Barbora Buřičová: Díky studentským spolkům se člověk stane součástí velké komunity
Dobrý den, posloucháte podcast De Facto, podcast Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, který vám každých 14 dní nabízí rozhovor s vyučujícím nebo úspěšným absolventem. Dnešním hostem je Barbora Buřičová, která je tak trochu kombinací obojího. Může vám vést třeba bakalářskou práci, protože vyučuje jeden z kurzů a zároveň je sama absolventkou bakalářské Sociologie a sociální politiky a pak magisterského programu Veřejná a sociální politika. Teď na fakultě pracuje jako vedoucí oddělení vnějších vztahů, mezi její projekty patří mimo jiné i tenhle podcast. Ahoj Barboro.
Ahoj.
Proč fakulta potřebuje vlastní podcast, podcast De Facto v našem případě.
My se stále snažíme ukazovat tu obrovskou šířku zaměření našich studentů a absolventů, toho, co všechno můžou dělat. Není to u nás ta jedna přímá linka, není to jak když vystuduješ právnickou fakultu, tak z tebe bude právník. U nás se často potýkáme s tím, že musíme studentům, uchazečům předat tu obrovskou šířku. Proto vznikl už kdysi projekt „Jsem z FSV“, což jsou krátké video spoty s našimi absolventy. A přemýšleli jsme, co dalšího udělat. Teď je éra podcastů, tak jsme to zkusili a myslím si, že to funguje. Funguje to i z toho důvodu, že přeci jen nemíří na nás kamery, takže jak vyučující, tak absolventi jsou mnohem klidnější.
A padaly třeba na dnech otevřených dveří v minulosti otázky co po vystudování můžou absolventi dělat?
Já myslím, že každý, kdo u nás studoval, tak se s tou otázkou někdy za život potkal a samozřejmě je to jedna z nejčastějších otázek, kterou nám uchazeči pokládají. A ten podcast se na to snaží trošku odpovědět. Ani v našich silách není ukázat úplně všechno, ale snažíme se to rozšiřovat.
Co dalšího patří mezi tvé projekty, na co jsi třeba pyšná. Předpokládám, že i na ten podcast a na nějaké další věci?
Určitě, ten podcast je takovým naším novým dítětem tady. Z minulosti, a teď je mi to až líto to tady zmiňovat, ale určitě jsem pyšná i na to, že jsme obnovili fakultní ples. To byla moc pěkná akce a věřím, že zase bude. Věřím, že se dočkáme znovuobnovení. A to je vlastně projekt, na kterém jsem já spolupracovala ještě jako student, a potom jsem ten poslední ročník dělala jako zaměstnanec. A těch projektů je spoustu, ta doba nás donutila myslet trochu jinak, takže jsme udělali den na FSV online, celofakultní den otevřených dveří v online podobě. A ať už bude doba jakákoliv, tak v tom chceme pokračovat, protože nám to umožnilo dostat se k lidem, kteří nemohou do Prahy několikrát za měsíc přijet, ať už jsou to studenti a uchazeči ze Slovenska nebo z Moravy, odkudkoliv.
Ty jsi říkala, že jsi se na tom plese podílela už jako studentka, tak je tady ta tvoje už studentská angažovanost důvod, proč jsi nastoupila na Fakultu sociálních věd jako opravdový zaměstnanec?
Určitě to hrálo svoji roli, protože já jsem jako studentka prošla různými studentskými projekty, spolky a díky tomu se člověk stane velkou součástí té komunity. Mám pocit, že skoro všechny kontakty, které mám, jsou nějakým způsobem navázané na aktivity, které jsem při studiu měla. A já jsem potom přešla do státní správy, ale když mi tehdy vedoucí oddělení vnějších vztahů tuhle nabídku dala, tak jsem jsem zjistila, že FSV je pro mě taková srdcovka, že mi to dává velký smysl, abych se sem vrátila a abych dala takový ten čerstvý vhled toho absolventa a studenta do té práce směrem k těm studentům tady na tom oddělení.
Když jsi byla v prváku, tak sis říkala, že musíš vstoupit do studentského spolku?
Tak tohle si úplně přesně pamatuju, jak to bylo, protože já tehdy kolem sebe neměla nikoho, kdo by měl za sebou ten spolkový, vysokoškolský život. Já jsem ani pomalu nevěděla, co znamenají kredity, semestr. A jednou v Jinonicích za mnou a spolužákem přišel právě Pavel Bareš, že nás potřebuje do videa a zlanařil nás tam k tomu, abychom s ním šli natáčet video pro studentský spolek Miroslava na uvítání prváků. Bylo to o tom, jak dva úplně zmatení studenti prváku řeší, jak si zapsat předměty v SISu a my jsme tam byli jako herci. A takhle já jsem se dostala do kontaktu s tím spolkem. A protože mě vždycky bavilo organizovat události, už třeba i maturitní ples, tak jsem jim pak začala pomáhat a pak jsem vstoupila do Miroslavy jako člen.
Jako studentka si moderovala i 17. listopad na Albertově, přivedl tě k tomu ten spolek?
