domova a všichni potřebují vědět aktuálně, co platí, jak se mají ve firmě chovat a na koho se obrátit s dotazy. Když je tato role rozdělena mezi HR, marketing a facility management, tak lidé často nevědí, na koho a s čím se mohou obrátit.
Platí tato potřeba ve všech firmách? Chápu takovou potřebu ve větších firmách, ale je to opravdu potřeba i v malých firmách? Je potřeba člověk, který by se interní komunikaci věnoval?
To je dobrý dotaz. Nedávno my byla položena otázka, jak je to s interní komunikací ve start-up společnostech? Jestli je taková role užitečná. Mně to přivedlo k myšlence… Jestli a pokud by tam taková role byla, zda by nevyřešila spoustu otázek během růstu firmy. Ať už se jedná o zjemnění tenze mezi odděleními, o informační chaos, nastavení interních pravidel. Jak nakládat s informacemi, co a kam a proč ukládat. Jaký komunikační kanál používat a k čemu. To jsou takové ty klasické bolesti i malých firem, které firmy řeší a neví, jak je správně uchopit. Může to být i informační kaskáda od managementu směrem dolů a vůbec to, jak by se měla dělat rozhodnutí ve firmě a jak o nich dále informovat ostatní zaměstnance.
Ono se to nezdá, ale v praxi to často funguje tak, že tu práci vykonává nějaký člověk nad rámec své náplně práce a je okrádán v té své práci o čas…
Přesně tak, většinou interní komunikaci řeší někdo, kdo dělá marketing a zvládne občas napsat nějaký článek nebo e-mail, nebo pak někdo z HR, ale přitom to tito lidé sice zvládnou, ale už nemají prostor o věcech přemýšlet komplexně a třeba je i zlepšit.
Co tě vedlo k napsání komiksu Bez vlasů? Chápu tu nemoc – alopecie (ztráta vlasů), ale co byl ten motiv, že jsi z toho udělala komiks a byla o tom schopná mluvit?
Nebylo to tak, že by se u mě nemoc objevila a já si řekla… Výborně, mám materiál na komiks…(smích). To ne. Ale v průběhu prvního roku, kdy jsem se snažila s nemocí psychicky vypořádat, jsem si vše pečlivě zapisovala. Až postupem času mi došlo, že mě to vlastně baví a že by to mohlo být někomu užitečné. Zapisovala jsem si jak zážitky, tak i rozhovory. Přišlo mnoho nových zážitků a já si uvědomila, že to vlastně mohu někomu předat. Snažila jsem se zachytit ten příběh, vzpomínky. Spíš než aby to byla terapie, šlo o to, jak to celé posunout dál a třeba i někomu pomoci.
A jak vypadala ta vlastní selekce? Představuji si ten spis, hrubý materiál a vedle toho pak tu hotovou komiksovou knihu…
Začala jsem já, zapsala si tematickou kostru s tematickými celky a na ní jsem začala nabalovat ony zážitky. Těžké bylo nastavit si onen level té intimity, kolik toho chci sdílet. Až mě samotnou překvapilo, kolik jsem tam toho dala. Mně je bližší psaný projev, mnohem příjemnější, než o něčem nahlas mluvit. Pak jsem úplně přirozeně zjistila, že jsem tam napsala opravdu všechno.
Opravdu všechno? Neměla jsi v sobě nějaký interní spor, jestli něco není až příliš?
Byl tam a pořád je. Vždycky, když se na to podívám, tak mi vyběhne taková ta myšlenka… A co když to bude číst moje babička, co si asi pomyslí? Ale babička už to četla a zvládla to.
A co na to říkala babička?
Hezký, hezký, máš to hezké. (Smích.)
A co říkala na tu postavičku, kterou jsi ty? Ta vznikala jak?
To taky zabralo nějakou chviličku… Vymyslet, jak moc to chceme zjednodušit, zda tam dáme i karikaturu. Od původního detailního návrhu jsme ustoupili a se Štěpánkou nakonec zvolili tu nejvíc minimalistickou variantu. Často mi lidi říkají, že mi to není podobné. No, ale jak mi může být podobný kroužek, dvě tečky a čárka? (smích). Skrz tu postavičku jsme zvládli i to, jak tam dát vtip, tak to, aby to uneslo i vážnou situaci. I když jsme se to snažili udržet odlehčené a zábavné, tak v knize jsou i části, které jsou hodně psychicky náročné.
A bude třeba i nějaký druhý díl?
Tuto otázku také často dostávám, ale nevím. Mám nějaké materiály, ale zdraví mi kromě alopecie, opět dodalo hodně vzrušující ránu, takže druhý díl by se mohl jmenovat Bez kůže. Ale to je ještě úplně jiný příběh… No, nicméně doufám, že už jsem si vše vybrala a uvidíme, zda ještě něco vznikne.
Máš nějaký kariérní sen, čeho bys ještě chtěla dosáhnout?
Kariérní sen si prožívám teď, protože jsem chtěla dělat čistě interní komunikaci a cítit podporu firmy, abych ji mohla dělat po svém a dále se v tom oboru rozvíjet, a to mi firma umožnila. Co se týče komiksu, moc ráda bych ještě jednu, možná i víc komiksových knih scénáristicky zvládla. Na horizontu se objevují nějaké projekty, tak snad je úspěšně dotáhneme (do konce).
A kdybys mohla dát našim mladším posluchačům nějakou radu ohledně práce, studia… Jak dokázat, abych dělala to, co mě baví?
Nebát se říci, že něco nechcete dělat. Nemyslet na to, co byste jako měli dělat, protože ostatní vám říkají, co byste měli dělat. Když nenacházíte příležitost, tak si ji vytvořit. A budete překvapeni, jak to jde snadno a kolik toho zvládnete, když sami sobě věříte a dáte si prostor.
Perfekní. Moc děkuji za krásný rozhovor.
Děkuji za pozvání.
Podcast De Facto FSV UK si můžete poslechnout na Spotify.
