Vážení příznivci, posloucháte podcast De Facto, podcast Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Tento díl bude o našem dalším úspěšném absolventovi, a sice o Tomáši Petříčkovi, který byl od října 2018 do letošního dubna ministrem zahraničních věcí. Na Fakultě sociálních věd začínal v roce 2001 bakalářským programem politologie a mezinárodní vztahy. Následně studoval magisterský a doktorský program mezinárodní vztahy. Při svých studiích se podíval i na zahraniční univerzity a příští akademický rok se vrací na Fakultu sociálních věd vyučovat. Pane doktore, vítám vás na Hollaru.
Hezký den.
Jako bývalého ministra zahraničí se vás nelze nezeptat na současnou situaci v Afghánistánu. Dalo se tomu rychlému obsazení země Talibánci podle Vás nějak předejít?
Je zřejmé, že jsme v Afghánistánu některé chyby udělali a určitě bude potřeba si to vyhodnotit. Už jenom kvůli tomu, abychom do budoucna věděli, co nedělat, co dělat lépe. Protože po dvaceti letech skutečně jsme asi nečekali, že takto rychle zkolabuje afghánská vláda, afghánské bezpečnostní složky, které jsme tak dlouho podporovali. To nejenom stálo nemalé finanční prostředky, ale také bohužel při tom zahynula spousta koaličních vojáků, včetně českých vojáků. Ale já bych také rád připomenul, proč jsme vlastně do Afghánistánu šli v roce 2001, v době, kdy jsem vlastně začínal studovat na Fakultě sociálních věd. Doteď si ještě pamatuji, kdy jsem slyšel o útocích v New Yorku a ve Washingtonu 9. září. To bylo ve vlaku, když jsem se vracel právě z Prahy z Fakulty sociálních věd do Rokycan. Volala mi kamarádka, jestli nevím, co se stalo a že to je hrozný a vlastně od toho se všechno další odvíjelo. A ten důvod, proč jsme do Afghánistánu šli, bylo, aby takovéto útoky se neopakovaly, aby prostě Afghánistán nebyla země, odkud operují mezinárodní teroristické organizace jako Al-Káida, v dnešní době Islámský stát a další nebezpečné organizace tohoto typu. A dvacet let se dařilo tento cíl naplňovat. Vlastně i ta dohoda, kterou Spojené státy uzavřely s Talibánem, byla zaměřena na to, aby se Afghánistán znovu nestal semeništěm mezinárodního terorismu.
A je ta dohoda důvěryhodná?
V případě jakékoliv dohody je to na nějaké elementární důvěře mezi dvěma stranami a já bych jenom podotknul, že ta jednání s Talibánem určitě nebyla jednoduchá, táhla se řadu let. To nebylo, že by najednou z čistého nebe spadla nějaká dohoda, která byla dojednána v Dauhá. Ty snahy s Talibánem komunikovat sahají zpátky ještě do předchozích administrativ, nejenom do administrativy Donalda Trumpa. Samozřejmě je zde jisté riziko, že Talibán nebude dodržovat slovo, že skutečně nebude potírat Islámský stát a jiné extremistické organizace, které v Afghánistánu jsou. Potom je to na nějaké koordinaci případné reakce NATO, Evropské Unie, či širšího mezinárodního společenství – co udělat ve chvíli, kdy Talibán slovo nedodrží.
Takže byste řekl, že z té perspektivy, co víme teď, ta invaze před dvaceti lety měla svůj smysl, který byl naplněn bez ohledu na to, co se stalo teď.
V případě toho prvního a hlavního důvodu, proč jsme v Afghánistánu byli, tak já jsem přesvědčen, že do značné míry ano. Tam není možné říct, že bychom neuspěli úplně. Je dobré si ale přiznat, že jsme si také definovali druhý cíl, a to bylo stabilizovat Afghánistán. Ten druhý cíl ale možná nebyl dostatečně jasně definován, nebylo řečeno, co to přesně znamená, že Afghánistán bude stabilizován, v jaké situaci můžeme odejít a mít čisté svědomí, že jsme ten cíl skutečně naplnili. Právě asi na to, že ten druhý cíl byl mnohem vzdálenější, než jsme tomu sami věřili, tak na to vlastně dnešní kritici poukazují.