Určitě ano, ale ne úplně přímo. Šlo spíš o to, že já jsem se potom hodně začala zajímat o dění na fakultě i na univerzitě, dostala jsem se tak i do dalších spolků, nadfakultních. A skrz to jsem se podílela i na organizaci 17. listopadu. A pak to teda i jednou moderovala, což pro mě byla velká premiéra a myslela jsem, že to bude v pohodě, ale pak když člověk nastoupil na to pódium a viděl ty obrovský davy lidí, tak jsem opravdu měla malou dušičku a sotva jsem ze sebe vůbec vyloudila nějaký slova.
Albertov je jeden z takových kultovních prostorů, druhým pro Univerzitu Karlovu je Karolinum, kde jsi taky měla projev jako studentka, tak jaké to je mluvit v těchto místech, kde se „psala historie“?
To bylo vlastně ještě ke všemu ve stejný den. Musím říct, že to byla obrovská zkušenost, zároveň já jsem opravdu nebyla zvyklá mluvit před obrovským množstvím lidí. Nedělalo mi nikdy velký problém mluvit před spolužáky, nás bylo dvacet, ale tohle bylo opravdu plný sál představitelů z vysokých škol, z ministerstva. A dalo mi to hrozně moc, byla to pro mě obrovská čest. Bylo to pro mě i náročný vymyslet projev, protože jsem měla zastupovat studenty. A já si uvědomuju, že každý máme trošku jiné hodnoty. Takže udělat to osobní, ale zároveň aby to zastupovalo širší studentstvo bylo docela náročný, ale bylo to krásný.
A na to jsi byla nějak vybraná, nebo jak si se k tomu proslovu dostala, teď to myslím z hlediska toho, že jsem student, chtěla bych být taky vidět, chtěla bych něco zažít, tak co pro to musím udělat?
Já upřímně nevím, já jsem byla nominovaná, ale ani nevím pořádně kým. Tuším, že to bylo skrz právě ten spolek, který organizoval Svobodný listopad na Albertově, takže to šlo tak ruku v ruce s tím.
A ty jsi si vyzkoušela po té škole i čistou akademickou práci ve smyslu bádání, můžeš nám přiblížit na jakém výzkumu jsi se podílela?
Na Katedře veřejné a sociální politiky jsme měli povinnou praxi a skrz to jsem se dostala k výzkumu, který se zabýval komparací doktorského studia v České republice a pak v Polsku a ve Francii. Já jsem zaprvé udělala pár rozhovorů s lidmi právě z Polska. A hlavně to bylo o dohledávání různých informací, jak to doktorský studium pojímají v Polsku, jestli jsou doktorandi bráni jako studenti nebo jako zaměstnanci. A vlastně tomu jsem se pak věnovala i v diplomce, takže jsem aspoň rovnou mohla ty informace použít. Ta diplomová práce se zabývala doktorským studiem a postoji k doktorskému studiu u nás v České republice. A já jsem dělala rozhovory s lidmi z různých institucí, z ministerstva, z Akademie věd, z různých vysokých škol, ať už technicky zaměřených, nebo společenskovědně a potom jsem porovnávala, jak se to liší.
Já jsem v tom úvodu zmínila, že jsi vlastně částečně i vyučující, můžeš nám přiblížit ten svůj kurz?
S další absolventkou z ISS, jsme se rozhodly, že by bylo fajn udělat kurz o sociálním bydlení. S katedrou jsme se domluvily, že ten kurz zkusíme vytvořit a že si ho zkusíme odpilotovat, jestli to bude fungovat pro pár lidí. Měly jsme to naplánovaný i hodně zážitkově, chtěly jsme vzít lidi do vyloučených lokalit, což nám tedy covid nakonec znemožnil. Ale udělaly jsme to opravdu spíš workshopově a povedlo se to, mělo to hezký ohlas, a tak jsme se rozhodly pak v tom pokračovat. Kurz se jmenuje „Problematika bydlení v kontextu sociální politiky ČR“, a je to kurz pro maximálně 15 lidí.
Pro bakaláře i pro magistry?
Přesně tak, máme to nakombinované, snažíme se, aby si tam každý našel to svoje. Dokonce v loňském roce jsme tam měly studentku z Pedagogické fakulty, pro kterou to z pohledu skupin s dětmi bylo zajímavé téma. Snažíme se tam zvát hodně lidi z praxe a ukazovat, že to sociální bydlení není jenom o bezdomovectví jako takovým, ale i o dalších cílových skupinách.
Jaké je to být jednou stranou vyučující, druhou stranou být ten člověk, který komunikuje s uchazeči, studenty?
Dost to pomáhá, protože sice od absolvování nemám tak dlouho, ale ty potřeby studentů se neustále proměňují, zvlášť v době covidu. Mně to aspoň umožňuje být v užším kontaktu s našimi studenty mladších ročníků a zjišťovat, jak ty věci vnímají oni a s čím se potýkají. To se pak snažím převést i do té práce tady na oddělení vnějších vztahů. Snažíme se jít těm lidem naproti, protože ta doba je prostě jiná, než když já jsem se hlásila. Upřímně vždycky jsem z toho hrozně nabitá, z toho kurzu, protože je to hrozně hezký vidět, že člověk může předávat ty informace, ale pak se vždycky těším na ten zimní semestr, kdy neučím a vlastně se můžu věnovat jenom práci tady na OVV.
Mockrát děkuju za rozhovor a doufáme, že všichni posluchači jsou teď namotivovaní přijít na fakultu nebo si pustit náš další díl podcastu, měj se moc hezky a ať se ti daří.
Moc děkuju, měj se.
