Dobrý den, posloucháte De Facto, podcast Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Dnes s Alicí Němcovou Tejkalovou a docentkou Bělou Plechanovovou, kandidátkou věd.
Dobrý den.
Paní docentko, vy patříte k zakládajícím osobnostem Fakulty sociálních věd. Jaké to před těmi 31 lety bylo, zakládat fakultu?
To byla taková divoká záležitost. Velká odpovědnost, kterou jsme si tehdy úplně nepřipouštěli, mnoho debat o tom, jak by měly vypadat obory, které by měly na fakultě být. My jsme přišli na Fakultu žurnalistiky a bylo jasný, že ta fakulta je plná a my jsme se potřebovali někam umístit. Ty začátky byly dost perný po všech stránkách, samozřejmě i z hlediska osobních vztahů, které bylo potřeba navázat a vyvážit, protože jsme přicházeli s novými obory a nebyl jsme si jistí tím, jestli jsme úplně všude vítaní. To souviselo i s tím, jak vypadalo spektrum lidí, kteří přicházeli v první vlně zakládat ty obory. My jsme zakládali politologii bez politologů, protože jsme nikdo politologem nebyl. První byl až profesor Novák, takže jsme získali jednoho politologa a jinak to byli historici a filozofové. Na těch ostatních oborech to měli v tomhle smyslu snazší, protože ty svoje obory vystudovali. A i když samozřejmě mnozí z nich měli za sebou ne úplně příjemná léta jiných činností, než aby pracovali v oboru, stále měli to zázemí včetně všech profesních, osobních kontaktů, které byly v té fázi samozřejmě také důležité. Protože jedna z nejdůležitějších věcí pro nás byla co nejdřív začít navazovat zahraniční kontakty.
Vy jste nejen vedla Katedru mezinárodních vztahů, dodnes jste garantkou doktorského studia na mezinárodních vztazích, jak se za ta léta mezinárodní vztahy posunuly, jejich orientace, zakotvení?
V té rovině vývoje oboru jako takového, který se nutno říct vyvíjel velmi dramaticky, ten základní impuls byl konec Studené války a nové uspořádání světa, nová témata. A ta druhá rovina, čistě lokální, tady na fakultě, my jsme měli zásadní problém v tom, že jsme vlastně nikdo nebyl v tom oboru vzdělán. Já jsem na první zahraniční cestu vyjela do Velké Británie a tam jsem byla v Oxfordu, to bylo v době, kdy došlo k invazi do Iráku. Z tohoto pohledu tam najednou začalo být velmi napjaté ovzduší, protože se samozřejmě v Británii cítili daleko více potencionálně ohroženi nějakou reakcí, která sice v té době nepřišla, ale později v podobných situacích přicházely. Takže kontakty, které jsme se snažili navazovat, byly naše vlastní iniciativy, samozřejmě pan profesor Novák měl velmi dobré kontakty ve Švýcarsku, ve Francii, tak to byla jedna část. A ta druhá se pak postupně rozvíjela, například anglosaským směrem, kde leží základ toho oboru a kde se ten obor primárně pěstuje a rozvíjí. A v tomhle smyslu jsme měli i štěstí na kontakty ze Spojených států.
Z Katedry mezinárodních vztahů se také část pracoviště vydělila a vznikla Katedra bezpečnostních studií, na které působíte. Čím je téma bezpečnosti v současném politologickém, akademickém světě?
Agenda tohoto oboru se zásadním způsobem proměnila na začátku tisíciletí po útocích na New York a Washington. Studium konfliktů tam vždycky bylo, v devadesátých letech nicméně došlo k tomu, že to, čemu říkáme v oboru bezpečnostní dilema, osláblo a rozšířilo se, přibyla nová témata. Ale vlastní téma vojenské bezpečnosti, co bylo vždycky považováno za to jádro, tak najednou ustoupilo do pozadí a přibyla další témata. Ale ta situace se pak změnila po útocích ve Spojených státech a ty poslední dvě dekády vidíme, že ta bezpečnostní témata znovu dominují. A v té klasické podobě nebyl ten obor schopný úplně vstřebat všechny aspekty, dimenze bezpečnostní tématiky. Vidíme to samozřejmě i v zahraničí, nevymysleli jsme si to jen u nás, že si hoši, kteří se zajímali o bezpečnostní otázky, chtěli udělat vlastní pracoviště. Je to celkem logický vývoj i na jiných univerzitách, na jiných politologických pracovištích, kde ta problematika bezpečnosti vyžaduje se zabývat daleko ve větší míře vnitropolitickými faktory, které tu bezpečnost ovlivňují, do značné míry potom zejména technologiemi a věcmi, které v tomto smyslu jsou pro udržování bezpečnosti a zajišťování bezpečnosti velmi důležité. Proces vzniku Katedry bezpečnostních studií byl relativně dlouhodobý, protože nejdřív jsme měli obor český, potom i anglický. A pak to logicky dospělo k tomu, že vznikla i myšlenka na osamostatnění institucionální. V tom smyslu, že ty priority, ať už tematické nebo z hlediska právě těch kontaktů, se začaly poněkud vzdalovat. Ten obor i jak se formuje na jiných zahraničních univerzitách, tak je autonomní, má svá specifika, a to se prostě projeví i v té institucionální rovině.