Další věc, kterou musíme probrat, je vaše kariéra. Můžete našim posluchačům říct, jaký je recept stát se jako absolvent Fakulty sociálních věd ministrem zahraničních věcí?
Na to určitě neexistuje žádný recept, i v mém případě to byla souhra okolností. Člověk byl ve správné době správně připraven, na správném místě. Já jsem se o politiku zajímal od začátku studií, byl jsem členem mládežnické organizace sociální demokracie, účastnil jsem se řady politických debat. Zároveň jsem se chtěl vždy věnovat odborně zahraniční politice, evropským záležitostem, energetice, což mě také velmi bavilo. Takže to spíš byla náhoda, která se stala ve chvíli, kdy na to člověk byl dobře připraven.
Neměl jste tedy takové ambice od studia?
Přiznám se, když jsem studoval Fakultu sociálních věd, tak mě spíše lákala diplomacie. Kariéra profesionálního diplomata mě potom přešla. Spíše jsem se zaměřil právě na politiku, na věci kolem politiky a vlastně to vedlo i k tomu, že jsem se stal jak členem sociální demokracie, tak také vlastně nakonec ministrem.
A od té diplomacie vás odradilo tedy co, jestli se ještě můžu doptat.
Najednou vás prostě ten vítr prostě někam zavane a vlastně si ani neuvědomíte, že to, co původně jste myslela, že by mohla být vaše profesní dráha, tak ze dne na den se třeba změní. I jak se postupně nabízely některé možnosti včetně třeba toho, že Fakulta sociálních věd mi nabídla možnost jet studovat do zahraničí Mohl jsem se poprvé trochu seznámit s evropskou politikou na stáži v Evropském parlamentu. A tak trochu ty kroky směřovaly spíš k těm evropským institucím.
Teď jsme nakousli vlastně spoustu témat, kterým bych se ráda věnovala, ale ještě bych se vrátila k tomu ministrování. Co si myslíte, že byly ty vaše hlavní výhody, že jste se dostal na tento post?
Já jsem dlouhodobě se zahraniční politice věnoval i v sociální demokracii a odborně jsem přispíval do té programové diskuze strany prostřednictvím naší zahraniční komise, účastnil se řady politických diskusí na toto téma. V neposlední řadě jsem měl i ty zkušenosti, ať už z evropských struktur, ale z české politiky taky. Tahle kombinace vlastně vedla k tomu, že na mě padla volba, že budu zastupovat ČSSD ve vládě na tomto postu.
Zmínil jste tu evropskou politiku, měl jste tedy tu možnost k ní přičichnout. Tak jaký je tedy rozdíl mezi tou evropskou politikou a tou naší, domácí. Teď myslím třeba z hlediska nějaké politické kultury.
Evropská politika je mnohem větší rybníček, než ta česká politika, ale ono na druhou stranu, to jak se tvoří politika, to co je politika, tak to je stejné v Česku, v Bruselu, ve Francii, v Německu. Prostě je to otázka jak vlastně z různých, často protichůdných zájmů přijít s kompromisním řešením, s nějakým návrhem, který nakonec bude pro většinu občanů, ať už Česka nebo Evropské Unie, přijatelný a to prostřednictvím svých volených zástupců. Takže ta dynamika politiky může být trošku jiná, ale to kvůli čemu o politice hovoříme, tak to je pořád stejné. V případě evropské politiky, je potřeba samozřejmě vnímat to, že je to politika, která vychází z různých kulturních, historických tradic. Máte vedle sebe zástupce zemí jako je Kypr, malých států na jihu, ve středu, na severu Evropy, zemí, které si prošly jiným historickým vývojem, a to do jisté míry může ovlivňovat i to, jak třeba přistupují k některým tématům. Je to vlastně velmi zajímavý i mišmaš, který ale má svoje zajímavé trendy, dynamiku a je to taková vlastně politická kultura, která se možná teprve rodí.
