Na FSV UK jste prošel vývojem od studenta až po děkana. Jak dlouho zde vlastně působíte?
Na Fakultu sociálních věd jsem nastoupil v roce 1994. Na Hollaru jsem už krásných 26 let a dá se tak říct, že jsem s fakultou prošel skoro celým jejím vývojem.
Co se vám vybaví, když se vrátíte na samý začátek svého působení zde?
Celá fakulta byla tehdy namačkaná tady na Hollaru, byť nějaké místnosti jsme měli ještě po trase odsud do Celetné. Opravdu to tady tenkrát žilo – vzpomínám si, že chodby byly permanentně přeplněné. Dneska je už docela bizarní si představit, že v každém rohu budovy sídlil nějaký z institutů, které mají nyní samostatná patra nebo budovy. Například v té rohové kanceláři, kde nyní sídlí katedra marketingové komunikace a PR, tak tam byl prakticky celý IKSŽ. Nebo v rohu, kde máme dnes sekretariát a kde je i má kancelář, tak tam sídlil celý Institut ekonomických studií. Je ovšem třeba také dodat, že studentů tehdy bylo o poznání méně než dnes.
Chtěl jste vždycky studovat žurnalistiku?
Kdepak! Já jsem chtěl původně studovat historii. Takže o přijímačkách jsem se snažil primárně o historii, souběžně s tím jsem si dal přihlášku i na práva a na třetím místě byla žurnalistika. Na práva jsem se nedostal o bod, na historii o dva body a na žurnalistiku jako jedinou jsem se dostal. Za rok jsem se dostal obor historie na Filozofické fakultě a také na obor geografie na Přírodovědecké fakultě. Do roku 2000 jsem to všechno souběžně studoval, takže mám nahlédnuto i do jiných vědních oborů. Jedinou dokončenou mám ale nakonec jen Fakultu sociálních věd, té jsem tím pádem skutečně věrný (smích).
A věrný jste zůstal i v rámci své profese. Proč jste se rozhodl zůstat v akademické sféře?
On to byl takový zásah osudu, že jsem si u paní docentky Köpplové vybral pro svou bakalářskou práci téma „Novináři v roce 1968“, kterému jsem úplně propadl. V polovině 90. let, kdy jsem práci psal, to bylo téma zcela nezpracované, byl jsem vlastně jeden z prvních, kdo se mu u nás začal systematicky věnovat. Přišlo mi pak přirozené, že jsem v něm pokračoval v rámci magisterské a následně i doktorské práce.
Jste i členem rady Ústavu pro studium totalitních režimů, dá se říci, že dějiny komunistické totality jsou vaše celoživotní téma?
V podstatě ano. Ač je dnes v této oblasti mnoho jiných badatelů, kteří už došli mnohem dále než já, pořád jde o oblast, která mě ohromně zajímá. Události roku 1968 jsou vlastně takovou laboratoří, ve které můžeme sledovat, jak se autoritativní režim prudce změní a po půl roce se opět navrací do původního stavu. Na tom se dá mnoho ukázat. Totalizace společnosti prostřednictvím konkrétních kroků je na tom opravdu dobře viditelná. Snažím se na tom ukázat i nějaké obecné principy, které můžeme aplikovat na soudobé společenské procesy.
Tím se dostáváme do současnosti. Co vidíte jako největší změnu oproti situaci před rokem 1989 v oblasti médií?
Až do konce 80. let platilo, že centrálně řízená média jsou prakticky jediným zdrojem informací, který je volně k dispozici veřejnosti. Vedle toho existovala neoficiální média, ke kterým byl poměrně omezený přístup a pak to, čemu se už za protektorátu říkalo šeptanda. To byl relativně uzavřený komunikační model, do kterého se celkem obtížně vstupuje, zatímco v současné době žijeme ve velmi otevřeném módu, kdy tradiční média umírají, protože část konzumentů jim přestala věřit, například vlivem změny vlastníka.
A lidem také často stačí konzumace obsahu sociálních sítí…
Ano, vznikají paralelní komunikační kanály, nejen na sociálních sítích, ale i různé alternativní zpravodajské platformy, které velmi silně podporují všechny ty pokusy o alternativní výklad světa a konspirační teorie. Navíc se v současnosti nacházíme v situaci, kdy profesionální mediální obsah často vytváří jedinec, který je erudovaný přibližně podobně jak onen konspirátor na webu, což zpětně oslabuje důvěru v tradiční média. Celé se to pak cyklí do tvaru, který je dost nešťastný.
Jak hodnotíte současnou situaci kolem epidemie z hlediska médií?
Myslím si, že mediální pokrytí celé společenské situace bylo nepochybně dostačující, o tématu se hovořilo prakticky všude. Zároveň však platí i trend, který vidíme v posledních letech, a to, že média ztrácejí pozici názorového vůdce. Nevím, zda je možné toto klást za vinu samotným novinářům, myslím si, že je to dané celkovým oslabením důvěry v tradiční mediální výstupy.
Co mohla podle vás média dělat během současné krize jinak?
Myslím si, že novináři by měli vládě a jejím komunikačním dovednostem vystavovat účet mnohem častěji, než se to dělo doposavad. Od samého počátku této krize se měla média více dotazovat na vládní strategii, na to kam směřujeme. V tomto novináři dle mého názoru pravidelně a dlouhodobě selhávají. Je ovšem otázka, zda existuje vůbec poptávka na straně jejich publika.
