Blog FSV UK
docent Perottino

Michel Perottino: Mainstreamové politické strany oslabují napříč celou Evropou

4. 6. 2021
|

Rozhovor s osobností z Institutu politologických studií  FSV UK, Michelem Perottinem, nejen o životě a jeho mládí stráveném ve Francii, ale i o letech, které prožil v České republice a především o jeho vášni, kterou se stala politika jako taková. Přinášíme vám to nejlepší z 1. dílu podcastu De Facto FSV UK, který moderovala Alice Němcová Tejkalová, děkanka Fakulty sociálních věd UK.

Pane docente, vy jste expertem na populistické hnutí a populistické strany obecně a na politický systém. To, co teď sledujeme v České republice, ale třeba i ve Francii je něco, co se změnilo v souvislosti s pandemií koronaviru?

Pandemie, pokud něco změnila, tak vlastně jen zhoršila ten původní stav, respektive poskytla více nástrojů nebo možných odpovědí právě populistům. De facto jsme teď v situaci, kdy populismus má mnohem větší prostor pro svůj rozvoj.

Když se podíváme na to, jak si stojí tradiční strany v České republice… Vidíte nějaké rozdíly před pandemií a po ní, nebo v jejím průběhu, ještě za ní nejsme…

U těch původně mainstreamových stran vidíme ten dlouhodobý vývoj spíš negativní, respektive jejich oslabování, což je fenomén, který je vidět prakticky napříč celou Evropu.

S ohledem na to, že nás čekají volby do poslanecké sněmovny, ve Francii budou volby prezidentské v roce 2022… Jak vidíte vyhlídky politických stran tady u nás v Česku, případně koalic do voleb?

Tak ta situace dnes je obzvlášť komplikovaná právě tou pandemií, protože… Podle mě v současné době ještě nejsme schopni vidět rozložení sil. Hodně bude záležet na tom, jak dopadne očkování a tudíž, jak strany budou schopny vyvíjet svou normální aktivitu během léta a na podzim. A tady bych upozornil na jednu věc, a sice, že Andrej Babiš (Hnutí Ano 2011) je obzvlášť agilní v digitálním prostoru. Ale často zapomínáme, že Andrej Babiš je také obzvlášť silný v tom, jak dělá kontaktní kampaň. Bylo to vidět právě v roce 2017, kdy se všichni politici snažili být lepší v digitálním prostoru, ale úplně zapomněli na tradiční kontaktní kampaň. A ti, kteří zůstali přítomní v ulicích, pak dokázali předvolební situaci nejlépe ovládat, zejména pak Andrej Babiš.

Jaké to je na sjezdech politických stran?

Upřímně, záleží na straně i časovém období, to se mění v čase. Pro mě je to moment, kdy se mohu dostat nejblíž ke každé politické straně, protože tam vidíme, jak strana funguje zevnitř. Je to prakticky ten jediný moment, kdy se tam můžeme dostat, protože politické strany jsou prakticky všude uzavřené. A tím pádem vidíme ty lidi jak v akci, tak i ve svém prostředí. A můžeme také vidět, jak ta strana funguje, resp. jaké tam jsou parametry, jak lidé fungují v reálném čase, což je dnes trošičku komplikovanější, i když už jsme viděli několik on-line sjezdů, tak už je to o něčem jiném.

Dá se vlastně udělat pořádný sjezd on-line?

Je to trochu podobné jako položit si otázku, jestli můžeme udělat pořádnou on-line hodinu na vysoké škole…(smích). Je to hodně podobné, on-line prostě znamená, že tam nebude, to sociálno, ta přímá osobní vazba a tím pádem jsme ochuzeni o velkou část toho samotného aktu.

Možná to vnímám příliš perspektivou různých mediálních zkratek, případně filmů o politických zápletkách, které mám moc ráda, ale… Já to pořád beru jako trochu rozdílné od běžné výuky, protože na hodině většinou neděláte tu zákulisní politiku… V hodině máte do značné míry jeden cíl, který se snažíte naplnit. Já si říkám, že to musí být omezující (a teď to vůbec nemyslím pejorativně) dělat zákulisní politiku, kde je prostor pro nejrůznější dohody v interpersonální komunikaci přímé na místě… Jak se něco takového dělá on-line?

Tak ono se to samozřejmě dělat může různými metodami od telefonů až po e-maily přes další platformy. Například na posledním sjezdu ČSSD se použila platforma Zoom. Ale dá se vycházet z toho, že lidé můžou mít několik počítačů nebo telefonů a podobně a komunikovat prostě prostřednictvím dalších aplikací, což třeba u sociálních demokratů bývával vždycky velký problém.