Vy jste zmínil i že jste byl na Erasmu s FSV, můžete nám říct kde?
To bude znít docela nudně, protože já jsem byl na Erasmu v Bruselu.
To já bych řekla, že zapadá přesně do toho obrázku.
Se to nějak sešlo, že v době, kdy jsem měl možnost odjet na Erasmus, tak zároveň jsem mohl poprvé zažít nějakou praktickou zkušenost s evropskými institucemi. Zároveň jsem tam krátce dělal i stáž na naší ambasádě v Belgii. To byly takové praktické krůčky k tomu, kdy jsem se začal dívat za oponu toho, co často vidíme v novinách nebo v televizi.
A co bylo například náplní té stáže? Jestli můžete zmínit nějakou praktickou konkrétní věc?
V případě evropských institucí, tak to bylo možnost se už účastnit některých jednání, kdy se třeba vyjednávaly rezoluce Evropského parlamentu už pod dozorem zkušených administrátorů. A působil jsem v rámci zahraničního výboru, tak jsem mohl sledovat, jak vznikají výstupy, které potom si můžeme přečíst na internetových stránkách. Jak probíhají jednání třeba mezi politickými frakcemi, ale také to byla otázka třeba přípravy podkladů pro supervizory nebo mentory. A také některé manuální věci, které nebyly tolik populární, ale ke stážím patří. Takže taky jsem třeba skartoval věci.
A když jste zmínil ta jednání, tak je nějaké jednání za vaši politickou kariéru, které vám utkvělo v hlavě?
Musím se přiznat, že je to asi aktuální. V současném kontextu se mi zaryla do paměti návštěva Kábulu, setkání s českými vojáky v Kábulu, protože najednou se ocitnete někde v úplně jiném světě. A co se týče konkrétních jednání, tak samozřejmě vám utkví v paměti takové ty první zkušenosti. Třeba když jsem jako první absolvoval radu ministrů zahraničích věcí, tak to je vlastně takový okamžik, kdy tam jedete i s jistou nervozitou, protože to je poprvé. Trochu si jako musíte osahat, jak to probíhá. Ale když jedete podruhé, už se s těmi lidmi znáte. Nakonec i v té vysoké politice je to jako když přijdete do nového kolektivu. I mezi těmi ministry se najednou objevíte a snažíte se navázat nějaký normální sociální kontakt. S někým je to jednodušší, s někým navážete kontakt tak, že vlastně vznikají nějaké, nechci říct přátelství, ale jistá důvěra. Někdo je třeba zase odtažitější, takže je třeba těžší prolomit ty ledy. Co se týče nepříjemných jednání, tak to nechci zmiňovat konkrétní, ale to jsou především jednání, kdy vlastně skutečně jde o hodně a obě dvě strany do toho jdou, že chtějí vyhrát. A víte, že nakonec musíte dospět ke kompromisu, který může být nepříjemný pro oba dva, protože očekávání jsou třeba větší, než je možné dojednat.
A když jste zmínil to jednání ministrů zahraničí, tak jak to vypadá? Jak si to máme představit? Vy tam přijdete jako jste dnes přišel tady za námi, řeknete „dobrý den“, usadíte se, nalijete si vodu. Vemte si, že jsme úplní laici.
Já jsem měl tu výhodu, že jsem vlastně první jednání absolvoval ještě jako náměstek ministra, takže jsem mohl vidět, jak samo jednání probíhá, takže to nebylo, že by mě hodili úplně do studené vody. Ale tak přivede vás tým našeho stálého zastoupení, pomůže vám se připravit na to jednání podle nejnovějšího vývoje, protože většinou tomu předchází pracovní schůzky, které dojednávají některé detaily. Sám po cestě se musíte samozřejmě seznámit se všemi detaily toho obsahu, toho jednání. Dny před tím se definují třeba i národní pozice, česká pozice, co tam vlastně jdeme hájit. Samotné jednání je taková třešinka na dortu, které předchází skutečně velké přípravy, týmu lidí, expertů, ať už ministerstva zahraničních věcí nebo zcela jiných resortů, pokud se jedná o témata, která mají něco společného třeba s obranou, s bezpečností, popřípadě se také zapojuje vnitro. Takže tam je obrovský kus práce a na tom jednání se mají doladit případně některé věci, kde ta shoda není plná. Má se tomu dát ta politická váha – toto je něco, nad čím se ministři shodnou. A jak to probíhá jako z toho lidského pohledu, najednou přijdete do větší místnosti, kde je spousta lidí, poprvé se vlastně tak trochu seznamujete, představujete, kdo jste.