Vy jste patřila do poměrně blízkého okruhu Václava Havla, já jsem si to přečetla až vlastně v knize Jitky Vodňanské „Voda, která hoří“, kde je i několik fotek s vámi a vaším manželem Anatolijem Plechanovovem. Jaké bylo to prostředí kolem Václava Havla, udržely se ty vztahy po roce 1990?
Já musím předestřít to, že jenom část té komunity, kterou Jitka Vodňanská tam ve vztahu k Václavu Havlovi představuje, nějakým způsobem komunikovala nebo si byla blízká před rokem 1989. A my jsme nepatřili k tomu blízkému okolí Václava Havla před rokem 1989. Takže ta skupina lidí, kterou tam Jitka Vodňanská popisuje, to byli lidé, kteří spolu studovali psychologii a kteří jsou generačně o nějakých deset až patnáct let starší, než já. To byl vlastně základ té komunity, která funguje dodnes, samozřejmě už někteří odešli, ale funguje dodnes.
Jak inspirativní to bylo v okolí Václava Havla. Já patřím mezi velké fanoušky té doby kolem roku 89, pořád mám v sobě tu euforii toho roku a veškeré té radosti i vlastně všeho kolem Václava Havla.
Ta euforie byla určitě velmi silná, ale asi vás trošku zklamu v tom, do jaké míry, z mého pohledu, je spojena s Václavem Havlem jako takovým. Já nemůžu říct, že bych byla jeho kamarádka, to v žádným případě ne, to byl takový zprostředkovaný vztah. Ale když někoho znáte v osobním životě, tak k němu máte trošku jiný vztah, než když ho znáte jenom z těch veřejných vystoupení. Při vší úctě k tomu, co dokázal, tak já jsem ho prostě taky znala jako toho mužskýho, který se pohyboval v nějakým prostředí a jakým způsobem se choval. Neříkám, že ho to nějakým způsobem degraduje, ale prostě nejsem nějaká jeho fanynka ve smyslu, že bych k němu vzhlížela jako ke svatému obrázku, to určitě ne.
Nicméně ta euforie, kterou já jsem měla na mysli, ten přelom do té svobodné společnosti, vy jste sama říkala, že pro vás nebyl spojen jenom s Václavem Havlem, ale i s dalšími. Tak kdo byl pro vás tím dalším, kdo tohle formoval?
Pro mě osobně to není otázka, kterou bych nutně vztahovala k nějakým konkrétním lidem, kteří by reprezentovali nějakou myšlenku, nějaký impulz. Pro mě to bylo úžasné v tom, že v podstatě to byla doba, kdy najednou téměř všechno bylo možné a to si moje generace úžasným způsobem užívala, protože my jsme na to zvyklí nebyli. Možný nebylo skoro nic za komunismu, takže pro mě je ta doba prostě spojená s tou euforií, která umožňovala vlastně naplňovat primárně ty naše individuální tužby nebo cíle, ale které měly samozřejmě i tu kolektivní dimenzi, ať už vlastně na té pracovní úrovni, nebo pak v osobním životě a i s přesahem do toho celospolečenského, což jsme taky určitě výrazně vnímali. Ten kontakt s lidmi, kteří vlastně byli v politice aktivní, tak byl velmi důležitý a můžu říct, že z toho pohledu pro mě daleko autentičtější a daleko silnější osobností byl Ján Langoš a je mi moc líto, že odešel tak brzo.
Váš muž byl stejně jako vy aktivní i v celé řadě společenských témat, ale vy jste spolu dokonce publikovali, viděla jsem kapitolu v knize Oxford Handbook of Public Choice, jak se píše dohromady s partnerem?
Tak s partnerem se píše obtížně. Manžel je spoluautor, ale zejména proto, protože se spolupodílí na řadě mých některých publikacích, protože vlastně navrhl program, který mi umožňuje počítat některé modely, které se vztahují k rozhodovacím procesům. A tak vzhledem k tomu, že jsme dostali tu nabídku od Oxford University Press napsat tuhle kapitolu, teda ještě s profesorkou Hosli, tak jsem říkala, že si zaslouží, aby jednou byl skutečně taky na tom místě jako spoluautor, protože to celý léta pro mě musel nějakým způsobem ladit a dopracovávat, takže v jeho případě to není psaní, v jeho případě je to psaní těch programů, které potřebujeme k tomu, aby ty modely bylo možný spočítat.
Děkuji, to byl tedy podcast De Facto s docentkou Plechanovou a příště už se na vás bude těšit Daniela Tollingerová, na shledanou.
Na shledanou, děkuji.