V souvislosti s tím, co sledujeme v posledním roce a obecně během pandemie, se společnost do jisté míry radikalizuje a ještě více polarizuje v souvislosti s tím, jak lidé tráví více času doma a nebo v on-line prostředí. Viděli jsme ve světě nejrůznější události, které bychom si asi jinak nedovedli představit, ať už to je velký vzestup hnutí „Black lives matter“, otázka strhávání pomníků v USA, naopak z té druhé strany útok na Kapitol Spojených států amerických, ve Francii Žluté vesty (ještě před pandemií). Co čekat od takových hnutí a možných změn, které mohou vyvolat ve společnosti?

Každé z těch vyjmenovaných hnutí má jinou povahu, ať už ve spíše pozitivním či spíše negativním smyslu, takže těžko obecně můžeme dát jasný signál, zda jsou dobrá či špatná. Co se týká strhávání pomníků v našem prostředí jsme byli v historii svědky (1918) stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, to byla také součást nějakého politického dění. Ve světě, jsou pak různé sochy, které padly za oběť, jako například sochy jižanských generálů, které jsou signálem toho, že společnost se měnila spíše pozitivně. V Evropě se tento jev také občas objevuje, ne sice formou strhávání pomníků či soch, ale zajímavé je, jakým způsobem, se lidé dávají dohromady. To je ta velká novinka, použití/využití/zneužití sociálních sítí a obejití starých zavedených systémů a institucí, což pak vede k objevení skrytých problémů. Například Žluté vesty ve Francii… Ten způsob, jakým se příznivci hnutí začali vměšovat do veřejného prostoru, ukázal na velkou proměnu. Ve Francii, když chcete udělat demonstraci, tak ji musí někdo organizovat a je jasné, kdo pak nese odpovědnost za případné škody. U Žlutých vest to nikdo neorganizuje, není tam žádná struktura a tím pádem, ani nikdo nenese odpovědnost, kromě jedinců, kteří jsou lapeni přímo při činu.

Vám je každopádně bližší Francie, protože máte dvojí občanství, české i francouzské. Když se díváte na českou a francouzskou politiku, je některá z nich, která vás jako fanouška politiky, baví víc? 

Baví mě obě. Snažím se je sledovat zhruba ve stejných intencích obě. Když žiju v Praze, je pro mě snazší sledovat tu českou, ale samozřejmě se snažím zůstat v kontaktu i s politikou francouzskou. 

Dařilo se vám během pandemie cestovat do Francie, za přáteli a rodinou, anebo jste musel zůstat tady a navštěvovat je jen on-line? 

My jsme zůstali doma (v ČR), takže jsme byli ve Francii v létě a od té doby už ne.

Studoval jste v Nice. Umíte perfektně česky i francouzsky, jste bilingvní a pro mě je to svým způsobem fascinující. Jak náročné bylo adaptovat se na studium v Nice a francouzské prostředí. Pokud vím, pocházíte z Prahy?

Narodil jsem se sice v Praze, ale přesídlili jsme do Nice poměrně brzy, takže jsem s tím neměl problém se adaptovat. Pravidelně jsme do Francie jezdili a ta dvojí realita byla pro mě přirozená.

A návrat z francouzského prostředí do českého? Jak jste si vybral Fakultu sociálních věd? 

Během studií jsem se začal zabývat českou politikou a tím pádem jsem začal hledat kontakty v Praze a pak celkem logicky jsem se dostal na Institut politologických studií FSV UK.

Pracoval jste i v CEFRES (Francouzský ústav pro výzkum ve společenských vědách) atd. Dokázal byste srovnat, jak vypadá vysokoškolské prostředí na Univerzitě Karlově v porovnání se studiem v Nice, potažmo vědecké instituty ve Francii a u nás? Jaké jsou základní rozdíly?

Základní rozdíl tkví v tom, že ve Francii, je univerzita otevřená všem. Jakmile máte maturitu, a pokud je na univerzitě místo, tak se tam dostanete. Nevýhoda je, že počet lidí, kteří nedokončí studium, je mnohem vyšší. Tehdy, když já studoval práva, v prvním ročníku nás byla zhruba tisícovka a postupně každý rok zhruba třetina studentů odpadla. 

A co se týče pracovního prostředí? 

V pracovním prostředí je největší rozdíl kulturní přístup. Což je možná specifikum české republiky, takový ten postkomunistický model, kdy se na vše hodně spěchá, všechno se dělá (ne ukvapeně), ale prostě rychle. Zatímco ve Francii, ale i jinde v západní Evropě je ten rytmus pomalejší.

Je to něco, co bychom dokázali přenést aspoň v nějaké míře do našeho českého prostředí? Jaké kroky by k tomu mohly vést?

To jsou společenské nebo spíše sociální změny, které potřebují hodně času. Než se to k nám přenese, tak to bude spíš generační změna.

Celý podcast si můžete poslechnout na Spotify – De Facto FSV UK