V jakém jazyce? V angličtině?
Naprostá většina těch debat, zejména těch kuloárních, probíhá v angličtině. Ale je dobré třeba využít francouzštinu, protože někteří kolegové preferují to, že se s nimi hovoří francouzsky.
Mě ten jazyk zajímá, kolika jazyky tedy vlastně mluvíte?
Tak můj první cizí jazyk je angličtina jednoznačně. Domluvím se francouzsky, žili jsme s ženou v Bruselu řadu let. Učím se španělsky, ale přiznám se, je to taková sisyfovská práce, toho času na učení cizích jazyků není tolik. No a když na to přijde, tak třeba s polskými kamarády se bavíme takovou polsko-českou hatmatilkou.
A kde jste se ty jazyky učil?
Já jsem začínal na základní škole se učit německy, jsem ze severozápadních Čech, takže němčina byla taková první volba. Na gymnáziu jsem hned přešel na angličtinu. Rodiče mě nutili, abych ještě si občas vzal nějaký hodiny navíc, ale musím se přiznat, že nejvíc se člověk v angličtině posune, když se potká s těmi vrstevníky, jde s nimi na pivo. Při nějakých výměnách potom na vysoké škole, tam je obrovský skok najednou, od té základní angličtiny, kterou se naučíte nebo v té době se dalo naučit na střední, když rozumíte, domluvíte se. K takovému tomu sebevědomému používání toho jazyka vlastně člověk dospěje až ve chvíli, kdy ho používá prakticky.
Ještě bych se ráda dotkla toho, že vy se teď vracíte na fakultu jako vyučující. Co vás k tomu přivedlo?
Já jsem na fakultě v minulosti už externě vyučoval na IES a IPS, byl to společný program, kde bylo hodně zahraničních studentů a učil jsem mezinárodní politickou ekonomii. A jsem rád, že od nového akademického roku budu vyučovat o české diplomacii, její genezi a hlavních tématech.
Jaké učitele jste měl vy rád, když jste studoval?
Mě vždycky bavili učitelé, kteří chtěli nějakou interaktivitu. Pokud to nebyla pouze přednáška, ale naopak dali prostor i studentům a bylo to o debatě, o tom, že jsme mohli nějakým způsobem prezentovat své názory. A já věřím, že to je něco, co na českých vysokých školách je běžnější a běžnější. V porovnání s minulostí přece jenom ten způsob výuky se mění v čase, takže rád bych taky, jestli můžu nějaký teaser udělat, tak přece jenom bych radši tu výuku směřoval k tomu, že bych rád viděl, jaké názory si na to téma studenti udělají na základě četby a na základě třeba diskuze.
A připravujete se na to nějak už?
Samozřejmě se připravuji na kurz, ale také jsem trochu teď trávil čas s rodinou. Takže ty ambice byly větší, že jsem věřil, že v tuto dobu už budu mít všechno hotovo, ale ještě nějaké věci budu muset v následujících dnech a týdnech dodělat.
A když jste to tak hezky zmínil, tak jste dříve uvedl, že jste se ve škole seznámili i s vaší manželkou. Tak mohl byste nám na závěr dát tip, kde se na Fakultě sociálních věd seznámit?
No já nevím, jestli ten předmět se ještě stále vyučuje, protože to byl volitelný předmět Aristotelská filozofie a bohužel to učil již zesnulý profesor Havlíček. Takže vlastně filozofie nás dala dohromady.
Tak to je krásný závěr, myslím si. Mockrát vám děkuji za čas, který jste nám věnoval a ať se vám daří.
Vám také a přeji všem hezký akademický rok.