Vidíte tedy nějakou prioritu, klíčovou schopnost, ke které by měli být vedeni budoucí novináři zde na fakultě?
V současnosti se ztrácí to, co jsme po novinářích chtěli prakticky od okamžiku, kdy se média konstituovala do podoby takové, jakou dnes známe. Aby se stali tím úvodním filtrem, tím, kdo je schopný informaci posoudit a ověřit. Tak, aby byla vhodná pro další distribuci a aby byla pro veřejnost důvěryhodná tak, že už by nebylo nutné ji dále ověřovat. Toto je dovednost, ke které jsme budoucí novináře zde na fakultě vedli, a jsem rád, že v tom vytrváváme i nadále.
A jak zvládáte toto složité období u vás na institutu?
Jsem přesvědčený, že jsme se na nastálou situaci adaptovali mimořádně úspěšně a dokázali jsme prakticky ze dne na den převést výuku do online podoby. Tam, kde jsme identifikovali nějaká slabá místa, a to i díky zpětné vazbě od našich studentů v rámci pravidelného hodnocení výuky, jsme zapracovali na nápravě a myslím, že nyní již vše zvládáme na sto procent. Navíc si myslím, že nastalá situace urychlila vývoj našeho institutu.
Jakým způsobem?
Když to vezmu pozitivně, tak loňský rok byl pro nás přelomový v tom, že jsme se na institutu ohromně posunuli v míře využívání moderních výukových technologií. Využití online prostoru ve vyučovacím procesu jsme v omezené míře zkoušeli už před epidemií, ovšem nyní jsme byli donuceni přejít do onlinu zcela masově a to pozitivum, které v tom vidím, je, že se k tomuto stylu práce dostali i kolegové, kteří by se k němu za normálních okolností neodhodlali. A kteří navíc zjistili, že jim to i jde.
Co plánujete v nejbližších měsících?
Tak priority jsou jasné – přežít. Musíme dostát všem povinnostem tak, abychom tuto situaci překonali a zachovali kvalitu výuky, kterou nabízíme, což se nyní daří na výbornou.
A jaké jsou vaše dlouhodobé plány, na co se mohou vaši studenti a zaměstnanci těšit?
Rád bych posílil internacionalizaci institutu. Dlouhodobě se snažím posílit mobilitu našich akademiků a studentů. Uplynulý rok byl v tomto ohledu velmi úspěšný – cestovat do partnerských pracovišť začali i kolegové, kteří dříve tyto cesty nevyužívali. V tuto chvíli máme na institutu čtyři zahraniční akademiky, mým cílem do budoucna je posílit celý náš tým ještě o dva. Mým snem je postavit silný tým složený ze zahraničních odborníků, který se bude věnovat problematice mediálního vzdělávání, což je podle mého názoru klíčová oblast, k jejímuž rozvoji by měl náš institut přispívat.
Kdo jiný než univerzita by měl ukazovat nedostatky a aktuální potřeby v úrovni mediální kultury a vzdělávání? Jsem přesvědčen, že toto je náš úkol a na jeho plnění by se měli velkou měrou podílet akademičtí pracovníci zakotvení mimo oblast českého akademického prostředí, kteří toto téma sledují z širšího pohledu a mají přehled o stavu mediální výchovy v ostatních zemích.
Blížíme se pomalu k závěru našeho povídání. V loňském roce oslavila naše fakulta třicet let své existence. Jaká je podle vás úloha společenských věd v soudobé společnosti?
To, co obecně nabízejí humanitní a společenskovědní obory a co se v současnosti hluboce podceňuje, je schopnost adaptace a porozumění společenským procesům. Lékař nebo inženýr, kteří jsou specialisty ve svých oborech, mají relativně úzce vymezené pole působnosti a musí si poměrně složitě hledat cesty pro chápání společnosti a dění v ní. Hluboce věřím tomu, že bez společenskovědního vzdělávání by naše společnost velmi záhy skončila špatně, a že máme-li být schopni udržet si vše dobré, co naše civilizace vyprodukovala během mnoha staletí svého vývoje, tak potřebujeme skupinu vzdělaných a moudrých, kteří dokáží vždy v pravý čas vystoupit a varovat – v situacích majících potenciál vést společnost špatným směrem.
Jak mohou v tomto směru přispět absolventi Institutu komunikačních studií a žurnalistiky?
U nás na institutu vzděláváme mezi těmi, kteří rozumí společenským procesům, elitu – odborníky se vzděláním na úrovni srovnatelné s mezinárodními standardy, kteří jsou zároveň vybaveni dovednostmi nutnými k profesnímu růstu v povoláních navázaných na práci s informacemi.
V současné společnosti, kde média zasahují prakticky do každé oblasti lidské existence, patří naši absolventi k těm nejcennějším z cenných. Pokud bychom selhali my, pak v konečném důsledku hrozí, že selže společnost jako celek. Jsem ale optimista a věřím, že jsme to právě my, kteří to nedopustí.
Děkuji vám za rozhovor a přeji, ať se i nadále daří!
Rozhovor ze dne 15. 2. 2021 vedl Jakub Říman.